Asher - 4. kapitola

Překlad: Alice
Kor.: Majuš

ASHER

Nemohu uvěřit, že Audrey držím ve své náruči. Když jsem zjistil, že ti dva kluci ji obtěžují, proletěla mnou zuřivost jako plamen. Mé srdce běží jako o závod. Chce běžet za těma dvěma a zmlátit je tak, až budou mé klouby bolavý. Ale držet Audrey takhle blízko, ujistit se, že je v pořádku, je víc důležitý. Chci ji pořád chránit.

A pak, když jsme dorazili k zastávce a ona vyklouzla z mé náruče, sen se rozplynul. Stupidní a nemožný sen. Jenže stále se plavím na pitomém obláčku. Nechala mě nést její batoh, její tělo bylo proti mému měkké a teplé a pohled na jejím obličeji nebyl jeden z těch vážných a nenávistných. Pihy na jejím nose, který mě doháněly k šílenství, puls na jejím hrdle... Způsob, jakým se při mně cítí, její tvář skoro na mé... Chci ji do morku kostí, stojí za to.

Nemůžu popsat, jak šťastný teď jsem. Bylo to několik týdnů. Mám stálé zaměstnání, noční školu, abych získal vzdělání, a táta se snaží přestat chlastat. Je ke mně celkem milý, když je střízlivý. Je víc mužem, kterým býval.

Tak jako tak, můj život je teď lepší a já ho nechci zpackat. Vánoce jsou za rohem a konečně by mohly i za něco stát. Odkdy má máma onemocněla, a brácha Tyler opustil rodinu, pak máma zemřela a nechala mě samotného s tátovými násilnými náladami, jsem se naučil nacházet okamžiky pokoje a míru a za to jsem vděčný.

Pomohl jsem Audrey do autobusu, moje ruka byla kolem jejího štíhlého pasu a já vdechoval její jablečnou vůni z jejich kudrnatých červených vlasů. Cítím, jak mě to vzrušuje, jen když se jí dotknu nebo jsem kolem ní, no...brzy asi budu mít problém chodit.

Sedíme vedle sebe, naše stehna se o sebe otírají. Svírá svůj batoh a dívá se ven oknem na světla z ulice. Beru si šanci prozkoumat její pihatý nos, mála ústa, oblouky jejího obočí a zvedající se hruď. Od napadení v kampusu si nezapnula kabátek a myšlenka, že se jí ti kluci dotýkali, mě opět rozzuřila. Pěsti jsem tlačil proti mým nohám, poprvé cítící pálení. Klouby na mé pravé ruce jsou poškrábané a krvácejí, musel jsem trefit zuby, když jsem mlátil jednoho z kluků. Neměl jsem nic na obvázání, tak jsem se jen otočil zpět k ní a nemyslel na to.

Její zděšený pohled byl upřený na mé kluby. "Jsi zraněný."

Chtěl jsem se začít smát, protože slovo zraněný, má pro mě zcela jinej význam. Ale nezasmál jsem se. Ví, jak chutí bolest. Vím, že při nehodě byla těžce zraněná, že její šaty skrývají jizvy, jaké jsem nikdy neviděl. Jizvy, které jsem chtěl prozkoumat rukama a pusou. Sakra. Obě ruce jsem si složil do klína, doufajíc, že zakryju výsledek mých myšlenek. Vypadala, že si to nevšimla.

Natáhla se pro mou ruku a zvedla ji. "Vypadá to na hluboký řez."

"Jsem v pořádku." Ale ruku jsem nechal tam, kde byla. "Není to nic hroznýho."

Vypadala, jako by chtěla něco říct, pak pohlédla ven a zmáčkla tlačítko pro zastavení. Postavil jsem se a pomohl jí k východu.

"Pojď nahoru," řekla, "obvážu ti ruku."

Otevřel jsem pusu a pak ji zavřel. Zve mě k sobě, do jejího bytu. Chtěl jsem se štípnout. Tohle musí být sen. "Dobře."

Dobře. Tohle malé slovo ani zdaleka nevyjadřovalo, co jsem si myslel. Ale beru to, sakra, beru to. Konečně se mnou mluví a možná budu mít příležitost, jí to vysvětlil, omluvit se. Jestli najdu ta správná slova...

Opírala se o mě, jak jsme šli dovnitř, vzdechla, ale neřekla nic, když jsem ji zvedl, abych jí vynesl po schodech. Miluji její váhu na mých rukou, způsob, jakým chytí můj zátylek. Stojí mě to všechno, abych ji hned nepolíbil. Dovolila mi dotknout se jí, držet ji, ale jediné, v co teď můžu doufat, je její přátelství. I tak mi dovolila víc, než jsem kdy doufal.

