BFP - 44. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Jana

Jack McLachlan

Ležím na zádech a dívám se na strop. No, tak to mě poser. Laurelyn mě miluje. Nečekal jsem, že to uslyším. Nejsem si úplně jistý, co si o tom mám myslet.

Naše dny jsou pomalu za námi, a já jsem hodně přemýšlel o tom, jak budu cítit, až bude pryč. Přiznám se, že jsem zmatený emocemi, které cítím. Předtím jsem k žádné společnici nic necítil, ale vím od začátku, že s Laurelyn je vše jiný. Něco pro mě znamená, rozhodně víc než všechny před ní dohromady, ale je tohle láska? Nemám tušení.

Část mě chce, aby Laurelyn odešla, takže bych se mohl vrátit do mého života, co jsem měl před ní, ale pak je tu další část, která chce, abych ji prosil, aby zůstala navždy. I když se snažím, je to tak těžké, nemohu se rozhodnout která část je silnější.

Cítím strašnou bolest v mé hrudi, když pomyslím na její odchod. Je to, co cítím láska? Nemyslel jsem si to, ale pak jsem uslyšel, jak říká, že mě miluje a já se cítím víc zmatený než kdy jindy.

Sedl jsem si na okraj postele a přemýšlím, co na to říct, až se vrátí z koupelny. O několik minut později jsem si uvědomil, že nemá v úmyslu přijít zpět, dokud budu tady.

Zaklepu na dveře. "Laurelyn, půjdeš ven, aby jsme si mohli promluvit?"

"Já opravdu nechci. Prosím, nenuť mě k tomu." Zní to nosově, takže vím, že pláče. Je to víc, než zvládám, protože chci být tím, kdo její slzy stírá, ne ten kdo je způsobuje.

"Opravdu si myslím, že bychom si měli promluvit." Natáhnu ruku a otáčím koulovou klikou, ale je mi jasné, že je zamčeno.

"Prosím, pojď ven."

Uplyne další minuta, než jsem ji uslyšel odemknout dveře. Stojí mezi otevřenými dveřmi zabalená

v ručníku, se sklopenýma očima, protože se odmítá podívat do těch mých. Natáhnu ruku a zvednu její bradu nahoru, takže vidím její oči, ale ona je zavře a zablokuje mě.

Řekl jsem se jí, aby vyšla ven, abychom si mohli promluvit, ale teď nemám zatracené ponětí o tom, co bych měl říct. Cítím k ní něco skutečného, ale já nevím, co to je. Nemůžu říct, že ji miluju, takže to jediné co můžu udělat je, ukázat ji jak se cítím.

Zatáhnu za ručník, který následně padá na zem. Vezmu ji podpaží a vyzvednu ji. "Zabal si nohy kolem mě."

Položil jsem ruce pod stehna a nesu ji zpátky do postele. Položil jsem ji přes matraci ze strany a plížím se nad ní na všech čtyřech. Beru její bradu do ruky. "Podívej se na mě, Laurelyn."

Váhá, ale pak otevře oči a zírá na mě. Slzy se jí valí dolů po spáncích, takže se předkloním a slíbávám je pryč. Kéž bych mohl říct, že ji miluju. Nemůžu ji dát své srdce, ale je tu jedna věc, kterou jí dát můžu. Vložím ruku mezi její nohy a cítím, že je nasáklá mou tělesnou tekutinou po celé straně vnitřku stehen. Projíždím po tom prsty a vtírám do její kůže, jako bych si značil své území. Jsem šokován tím zjištěním, jak moc se mi líbí, že má část ze mě na sobě. A v sobě.

Ona je moje, alespoň o tuto malou chvíli déle.

Vejdu do ní pomalu během několika vteřin, její boky se zdvihnou a setkávají se semnou, což mi téměř přivodí cévní mozkovou příhodu. Chci s ní být něžný, protože milování s ní je nové a líbí se mi, jak to cítí, ale ona má na to jiný názor. Pomocí stehna mě přemlouvá pohybovat se rychleji, když jsem zasunul do ní a ven. Chytne mě za krk, aby mě strhla k ní a šeptá mi do ucha.

"Tvrději!" Řekl jsem jí, že jí dám vše oč požádá, a když cítím její stahy kolem mě, tlačí mě přes okraj. naposledy do ní hluboko vrazím, když vybuchnu.

Jaké to asi je udělat v ní?

Odhrnu jí vlasy z obličeje a dívá se mi do očí. Vidím strach, když se ptá: "Jsme v pořádku?"

Snížím rty a jemně políbím na ty její. "Jsme víc než jen v pořádku." Řekl jsem jí a políbil, pak jsem se posadil a zkontroluju čas. Do prdele! Já se opravdu potřebuju vrátit do práce.

Oblékám se, když se dívá. Sednu si na okraj postele, abych si nazul boty a ona si vleze za mě a vklouzne mi rukama kolem pasu. Otočím hlavu dozadu k té její. "Nikdy nebudu schopen odejít zpátky do práce za těchto podmínek."

"Za minutku tě nechám jít. Jen si musím na chvíli vychutnat tento okamžik."

Proč by si musela vychutnávat tento okamžik? Chce ode mne odejít, protože jsem neřekl, že jí miluju?

Otočím se a zatlačím ji na postel. Uvězním ji hmotností mého těla a chytnu ji ruce nad hlavou. Dívám se jí do očí, když se jí ptám, "Chystáš se mě opustit?" Těžce polkne a neodpovídá. "Ať tě

ani nenapadne, že tady nebudeš, až přijdu dnes odpoledne z práce. Přijdu si pro tebe a přitáhnu tě zpět za vlasy jako barbar."

