BFP - 38. kapitola

Překlad: Dráža
Kor.: Jana

Jack McLachlan

Nikdy v životě jsem si operu tolik neužil.

Laurelyn a já opouštíme divadlo několik okamžiků předtím, než se spustí opona. Ona nechce čelit páru sedícímu před námi na balkoně. Je si docela jistá, že slyšeli její tlumené kvílení, a že přesně věděli co se děje. Jsem si docela jistý, že má pravdu.

Jdeme přes parkoviště ruku v ruce, a jiný fotograf skočí před nás, aby udělal více snímků. Laurelyn položila ruku na foťák. "Je mi líto, ale existuje spousta jiných lidí, které můžeš fotografovat. Najdi si někoho jiného."

Fotograf snižuje svůj fotoaparát, aby se podíval na Laurelyn. Myslím si, že se baví. "To je v pořádku. Já už mám, co potřebuju."

Opravdu nemá ponětí, kdo jsem.

Když jsme v autě, vytáhnu telefon z kapsy, abych ho znovu zapnul a vidím téměř tucet zmeškaných hovorů od maminky, Evana, a Chloe. "Něco se děje, protože moje rodina přehltila můj telefon za poslední dvě hodiny."

Volám mámě první a nedostanou odpověď, takže se snažím jako dalšímu dovolat Evanovi. Ani nepozdraví, když na mě vyhrkne. "Jacku, je to táta. Byl převezen do nemocnice. Ještě nevíme nic s jistotou, ale mohl mít infarkt."

"Co se stalo?"

"Máma říká, že byli doma, a začal stěžovat na bolesti na hrudi. Snažila se ho přimět, aby šel do

nemocnice, ale znáš tátu. Chtěl zjistit, jestli by to nepřestalo, ale zhoršilo se to tak zavolala sanitku. Přijali ho asi před třiceti minutami a řekli, že nám dají aktuální informace, až budou vědět víc. Kde jsi?"

"Já jsem v Sydney."

"Dobře. Jsme u St. Vincent. Jak dlouho bude trvat, než se sem dostaneš?"

"Ne dlouho."

"Dobře. Přijdu dolů, a sejdeme se v hale. "

Ukončím volání s mým bratrem a jsem otupělý. To mluvil o mém nezničitelném tátovi. Prostě odešel, aby konečně mohl trávit čas s mámou. Chystali se společně procestovat svět.

"Co se stalo?"

"Je to můj táta. Byl převezen do nemocnice. Můj bratr říká, že by to mohl být infarkt."

Laurelyn dosáhne na ruce. "Oh, je mi líto, Lachlane. Bude to trvat dlouho než můžeš být u něj?"

"Ne. Je v St. Vincent tady v Sydney. Není to daleko."

Popadne mě za ruku a políbí ji. "Musíš jít. Teď. Vezmu si taxi zpět do hotelu."

Tahá za kliku od dveří, aby se dostala ven, a to byla ta chvíle, když jsem si uvědomil, já ji nechci nechat odejít. Potřebuju ji, takže jsem se dotknul rukou na její paži. "Neodcházej. Chci, abys byla semnou."

"Budeš tam mít svou rodinu."

Polkl jsem, než jsem řekl slova, která navždy změní tento vztah. "Jsi to jediné, co potřebuju."

"Ale to by znamenalo setkání s tvou rodinu."

Setká, jestliže to znamená, že zůstane po mém boku, jsem s tím v pohodě. "Je mi to jedno. Potřebuji, aby jsi byla se mnou."

Usmívá se a vezme do dlaní můj obličej. "Samozřejmě. Půjdu, jestli je to co ty chceš, ale tím se všechno změní."

"Já vím, ale to je to, co chci."

-----

Jedu jako o závod směrem k nemocnici, takže jsme tam už za pět minut. Vstupujeme do haly a vidím Evana jak na nás čeká u výtahů. "Nějaké novinky?"

Dívá se na Laurelyn. Já vím, že si dává všechno dohromady a má v paměti její fotografie, ale teď není čas, abych mu řekl, aby si jí přestal představovat nahou. "Když jsem s tebou mluvil, šel jsem zároveň dolů, čekat na vás, takže já nevím."

"Vědí, jestli je to špatný?"

