BFP - 39. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Jana

Laurelyn Prescott

Slova Margaret McLachlan zněla při cestě do jejího domu v mé hlavě. "Je jen jediný způsob, jak tě nechá říkat mu Jack Henry a to, když by byl do tebe zamilovaný."

To by byla pěkná teorie, kdyby mě požádal, abych mu tak říkala, ale neudělal to.

Umírá znát tajemství, které mám s jeho matkou. Bude se snažit přesvědčit mě, abych mu to řekla později. Myslí si, že to pro něj bude hračka, ale za tu dobu, kterou jsme spolu strávili společně, jsem se jeho metody naučila. Bude to zábava nechat ho to vyzkoušet, ale neuspěje. Mé rty jsou uzavřeny.

Lachlan přijíždí po dlouhé příjezdové cestě vedoucí k obrovskému domu na kopci. Možná, že je to hora. Nejsem si jistá, protože není zdaleka tak působivý jako panské sídlo stojící na něm.

"Tady jsi vyrůstal?"

"Ano."

"Je to krásné." Je to obrovský rozdíl oproti malým bytům a nájemních domů, ze kterých jsem přeskakovala z jednoho do druhého během dětských let.

Lachlan vezme naše zavazadla z auta a nese je dovnitř. Neexistuje žádný jeho nebo moje.

Naše věci jsou baleny v jeho drahých zavazadlech, takže aspoň nemusím být rozpacích kvůli

mému opotřebovanému, zdobenému setu. Vstupujeme do předsíně, a nemůžu si pomoct, ale

dívám se na krásné spirálovité schodiště vedoucí do horního patra.

Slyšela jsem, že jeho matka zavolala, ale nikde ji nevidím. "Jacku Henry?"

"Ano, mami. Jsme tady. Chystám se dát naše věci do pokoje, budeme u tebe za minutku."

Jdu za ním nahoru po schodech, kde mě vezme do své velké ložnice. Jsem trochu překvapená, když uvidím postel s nebesy. Je to velmi romantické a není to, co bych očekávala v pokoji tohoto muže. Došla jsem k ní a natáhla ruku k jednomu z tlustých pilířů. Tuhle postel potřebujeme na Avalonu. Určitě bych s nimi mohla dělat nějaké zajímavé věci. Jdeme dolů do obývacího pokoje, aby jsme se

připojili k Lachlanově rodině a já si celou cestu připomínám, že to není Lachlan. Je to Jack Henry. "Jacku Henry."

Obrátí se při zvuku svého jména. Jeho skutečného jména. Jméno, kterým mu říká jen jeho matka.

"Co se děje?"

To bude nějaký čas trvat než si zvyknu. "Nic. Vyslovuji tvé jméno, abych si na to zvykla. Obávám se uklouznutí."

"Neboj se. Pokud se přeřekneš, řekneme jim, že Lachlan je tvá přezdívka pro mě. Ne barbar."

"Myslím, že bude fungovat. Je součástí tvého příjmení. Je to důvod, proč jsi se pro to rozhodl?"

"Rozhodl jsem se pro to, protože jsem chtěl slyšet, alespoň nějaké zdání toho, kdo skutečně jsem."

"Myslíš tím vždy?"

"Ne, jen s tebou."

Sakra. Rozhovor končí, když vstoupíme do obývacího pokoje. Já bych opravdu ráda znala jeho logiku věcí, které on dělá. Doufám, že tento rozhovor je pouze odložen na pozdější dobu.

-----

Poté, co jsem strávila večer s McLachlanonic rodinou, připravuji se v koupelně na spánek. Myslela jsem si, že jejich poznání by mi pomohlo pomoct pochopit, proč je Jack Henry takový jaký je, ale nic mi to neobjasňuje. Všichni jsou tak normální. A milující. To není druh rodiny, jakou bych očekávala, pro muže, který používal ženy na nesmyslné sexuální vztahy.

Hledám v mém oblečení něco na spaní, pokud se tomu tak dá říkat, a vybírám tu nejméně žádoucí věc, kterou jsem si zabalila, ale z koho si dělám srandu? To je stejný muž, se kterým jsem žila poslední dva měsíce. On nebude vnímat krátkou, černou saténovou noční košilku jinak, než jako předehru k sexu.

Zastavím ve dveřích koupelny před vstupem do jeho ložnice. "Jsi si jistý, že je to

v pořádku, aby jsme spali spolu v domě tvých rodičů? Necítím se dobře."

Leží bez košile na posteli s rukama složenýma za hlavou. Povzdechnu si s čistým potěšením, když na něj pohlédnu. "Věř mi. Chtěla to maminka, žádná jiná cesta není."

Přišela jsem k posteli, ale zastavila jsem se a přejížděla rukou po velkých sloupcích. Miluji tuto postel. "Máš v plánu předvést mi soukromý tanec na jednom z těchto sloupků dnes večer?"

I po tak dlouhé společně strávené době je pro mě jeho suverénost šokující-on si chce hrát v jeho dětském pokoji s jeho rodinou přes chodbu?

