Asher - 6. kapitola

Překlad: Alice
Kor.: Majuš

ASHER

Znovu jsem se probudil na ulici. Jenomže tentokrát je to fakt špatný. A je zima. Díkybohu, že jsem si vzal bundu, když jsem odcházel z domu. Svět kolem mě se točí. Má hlava je v prdeli, rovnováha narušená. Jak jsem se potácel kolem, musel jsem se z času na čas zastavit, abych se vyzvracel. Netuším, kam jdu.

Otřes mozku, šeptal slabý hlásek v mé hlavě. Znal jsem příznaky. Jeden jsem už měl. Matně jsem si pamatoval, jak nebezpečný to může být. Ale nemohu se přinutit na to myslet nebo se rozhodnout, kterou cestou půjdu...a kam jít? K Zaneovi?

Jo, jasně.

Dokonce i mé polovědomí vědělo, že nemůžu. Erin by dostala záchvat, a Zane...co pro mě může udělat? Co pro mě může kdokoliv udělat?

Je to má chyba. Je mou chybou, že jsem odpadlíkem a jsem tak bezmocný, když můj táta opět chlastá. Nejsem hoden žádné pozornosti.

Ocitl jsem se venku před budovou, opírající se o stěnu a zírající na lidi, kteří vcházeli a vycházeli. Bulldog. Podzemní rváčský klub, řízený chicagskou mafii. Jednou jsem tady zápasil. V suterénu, ve velkých klecích. Marty tady pracuje, možná bych se mohl po něm poptat.

Pustil mě dovnitř a zamračil se: "Co tady děláš, Ashere? Takhle nemůžeš zápasit."

Co o tom ví?

Teď už definitivně melu z posledního. Moje pravý oko je nateklý. Moje brada je nafouknutá jako balón a bolí jako samotné peklo. Má žebra pálí. A moje záda bolí jako svině. Kriste.

"Nemáš místo kam bys šel?" zeptal se a já potřásl hlavou.

Marty protočil oči a mumlal si něco pro sebe ve smyslu, jak hloupý jsou lidé. Říkal, že očekáváme v noci sněžení. Pak jsem se přesunul do skladové místnosti, kde byla dlouhá rozkládací postel. Řekl mi, že tu můžu přespat, ale ráno, ať jsem pryč. Nepotřeboval jsem přesvědčování. Vyčerpání mě uzemnilo. V nějakém momentě se Marty ukázal a podal mi láhev s vodou, já se napil a upadl opět do spánku.

Necítil jsem nic, dokud se mnou Marty nezatřásl a neřekl mi, že už jsem tady moc dlouho a vyhodil mě zpátky na ulici. Koneckonců, Marty měl pravdu.

Je pěkná zima. Sněhová přikrývka všechno pokryla. Vypadá to, že je poledne. Nebo je ráno? Jak dlouho jsem spal?

Toulal jsem se městem, snažíc se udržet v teple, ale nevolnost a závratě pokračovaly. Najít místo na sezení bylo mou prioritou. Mé nohy mě nesly na známé místo. Státní ulice. Bezdomovci mě tam poznají. Rodina, jak si říkají, a já jsem adoptivní syn. Málo z nich je tady během zimy, většina zůstává v úkrytech. Schoulil jsem se na lavičku, chvějící se. Můj obličej bolel a můj žaludek se snažil najít cestu ven skrz hrdlo. Těžce jsem polknul, mrkajíc. Hrozná zima. Lidé procházeli kolem, vrhající na mě udivené pohledy. Schoulil jsem se ještě víc.

Spadla na mě přikrývka a já se probudil z neklidného spánku. Byl to těžký a velký spacák, kterej páchnul stařinou.

"Dělej, kluku. Vstávej." Ostrý hlas patřil staré ženě s neposlušnými bílými vlasy.

Nemyslím si, že bych si ji pamatoval. Škubala mi ramenem a říkala, abych vstal. A šel kam?

"Stratil ses?" zeptala se. "Kam chceš jít?"

Zavřel jsem oči. Na bezpečné místo. Na místo, odkud můžu vidět jezero, pozorovat, jak se voda pohybuje a vlní. "K jezeru. Do parku."

