BFP - 46. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Jana

Jack McLachlan

Ve dvanáct hodin, jsem se rozhodl ukončit svůj pracovní den, protože jsem stále nic neudělal.

Jediné čeho jsem schopný, je přemýšlet o tom, jak Laurelyn zítra odejde z mého života. Je to jediné o čem jsem přemýšlel poslední týden od té doby co mi řekla, že mě miluje.

To byli nejkratší tři měsíce mého života. Můj hrudník doslova bolí při myšlence, že už ji nikdy neuvidím. Dohodli jsme se na třech měsících a náš společný čas je pryč.

Slíbil jsem jí nejlepší čas jejího života, ale ať se propadnu, jestli jí nepřiznám, že se to změnilo v můj prospěch. Já jsem ten, kdo měl nejlepší tři měsíce svého života, a není žádná šance to někdy překonat.

Miluji ji příliš moc na to, abych ji nechal odejít, a musím jí to říct hned tuto chvíli.

"Harolde, beru si na zbytek dne volno."

"Ano, pane. Přeji hezký den."

Během několika minut jsem v domě, a paní Porcelli mě zdraví v kuchyni. "Pane McLachlan, dal by jste si něco k obědu?"

"Laurelyn už obědvala?"

Vypadá překvapeně. "Odešla dnes ráno nedlouho poté, co jsem přišla do práce."

Neříkala nic, že by musela jít do města. "Řekla, kam jde?"

Paní Porcelli váhá. "Řekla mi, že se vrací domů. Myslela jsem si, že je to divné, že ji nedoprovázíte na letiště, ale já si nemyslela, že to byla moje starost, abych se na to ptala."

Ne. Tohle je špatně. To nemůže být pravda.

"Laurelyn!" Běžím k ložnici a nezdá, že by něco chybělo, ale je to příliš čisté a v pořádku.

Laurelyn není zrovna organizovaná. Vždy něco jejího hodí na židli v rohu, ale nedělá to nepořádek. Otevřu horní zásuvku mé skříňky, která nás udržovala v intimitě, ale je prázdná.

Prosím, neopouštěj mě.

Jdu do skříně a vše, co tam visí patří mně.

Proč jsi to udělala, Laurelyn?

Beru telefon z kapsy a vytočím její číslo. Uslyšel jsem mé osobní vyzvánění tak následuji zvuk. Zjistil jsem, že její telefon leží vedle Martin(kytara) na konferenčním stolku v

obývacím pokoji. Je tu obálka ležící vedle ní s mým jménem napsaným jejím rukopisem.

To je špatné. Velmi špatné.

Držím obálku, aniž bych ji otevřel. Ona je pryč a zanechala tady jen inkoust na papíře místo ní.

Jsou to její poslední slova ke mně. Otevřu to a vyjmu složený papír.

Můj nádherný Jacku Henry,

Přešli tři měsíce a já nejsem o nic více připravena se dnes rozloučit, než jsem byla v den, kdy jsme se potkali. Pokud bych byla vůbec někdy připravena. Nemilovala jsem tě od prvního dne, kdy jsem tě potkala, nebo dokonce ani o měsíc později. Ale někde mezi ahoj a sbohem, jsem se do tebe zoufale zamilovala.

Vím, že se necítíš totéž. To je důvod, proč jsem ti řekla, že odcházím až zítra. Nesnesla bych loučit se a vidět, jak málo bys byl ovlivněn tím, že mě vidíš odcházet ze svého života navždy. Protože

je to navždy. Slíbila jsem ti, že tě nikdy nebudu kontaktovat, takže to neudělám.

Dodržel jsi svůj slib, co jsi mi dal. To byli nejlepší tři měsíce mého života a nikdo je nikdy nebude moci překonat. Udělal jsi každou moji fantazii skutečností a to včetně poznání lásky mého života. Nyní je řada na mně, abych splnila svůj slib.

Miluji tě Jacku Henry, s každým vláknem svého bytí. Navždycky.

Laurelyn

Tvá americká dívka

Ne! Myslel jsem, že mám víc času, abych jí to řekl, ale ona je pryč. Ona je opravdu pryč.

A pak mě napadá, že ještě nemusí být. Její letadlo možná ještě neodletělo. Když

napsala dopis, očekávala, že ho najdu o mnoho hodin později.

Spěchám ke garáži. Dostanu se na dálnici a jedu rychleji než je povoleno k letišti ve Wagga Wagga.

Přijedu v rekordním čase a ani se nepokouším se najít parkovací místo. Opustím své auto před předním vchodem. K čertu s tím. Mohou ho táhnout.

Spěchám směrem k prvnímu otevřenému pultu. "Potřebuju pomoc. Musím zjistit, jestli už vzlétlo letadlo do... " Zastavím se a přemýšlím. Sakra. Mohla by letět domů odsud? Ne, Wagga Wagga je příliš malé, aby odsud byl let do Los Angeles. Bude muset přestupovat v Sydney. "Sydney."

Ona je ze mě rozmrzelá. "Pane, máme několik letů do Sydney každý den."

