BKOB - 44. kapitola

Překlad: Niki

Levi

Sedím na pravém ořezaném kmeni, na okraji levandulového pole, zády stromům na druhé straně. Vzduch voní jako Pixie.

Světla hostince jsou už většinou zhasnutá, dávajíc noci temnotu a ukazujíc mnoho hvězd na jasné obloze. Je tady ticho, žádní hosté se nehemží po pozemku, nebo si nedávají žádný pozdní-večerní procházky, žádná bouřka.

Zapaluju si cigaretu v ruce, popotahuju a nakláním hlavu vzhůru ke hvězdám, jak vydechuju.

Každý kolem mě dneska chodil širokým obloukem, nikdo neměl dost odvahy začít rozhovor se mnou, nebo přijít do přímého kontaktu s mýma očima. Nejsem si jistej, čeho se báli. Že se rozbrečím?

Angelo byl jedinej člověk, kterej dokonce bral na vědomí zasranost toho dne a dokonce ani nepoužil slova. Prostě šel kolem mě, když večer odcházel a podal mi jednu cigaretu a zapalovač.

On je děsivej bastard, ale má duši.

Nejsem kuřák. Jasně, kouřil jsem předtím. Ale vždycky jsem sportovec a kouřící sportovec je slabej sportovec. Takže nemám s cigaretama velký plány.

Ale dneska to bolí.

Takže kouřím.

Slyším cvrčky v dálce a zvuk větru hrnoucí se přes fialové pole.

Jsem sám. Přemýšlím. Přeju si, abych nepřemýšlel.

Slyším zavírat se zadní dveře do kuchyně a vidím vycházet postavu s pytlem na odpadky. Znám tu postavu. Cítím tu postavu proti mému tělu.

Pixie se začíná otáčet pryč, ale zamrzává, když mě zahlédne ve stínu. Jak mě vidí, nejsem si jistej, ale jde na druhou stranu.

Zůstávám sedět a přejíždím si rukou po tváři.

Její chůze je pomalá a promyšlená dokud se nezastavuje vedle mě, oblečená ve svém pracovním oděvu. I přesto, že oba máme den volna, rozhodli jsme se pracovat. Práce udržuje démony daleko.

Chvíli mě sleduje kouřit. "Dáš mi potáhnout?"

Vyfukuju oblak kouře. "Ne."

Vytrhává mi zapálenou cigaretu z ruky. Z počátku si myslím, že jí zadupe a bude mě poučovat o zdravotních důsledcích kouření. Ale nedělá to. Pomalu popotahuje a vdechuje kouř předtím, než ji podává zpátky ke mně.

Beru si to od ní, rozčilenej i vzrušenej. "Neměla bys kouřit."

Sedá si na balvan přede mě, jen stopu nebo tak daleko a já cítím, jak moje tělo reaguje na to, jak je blízko.

"Neměla bych dělat spoustu věcí." Dívá se na hvězdy. "Charity nenáviděla cigarety."

Posouvám se na kmeni.

"Vždycky zkoušela kouřit, ale nakonec kašlala a lapala po dechu." Dává si pramen uniknutých vlasů za ucho. "I když bylo zábavný sledovat ji to zkoušet." Malý úsměv ji hraje na rtech.

Znovu si popotahuju, opatrně ji pozorujíc. "Nevzpomínám si na to."

"Jo, no. Nemyslím si, že někdy chtěla, aby si ji viděl to zkoušet. Byl si její hrdina, víš?" Hraje si s tkaničkou na její botě.

"Ani na tohle si nevzpomínám." Plíce se mi zmenšují a nemůžu tak úplně dostat vzduch, potřebuju udržet oči od bodání.

"Byl si i můj hrdina," říká tiše. "Pořád jsi."

Míří očima k těm mým, a všechny vzpomínky, který jsem prostě odstrkoval, všechno to přemýšlení, který jsem nedělal, to všechno se vrhá zpátky, chytá mě to drápy ostrými jak břitva.

Připadá mi, jako by tu byla Charity, sedíc mezi námi. Je to napjatý a je to těžký, ale nějak to necítím, jako špatný. Pix to musí cítit taky, protože vidím, jak se posouvá na balvanu.

Přeju si, abych ji mohl ochránit před vším špatným, vždycky. Chci ji ochránit před řízením pod vlivem alkoholu a kreténskýma klukama, samozřejmě. Ale taky jí chci ochránit před smutkem ze ztráty Charity. Pocit viny.

"Není to tvoje vina," říkám.

Její oči proplouvají těmi mými do temnoty.

"Co se stalo Charity," pokračuju, "není to tvoje chyba. Vůbec ne."

V okamžiku, kdy jméno Charity opustilo mé rty, náboj jde do vzduchu a na první pohled jsem z toho vystrašený. Možná jsem právě rozpoutal emocionální peklo, který mě na další rok strčí zpátky do mojí duše.

Ale pak se nadechuju a můj hrudník volně stoupá, protože říkat jméno Charity je dobrý. Ne. Je to bezpečný.

Bezpečný s Pixie.