Mám rád pozorování pokojné vody, vždycky jsem měl. Dělá mě to šťastným. V tuhle dobu už musí být jezero zmrzlý-jako já-bílá se mísila s modrou. Zcela pokojné. Ve spánku.

Přesně jako já.

Šťouchala do mého ramene znova, nevzdávajíc se, dokud jsem nesebral špinavej spacák, nepřitiskl si ho blíž k tělu a nenásledoval ji po pěší zóně. "Kam jdeme?"

Sněhové vločky padaly z nebe, přistávající mi na tváři, jak mě táhla ke vchodu obchodu. Teplý vzduch foukal z ventilace a já se postavil pod ní, držící si spacák kolem ramen.

"Díky," řekl jsem, ale ona se už náhlila pryč.

Večer se blíží. Chráněný před ledovým větrem a sněhem, jsem se připravoval na další noc, jak nejlépe jsem mohl. Jsem hrozně vyčerpaný a má hlava mě zabíjí. Lidé se hnali kolem, nedívajíc se. Schoulil jsem se do spacáku, zmrzlý až do morku kostí. Pomalu se ukazuje, že se musím vrátit domů.

Domů. Tohle slovo mě rozdráždilo. Nemám domov. Nikdy jsem neměl. Jenom dům, kde jsem v nebezpečí smrti každou chvíli, kdy táta začne chlastat. Jak jsem byl hloupý, když jsem si myslel, že ho můžu změnit. Pocit viny přetrvával. Je to má chyba? Je to kvůli mně, že je stále naštvaný? Protože jsem nikdy nebyl dost dobrý?

Má viditelnost se začíná vyjasňovat, ale spodní část mých zad stále trpí a má hlava bolí jako čert. Když nezemřu na vnitřní zranění, otřes mozku nebo umrznutí, tak pravděpodobně umřu hlady, protože jsem peněženku nechal u otce. Starám se? Opravdu ne. Unáší mě to pryč a já se cítím klidný. Až dokud se mi ruce nezačnou třást tak moc, že mi drkotají zuby. Moje záda na mě křičí, stejně i hlava a já zasténal.

"K čertu, Ashi, co se ti to stalo?"

Zane. Neměl bych být překvapený. Kdo jiný by mě přišel hledat? V blikajícím světle nápisu obchodu jsem viděl jeho tvář. Kroužek v jeho obočí se lesknul. Z pohybu jeho rtu jsem usoudil, že je nasraný a já si instinktivně začal krýt hlavu před úderem. Jsem tak zničený.

Ale Zane mě neudřel. Jasně, že ne. Klekl si ke mně a zavrčel, zděšený výraz byl v jeho očích.

Přejel si jazykem po rtech. "Kruci, Ashi, tvoje tvář je modrá a černá. To ti udělal táta?"

Kdo jiný by to udělal? Santa Klaus?

Jo, skoro už byly Vánoce, správně? To mi přišlo vtipný, nějakým způsobem. Začal jsem se smát a jednou rukou jsem si musel držet žebra, abych mohl chytit dech.

To nakoplo Zanea k akci. Tahal mě za ruku, dokud jsem se neposadil, a zpomalil, když jsem zanadával.

"Krucinál, chlape, ten bastard se na tobě pořádně vyřídil, že jo?"

Nemám slov a je mi znovu blbě. Sakra, myslel jsem, že to peklo už pominulo.

"Není to poprvé," řekl jsem a slova byla nezřetelná. "Překvapil mě. Myslel jsem, že už s pitím přestal." Zasténal jsem, chytajíc se za hlavu. "Nevrátím se."

Sakra, musím přestat mluvit. Nemůžu do toho všeho vtáhnout Zanea. Ne, když má své problémy. Já to zvládnu sám.

Postavil se a vytáhl mě na nohy. Černé tečky se mihaly v mém vidění a mé kolena se podlomila. Dobře, že mě držel pod rameny. Jo, dokážu se o sebe postarat. Správně.

