BKOB - 43. kapitola

Překlad: Niki

Pixie

Není tu nic mimořádnýho na dnešku.

Je to jen den. Sobota, abych byla přesná, na konci července. Ranní ptáci cvrlikají venku. Vítr fouká přes pole vzadu. A já jsem na živu.

Ležím v posteli, převracím se na bok a dívám se na čtyři šedé obrazy visící na protější stěně. Nezaplavuje mě smutek, jak bych předvídala. Ani vztek, nebo klid. Jediné, co cítím, jak probouzející se sluneční paprsky kloužou po mém do přikrývky zabaleném těle je touha. Hluboká, kvílející touha.

Ne pro dívku v šedé - ta dívka je v klidu a neporušená - ale pro kluka ve vedlejších dveří, který je všechno. A přece mi je kluk od vedle dál, než dívka v šedé.

Dlouze a pomalu vydechuju, jak zírám na tvář Charity. Dnešek je jednoročním výročím její smrti. Rok uplynul, ale nějak neprošel žádný čas. Já jsem pořád tady, u propasti mojí budoucnosti, čekám, až se život stane. Jsem pořád zlomená holka, která se probudila v nemocniční posteli bez svojí nejlepší kamarádky, bez svého hrdiny.

Myslím, že se čas pro mě zastavil, ale čas není něco, co jsem někdy měla, nebo někdy budu mít. To nikdy nezačne. Takže slunce vychází a zapadá a moje jizva se léčí a mizí a ranní ptáci štěbetají dál.

Není tu nic mimořádnýho na dnešku, kromě toho, že přišel a já žiju, abych to viděla.

Ale možná to je přesně to, co dělá dnešek víc mimořádným, než každý den předtím.

S hlubokým nádechem vstávám z postele.