Asher - 24. kapitola

Překlad: Alice
Kor.: Majuš

ASHER

Silvestr je celkem událost. Po ohromujícím sexu jsem se rozhodl dát si sprchu a obléct se. Závratě jsem měl pořád, ale postupně slábly. Pořád jsem trpěl bolestmi hlavy, ale i když doktor říkal, že je to normální a můžu očekávat, že to po pár dnech přejde, je to otravné. V poledne Zane zvolal skupinu, Rafa a Dylana a přinesl jídlo. Tessa se zastavila také, a i Audreyna odvážná kamarádka, Dakota, a usadili jsme se kolem Audreyna malého stolu na čínské jídlo. Každej na mě vrhal tajemné pohledy, jako kdyby čekali, že padnu na své jídlo na talíři. A ještě víc matoucí bylo, že se to mohlo stát. Moje oči se zavíraly. Vzít si léky proti bolesti před obědem byla velká chyba. Pomáhaly mi při bolesti hlavy, bolesti v zádech a žebrech, ale byly také jako kopanec do hlavy.

Audrey, která seděla vedle mě, pochopila, co je ve věci. Beze slova, odsunula svou židli a pomohla mi vstát. Jako zatracenýmu děcku. Nasralo mě to, ale jsem pořád slabý, tak jsem dal přednost zřícení se na postel než na stůl pokrytý jídlem, kde mě všechny oči pozorovaly. Zane prošel kolem stolu, aby pomohl, jako kdybych byl invalid, sakra. Ale nemohl jsem si stěžovat, když moje hlava ztěžkla a moje nohy zeslábly. Kruci, tyhle léky jsou silné. Rozhodl jsem se, že je vysadím a najdu něco slabšího.

Vzbudil jsem se o dost později, výkřik mi uvíznul v hrdle. Zatracené noční můry. Opět jsem utíkal po ulici, pocit nebezpečí v mých kostech. Audrey. Audrey je v nebezpečí.

Ale není tady. Ležel jsem sám na její manželské posteli, na její fialové přikrývce, v ústech jsem měl sucho a srdce mi bušilo. Někdo přese mě přehodil žlutou deku. Trvalo mi chvíli, než jsem si vzpomněl, že nemám kocovinu, ale odrovnaly mě léky proti bolesti. Hluk mě přiměl otočit se, a našel jsem Zanea, jak se opírá o dveře, ruce založené na hrudi.

Co to ksakru? Je tady, aby na mě za něco vyletěl? Nepamatuji si, že bych něco udělal, ale moje mysl bola pořád nejasná.

"Co?" zareptal jsem, a posadil se, chvějíc se, když se bolest rozšířila všude, od hlavy až po chodidla. "Co chceš?"

"Byl jsi v bezvědomí, debile, skoro čtyři hodiny. Zůstal jsem, abych se ujistil, že se znovu probudíš."

"To jsou ty zatracené léky proti bolesti."

"Je to víc, jako to a ty to víš. Začal jsi příliš zhurta. Musíš se zklidnit."

"Stáhni se, Z-mane." Shodil jsem ze sebe žlutou přikrývku, přehodil nohy z postele a shrbil se. "Nemusím se zklidnit."

"Ty." Dvěma dlouhými kroky byl přede mnou a před mou tváří. "Jestli nejsou tvé léky dobré, změníme je. Ale budeš odpočívat a dopřeješ si čas, protože se nechystám ztratit dalšího bráchu, debile." Ukázal na mě prstem. "Slyšíš mě?"

Strach byl ostrý v jeho očích a já mohl jen pokorně přikývnout. "Jo."

"Skvěle."

"Kde je Audrey?"

"Šla ven s ostatníma pro zmrzlinu."

"A ty si zůstal, abys mě hlídal, hm?"

"Sakra jo. Není na tom nic zlého."

Pořád mě to štvalo, ale rozumím proč. "Jsem v pořádku. Běž si dát zmrzlinu nebo cokoliv chceš. Budu v pohodě sám."

Zaváhal. "Jsi si jistý?"