Položil jsem ji na zem, aby mohla odemknout a pomohl jí dovnitř. Zapnula světlo a to osvítilo její obývák. Útulný. Jemné barvy. Ne růžová a květiny, jak jsem očekával. Audreyna je v hnědém a šedém tónu a koberec je sytě červený. Cítil jsem se tady dobře. Nějaký kresby jsou rozházeny po stole, ale sotva jsem se na ně podíval, když jsem ji vedl ke gauči. Sedla si s náznakem úlevy. Klekl jsem si k ní a pomalu jí zul botu, abych se mohl podívat na kotník. Udělala slabý zvuk a já na ni pohlédl se strachem, že jsem překročil hranici, ale nic neřekla. Její zelený oči jsou nečitelný.

Zatnul jsem čelist a soustředil se na její nohu. Její kotník je trochu oteklý, ale není to nic vážnýho. Musím na to přiložit led.

"Hned budu zpátky," řekl jsem a náhlil se do kuchyně.

Vytáhl jsem mrazený hrášek a zabalil ho do utěrky. Když jsem se vrátil do pokoje, zamračeně studovala svůj kotník. Viděl jsem každou křivku pod jejím svetrem a kalhotami, její svraštěnou pusu a to mi způsobilo velkou touhu. Zamrznul jsem, každá kapka krve se řítila na jih tak rychle, že se mi zakroutila hlava.

"Ashi?" její hlas mě vytrhl z transu a já se dostavil ke gauči. Klekl jsem si-tam, kde jsem chtěl s ní být, a to přesne není cesta, kterou bych se měl vydat-a zdvihl její nohu na gauč a položil jí hrášek na kotník.

"Nech si to tam," řekl jsem chřaplavě, jako kdybych vykouřil balíček cigaret. "Mělo by to zmírnit otok. Nemyslím si, že je vymknutý."

Natáhla se pro mou ruku a sakra, zašpinil jsem krví své oblečení, její oblečení, utěrku i gauč.

"Sakra, promiň," zamumlal jsem, "vyčistím to."

"Ne, počkej." Podívala se na mou ruku, její obočí vyskočilo. Začínám baštit její soustředěný pohled. Je to sladký. "Pod umyvadlem v koupelně je lékárnička. Doneseš ji, prosím?"

Ona mi to vážně chce ošetřit? Šel jsem pro lékárničku, než si to rozmyslí a zjistí, s kým má dočinění. Budižkničema. Školní odpadlík. Syn otce, který zabil jejího tátu.

Vrátil jsem se i s lékárničkou a ona mi pokynula, abych si sedl vedle ní. Poslechl jsem, trochu zmatený, a ona opět vzala mou ruku a prohlídla si klouby. Necítil jsem žádnou bolest. Všechno, co jsem mohl cítit, byly její malé ruce, váha jejího vážného pohledu, její pozornost na mně.

Někdo by se o tebe měl starat. Řekl Zane, jeho slova mi procházela myšlenkami a dusila mě. Položila si mou ruku na stehno a já na to zíral, paralyzován. Má ruka. Na jejím těle. Musel jsem být v šoku, protože jsem sotva cítil dezinfekci, kterou mi potírala klouby a gázu, kterou použila na vysátí krve. Použila malé, barevné náplasti na rány-červený, žlutý a modrý. Její dotek byl jemný, cítil jsem to až k prstům.

Něco v mé hrudi se chystá zlomit. Jsem si tím jistý. Bolí to. Doufám, že nemám infarkt. Jsem příliš mladý. A jsem taky mladý, abych byl opatrovatelem mého otce a boxovacím pytlem, jenže to není problém.

Její prsty přecházely po vrchní straně mé ruky, kde se dvě jizvy spojovaly. Zamračila se a já věděl, že se chce na ně zeptat.

"Auds, já-" pohnul jsem se dopředu, snažící se změnit téma, rozptýlit ji a ona vzhlédla, její zelené oči byly čisté. Má mysl byla prázdná. Všechno, co jsem registroval, byla její ústa, její růžová líčka, křivka jejího krku, až po její zvedající se hruď. Vyschlo mi v ústech a krev mi pulsovala. Sehnul jsem se a naše rty se letmo dotkly-elektřina proběhla mým tělem, jako jasný proud do mých koulí. Neschopný myslet, neschopný se zastavit, jsem její tvář přitáhl k sobě.

Zvuk přejel mými zamlženými smysly. Audrey se odtáhla a já zamrkal. Zvonek.

"Někoho čekáš?" zeptal jsem se bez dechu.

Její líčka jsou červená, její oči široký. Uvědomil jsem si, že drží ruce proti mé hrudi, tlačíc mě zpátky. "Ne, mohl bys otevřít, prosím?"

