Asher - 22. kapitola

Překlad: Alice
Kor.: Majuš

ASHER

Audrey upadla do spánku v mém náručí. Držet ji, byl tak zatraceně dobrej pocit. A způsob, jakým se vrtěla pod mýma rukama, zvuky její rozkoše, které vydávala...návykovej. A pak mě nechala, abych ji držel, když vyvrcholila. Řekla mi, že mě miluje. Že bude se mnou. Že mi pomůže. Zavřel jsem oči. Bylo toho příliš. Všechno tohle potěšení, po utrpení, když jsem zjistil, že můj otec je mrtvý, po strachu, když jsem utíkal o život, a po hněvu z Tylerova objevení a očekávaní, že jen tak ho budu následovat, jako když jsem byl dítě. Potřeboval jsem čas, abych všechno strávil, vyřešil to, rozhodl se, jak se cítit. Právě teď v mé hlavě hučelo, jako kdybych měl obrovský hurikán vevnitř mé lebky.

Sestra přišla brzy, následována Zanem. Snažil jsem se zadržet Audrey, protože jsem krucinál nechtěl, aby odešla, ale zamrkala na mě ospalýma očima, a vyskočila mi z náruče. Zaneovy oči byly velké jako létající talíře, když pohledem těkal ze mě na Audrey a zpátky. Pak se koutek jeho úst nazvedl a mrknul na mě. "Už bylo načase, debile."

Bastard.

"Čau, já...ehm." Audrey se začervenala a sklopila hlavu. Vypadala tak sladce. "Vrátím se později, jo?"

Snažil jsem se posadit a pozoroval, jak odchází, zápasil se začínající panikou.

Ježíši, Ashi. Vrátí se. Žádnej důvod, abych se cítil tak chladně bez ní v mém náručí. Vrátila se i předtím. Musím jí věřit.

Zane potřásl hlavou, poloviční úsměv pořád na tváři.

"Říkal jsi něco o sociální pracovnici?" Nechal jsem ošetřovatele osahávat mě, když mi kontroloval stehy na boku a spodních zádech. "Přijde dneska?"

"Ne." Zane si třel zadní stranu krku. "O tom. Nebude to potřebné."

Zamračil jsem se. "Jak to myslíš?"

Doktor si vybral tenhle moment, aby vstoupil, a já si musel lehnout zpátky dolů kvůli vyšetření. Mezi strkáním na bolestivá místa, otázkami o mém vidění, bolesti hlavy, závratích, nevolnosti, prahu bolesti a všechno mezitím, jsem musel upustit Zaneův komentář. Doktor mě vyhlásil za schopného propuštění. Také mi s neurčitým výrazem řekl, že za žádných okolností se v blízké budoucnosti nemůžu rvát a že zásah do mé hlavy bude okamžitě vést na invalidní vozík na několik let.

K čertu. To je hrůzostrašná představa.

Sestra přinesla propouštěcí papíry do pokoje, abych je podepsal. Zane mi přinesl nějaké jeho oblečení, a ošetřovatel mi pomohl z postele a natáhnout si džíny a tričko, a já se snažil přede všemi zakrýt, jak jsem se třásl z doktorova varování. Pak znova, setrvávající závrať převzala kontrolu. Zane byl víc zaměřený, aby mě odvrátil od pádu na tvář, jak cokoliv jinýho a ošetřovatel mě z postele dovedl k vozíku. Vypadalo to, že jenom postavení se z postele způsobilo bolest hlavy, která mě odrovnala a já měl co dělat, abych si nesevřel hlavu a nezasténal, když mě ošetřovatel vedl ven z pokoje. Místo toho, jsem se snažil sedět rovně, jak mě vezl nekonečnými chodbami.

"Audrey?" Vyhrknul jsem.

Zane, kterej kráčel vedle mě, na mě pohlédl a usmál se. "Půjčila si Tessino auto a čeká na nás na parkovišti."