"V žádném případě, jsme v domě tvých rodičů. Bylo by to neuctivé."

Vstane z postele a chytí mě, dřív než stačím ustoupit. Zezadu mě obstoupí a dá mi ruce kolem sloupku. Uzamkne mi ruce na vrcholu a přitiskne mě na místě, takže se nemůžu pohnout. Jeho dech je teplý na zadní straně krku a po celém těle mi vybuchne zimnice. On nehraje fér.

"Chceš mi říct, ne?"

"Já bych byla zahanbená, pokud by nás tvá rodina slyšela."

Jeho ústa jsou na mém ušním lalůčku a on ho nasaje do úst, než zuby trochu kousne.

"Je mi to jedno. Ať nás slyší."

"Ne." Zní to jako slabé zaskřehotání než jako příkaz, který jsem zamýšlela mu dát.

Zasténal proti mému uchu. "Nemám rád, když mi říkáš ne."

On kňučí, ale je to roztomilé. "Vím, že nechceš často slyšet "ne", ale občas to slyšet může být pro tebe čas od času velmi dobrá odpověď."

"Řekni mi jeden příklad, kdy je to dobré."

"Dobře." Dívám se na něj přes rameno, "Zeptej se mě, jestli jsem těhotná."

Jeho tělo ztuhne, než se ode mne otočí pryč. Pouští mé ruce a já se otočím, abych se na něj podívala. "Zeptejte se mě."

"Jsi těhotná?" Ptá se šeptem.

Zvedla jsem na něj obočí. "Jakou odpověď chceš, ano nebo ne?"

Usmála jsem se a čekala, že to pochopil, ale hledí nepřítomně na mě. "A jsi?"

Usmála jsem se, když jsem odpověděla. "Ne. Vidíš? Perfektní příklad, kdy "ne" je přesně to, co potřebuješ slyšet."

Přejede si rukama přes jeho tmavé vlasy a chytne si je do pěsti.

"Nikdy si se mnou takhle nehraj, Laurelyn!" Křičí. "Nikdy!"

Couvla jsem, vylekaná jeho hlasitým výbuchem a jsem si jistá, že ho jeho rodina to musela slyšet. Sakra, je jako pominutý-šílený, opravdu šílený. "Je mi to líto. Myslela jsem to jako příklad."

Obávám se, že jsem se posrala náš velký čas. Cítím, jak se v mých očích vytvářejí slzy, takže jsem dala hlavu ke stropu, a mrkala, abych zabránila jejich přelití. Zadržím dech a dám obě mé ruce

přes pusu, abych zadržela vzlyk z mé hrudi. V mém zmatku z toho, co se právě stalo, jsem ve snaze dostat se od něj pryč vcházela do špatných dveří. "To je šatna."

Sakra, je mi to jedno. Jdu do malé černočerné místnosti, kde visí Lachlanovi oděvy a zavřu za

sebou dveře. Jsem si jistá, že je tady někde vypínač světel, ale ani ho nezkouším najít. Jsem příliš otupělá. Po několika minutách jsem slyšela zaklepání na dveře, ale nereaguju na to. Musím

vstřebat všechny tyto emoce vířící v mé hlavě právě teď. Snažím se pojmenovat ten šok, jaký jsem zažila, ale to nelze říct jedním slovem, které by se na to hodilo. Jsem zraněná a ponížená proto, že na mě křičel, a možná mám i trochu strach ze zloby v jeho hlase.

Jsem si jistá, že jeho rodina ten rozruch slyšela , a to ponížení mě nutí přemýšlet o tom jak jim budu čelit. Nejhorší na tom je ten stud, který cítím. Jak mohu spát s mužem, který tak zuřil jen kvůli možnému těhotenství?

Víš co? Seru na něj.

Zase slyším lehké zaklepání. "Tak nějak vím, že tam jsi, pokud tam není skrytý únikový východ ze žaláře, o kterém nevím." Snaží se být vtipný, ale nic na světě by mě právě teď nemohlo rozveselit.

Otevře dveře a jde dovnitř, aby stál se mnou ve tmě. Cítím ho přijít ke mě, ale ustoupím o krok stranou. Nemohu nést dotek, který mě kdysi nažhavil, protože se v této chvíli cítím levně.

"Ne." A je to znovu. Slovo, které to všechno začalo. Teď ho nenávidím a nechci poslouchat, co mi chce říct. Jsem naštvaná jako peklo, ale nemohu kontrolovat vzlyk z mé hrudi. "Nechci, aby jsi se mě ještě někdy dotýkal, už ne."

"Baby prosím tohle neříkej. Musím ti to vysvětlit."

Podlehnu slůvku co-kdyby. Co kdybych byla těhotná? To by mě nenáviděl.

"Ne. Pokaždé, když máme sex riskujeme, že můžeme společně udělat dítě, i když používáme antikoncepci. Neplánované těhotenství se stává u lidí skutečným každý den. Podívej se na mě, já jsem jednoho výsledek a můžeš vidět, jak na hovno to skončilo pro všechny zúčastněné."