"Jasně." Postavil jsem se a snažil se uklidnit. Snažil jsem se všimnout si Audreyn výraz. Kurva, co jsem si myslel?

Nemyslel jsem. Nebo lépe, myslel jsem svým pérem. Sakra, chtěl jsem ji tak moc, až mě to děsilo. Od naší první pusy ztrácím kontrolu. Co kdy by mi neřekla, abych přestal? Co kdybych jí ublížil? Prohrábl jsem si vlasy a šel ke dveřím. Přes kukátko jsem uviděl Tessu. Odemknul jsem a otevřel.

Hleděla na mě. "Ty?"

Přejel jsem si rukou po zátylku. "Ehm, jo, Audrey je uvnitř."

"Můžu-?" Gestikulovala rukama. "Je-?"

Snažil jsem se pochopit směr jejích myšlenek. "Vymkla si kotník. Dal jsem jí na to led."

"Kristepane." Tessa se řítila dovnitř.

Nenech se zastavit. Pomyslel jsem si a následoval ji. Tessa už seděla vedle Audrey a něco si šeptaly, jejich čela se takřka dotýkala.

Myslím, že teď jsem tady přebytečný. Nechtěl jsem jít, ale život byl takový. Přecpaný věcmi, které nechceš.

Otočil jsem se k odchodu, když Tessa řekla: "Ale ty nenávidíš toho kluka."

Jo. Jasně. Na chvíli jsem se zastavil a čekal, jestli to Audrey popře. Když byla zticha, vyprovodil jsem se sám.

***

Čekal jsem na autobus v chladné noci. Ruce jsem si skryl do kapes, zapomněl jsem na náplasti, a když přijel autobus, měl jsem už půlku zeškrábanou. Nemohu uvěřit, že se starám. Nenávidí mě. Chvíli jsem si myslel, že to tak není, ale Tessa to musí vědět, je Audreyna nejlepší kamarádka a Audrey jí to řekla...

Nechci na to myslet. Jedna noha za druhou. Má mysl já prázdná. Sedl jsem si k oknu, mé čelo se opíralo o studené sklo.

Co jsi čekal? Ptal jsem se sám sebe znovu a znovu, jak jsme přejížděli spícím městem. Proč jsi překvapený? Nejsem, ne tak moc. Jsem prázdný. Nic necítím. Jedna věc je vyhýbat se jí a chovat naději v srdci a druhá vidět ji, líbat ji a slyšet pravdu. Nenávidí mě.

Z autobusu jsem vylezl o hodinu později, plahočil se domů, odemknul jsem, připravený svléct si bundu. A střetl jsem se s pěstí v mém obličeji.

Padl jsem, bolest mi přecházela přes čelist, má ramena byla zaseklá v bundě. Slyšel jsem dopad mé lebky na zem, ale byl jsem příliš zmatený, abych pochopil, o co jde. I tak mé instinkty vyhrály a já se překulil na bok, kryjící si hlavu. Krev se valila z mého nosu pokrývajíc mou pusu, stékala na zem. Z kovové příchutě mi bylo na zvracení. Z rány do mých ledvin mi bylo do pláče. Bojoval jsem s dechem.

Ježíši. Co se to děje? Táta byl střízlivý dva měsíce. Vykopli ho z práce?

"Vstaň, zbabělče, bojuj!" Alkohol v jeho dechu byl tak silný, že jsem ho cítil i z místa, kde jsem ležel. Střízlivý určitě není. "Postav se na nohy a bojuj!"

Věděl jsem, že musím, když chci přežít. Snažil jsem se, ale svět se točil. Tátův pravý hák je podlý a něco v mé hlavě není v pořádku. Stěží jsem se postavil na kolena a on mě popadl a vytáhnul z bundy, jen aby mě mohl trefit znova.

Tohle je zlý. Tohle je velmi zlý. Zamrkal jsem slzy, ale viditelnost nebyla čistá. Sevřel jsem pěsti a vypustil úder.

Zasmál se. "Jsi na nic. Nestojíš ani za dva centy. Bezcenný kus hovna."

Udeřil jsem ho do ramene, snažící se ho odstrčit, ale on se jen zasmál pobavením. "To je všechno, co máš, chlapče?"

Snažil jsem se osvobodit ze sevření a on mě pustil-jenže nemůžu stát rovně. Potácel jsem se, dokud mé rameno nenarazilo do stěny. Polkl jsem žluč.

Zatmělo se mi před očima a já zvedl ruce, abych si ochránil svou už dost poškozenou hlavu. Spadl jsem proti stěně a mé kolena se zhroutila. Jdu k zemi, ale to mě nezáchranní. Opět mě popadl a vytáhnul na nohy. Když mě udeřil tentokrát, ztratil jsem vědomí.