"Je to naléhavé. Můžete zkontrolovat, zda některé z nich je ještě tady?"

Povzdechne si. "Podívám se vám, pane. Nějaký konkrétní dopravce?"

"Ne."

Vůbec nespěchá, když kliká na svou myš, a já si myslím, že to dělá, aby mě nasrala.

"Všechny dnešní lety už jsou pryč, pane."

"A co lety ze Sydney do LA?"

Ztěžka si povzdechne. "Budu to muset zkontrolovat, pane."

Několikrát klikne. "Existují dva lety do Los Angeles dnes. Jeden odletěl v sedm dnes ráno a druhý je naplánován na tři hodiny odpoledne."

Sakra! To je za dvě a půl hodiny. Dokonce ani na prázdné dálnici, není šance, že bych se dostal do

Sydney za tak krátkou dobu.

Zjistil jsem, že moje auto je ještě zaparkované v přední části, kde jsem ho nechal. Stojí u něj bezpečnostní stráž a zaznamenává si poznávací značku. Vidí mě, jak k němu přicházím.

"Je to vaše auto?"

"Ano."

"Nemůžete nechat auto zaparkované u vchodu, pane."

Odmávnu ho. "Právě teď odjíždím."

"Dobře, že jste přišel včas. Chystal jsem se ho nechat odtáhnout."

Chtěl jsem mu říct, že to mám u prdele a málem jsem mu řekl jak moc. Jakýkoli jiný čas bych mu

to řekl, ale teď dost záleží na tom, abych byl zticha.

Dostanu se do mého auta a odjíždím od letiště. Neujedu ani dvě míle a zajedu ke kraji silnice,

abych mohl přemýšlet, co můžu udělat, abych se dostal k Laurelyn, ale nic mě nenapadá.

Nemůžu to vzdát.

Mysli. Mysli. Mysli. Dobře, tak jak to nerad přiznávám, Ben Donavon je moje jediná odpověď. Možná neví, jak mě zkontaktovat s Laurelyn, ale může mě dát kontakt na jeho sestru.

Skřípu zuby, když jedu k jeho bytu. Bude to bolet jako čert požádat ho o pomoc, ale jsem ochoten projít ohněm, abych se dostal k Laurelyn.

Poté, co jsem mu pomocí interkomu sdělil, že jsem tady, mi bzučí do budovy. Zaklepu na jeho dveře a čekám. Když otevře a vidí, že jsem to já, zakroutí hlavou a vysune bradu. Chystá se udělat mi peklo a to mě štve.

"Ty už víš, že tady není, tak co chceš?"

Zabíjí mě, že je jediné mé spojení na Laurelyn. Doslova mě bolí na prsou, protože jsem se k tomuhle snížil. "Potřebuju vědět, jak se dostat k Laurelyn."

Přimhouří na mě oči. "Musíš se ze mě dělat srandu." Ušklíbne se a pokrčí rameny. "Kéž bych ti mohl pomoct, brácho."

On se v tom vyžívá. "Dobře, nebudeme předstírat, že si to neužíváš."

Ten malý hajzl se zasměje. "Nepředstírám. Užívám si tyhle sračky, ale stále ti nemohu pomoci, protože nemám její číslo."

"Tak třeba na Addison."

Usměje se ještě víc. "Omlouvám se. Nedám vám číslo mé sestry."

Bude to zázrak, když tohohle malého bastarda nezadusím. "Víš, že ho chci jen proto, že může kontaktovat Laurelyn."

Rozhodí ruce, aby mi dal vědět, že nemá v plánu mi cokoliv říct. "Pokud by Laurelyn chtěla

kontakt s tebou, tak by ti dala své číslo, takže si myslím, že to znamená, že na tebe kašle."

Cítím, jak propadám panice. Jestli mi nedá její číslo, jak ji najdu, když ani nevím její příjmení? Rozhodnu se, že polknu svou hrdost a požádám ho, pokud je to jediná možnost jak něco zjistit. "Jaké je její příjmení?"

"Laurelynino?"

Nesouhlasně na mě zavrtí hlavou. "Ty vole! Ty jsi ji tři měsíce šukal a nevíš její příjmení?"

"Byla to součást dohody, co jsme spolu měli," cedil jsem se přes sevřenou čelist.

"Já nevím na čem jste se vy dva dohodli, ale zřejmě odešla v souladu dodržení jejího konce, takže doporučuji aby si ji natolik respektoval a dodržel to taky."

Mohu se jen dívat na bouchnutí dveří před obličejem. Kurva! Co mám dělat teď?

Jdu jako zombie k mému autu. Sednu si dovnitř, ale neodjedu. Sedím tam. Přemýšlím.

Sakra, já jsem takový blbec.

Snažila se mi říct, že mě miluje, ale já jsem neposlouchal. Odmítl jsem vidět, že ji miluju taky, protože jsem byl příliš neústupný. Myslel jsem si, že něco dokázat tím, že se nikdy do nikoho nezamiluju. Nikdy.

Ale já jsem zamiloval do ní, a teď je pryč.