"To není pravda, Laurelyn."

"Je, a už to nemůžu udělat. Nebudu riskovat, že otěhotním s někým, kdo by reagoval tak, jak jsi to udělal právě teď. Už bych znova nesnesla, vidět tě, jak se na mě díváš tím samým způsobem, jako jsi se díval."

Cítím ho, jak po mě ve tmě sahá a snažím se ho tlačit pryč. Jeho paže mě tisknou až příliš těsně.

"Je mi to moc líto, Laurelyn. Myslel jsem, že semnou hraješ nějakou hru s dítětem, protože si myslíš, že je to legrační. Měl jsem vědět, že nebylo to, co jsi dělala. Je mi to tak líto." Cítím jeho ruce, jak se pohybují na mé tváři. "Já bych nikdy nebyl naštvaný, kdyby jsi byla těhotná."

Tento rozhovor je na mě moc. Nechci mluvit o tom, jak by se cítil, kdybych byla těhotná, protože pak bych mohla být nucena přemýšlet o tom, jak bych to cítila já.

"Můžeme se dohodnout, že se jedná o nedorozumění a mluvit o něčem jiném?" Zeptala jsem se.

Obejme mě ve tmě a políbí hlavu. "Myslím, že je to skvělý nápad, ale můžeme opustit šatnu?"

Zasmála jsem se. "Víš, že jsem si myslela, že jdu do koupelny, že jo?"

"Já vím."

Opustíme šatnu a zalezeme do postele. Přisunu se tak blízko, abych si mohla dát hlavu na jeho hrudník. Už jsem se vzpamatovala z večerních událostí. Řekla jsem mu, že to s ním chci skončit, a nyní o dvě sekundy později se kroutím kolem něj jako kotě, které chce, aby se ho dotkl. Jo, opravdu jsem mu ukázala, kdo je tady pánem.

Opravdu bych od něj odešla? Myslím, že ano, ale nemá smysl o tom spekulovat. Nenechal by mě jít. Tato hra se změnila. Pravidla už nejsou stejná, a já nemám manuál. On způsobil, že potřebuji radu o tom, jak to dělat dál.

Hladí mi ruku. "Nad čím přemýšlíš?"

Rozhodla jsem se mu to říct, protože jsem věděla, že nad tím přemýšlí také.

"Zajímalo by mě, jak budeme pokračovat."

Nadále mě hladí konečky prstů ze shora-dolů po mé paži, když odpoví.

"Dneska večer se pro nás vše změnilo, nebo ne?"

Změna, to slovo se jeví jako takové podhodnocení toho, co se mezi námi stalo.

"Jo, a ne zrovna málo."

"Abych byl upřímný, já opravdu nevím, jak budeme pokračovat dál. Nevím jak to udělat pro nás nový."

Má své hranice a nemám odvahu je překročit.

"Co ode mne chceš, abych udělala? "

"Myslím si, že náš nový začátek by měl začít polibkem." Je hravý, nezpanikařil kvůli všemu novému do čeho jsme se pouštěli. Mám z něj pocit, jako z mého Lachlana Henryho, ale lepší.

Posadí se a přetočí mě na záda. Jeho ústa sestoupí na mé, a on tlačí jeho jazyk dovnitř. Každý

pohyb je záměrný. Je to pomalý a jemný. Jedná se o nový druh polibku pro pár, kterým se stáváme.

Když mě přestane líbat, vyhledám jeho tvář, a vidím hluboké vrásky na jeho čele. Už jsem to viděla. Má je jen, když se hluboce na něco soustředí, a to mě děsí. Obávám se, že si myslí, že to nebude fungovat. Nebo to možná nechce zkusit. Sáhnu nahoru a položím palec na jeho vrásku a vyhladím mu jí. "Jen jsem si všimla, že o něčem přemýšlíš. Co se ti honí hlavou?"

Bojím se toho, co se chystá říct, ale on se na mě křivě uměje a já jsem šťastná za jeho prvního slova, které opouští jeho ústa. "Řekni mé jméno."

Já nevím, které z nich má na mysli. Nepožádal mě, abych mu přestala říkat Lachlan a já nechci překročit jeho hranice. "Lachlan."

Zavrtí hlavou, jako by chtěl říci, tss tss, špatná odpověď. "Řekni mé pravé jméno."

Oh. "Jack".

Jeho tvář se stává vážnou. "Obě."

Srdce mi buší. Podle jeho matky je to obrovský. On by mě to měl dovolit, jen kdyby mě miloval. "Jack Henry."

Zavřel oči, jako by si vychutnával, jak to zní z mých úst. "Řekni to znovu, Laurelyn."

Váhám a on otevřel oči, aby se na mě podíval. V té chvíli, když se naše oči setkali, jsem se

rozhodla říct to znovu. "Jack Henry."

Políbí mě a já cítím, jak se jeho ústa tvarují do úsměvu. "To je to, kdo jsem, takhle mi od nynějška říkej. Už žádný Lachlan. Už žádný předstírání."