"Ne. Mohlo by to být i něco jiného, teď dělají testy, které nám ukážou, jak jsou škody rozsáhlé, a jestli je to infarkt. Když budou testy pozitivní, zůstane na jednotce intenzivní péče."

Sakra, to nezní dobře.

Laurelyn stiskne mou ruku. "Já vím, že intenzivní péče zní děsivě, ale myslím, že takové

sledovaní po infarktu je standardní péče, bez ohledu na závažnost."

To je důvod, proč jsem ji tady potřeboval. Je to moje kotva. Ona mě uklidňuje.

"To je můj bratr, Evan." Kdo jiný by si ji měl právě teďzobrazovat nahou.

"Laurelyn, je hezké, že tě poznávám. Slyšel jsem o tobě samé skvělé věci od mého

bratra." Evan se udržuje přede mnou krotký, ale jsem zcela přesvědčený, že by se choval jinak, kdyby se poznali za jiných okolností.

Následujeme ho do výtahu a pak nás zřízenci dovedou na místo, kde čeká zbytek rodiny. Moje maminka se okamžitě zvedne ze svého místa, jakmile nás uvidí a vpadne mi do náručí.

"Myslela, že tě snad niky neseženeme, Jacku Henry."

"Je mi to líto. Můj telefon byl vypnutý, protože Laurelyn a já jsme byli v budově opery."

Moje máma mi umožňuje jít a dává svou plnou pozornost dívce po mém boku. To je ono. To je přesně ten čas, kdy se to všechno změní. Ona bude znát mé jméno. "Laurelyn, tohle je moje matka, Margaret McLachlan."

Já nevím, jestli je to okolnostmi s tátou, nebo že se konečně dočkala, že poznává ženu, kterou vnímá jako mou přítelkyni, ale moje matka vtáhne Laurelyn do těsného objetí.Všiml jsem si, že se téměř rozplakala, ale se drží pohromadě.

"Nebyla jsem si jistá, že se s tebou někdy setkám. Jack Henry mi to slíbil více než jednou, že tě přivede k nám domů, ale vždycky do toho něco přišlo. Začala jsem přemýšlet, jestli vůbec existuješ, ale já jsem věděla, že ano, a ty jsi ještě krásnější než na obrázcích, které mi ukázal."

A je to tady. Ona ví, že jsem Jack Henry McLachlan a podle výrazu v její tváři, to pro ni hovno znamená. Chce se mi vyprsknout smíchy. Všechny tyto tajemství o tom, kdo jsem bylo k ničemu.

"Děkuji vám. Je to moc hezké, že vás poznávám, paní McLachlan. Jack Henry mi řekl, úžasné věci o vás."

Oh, sakra! Laurelyn neví, že moje maminka je jediný člověk na světě, který mi říká Jack Henry. Vidím jak se maminka tváří a vím, že se právě teď vše posralo. "Ty mu říkáš Jack Henry?"

Laurelyn neví o této hrubé chybě. "Ano, madam."

Moje máma vezme Laurelynninu tvář do dlaní a předkloní se k ní, aby jí něco zašeptala do ucha. Bože, pomoz mi. Ona je tak odhodlaná mě oženit, doufám, že jí neřekla něco takového. Může jí navrhnout manželství semnou.

Maminka je zcela spokojená se ženou, o které si myslí, že je její potencionální snacha a připojíme se ke zbytku rodiny v čekárně. Představil jsem Laurelyn Chloe, a poté Emmu a dívky. Je to trapný přivést jí do mé rodiny na první seznámení v této době a za těchto okolností, ale ona to zvládá dobře.

Všichni jsme nervózní, protože je to už skoro dvě hodiny co přivejali mého tátu, ale jeho doktor nakonec přichází s informacemi. "Vy jste rodina Henryho McLachlana?"

Moje maminka je jediná kdo odpoví. "Ano. Jsem jeho žena."

"Pan McLachlan je na tom dobře. Nebyl to infarkt, jak jsme předpokládali, ale on měl dvě velmi značné blokace. Jedena z nich byla zablokována z devadesáti procent, druhá devadesát pět. To je místo, odkud pocházela bolest. Obě jsme odstranili a já očekávám, že se zcela uzdraví. Budeme ho přes noc sledovat a zítra by měl být schopen jít domů."

