Asher - 20. kapitola

Překlad: Alice
Kor.: Majuš

ASHER

Kde je Audrey? Nemůžu setřást pocit nebezpečí-ona je v nebezpečí a já ji musím varovat, pomoct jí. Volá moje jméno a já utíkám po nekonečně dlouhé ulici, snažím se ji najít. Tmavá mlha se kolem mě točí, a nože se lesknou ve stínu. Oči mě pozorují. Potřebuju se dostat k vodě, najít jezero, ale nejdřív musím najít ji. Audrey.

Musím s ní mluvit, říct jí, že jsem v koncích. Musí to vědět. Je pro ni nebezpečné být se mnou. Být blízko mě, je chyba. Musím ji varovat, aby se držela dál. Musím jí říct všechno.

"Ashi, je to v pořádku, " řekl hlas-její hlas, jemný a uklidňující. "Všechno už vím. Je to v pohodě. Já jsem v pohodě."

Ví to? Natáhl jsem se pro ni. Nemůžu odpočívat, dokud nevím, že je v pořádku. Dlouhé prsty se propletly s mými a cítil jsem tlak jejích teplých rtů na mé tváři.

"Měla bys jít," řekl jsem. Měl jsem pocit, že to pořád opakuju.

"Neopustím tě," zašeptala, "Nikdy."

Moje oči se otevřely, a uviděl jsem její tvář, nejasně. Zvednul jsem se, políbil ji. Usmála se. Sním. Jo, musí to být sen.

"Miluji tě, Auds," řekl jsem, a moje hrdlo bolelo, jako bych spolknul sklo. Protože tohle jsem jí neměl říkat, ale nakonec mě to přivedlo k tomuto: "Chci, abys byla v bezpečí."

"Taky tě miluju," řekla. "Jsem v bezpečí. Teď odpočívej."

Rozhodně sním. Ale to je v pořádku. Je to dobrej sen. Ten, kterej nechci, aby skončil, i když se bolest zavrtávala, jako opar, do každé časti mého těla. Proč mě to bolí? Záblesky vzteklých tváří a lesknoucí se oceli víří mojí myslí. Vím, že se stalo něco špatného. Ale nemůžu se k tomu dopátrat, protože tma mě pohltila a já upadl do bezvědomí znova.

***

Hlasy. Zdálo se, že lítaly kolem mé hlavy, jeden hlasitější než druhý. Mužský, burácející hlas se mi zdál povědomý.

Audrey. Byla tady se mnou. Správně? Mluvil jsem s ní, a ona řekla... Ne, oprava. Ona tady určitě nebyla. Byl to jen sen. Křeč prošla mým tělem a bolest zasáhla každej nerv. Sakra, co se to se mnou děje?

"Ashi, kamaráde." Šustění a pištění zaznělo, když se odsunula židle. "Zavolám sestru."

Sestra. Nemocnice. Zápach dezinfekce byl cítit všude, ale já jsem byl příliš zaměstnaný zjistit, jak zmírním bolest rozlévající se v mém boku, než proč jsem tady.

"Vydrž," řekl jiný hlas, hlas, kterej zněl autoritativně a já automaticky přestal zápasit. "Potrháš si stehy."

Stehy. Snažil jsem se otevřít oči, ale světlo mi zachvátilo sítnice, tak jsem je okamžitě zavřel. Pusu jsem měl vyschlou jako poušť, a hrdlo mě bolelo, když jsem chtěl polknout. Komu patří ten hlas? Něco v něm mě nutilo cítit se bezpečně. Cítit se mladě a chráněně.

Kroky se přibližovaly k posteli, a neznámý ženský hlas řekl: "Cítíš se dnes lépe, Ashere?"

Konečně jsem dokázal otevřít oči, a podíval se na ni. Měla kaštanové vlasy a byla ve středních letech, vypadala odhodlaně dostat ze mě odpověď, když kontrolovala plastové pytlíky nad mou postelí.

"Jo." Můj hlas byl chraplavý, že jsem sebou trhnul. "Co-?" Ukázal jsem na pytlíky visící nad mou hlavou, na píchnutí v mé ruce, a moje oči se rozšířily. Jehla byla zapíchnutá do mého masa, bílá páska ji držela na místě.

"Slaný roztok, antibiotika, a rovněž asi litr krve, to všechno jsme do tebe napumpovali," řekla s úsměvem, jako bychom mluvili o epizodě jejího oblíbeného seriálu. "Jsem ráda, že tě vidím víc čilého. Doktor se na tebe přijde podívat za chviličku."

Znova jsem polknul, a ona na mě pohlédla, tak jsem přikývnul. Co snad záleží na mém názoru? Mohu do toho mluvit? Ohnula se nade mě a poklepala mi na ruku bez jehly.