"Ty idiote idiotskej," zasyčel mi do ucha, "řekl jsem ti, abys mi zavolal, když budeš potřebovat pomoc a tohle je ukázkovej příklad, jasně?"

Jsem příliš zaměstnaný tím, abych se nesesypal než odpovědí. Nevypadá, že by ho můj nedostatek slov rozladil. Možná ticho bere jako souhlas. Možná i je.

Jsem unavený z přemýšlení a starání se.

"Jdeš se mnou." Přehodil si mou ruku kolem ramen a odvedl mě do auta. Nechal jsem ho, aby mi pomohl nastoupit. Jsem vyčerpaný jen z přechodu ulicí.

Kruci, Erin bude nasraná, že mě vidí. Ta myšlenka mě donutila se zachechtat a mé žebra zaprotestovala.

Zane udělal podivný obličej. "Jsi v pohodě?"

Přišlo mi vtipný, jak se může zeptat tuhle otázku a chtěl se začít smát víc. Pak jsem si uvědomil, že si musí myslet, že jsem na úplném dnu. Pravděpodobně zním jako úplnej pošuk, směju se bezdůvodně, a přinutil jsem se přestat.

"Měl jsi mi zavolat." Zane mumlal polohlasem. "Měl jsi...sakra, ty debile. Mohl jsi umřít, kdybys zůstal venku přes noc. Co sis k čertu myslel?"

Na to jsem neměl odpověď.

Ale Zane pokračoval: "Kdybys umřel, nevěděl bych o tom. Měl jsi mi zavolat. Beru tě do nemocnice."

"Ne. Jsem v pořádku."

"To víš, že jsi. Nech je, aby tě prohlédli."

"Řekl jsem ne!" Tuhle konverzaci jsme měli už dříve a Zane věděl, že má odpověď se nezmění.

Zkusil jinou alternativu. "Teplota se dnes blíží k nule. Co nevíš? Kde je tvůj zatracenej telefon?"

Můj telefon? "Musel jsem ho nechat doma."

"Pojedu tam a vezmeme ho."

"Ne!" Popadl jsem ho za ruku. "Řekl jsem, že zpátky nejedu, Z-mane."

Nemohu otce dostat do vězení. Stejně s ním už nemohu déle bojovat. Bůh ví, že jsem to zkoušel-k čertu, podněcoval mě celou tu dobu a nedal mi na výběr-ale byl tak moc silný, nepředvídatelný, přátelský jeden den a vraždící druhej. Od mámina onemocnění a smrti je pořad nasraný. Hněv poháněl rodinu.

Zane na mě pohlédl s rozšířenými očima. "Okej, tak nejedeme ke tvému otci, sakra. A kam půjdeš?" Strhnul jsem, když ta slova opustila jeho pusu. "Prozatím zůstaneš u mě a to bez jediného slova, debile."

Ale později... Jo, věděl jsem. Pustil jsem mu ruku a posadil se zpátky na sedadlo, zatínajíc zuby. Musím najít jiné řešení, ale teď jsem moc unavený a ohřívač foukal teplej vzduch přímo do mé tváře a to mě dělalo ospalým. Dřímal jsem celou cestu, dokud nezaparkoval a neotevřel mi dveře. Teď jsem byl vzhůru, protože bolest mi brala dech. Jako kdyby se čepel zabodávala do mých zad, a přísahám, že moje hlava se chystá rozlomit vejpůl.

"Pojďme tě dát do pořádku."

Následoval jsem ho do schodů, dělal jsem vše, abych zůstal při vědomí. Zane mě vtáhl dovnitř a posadil na gauč. Zasténal jsem a rozložil se na gauči. Je tady teplo. Mám pocit, jako by se mé tělo roztápělo.

"Chlape, ty jsi úplně na sračky," řekl a potřásl hlavou, jak si sundával bundu.

Jo, to máš pravdu.

Odešel a vrátil se s oblečením: spodním prádlem, kalhotami a tričkem. "Smrdíš. Jdi si dát sprchu. Ručníky jsou na poličce."

Je tak laskavý. Nedal mi na výběr. Vytáhl mě na nohy a zavedl do koupelny.

"Chceš, abych tě svléknul?" zeptal se.