To uklidnilo mou hloupou paniku. Ošetřovatel mě zavedl do malé čekárny, hned vedle radu plastových židlí a odešel. Pak odešel také Zane, mluvíc o tom, že se postará o papírování a o platbu. Tak jsem tam seděl a nechal mé oči klesnout, snažíc se ignorovat tlak v hlavě. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, naslouchal zvukům jiných lidí chodících po chodbě a mluvících, vzdálenému pláči malého dítěte, hlubokému kašli muže. Řada sedadel za mnou zapraskala. Někdo si sednul.

"Ashi."

Téměř jsem vyskočil z kůže. "Tyler." zvednul jsem hlavu. "Myslel jsem, žes odešel."

"Neboj se, bráško, odcházím." V jeho hlase byla hořkost, ale upřímně, co čekal? "Jen jsem se chtěl rozloučit."

Pohlédl jsem na něj. Tyler je o čtyři roky starší, široký a vyšší než já. Jeho vlasy jsou delší jak moje, konce se dotýkají límce, a má oblečenou modrou košili a úzké džíny přes černé boty. Zachytil jsem další linii jeho tetování, tahající se po jeho krku. Vypadal jako ubožák. Jeho tmavé oči byly ve stínu, vaky pod nimi mi řekly, že v posledních dnech moc nespal. A pak znova začal o tom, že táta zemřel a... A ano, neuvěřil jsem mu ani na vteřinu, odkdy se pro mě vrátil. A kdyby jo, je už pozdě. Čekal jsem, až se postaví a odejde, když už řekl své sbohem, ale neudělal to.

Promnul si zarudlé oči. "Mýlil jsem se, Ashi. Teď si to uvědomuju. Skutečně jsem si myslel, že když odejdu, budeš v pohodě. Bylo to hloupé, teď to vidím. Ale nemohu změnit minulost. Chápu, že mě už nechceš znát, a že mi nevěříš. Zasloužím si to."

Poslouchal jsem ho a vztek ve mně narůstal, udeřil do mé hrudi. "Když si myslíš, že teď řeknu, že je to okej, plýtváš svým časem."

Trhnul sebou. Projel si rukou po tmavých vlasech, zavrčel a pokrčil rameny. "Jo. To vidím. Už jdu. Jen jsem ti chtěl dát vědět, že už nezůstaneš na ulici, ne pod mým dohledem. Mluvil jsem se Zanem a otevřel účet na tvé jméno. Nejsem boháč, ale budu ti dávat měsíčný příspěvek, dokud se nepostavíš na nohy. Je mi fuk, jak dlouho to bude trvat, Ashi."

Rychle se postavil a věnoval mi nejistý úsměv. "Nikdy jsem na tebe nezapomněl. Jen jsem si myslel, že ti beze mě bude líp. Uvidíme se na tátově pohřbu."

Otočil se a odešel předtím, než jsem zformuloval odpověď. Mračíc se, jsem se chytil opěradel a zavřel oči. Už nevím, jak se mám z Tylera cítit. Všechno mě popletlo. Byl jsem rozzuřený, že odešel, a jeho náhle objevení neudělalo s mým hněvem nic dobrýho. Směrovalo to k obnovení mého vzteku, vrátilo mě to zpátky do časů, kdy mě opustil-těsně předtím, než máma zemřela a táta vybuchnul.

Jeho zájem, jeho lítost, jeho nabídky-nechalo mě to zmateného. Můj vztek byl teď propletený se zvědavostí a sympatiemi. I lítostí. Ale není čistá. Je pronikavá. Nepomůže mi dostat se z toho, jen mě ponoří hlouběji do žalu.

***

Vyšel jsem z nemocnice do ledového vzduchu a uviděl Audrey v jejím modrém kabátu, což bylo jako uvidět jasné slunce v polární noci. Tlak zmiznul z mé hrudi a bolest z boku a hlavy pominula. Panika vybledla, především když se usmála. Stála vedle Tessina džípu. Otevřela dveře a Zane mě tlačil k ní. Spolu mě vytáhli a usadili na sedadlo. Bylo to zatraceně trapné, potřebovat pomoc, abych se dostal do džípu. Doktor mě ujistil, že závratě pominou, ale svět se neustále ztrácel s bolestí v mém boku, i jednoduchý pohyb mě odrovnal. Zane byl nezvykle tichý po celou cestu a já neměl náladu mluvit taky. Zajímalo mě, jestli mluvil s Tylerem, nebo ho trápí něco jinýho.