Její hnědé oči zjemněly. "Super vidět tě zpět mezi živými, chlapče."

Pak odstoupila, vyběhla ven z pokoje, a nechala mě zírat na její statná záda. Nemohu si vzpomenout, jak jsem se sem dostal. Pamatuju si rváčskej klub... Pamatuju si zápas. Zbytek je zamlžený.

Zvuk se ozval zprava, a já otočil hlavu, abych viděl, a zachvěl se, když se tlak v mé hlavě zdvojnásobil. Zane. Samozřejmě, on byl jeden z těch známých hlasů. Postavil se při mou postel, široký úsměv se mu objevil na tváři.

"Ty debile," řekl a jeho oči byly podezřele vlhké. "Vystrašil jsi mě k smrti, chlape. Co se ti ksakru stalo?"

Zamračil jsem se. "Všechno je trochu nejasné."

Zane zvednul pohár s brčkem ze stolu a podržel mi ho, abych se napil. Vděčně jsem usrknul vodu. Bylo to nebeské, když se voda lila mým vysušeným hrdlem.

Podíval jsem se na Zanea a nebyl rád, co vidím. Vypadal zatraceně hrozně, nezdravě bledě, tmavé kruhy pod očima. "Vypadáš na hovno."

"Díky," zašklebil se.

"Jsi tady od včerejška, Ashi," řek jinej mužskej hlas, nejasně známej, autoritativnej hlas, a já se snažil otočit víc, abych mohl vidět, kdo to je, ale moje žebra mě zabíjela, a oheň mi vystřelil ze zad. "Zane se od tebe ani nepohnul."

No, to dává smysl. Zane by to neudělal. Je to můj parťák, můj nejlepší kámoš. Cítil jsem se provinile, samozřejmě, jako vždycky, když se o mě Zane postaral.

"Ostatní tady byli taky," řekl Zane a obrana v jeho hlase byla neobvyklá. "Tessa, Audrey, Rafe. I Dylan."

Audrey. Zamrkal jsem. "Byla tady?"

"Ona byla jedna z těch, co tě našli, blbečku." Zane vypadal, jako by mě chtěl praštit, ale pak si uvědomil, že raději ne.

"Z-mane, kdo je ten druhej kluk?" Kdyby jen přistoupil blíž k posteli, abych mohl vidět...

Zane se zamračil, což mě přinutilo být víc zvědavý. Ticho se protahovalo.

"Ashi." Neviditelný chlap zdá se váhal. "Je to už dlouho."

To prohlášení do mě vehnalo varování, ale bylo tady příliš moc hluku, a pulz mi hučel v uších, že jsem si nebyl jistý, jestli jsem ho dobře slyšel. Pak přešel kolem postele, a já ho uviděl. Zamrkal jsem. Nebylo to, jako dívat se do zrcadla, a moje dokroucená mysl se zbláznila. Uklidni se. Ashi.

Zhluboka jsem se nadechnul a moje žebra vyslala varovný signál přes mou hruď. Nazdar, zlomená žebra. "Ty jsi-"

Ne. To nemůže. Sevřel jsem přikrývku. Zbytek něj vypadal jako já, ale ty jantarový oči... Tyler. Ne. Já se asi zbláznil.

Jeho rty se narovnaly. "Víš, kdo jsem?"

"Jasně, že jo," řekl jsem, překvapení v mém hlase se ustálilo. "Tyler. Bratr, kterej jednoho dne zmizel a nechal mě s umírající mámou a otcem, kterej se rozhodl, že opakované mlácení je zdraví prospěšné. To je, kdo jsi. Co kdyby ses otočil a vrátil se tam, odkud jsi přišel?"

Jeho oči se rozšířily, a já chtěl na něj zakřičet, aby odešel, ale neměl jsem dost vzduchu a třásl se, tak jsem si lehnul zpátky a zavřel oči. Nenávidím slabost a bolest, která mě přišpendlila k posteli. Nenávidím způsob, jakým se můj život vymyká kontrole. Co k čertu tady Tyler dělá?

"Ashi. Musíme si promluvit."

"Mám dost mluvení," zamumlal jsem. "Běž pryč."

"Debile," řekl Zane. "Nech ho mluvit."

Otevřel jsem oči, můj pulz se trochu zklidnil. "Nechci to slyšet."

"Ashi," Tyler si projel rukou po krátkých vlasech. Byl bledý jako Zane, a jeho výraz byl utrápený, plný stínů. Černé linie tetování putovaly po jeho krku. "Odešel jsem, protože jsem musel. Myslel jsem, že se tě otec nedotkne."

To jo. Sevřel jsem čelist. "O kolik se vsadíš, že ses mýlil?"

Trhnul sebou. Starám se? Ksakru, že ne.

"Co tě ujistilo, že mi neublíží?" Náhle jsem to chtěl vědět.