Ukázal jsem mu prostředník a to ho pobavilo. Bastard. Poslal mi vzdušní polibek a zavřel za sebou dveře předtím, než jsem se pokusil ho praštit.

"Pokusil se", protože moje rovnováha byla stále na hovno, a můj žaludek prázdný. To mi jistě nepomůže se závratí.

Dal jsem si horkou sprchu, a zasyčel jsem, když mi kapky stékaly po ranách. Moje záda jsou v obrovské bolesti. Nepamatoval jsem si, že by mě táta takhle zřídil, ale moje paměť je nejasná. Nebo to udělal, když jsem byl v bezvědomí? Třídil jsem si myšlenky a spěchal v mém očistném rituálu, šamponujíc si hlavu. Voda, která odtékala, byla tmavá. Chvíli jsem na to zíral, pak jsem se otřásl a sáhl po ručníku. Upevnil jsem si ho kolem boků a začal se oblékat. Pak jsem si uvědomil, že někdo klepe na dveře.

"Co je?" Odemknul jsem a Zane vstoupil dovnitř zamračený. Jeho barevně potetované ruce si založil na hruď.

"Klepal jsem celou věčnost. Jsi snad hluchej?"

Naklonil jsem se nad umyvadlem, nebyl jsem si jistý svou rovnováhou. "Nevím, chlape. Co jsi potřeboval?"

"Jen jsem se chtěl ujistit, jestli ses tady nesesypal a-" Jeho oči se rozšířily. "Sakra, Ashi. Tvoje záda."

Ehm, jo. Ještě jsem se nepodíval do zrcadla, ale teď jsem se otočil. Kurva.

Jizvy nebyly to, co mě šokovalo, i když si myslím, že to byla jedna z věcí, ze kterých Zane zbledl. Nikdy je neviděl. A taky kůže byla hezky fialová, pruhy se táhly po celých zádech. Suvenýr od tátových násilnických záchvatů.

Ne, to, co šokovalo mě, byla spodní část zad, zabarvená černou a modrou. Dobrý Bože.

"Nedaleko odsud je pohotovost," řekl Zane napjatě. "Faktem je, že tě tam hned odvezu. Co když máš něco poškozenýho? Jen popadnu své věci a..."

"Ne."

"Sakra, ty debile, tohle je vážný. Jen..."

Udělal jsem na něj obličej. "Když teď půjdu do nemocnice a oni to uvidí, zatknou starého muže za domácí násilí. Nech to byt, Z-mane."

"Je ti osmnáct." Cucal si piercing na jazyku, jako vždycky, když byl nervózní, "Nepůjdeš do domova, tak proč tě to zajímá? Nech ho zavřít. Ten bastard si to zaslouží."

Pěstounská péče. To byl můj největší strach od nehody, z časti kvůli Zaneovi. Řekl mi pár věcí ohledně jeho vlastních zkušeností, až se mi vlasy na hlavě postavily-a měl jsem pocit, že mi neřekl všechno, co se mu doopravdy stalo.

V tomhle jsem měl štěstí. Táta byl zbaven obvinění a nešel do vězení. To, že měl čistej rejstřík a to, že máma zemřela, byly určitě polehčující okolnosti. Ale já to nemůžu udělat. Nenávidím toho bastarda, ale je to má jediná rodina a možná stále doufám, že jednoho dne najdu způsob, jak ho přinutím, by přestat pít. Pomůžu mu najít samého sebe.

"Ashi." Zane zněl podrážděně. "No tak. Nech mě tě vzít do nemocnice."

"Zapomeň na to, Z-mane," polkl jsem, "Hele, kdybych měl něco poškozenýho, byl bych už mrtvý. Jsou to už dva dny. Budu v pořádku."

Zane se nezdál být přesvědčený mou žhavou logikou. Jeho oči se zúžily. "Kde jsi byl? Nebyl si venku dva dny, jinak by si byl zmrzlý."

"Já nevím." Nechystal jsem se mu říct o rváčském klubu. Zane byl skvělý přítel, ale nemyslím si, že by ocenil mé přátele v podzemí.