Moje maminka si přejede rukou hlavu a její tvář zaplavila úleva. "Moc vám děkuji. Kdy ho můžeme vidět?"

"Měl by být schopen přijímat návštěvy každou chvílí. Budete muset chodit postupně na jednotku intenzivní péče. Jeho ošetřující sestra pro vás přijde, až bude uložen na pokoji."

Vidím Evana choulit se ke své ženě a dětem, zatímco se máma objímá s Chloe a já vím, že přivést sebou Laurelyn bylo správné rozhodnutí, i když stav mého táty je nakonec menší než život ohrožující.

Ona mě obejme a naše čela se dotknou. "Tvůj táta bude v pořádku." Usmívá se, když dodává, "Jacku Henry."

Šeptám, takže to moje rodina nemůže slyšet. "Je to divné slyšet, když to vyjde z tvých úst."

"Je to divné to říkat." A to je konec našeho rozhovoru, co se týče mého jména. To není ten správný čas ani místo, kde o něm diskutovat.

Nečekáme dlouho, než sestra přijde k nám. "Můžu k němu pustit pět z vás, ale děti nejsou povoleny."

Emma drží Milu a podívá se na Evana. "Je to tvůj táta. Běž a já zůstanu s dětmi."

Laurelyn se na mě podívá. "Já tvého otce neznám. Emma by měla jít." Otočí se k mé švagrové.

"Můžu zůstat s holkama, pokud ti nebude vadit, že zůstanou semnou."

Vidím úlevu Emmině tváři. "Děkuji ti."

"Není zač." Laurelyn bere spící Milu z Emminy a nese ji přes místnost, kde Celia spí v křesle. "Neboj se. Budeme v pohodě."

Vstupujeme k Henrymu McLachlanovi do nemocničního pokoje v hloučku lidí. Nikdo z nás to neřekl, ale je to děsivé vidět tak silného muže křehkého a slabého. Je bledý proti bílému nemocničnímu povlečení-téměř bílé na bílém.

Slyší nás vstoupit a otevře oči. Vypadá grogy. Jsem si jistý, že to anestetikum vyprchává.

Jako první se dívá na mojí maminku. Takhle je to mezi nimi vždycky. Ona je vždy na prvním místě.

A to je to, co chce moje maminka pro mě. Abych měl své číslo jedna.

Sedí na židli u jeho lůžka a my je pozorujeme jako diváci. Můj táta se natáhne pro její ruku a ona ji vezme do dlaní. "Měl jsem tě poslouchat, Margaret."

"Já jsem ti to říkala celé roky, Henry."

Ponurá nálada v místnosti se zvedá maminčiným humorem. Říká co má na jazyku. Tohle mám po ní, ale ona má také dar pro zmírnění nepohodlí a napětí všech kolem ní.

"Henry, měla bych ti poděkovat za snahu zemřít, protože nikdy neuhodneš s kým dnes Jack Henry přišel do nemocnice."

"No, lásko, soudě podle štěstí na tvé tváři, to může být pouze žena, se kterou se schází."

"Ano, a ona je krásná. Prostě nádherná. A ona mu říká Jack Henry."

Celá rodina se dívá na mě, protože u rozhovoru mezi Laurelyn a maminkou nebyli.

"Co? To není zas tak velká věc."

Jako vždy, moje sestra argumentuje jako první. "Ty jsi z ní úplně mimo. Takže je to obrovská věc."

Potřeboval jsem se změnit téma, a to rychle. "Nejsme tu kvůli Laurelyn a mě. Jsme tu kvůli tátovi."

Návštěvní hodiny jsou u konce a můj táta i zdravotní sestra nás ujišťují, že jeho stav je dobrý. Ona nás přesvědčí, že by bylo nejlepší pro každého, včetně mé maminky, jít domů na noc. Čekárna není na spaní to nejlepší.

Jsem první, kdo vejde do čekárny s mámou, která nezůstává pozadu. Laurelyn má Celii zastrčenou pod paží jako kvočna a druhé dítě Milu přehozenou přes rameno, sající si palec, když se dívá kolem sebe.

Její tichý hlas se nese přes čekárnu a slyšel jsem ji zpívat Brahmsovu ukolébavku.

"" Zavři oči ... teď odpočívej ... kéž by byly tyto hodiny požehnány."