Naklání se dopředu na balvanu, takže jsou naše tváře přímo před sebou a dívá se přímo na mě, tiše. Není to sexuální. Není to hravý. Je to Pixie s žádostí o mou plnou pozornost a teď ji má.

"Není to ani tvoje vina," říká.

Dívám se dolů na její jizvu.

Následuje moje oči a bere můj obličej do dlaní, zvedajíc mi bradu, takže se dívám do její jemné tváře. "A co se stalo mně, nebyla tvoje chyba."

Odtahuju hlavu stranou a dívám se na hlínu.

"Nebyla tvoje chyba - "

"Přestaň, Pix," říkám tiše.

Několik minut je ticho; pak sklouzne dolů z balvanu, dokud není přímo přede mnou, kolena v hlíně, zástěra na zemi.

"Odpouštím ti." Její obrněné oči čekají na ty moje, až se s nimi setkají a drží mě tam pod hvězdami. "Nemáš si co vyčítat," říká, "ale stejně ti odpouštím. Odpustíš ty mně?"

Dívám se na ni s hrůzou. "Za co?"

"Za to, že jsem se s Charity ožrala na párty. Za to, že jsem ji povzbuzovala k odchodu. Za to, že jsem ji nechala řídit opilou."

Ona je šílená. Nic z toho nebyla její chyba. Nic z toho nebyla -

"Odpouštím ti," opakuje. "Odpustíš prosím ty mně?"

Výraz v jejích očích mi říká, že nemluvíme o vině. Mluvíme o žalu a ztrátě a všech věcech, se kterými nevíme, jak se vypořádat.

"Odpouštím ti," říkám, myslím to tak, i když není nic, co musí být odpuštěno a dívám se na malou Pixie, šest let starou a kradoucí mi Transformery. Šestiletá a kroutí si cestu do mého srdce. Je pořád tam, ovinutá uvnitř mě, jako by byla moje. A možná je.

Najednou je to pryč. Vina, tíha. Strach nechat sám sebe být šťastným, plně milovaným. Všechno je to pryč. Protože Pixie mi právě odpustila. A možná jsem právě odpustil sám sobě.

Vzduch kolem nás je svobodný. Je to, jako by milion malinkých závaží plavalo nahoru z mojí hrudi a do nebe a nevěděl jsem, že bych mohl cítit takovou úlevu.

Pohybuje se, sedajíc si vedle mě a moje tělo se napíná, jak se sesouvá k mému boku, dokud není  opřená o kmen. Natahuje se, bere mi cigaretu z ruky a dává si ji k ústům. Malé červené uhlíky září ve tmě, jak nasává kouř do plic a zaklání hlavu dozadu, odpočívajíc proti kmeni, jak se dívá na oblohu.

Posouvám se trochu dolů, bok mého těla se otírá o ten její, dokud nejsou naše ramena na stejné úrovni a kus mojí hlavy taky, dívajíc se na oblohu, jak Pixie vedle mě pomalu vydechuje. Šedý oblak kouře se vznáší do vzduchu nad námi, blokujíc noční oblohu, dokud se nerozplyne v černé a odhalí nebesa.

Dlouho hledíme na oblohu, tichý moment, a jediné zvuky, které slyším jsou cvrčci a stálé dýchání Pixie.

Znovu se cítím jako dítě. Hvězdy nade mnou, Pixie vedle mě. Je tu útěcha v tichu, které se vznáší mezi námi a zajímalo by mě, jestli to cítí taky. Mohl bych tu zůstat celou noc, kde je obloha větší než cokoliv v mém životě a levandule voní ve vzduchu. Mohl bych tu zůstat navždy.

Slyším úsměv v hlase Pixie. "Pamatuješ si, jak jsme se Charity a já snažily seskočit ze střechy verandy a ty ses kvůli tomu totálně naštval?"

Uchechtávám se. "Kolik vám bylo, tak šest?"

"Jo. Byly jsme víly, pamatuješ? Měly jsme naše kostýmy z Halloweenu a šly jsme létat." Říká tohle v přehnaném úžasu a já se směju. Doopravdy se směju.

Charity byla osina v zadku a zůstávala plná života. Nebyla to jen věc s verandou. Ta holka šplhala na směšně vysoký stromy a chodila skákat z útesu a tak. Ale ta vílí věc, to byl začátek všeho. Charity a Pixie byly oblečené, s máminým make-upem a nesly jejich stupidní hůlky. Ble. Byly tak rozkošně otravný.

"Nenechal jsem vás létat," říkám.

"Ne. Řekl si to na nás."

Usmívám se. "Jsem si sakra jistej, že to sem udělal."

A pak chvíli mlčíme, ale vzduch není tak zakouřený a já nejsem tak obtěžkaný.

"To bylo poprvé, kdy si mi řekl Pixie," říká tiše.

Nadechuju se, přemýšlejíc o malé Sarah oblečené jako víla na mojí zadní zahradě, celá růžová a drzá. "Jo, to bylo."

Pozastavuje se. "Líbí se mi být Pixie."

Nic neříkám, ale usmívám se.