"Ty nevíš? Jak to můžeš nevědět?"

Zněl nasraně a moje teplota stoupala také. "Prostě nevím, okej? Nebyl jsem právě při smyslech. Pravdou je, že si toho moc nepamatuju."

"Ježíši, Ashi," potřásl hlavou. Vyšel z koupelny a mumlal si pro sebe. "Vypadáš, jako by tě srazil náklaďák," zakřičel. "Jako bys byl připravený složit se na zem. Sedni si, objednám pizzu."

"Teď kecáš." I když se můj žaludek převracel a mě se chtělo zvracet, nemůžu mu dovolit si toho všimnout.

Přejetý náklaďákem. Přesně tak se cítím. Působivý.

***

Zane se o mě staral následujících několik dní. Normálně bych mu řekl, aby s tím přestal, ale jsem příliš vyřízený, abych se staral. Většinu času jsem strávil ležením na boku, spaním a dřímáním. Nutil mě jíst a pít, co je zvláštní. Obvykle jím jako kůň. Moje hlava se pomalu vyjasňuje, a teď mám dost energie, abych pomáhal s prací v bytě-praní, čištění, oprava kohoutku a radiátoru.

Erin tady není. Dobrá zpráva. Zane řekl, že předčasně odjela za svou rodinou, aby s nimi mohla strávit Vánoce, a já si myslím, že to má co dočinění s mým nečekaným příchodem. Zane mi řekl, že jsem víc než vítán na celé prázdniny. To je dost velké břemeno, které mi spadlo z ramen-odložit nevyhnutelný moment, kdy se musím rozhodnout, co dál.

Pořád hodně spím. Mám spoustu nočních můr a taky mokré sny, vždycky zahrnující Audrey, sakra. Nemůžu ji dostat z hlavy. Jsem jako závislák a prahnu po něčem, co jsem zkusil a teď chci stále víc a víc. Ve snech líbám Audrey a jí se to líbí, jako ve skutečnosti, a já můžu vidět

její černou podprsenku pod oblečením a křivky jejich prs. Jindy zase do ní zajíždím, i když jsme oba oblečení. Pak se vzbudím a teplá, lepkavá tekutina je na plachtě a mé srdce buší. Jsem tak tvrdý.

Jak hloupé. Pohrdá mnou. Je čas tomu uvěřit, a zapomenout na ni.

Jo, správně. Přál bych si, aby to bylo tak jednoduché.

Kamarádi přijeli několikrát- Rafe, Tessa i Dylan.

Zvykl jsem znát Dylana. Ale nevím, čím si zasloužil připojení do "inkoustového bratrstva" a aby ho Zane potetoval. Vidět ho, je trapné po té výměně názorů na párty. To bylo naposledy, kdy jsme spolu mluvili.

Vypadal také nesvůj, nejsem si jistý, jestli mu to Zane řekl. Ne, že by věděl o mém tátovi. To ví jenom Zane a Tessa má jen nejasné informace. Tak to chci. Nepotřebuju žádnou lítost. Vymyslím plán. Nejsem posera. A jo, jsem si vědom toho, že tohle jsou slova, která můj otec na mě vrhal. Ale já se nevzdávám, i v časech, kdy jsem si myslel, že bych mohl. Zvládnu to.

S Rafem vycházím dobře. Je pohodový a mluvíme o jeho zálibě, kickboxu. Také mluví o přednáškách na vysoký a skupině, ke které patří. Punkrocková skupina, očividně, a on je bubeníkem. Někdy je lehký zapomenout na jeho černou minulost. Každý ví, že je členem "inkoustového bratrstva" a dostal svoje tetování od Zanea. Ztráta téměř celý jeho rodiny, když měl patnáct, zajímala média několik měsíců. Mé problémy se zdály být nepodstatné, protože na jeho místě bych se vzdal života. Ale on je tvrďas. Respekt.

Zeptal bych se Tess...umírám se jí zeptat na Audrey, jak se má. Jestli si o mě dělá starosti. Jestli ji zajímá, kde jsem. Samozřejmě, že jsem se nezeptal, a samozřejmě, že se Audrey nestará. Není to, jako když jsi všimla, že jsem odešel předtím-odkud? Z jejího života? Nejsem ani součástí jejího života a tak je to lepší. Lepší i pro mě. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, ale věděl jsem, že je to lež.