Jo. Pro Zanea, zvažování mého návrhu znamená, že umírá touhou jít. "Jo, chlape." Dostal jsem nápad. "Ta holka, Dakota...přetáhnul jsi ji, že jo?"

Zane přešlápl z nohy na nohu a jeho ústa se zkřivila. "To není tvoje věc."

"Vážně, chlape? Vsadím se, že umíráš touhou vidět ji vylizovat zmrzlinu z kornoutku, že jo?"

"Běž do prdele, Ashi."

Zakřenil jsem se, protože jsem věděl, že jsem ho dostal. "Jdi. Řekl jsem, že budu v pohodě."

"Jo, to vidím, zmrde." Zane mi ukázal prostředníček a otočil se na odchod, ale já uviděl záblesk v jeho očích-protože mi už bylo líp nebo protože uvidí Dakotu dělat oplzlé věci jejímu kornoutku, nebyl jsem si jistý. Jak znám Zanea, pravděpodobně obojí. Slyšel jsem cvaknutí dveří a zamračil se.

Pocit nebezpečí z noční můry přetrvával. Co postrádám? Pak mě to udeřilo, vyrazilo dech z mých plic. Není to jen sen. Rváčský klub. Vrátí se pro mě, když zjistí, že jsem pořád naživu? Půjdou po Audrey? Ohrozí její život. Co můžu dělat? Projel jsem si rukama přes krátké vlasy a povzdechl si. Jít na policii kvůli mým útočníkům, věci jen zhorší. Jsou mafie. Poznají to, a šance dostat se z toho živý, je fuč. Ne, to by znamenalo zatáhnout Audrey do ještě většího nebezpečí. Audrey, Zanea a všechny, kterým na mě záleží.

Okej, Ashi, mysli. Musím mluvit s Johnnym, zeptal se, co chce, aby nechal mé přátele být, kleknu si i na kolena, když budu muset. Myslím, že to je nejméně, co můžu pro ně udělat po tom všem.

***

Nový Rok. Zcela novej rok, zcela novej začátek. Všechno to zní sarkasticky v mé hlavě, jak jsem se snažil soustředit na ulici, po které jsem kráčel. Cítil jsem se tak v pohodě, jak jsem jen mohl, když jsem opouštěl Audreyn byt, ale teď se cítím jako po maratonu.

Pot stékal po mé tváři, přestože bylo chladno, a musel jsem zastavit a odpočinout si, opřít se o zeď. Hlava se mi točila. Nezájem. Musím to dokončit. Je to příliš důležité, abych selhal, ale cítil jsem se jako mrtvola.

Dnes byl v Bulldogu turnaj. Počítal jsem s tím, že tady Johnnyho najdu. Dostat šanci promluvit si s ním po tom, co se dělo posledně-to znamená, bez jeho goril, které na mě poslal, aby mě zabily-bude obtížné, a moje bolestivá hlava zrovna nebyla fontánou nápadů. Než jsem došel ke klubu, rozhodl jsem se, co udělám. Schoval jsem se vedle nedaleké kavárny, předstírajíc, že čtu správy na mobilu, nakláněl se zpoza drsného kmenu stromu. Bože, je tak zima.

Minuty ubíhaly. Sledoval jsem každýho vstupujícího do klubu a sevřel čelist, abych zastavil zuby od drkotání. Pak jsem uviděl jednoho z bojovníků, se kterým jsem se potýkal před pár dny-je to jen pár dnů?- a vykročil jsem na ulici, abych ho zastavil.

"Massimo." Počkal jsem, až se v jeho pohledu objevilo poznání. "Mohl bys předat správu Johnnymu? Je to naléhavé."

"Proč mu to neřekneš sám?"

Jo, o tom... "Pohádal jsem se s Carlem. Bude lepší, když nebude vědět, že jsem tady."

Přikývnul, vypadal, že mi rozumí. "Okej. O co jde?"

"Řekni Johnnymu, že tady čekám. Nepřišel jsem zápasit, jen si promluvit."