Všechno, co jsem chtěl, bylo být s Audrey o samotě, omotat se kolem ní a zapomenout na svět a černou díru, která je teď mým životem. A byla tady i jiná frustrace, to, že jsem se musel nechat vyvést ze zaparkovaného džípu až do Audreyna bytu. A pak další, když jsem si vzpomněl, že jsem ztratil mou tašku a nemůžu se ani převléct. Přiznal jsem to Zaneovi, když Audrey šla napřed, aby odemkla dveře do bytu. Při tom se na mě usmála.

"Pojďme dovnitř," řekl Zane. Odvedl mě k pohovce a posadil, pak se svalil na křeslo. "Ashi, poslouchej mě, ty debile."

Vzhlédl jsem, snažíc se dostat z tmavé mlhy. "Co?"

"Přestaň se starat o malé věci, jo? Spodní prádlo, trička, zubní kartáček. Donesu ti to. Ne, poslouchej," řekl, když jsem otevřel ústa na protest. "Opustil jsem tě. Nemělo by záležet na tom, že Erin má problém s tvou rodinou a není šťastná, když tě u nás vidí. Měl jsem ti to říct. Měl jsem tě ujistit, že máš místo, kde můžeš zůstat. Jsem ten nejhorší přítel na celé zatracené planetě. Jo, i já mám problémy v životě, ale to není žádná omluva, abych neviděl, jak těžký byly věci pro tebe. A tohle, poskytnutí ti základních potřeb, je nejméně co můžu udělat."

Hleděl jsem na něj, když mluvil, a zvednul ruku, abych ho zastavil, když se zdálo, že bude pokračovat. "Z-mane. Sklapni. Jsi jedinej skutečnej přítel, jakého jsem kdy měl. Zachránil si můj zadek pokaždé. Nemáš se za co omlouvat."

Potřásl hlavou. "Jo, cokoliv. Ještě jedna věc, nemusíš tady zůstat. Přísahám, že bude v pohodě, jestliže by si chtěl být u mě. Promluvím s Erin. Žádnej velkej problém. Vážně, debile."

Takže to bylo to, co požíralo Zanea, vina. To bylo špatné na celé čáře. "Jsem tady v pohodě."

A pravdou je, cítím se vážně v pohodě. Pohodlně. Vítán. Audrey byla v kuchyni, a otočila se, aby se na mě usmála. To mě zahřálo. "A ty se nemusíš cítit zle. Udělal si všechno, cos mohl. Je to má chyba, že věci skončily takhle. Řekl jsem i Audrey, co teď řeknu tobě: Měl jsem vám říct, co se děje. Neměl jsem se pokoušet to vyřešit sám."

Zane odvrátil hlavu a sevřel čelist. Pak přikývnul, vstal a odešel. A když odcházel pryč, nemohl jsem si nevšimnout, že jeho ramena se třesou.

Sakra. Rozplakal jsem mého nejlepšího přítele a nebyl jsem si jistý, jestli je to dobře nebo špatně. Měl bych jít za ním, ale moje hlava se pořád točila. Zlomit si krk by ho pravděpodobně neuklidnilo. Později mu zavolám.

Audrey se vrátila do obyváku s podnosem, nesoucí se sebou vůni čerstvého kafe a cukru. Položila kouřící hrnky a kousek koláče na stůl a posadila se vedle mě.

"Děkuju," řekl jsem, zjišťujíc, že můžu začít s ní a pak se Zanem. "Za všechno. Žes mě hledala, věřila mi, zůstala se mnou." Chytil jsem ji za ruku a hladil ji palcem po jemné kůži. "Žes mě vzala k sobě."

Sklonila hlavu, její červené vlasy dopadly na ramena, a její zelené oči se zaleskly. Sklonila se a políbila mě-nevinným jemným dotykem jejich rtů, které přesto hořely jako oheň a poslaly plamen do mých žil.

A pak řekla tu nejkrásnější větu: "Vítej doma."