"Protože-" Tyler si povzdechnul. "Říkal mi, že mě mlátí, protože jsem bastard, říkal, že tebe se nikdy nedotkne."

"Bastard jako-?" Zane zvednul své obočí s piercingem a tři kroužky se zaleskly.

"Bastard, jako že Jake Devlin nebyl můj otec, a přišel na to. Vybíjel si na mě všechno, dokud jsem neutekl."

Roztřásl jsem se. Tyler je můj nevlastní bratr. Proč mi to neřekl? Proč mi to nikdo neřekl? Je tohle špatnej sen? Chci jít zpátky do toho, kde mě Audrey držela za ruku. Zasténal jsem a otočil se pryč.

"Ashi, jsi v pořádku?" Zane se objevil přede mnou. "Zavolám sestru?"

Potřásl jsem hlavou, a zatnul zuby, když se bolest odrazila v mé lebce. Snažil jsem se dívat na Tylera, kterej procházel pokojem, k oknu. "Proč? Proč jsi odešel? Proč si nenapsal, nebo nezavolal?"

Zane ustoupil, abych mohl vidět na Tylera. Tyler potřásl hlavou. "Někdy jsem tě sledoval z dálky. Ve škole. Vypadal jsi v pohodě."

"Správně. To není hrůzostrašné, ani nic," řekl jsem. Sledovat mě z dálky? Co to k čertu? "Proč ses nevrátil?"

"Myslel jsem, že budeš v pohodě. Táta tě miloval."

Jo. Pálily mě oči, "Miloval mě tak moc, že jsem pro něj byl jen kus hovna." Ta slova pořád bolela. "Říkal, že to byla má chyba, jeho vztek, jeho pití. Víš, že mě několikrát skoro zabil?"

Opět ten povzdech. To jen zvýšilo můj vztek.

"Mrzí mě to, Ashi," řekl.

"Jo." Mně taky, protože jsem věděl, že ho táta bil přesně, jako bil i mě a to nebylo dost, abych mu odpustil. Ani zdaleka.

"Nevěděl jsem to."

"Vsadím se, že jsi mě pak nesledoval dostatečně pozorně." Byl jsem tak unavenej. "Jen jdi."

Nevlastní bratr. Ještě jsem to nestrávil. Myslím, že to chce víc času. Možná, když pronikavá bolest hlavy ustane a nechá mě čistě myslet.

"Já...policie mě kontaktovala, když táta zemřel. Hledali tě, a řekli mi, když tě našli." Zaváhal. "Také mi řekli nějaké detaily. O tátově smrti."

Soustředil jsem svůj pohled na něj. "A? Jak zemřel?"

"Měl infarkt. Narazil si hlavu o stůl, když padal. Byla to rychlá smrt."

Těžce jsem polknul, ale zánět v mém hrdle nepovolil. "Dobře."

"Poslouchej mě, Ashi. Táta měl dluhy. Velké. Dům je pryč. Nemůžeš se tam vrátit."

Jako kdybych chtěl. Někdy. A myšlenka na to, že bych se tam vrátil, byla jako kopanec do žaludku.

"Můžeš se se mnou vrátit do Chicaga," řekl Tyler. "Můžeš-"

"Chicago. Po celou tu dobu jsi byl tak blízko?" Krucinál. Hlava se mi zatočila tak moc, že se mi chtělo zvracet. "Zmizni, Tylere. Vrať se ke svému šťastnému životu."

"Ashi. No tak, chlape." Tylerův hlas se zlomil. "Dej mi šanci. Pojeď se mnou."

Ignoroval jsem ho. Možná není skutečnej. Nechal jsem své oči zavřené, až dokud nepřišel doktor a nezačal do mě strkat a já zjistil, že Tyler odešel, jak měl.

A do prdele, i když jsem já byl ten, kdo mu řekl, aby odešel, bolelo to tak moc, jako když to udělal poprvé. Bolelo to víc, jak mé zřízené tělo. Myslím, že možná bolest z jeho odchodu, jeho nepřítomnosti, nikdy neodešla. Možná jsem ji jen pohřbil tak hluboko, že jsem ji mohl ignorovat. No, tohle už déle nefungovalo, a ve skutečnosti, nevěděl jsem, jestli to zvládnu. Nevěděl jsem, jestli zvládnu všechno sám.

***

Hezká sestra, její vlasy v dlouhém copu, mi pomohla přetočit se na bok, aby doktor mohl zkontrolovat stehy na mém boku. Zane se procházel nedaleko, jeho oči byly červené od nedostatku spánku, jeho oblečení pokrčené. Nemocnice se rozhodla nechat si mě ještě na jeden den, a on vážně potřeboval jít domů, osprchovat se a odpočinout si.

Otevřel jsem pusu, abych mu to řekl, ale něco zcela jiného vyšlo ven. "Je tady Audrey?"