Přikývnul a šel do klubu, nechávajíc mě potit se s bušícím srdcem. Nic nemůže zastavit Johnnyho, aby na mě neposlal svoje gorily znova, a já nejsem ve formě, abych znova bojoval. Minuty se protahovaly. Sakra, tohle byl špatnej nápad. Neměl jsem sem chodit, ne tak brzo po rvačce. Měl jsem počkat, dokud Johnnyho vztek nevybledne. Měl jsem...

Kovové dveře se otevřely a Johnny vyšel ven. Vyšel na ulici a rozhlédl se kolem, dokud mě nespatřil. Je sám. To vypadá na dobré znamení. Odstoupil jsem od zdi a počkal ho ve stínu.

"Jak se vede, chlapče?" Usmál se na mě, a to mě rozhodilo. Pak se lépe podíval, zašilhal očima pod jeho hustým obočím, a jeho úsměv zmizel. "Co se ti to k čertu stalo?"

"Děláš si prdel?" Uvědomil jsem si, že moje ruce byly sevřené do pěstí a uvolnil je. "Carl a tvoji muži, to se mi stalo. Pořezali mě. Řekli, že jsem na tebe poslal poldy, když mě přišli hledat."

Zahvízdal. "To nebyl chytrej krok, kluku. Přísahám, že jsem o tomhle nevěděl, ale vždycky držím poldy dál."

"Poldové sem přišli čmuchat, protože našli otce mrtvého a já byl hlavní podezřelý. Někdo mě viděl vcházet do klubu a nahlásil to."

"Sakra, Ashi. Říkal jsem ti, abys nechal klub. Tenhle způsob života není pro tebe. Jsi dobrý kluk. Mohl bys být skvělý zápasník, bojovat legálně. Jake, pokoj jeho duši, tě vytrénoval dobře."

Jo, Johnny to řekl už předtím. Poškrábal jsem se vzadu na hlavě. "Hádám, že tady nejsi, abys mě zabil?"

"Zabil?" Povzdechl si. "Chtěl jsem ti pomoct. Jsi Jakeův hoch, a nezáleží na tom, v čem selhal, byl to můj přítel. Podívej, postarám se o to, aby tě Carl neobtěžoval."

Přikývnul jsem. "Díky."

"Ashi... Kdybys někdy měl zájem o profesionálního zápasníka, dej mi vědět. Mám kontakty. Uvažuj o tom."

Chtěl bych o tom uvažovat, ale hlava se mi točila. Mimochodem, nevím, jestli bych byl schopný znovu se pustit do rvaček. Doktor nebyl zrovna potěšen, když zjistil, že jsem trpěl několika otřesy mozku v posledních letech. Řekl, že by to mohlo mít trvalé následky a měl bych se vyhýbat sportu. Jako třeba rvaní. Nicméně jsem Johnnymu poděkoval a otočil se k odchodu.

Možnosti. Poprvé jsem měl možnosti. Mohl jsem si zvolit vlastní cestu. Doufal jsem, že Audrey půjde se mnou.

***

Došel jsem do Audreyna bytu dřív než Audrey a posadil se na pohovku, snažíc se zahřát. Můj malý výlet mi způsobil chvění a vyčerpal mě. Byl jsem příliš vystresovaný z rozhovoru s Johnnym, moje ruce se pořád třásly z chození tam a zpátky v mrazu, mi vzalo všechnu energii. Plus, Audreyna vůně je všude-sladká a ovocná. Přísahám, že to proniklo až do polštářů na pohovce. Cítil jsem so pohodlně. Příliš pohodlně.

Spadla mi hlava. Moje víčka byla těžká, což bylo směšné. Přespal jsem většinu dne a nemůžu udržet oči otevřené. Moje tělo se ponořilo do pohovky a já upadl do snů-tmavých chodeb, rozbitých okem, a hlasu, kterej opakoval ´je konec, je konec všeho´ a já se nemohl rozhodnout, jestli je to dobré nebo špatné.

A pak jsem slyšel ženskej hlas volat mé jméno. "Ashere? Asher Devlin?"