Tak jsem čekal, dokud se mé tělo nezahojí a zvažoval svoje možnosti. Které jsou docela omezené. O co se pokouším? Prakticky neexistuju. Nemám žádné vzdělání, žádnou kvalifikaci. Žádné zkušenosti. Jsem už dospělý-v červnu budu mít osmnáct-a nemám ani řidičák. Kam odsud půjdu?

Musím se odstěhovat ze Zaneova bytu. Jediným problémem je, že jsem obvolal všechna centra pro bezdomovce a útulky, ale všechno je plný. Počítal jsem s nima, protože nemám peníze, abych si pronajal byt. Kde můžu zůstat? Nemám žádnou rodinu, o které bych věděl. Nejasně si vzpomínám na strýčka, který žije na opačné straně státu. A mého bráchu, který prakticky zmizel.

Dobře. Najdu nějaké peníze a pronajmu si byt, ale jak? Stratil jsem svoji práci v kavárně a už si nemůžu víc půjčovat od Zanea nebo od někoho jinýho. Nejsou to pracháči, ani zdaleka. I Tessa preferuje nežádat nic od svých kontrolujících rodičů. Mám to. Snaží se být nezávislá, volná a dělat své vlastní rozhodnutí. A pořád se může vrátit domů, když se věci podělají. Pro mě to není možnost.

Fakt, že moje peněženka s mou občankou zůstala u táty, byl dalším problémem. A můj mobil taky. Vím, že se musím vrátit a dostat je, ale teď nejsem připraven. Jenom ta myšlenka do mě vháněla paniku, že se mé plíce zastavily a hlava se mi točila. Příliš brzy. Nemůžu popsat, jak vystrašený jsem byl v ten den. Vystrašený ze smrti. Že bych neměl šanci něco víc vidět, něco víc udělat. Vidět znovu Audrey. Sakra.

Zane se zmínil o Vánocích a o jeho sestře a podvědomě jsem věděl, že brzy odejde. Už můžu vidět různobarevná světla vánočních stromků, blikající v oknech domů přes ulici. Sváteční dny.

Pro mě nic neznamenají. Neznamenaly dlouhý čas, odkdy jsem byl malý, a máma byla zdravá. Když tady byl pro mě Tyler. Když jsem se doma cítil bezpečně. Jako kdyby to bylo před světelnými lety.

Roztáhl jsem se na gauči, přemýšlel jsem a třel si staré jizvy na ruce. Měl jsem čtyři, když jsem přerazil rukou sklo. Tyler se mi postaral o zranění. On byl ten, kdo mi poprvé řekl, že jizvy jsou cool. Vzhlížel jsem k němu. Byl silný, sebejistý, a trénoval s otcem. Chtěl jsem být jako on. Přál jsem si být jako on. A pak zmizel a táta se zaměřil na mě.

Radost. Často jsem myslel na to, na co jsou přání.

A jo, byla tu jedna věc, kterou jsem měl udělat. Jedna věc.

Inklinoval jsem k odmítání, nenávisti, a nenávidění vzpomínek, které s tím šly.

Táta mě trénoval v boji. Všechna ta léta mě učil box a wrestling s prvky kickboxu pro větší flexibilitu. Umím bojovat. Jsem v tom dobrý, i táta to s nechutí občas přiznal. I když byl větší než já, mohl jsem ho porazit a on to věděl-kromě toho, když mě překvapil, jako posledně.

Když se tak vracím do minulosti, možná jsem neměl být takový snílek. Byl jsem uklidněný pocity o falešném bezpečí a setkání s Audrey plulo mou myslí, dělajíc mě neopatrným. Normální lidé se doma cítí bezpečně, nečekají útok, když překročí práh. Ne od svého vlastního otce.

Ale já jsem se poučil ze svých chyb. Není žádný Santa Klaus a není žádný domov. Je čas zocelit se. Čas dostat můj život zpátky na kolej.