To přináší úsměv na tváři a já se neodolám a naposledy než odejdu, ji políbím. "Přijdu asi pozdě dnes večer, protože je potřeba, abych dodělal práci, kterou jsem neudělal dnes ráno. Buď tady, až přijdu domů dnes večer."

Stále má ruce sepnuté nad hlavou. "Ano budu."

"Slib mi to." Nevím, jestli je nejlepší chtít od ní slib. Pokud bude chtít odejít, tak stejně odejde.

"Slibuji."

Moje střeva mi říkají, že se mě chystá opustit, takže nezáleží na tom, jestli mi dá slib, nebo ne.

Pokud bude přemýšlet nad tím, jak vzdálení jsme si dnes byli, ona uteče a pro mě to vůbec nebude snadné.

Nebudu mít klid, dokud se nedostanu domů a najdu ji pořád tady.

-----

Posílám Laurelyn dnes už patnáctou smsku a čekám na odpověď. Jsem asi otravný, ale ona musí pochopit, jak moc chci, aby se mnou zůstala, dokud se příští týden vrací domů. Nejsem připraven rozloučit se. Alespoň ne dnes.

Můj telefon pípne s odpovědí.

* Čekám na tebe zde *

Jsem schopen uvolnit se, protože to nezní jako odpověď od ženy, která se chystá utéct.

Když jsem se dostal zpátky do domu, skoro jsem od dveří závodil, aby se k ní dostal. Jsem nedočkavý vidět důkaz, že není pryč. "Laurelyn, kde jsi?"

"V kuchyni." Úleva. To je jediné slovo, kterým můžu popsat, jak se v tuto chvíli cítím. Konečně můžu vydechnout. Jdu do kuchyně a najdu ji, jak stojí před sporákem. "Nechala jsem paní Porcelli jít dřív, protože jsem ti chtěla uvařit. Doufám, že ti to nevadí."

Přišel jsem k ní a objal ji kolem pasu. Políbil ji na krk a pohlédl přes rameno, abych se podíval co vaří. Hmm. Lasagne? Moje oblíbené. Zajímalo by mě, jestli to ví. Připomíná mi to noc, kdy jsme jedli v italské restauraci v Aucklandu na její narozeniny. "Voní to výborně."

"Moje lasagne jsou známé tím, že dostávají lidi na kolena."

"Baby, nepotřebuji od tebe jídlo, aby jsi mě dostala na kolena."

Stoupne si ke mě a dá mi ruce kolem ramen.

"Je to tak?"

"Pravdivý příběh."

"Dobře. Mám tě ráda na kolenou."

Po jejích slovech jsem si vzpomněl na naše ráno. Po choulostivém rozhovoru o Blakeu Phillipsovi, téma našeho rozhovoru. "Můžu ti s něčím pomoct?"

Oba víme, co dělám, ale přejde to. "Jako bys věděl, co dělat."

"Nejsem úplně bezmocný v kuchyni. Myslím, že si vzpomínám, jak jsem ti jednou ráno vařil snídani."

"Nejsem si jistá jestli bageta se sýrem se dá počítat jako vaření snídaně, ale nestěžuji si. Proč pro nás nejdeš vybrat víno?"

Políbím ji na stranu obličeje. "To bych mohl udělat."

Jdu do sklepa a zvolím Merlot. Když vcházím zpátky do domu, slyším sám sebe, jak si pískám "Private Dancer", aniž bych o tom přemýšlel. Sakra, ona je vždy v mé mysli, a to pokud jde o moje podvědomí. Slyšel jsem, že Laurelyn s někým mluví, když jsem se vrátil z vinného sklípku. Jdu do kuchyně, ona se otočí a uvidí mě stát za ní. Je naštvaná, tím pádem jsem poznal, že je to on. Zavolal jí znovu.

Vezmu ji telefon z ruky a stisknu tlačítko konec. "Neber znovu jeho hovory. On tě rozčiluje, a já nechci strávit to málo času, co s tebou mám, než odejdeš s ním ve tvé mysli. Chci být jediný na koho myslíš. Souhlasíš?"

"Souhlasím."

Chci, aby zapomněla na jeho volání, jeho tvář, jeho jméno, takže jsem si ji přitáhl blíž k polibku.

"Tak co, myslíš si, že se můžeme navečeřet, aniž bys ho měla hlavě, nebo tě musím vzít do postele

a dát ti důvod zapomenout na něj?"

"I když se mi líbí myšlenka, že mě vezmeš do postele, aby jsi mi ho vyhnal z mé hlavy. On už byl zapomenut v době, kdy jsi mě políbil."

"Dobře."

Zatímco jíme, nemůžu přestat sledovat způsob, jakým plamínky svíček tancují na Laurelynině

tváři. Bože, bude mi chybět, až bude pryč. Všimne si mě, jak jí pozoruji a úsměv se jí šíří přes obličej. "Penny za myšlenky?"

Chytnu ji za ruku a stisknu. "Jen jsem přemýšlel o tom, co budu dělat poté, co odejdeš domů.

Sakra, budeš mi chybět."

Ona vytáhne ruku z mé, a začne sklízet ze stolu. Její oči jsou sklopené. "Budeš dělat přesně to, co jsi dělal předtím. Přesuneš se do dalšího města a najdeš si číslo čtrnáct."

Nedovedu si představit, že někdo někdy bude za číslem třináct.