Audrey? Ne, to nebyl její hlas. Otočil jsem hlavu a zachvěl se pulzováním v mé hlavě. Otevřel jsem jedno oko, ale to způsobilo, že se bolest zařezala do mé hlavy, ale otevřel jsem aj to druhé a podíval se. Šok mě vklínil do sedačky. "Paní Morrisonová."

Audreyna máma. Co tady dělá? Ksakru. Jasně. Jsem v jejím bytě. Musí se ptát sama sebe, co tady dělám já.

"Paní Morrisonová-" Polknul jsem. Moje hrdlo bylo tak suché, že to bylo slyšet.

"Je tady Audrey?" Naklonila se, aby viděla do jejího pokoje.

"Ne. Já...nemyslím, že je teď tady."

Sakra. Směšné, že se nepotím tak moc, když stojím proti zkušenému bojovníkovi v kleci, ale Audreyna máma... No, řekněme jen, že chci, aby mě akceptovala. Nechci, aby se Audrey hádala se svou matkou kvůli mně.

"Paní Morrisonová, vím, že mě tady nechcete." Dívala se na mě těma zelenýma očima, které byly tak podobné její dcery. Pokračoval jsem. "A respektuji to. Audrey mi dovolila tady na chvíli zůstat, dokud se nepostavím zpátky na nohy. Ale tohle je vaše místo, a já půjdu, když chcete." Zhluboka jsem se nadechnul. "Prosím, neobviňujte ji. Vím, že můj táta zničil vaše životy a že nejsem ten, koho byste si přála pro svou dceru. Ale pracuji na dokončení školy a-" A co? Protřel jsem si oči. Pálily mě. "Nikdy bych jí neublížil. Věc se má tak, že ji miluju."

Audreyna máma na mě zírala, její pohled byl tak intenzivní, že jsem se musel odvrátit. Sakra. To pravděpodobně nebylo to, co chtěla slyšet. Ale tentokrát se nevzdám. Skončil jsem s utíkáním. Jestli je tu ještě věc, za kterou bojuji, je to Audrey. Její matka byla zticha, a z toho jsem byl nervózní. Okej, víc než nervózní. Tohle je matka mé holky, prokristapána. Nestarám se, jestli mě nenávidí, dokud nebude nutit její dceru, aby si mezi námi vybrala. Audrey svou matku miluje. Nejsem si jistý mnoha věcmi, ale jsem přesvědčený, že Audrey nezahodí vztah se svou matkou, aby byla se mnou. A neměla by být postavena před takou volbu.

"Ashere," řekla a já se neochotně otočil k ní. "Audrey neví, že jsem tady. A nezůstávám. Jsem na cestě za mými přáteli v Milwaukee, kde mám pracovní střetnutí na několik dní."

Proč mi tohle říká? Můj pulz byl tak rychlý, že jsem myslel, že dostanu infarkt.

"Víš, co dělám v mém volném čase?"

Mohl jsem jenom potřást hlavou, víc zmatený, než kdy jindy. Je tohle způsob, jak mi říct, že nedovolí, abych byl blízko její dcery, ani teď, ani nikdy?

"Nedávno jsem se připojila k Národní ústředně pro uprchlíky, v centrále Chicaga. Naším úkolem je pomoct uprchlíkům a dostat je pryž z ulic."

Otevřel jsem pusu a pak ji zavřel. "Co mi tím říkáte?"

"Jsou tady programy, které ti pomůžou dokončit školu a najít si práci. Můžu tě seznámit se správnýma lidma. " Složila si ruce do klína. "Podívej, volala jsem Audrey, ale nemohla jsem ji zastihnout, abych jí řekla, že se stavím, tak jsem volala Tesse, její kamarádce. A Tessa mi řekla, co se stalo. A chci pomoct."

Polknul jsem, ale knedlík v mém krku nechtěl zmizet. "Chcete mi pomoct."

Její tváře zčervenaly. "A také jsem chtěla říct... Mrzí mě, Ashere, způsob, jakým jsem se k tobě zachovala. Skutečně jo."

A já tady jen seděl, šokován podruhé v jeden den, a jediná myšlenka, která se mi proháněla hlavou, byla, jak podivný Nový Rok to zřejmě bude, i když jen začal.