Moje máma stojí vedle mě, poslouchá Laurelyn, jak zpívá pro děti mého bratra. "Jacku Henry, ona je speciální."

Nemusí se mi říkat, co už vím. "To je," Povzdechl jsem si.

Ona svěsí ramena. "A ty jsi byl malý hajzlík, že si ji nepřivedl, aby jsme se setkali."

Jsem pobavený, ale ne překvapený výběrem slov Margaret McLachlan. Vím, že je to jediná matka, která řekne svému třicet let starému synovy, že je hajzlík. Za daných okolností se domnívá, že to bylo v pořádku. Vzhledem k tomu, že jí na to nemám co říct a nemám žádnou obranu, takže si nemyslím, že by bylo rozumné se hádat.

"Myslím, že jsem byl."

"Kde bydlíte?"

Co to s tím má společného? "Marx."

Ona si povzdechne. "Jdi si pro své věci. Chci, abyste s Laurelyn zůstali v domě."

Teď chápu. Ona je tak průhledná. "Marx je mnohem blíže k nemocnici."

Použije na mě ten tón. Ten mateřský tón, který říká, udělej, co ti říkám. "Právě jsme měli štěstí, že tvůj otec unikl o vlásek smrti. Rodina by měla být spolu."

Možná, že chce mít rodinu pohromadě, ale to není to, co to je. "Chceš Laurelyn ve vašem domě, aby si s ní mohla strávit čas."

"Ty jsi s nikým nerandil roky. Co je špatného na tom, že s ní chci strávit nějaký čas?"

Je to zbytečné Laurelyn poznat, když za měsíc odlítá. "Není na tom nic špatného, pokud nemáš o nás přílišné představy. Bude tady pouze následující čtyři týdny."

"To není vytesáno do kamene, nebo je?"

Bože, tato žena je vážně odhodlaná. "Ne, ale je to napsáno na její letence."

Odfrkne si. "Přísahám, McLachlanovi muži nemají jedinou romantickou či kreativní kost v jejich těle."

Nesnáším, že má moje maminka o mě špatné mínění.

"To není to, co si myslíš, že mezi námi je. Laurelyn a já jsme věděli, že budeme mít jen tři společné měsíce, když jsme se spolu začali vídat. Dohodli jsme se pro randění pro zábavu, ne z lásky."

"Ale srdce chce to, co srdce chce."

"A tvoje chce další snachu a matku pro další vnoučata."

"Mé srdce chce, abys byl šťastný, a já věřím, že tahle dívka je ta, kdo tě jím dělá. Máš čtyři týdny na to, aby jsi ji přesvědčil, aby zůstala." Zvedne na mě obočí. "Navrhuji, abys na tom zapracoval hned, synu."

-----

Jedeme do domu mých rodičů poté, co jsme vyzvedli naše věci z hotelu a vzpomínám si na to, jak

moje máma šeptala něco Laurelyn. "Co ti to moje máma šeptala v nemocnici?"

"Ach, to myslíš po incidentu, kdy jsem ji vzrušila tím, že jsem ti před ní řekla Jacku Henry?" Natáhne se a dloubne mě kolenem do svalu. Sakra, to trochu bolelo.

"Mimochodem díky, že jsi mě do toho tak vhodil. Rádo se stalo."

"Odpusť mi. Byl jsem trochu zaujatý s nejistotou přežití mého táty. Co říkala?"

"To, co mi řekla, je naše malé tajemství, nechtěla, abys to věděl."

Skvělé. Moje maminka a žena, se kterou mám poměr, sdílejí tajemství za mými zády.

To vůbec není trapné.

Teď jsem zvědavý víc než kdy jindy. "Řekni mi to. Chci to vědět."

"Ne. Byla by to řekla nahlas, kdyby chtěla, abys to věděl."

"Myslí si, že je mezi námi láska. Nebo alespoň doufá, že bude." Hodím slova ven jako návnadu na háček, abych zjistil, jestli z ní něco dostanu.

"Myslíš?" Sakra. Nemůžu z jejího tónu říct, jestli se ptá na můj názor, nebo jestli jí to přijde vtipné.

Nic neprozradila, ale mám své cesty. Mohl bych z ní dostat to, na co se jí ptám, ale mám i jiné metody, aby tento malý ptáček zpíval.