Trhnul jsem sebou, jakmile ta slova opustila mou pusu. Potřebně, tak jsem zněl. Jako dítě. Sakra. Chci ji vidět. Vracela se mi paměť a taky to, co se stalo-aspoň mé neurčité rozhodnutí zamířit do parku. Ale noční můra z běhání po ulici a její hledání a pocit nebezpečí, to všechno zůstávalo. A kruci...chyběla mi. Její jasný úsměv, její smích, její prudký hlas.

"Proč se ptáš?"

"Tyler," polknul jsem "Řekl, že tady byla."

"Byla tady," řekl Zane nejasně, když se blížil k posteli. "Přišla za tebou minulou noc. Řekl jsem jí, aby šla domů a odpočinula si."

To dávalo smysl. "Musela být unavená." I když jsem si přál, aby byla poblíž. Tyler řekl, že byla ta, co mě našla. Jak mě našla? A proč mě hledala? Chtěl jsem se jí zeptat tyhle otázky.

Miluji tě. Slabá vzpomínka jejího hlasu, když to říkala. Sen. Naděje ve mě vzplanula a zemřela každé dvě sekundy. Jako bych najel do zdi.

"Jo, byla unavená." Zane přistoupil k posteli, jeho oči široké, jako by trénoval na zkoušky na doktora.

"Kdo tě takto zřídil?" Strach byl v jeho hlase. "Měl bys to říct policii."

"V žádném případě."

Sestra stála vedle doktora a ten otevřel balení gázy a omotal mě, rychle a efektivně.

"Proč ne? Vypadá to, jako by tě někdo chtěl naporcovat."

Počkal jsem, dokud sestra s doktorem neodešli, pak jsem odpověděl. "Někdo se mě pokusil zabít, proto to tak vypadá."

"Kvůli zápasům v rváčském klubu?"

"Víš o tom klubu?" Narovnal jsem se na posteli. Bylo hrozné, jak unavenej jsem byl jenom ze zvedání se na posteli. Doktor mě ujistil, že budu v pořádku, ale je to znervózňující.

"Řekl jsi Audrey název klubu, a ona mi to předala, když tě přišli hledat poldové."

Zamrznul jsem, jak jsem se zvedal na bok. "Ještě jednou?"

"Bulldog. Řekl jsi Audrey, a ona řekla-"

"Řekl jsi jim to? Do prdele, Z-mane." Natáhnul jsem se na záda a zavřel oči. "To je důvod, proč jsem pořezanej. Poldové mě přišli hledat do klubu a majitel neuvítal policii čmuchající u jeho dveří. Tak když jsem se objevil, jeho muži mi to oplatili. Sotva jsem uniknul."

Ticho následovalo má slova. Pohlédnul jsem na Zanea. Jeho obličej byl bílej. "Ježíši Kriste, Ashi. Moc mě to mrzí, nikdy jsem si nemyslel..."

Jo. Já také ne. "S mafií se nezahrává," řekl jsem. "Už to vím. Bojovat tam...nebyl to můj nejlepší nápad, ale neměl jsem už žádné možnosti." Potřebuju, aby Zane pochopil, proč jsem to udělal. "Útulky byly plné, a já potřeboval peníze. Nemohl jsem u tebe zůstat věčně, a myslel jsem-" Povzdechl jsem si a má hlava byla těžká jako olovo. "Myslel jsem, že to bude řešení, alespoň pro teď. Dokud se nepostavím na vlastní nohy."

Přikývnul, a přejel si rukou po tváři. "Teď mě poslouchej, kámo. Pochopil jsem. Ale chováš se, jako bys neměl nikoho na světě, a to není pravda. Máš mě. Máš Rafa, Tessu a Audrey. I Dylana. Co to tetovaní, které jsem ti udělal? Draka? Něco to znamená. Znamená to, že jsme v tom spolu, pomáháme si. Už nikdy neutečeš pryč, slyšíš mě?"

Páni. Zane zněl dost nasraně. Červené tečky se objevily na jeho tvářích.

"To znamená," pokračoval, "nikdy si nemysli, že bych tě nechal na ulici. Promluvíš si se mnou, dáme hlavy dohromady a vymyslíme řešení. Spolu. Jasně?"

Přikývnul jsem, a bolelo mě v hrudi. Příliš. Jenže nemohu všechno vtěsnat do mysli.

"Táta je pryč," řekl jsem. Nikdy jsem nemyslel, že bych nad ním truchlil, ale byl ke mně milý, když nebyl opilej, a byl moje jediná rodina dlouhou dobu. "Dům je pryč. Práce je pryč. Už nevím, co mám dělat."

"Přijdeme na to," řekl Zane a klesnul na židli vedle mě, nechal své ruce viset mezi nohami. "Na něco přijdeme."