Asher - 18. kapitola

Překlad: Alice
Kor.: Majuš

ASHER

Vzbudilo mě klekání na dveře. Shodovalo se s bušením v mé hlavě. Kde jsem? Otevřel jsem jedno oko-moje jediné zdravé oko-a zhodnotil situaci. Ležel jsem tváří dolů na tvrdých matracích, slintal na umazaný polštář. Když jsem se pohnul, bolest vystřelila, ostřejší a otupělejší, do celého mého těla. Moje brada bolela, což vysvětlovalo bolest hlavy jako z pekel, a celá levá strana mého těla hořela bolestí. Co se ksakru stalo? Nemůžu myslet jasně. Klepání na dveře přetrvávalo a já zasténal, lehnul si zpět na polštář. "Co?"

"Je poledne. Musíš opustit pokoj."

"Skutečně." Posadil jsem se a zašklebil se, když se ztuhlé svaly natáhly. "Sakra."

"Musíš opustit-"

"Jo, slyšel jsem tě i poprvé. Dej mi pět minut." Shodil jsem nohy z postele a zíral na sebe. Měl jsem pořád obuté bojové boty. Spal jsem oblečený. "Myslel jsem, že odhlášení z pokoje v poledne je hotelová záležitost."

Pokoj byl zatuchlý, s velkými dírami a skvrnami od plísní na zdi, které zvykly být bílé. Koberec byl ohořelý od cigaret a s hnědými skvrnami, které podezřele vypadaly jako krev.

Je moje?

Levá strana mé tváře byla zvláštně těžká. Dotknul jsem se jí prsty a ponořil se do zaschlé krve. Fuj. Vstal jsem, dostal závrať, ale hledal jsem koupelnu. Jo. Tam je jedna.

Je tu umyvadlo, a já se postavil před něj. Zrcadlo viselo na zdi a já se do něj podíval. Trhnul jsem sebou. Otok nad mým okem mokval, a tmavé proužky zaschlé krve stékaly po mých tvářích, krku až na šedé triko. Byla to ta samá strana tváře, která byla pokrytá modřinami a opuchlá. Vyhrnul jsem si triko, a objevil velkou modřinu. Pak jsem se směšně ohnul, abych zkontroloval nohu a našel tam modřiny. Kruci. Očistil jsem krev z tváře nejlépe, jak jsem mohl. Pak, kulhající jako nějaký stařec, jsem zvednul batoh a odešel z pokoje.

Poledne, ha. Nikdo tady nebyl, když jsem šel po schodech. Cokoliv bylo v těch pilulkách, co mi dal Johnny, musela to být dobrá věc, když mě tak odpálila. Můj žaludek se choval jako tygr v kleci, tak jsem chodil po okolí a hledal něco levného k snědku. Sněhové vločky padaly dolů.

Den byl jednotvárný a šedý, přesně jako moje nálada. Našel jsem familiární jídelnu, kde jsem klesnul na černou židli a snědl burger s hranolky. Horká káva mě zahřála a trocha vyčistila mou hlavu. Včera jsem ztratil třetí zápas. Johnny říkal něco o tom, že bojuju čistě. Měl bych na tom popracovat. Potřebuju vyhrát, potřebuju peníze. Trochu peněz mě neposune daleko, ne dostatečně na pronájem místa, které bude levnější a dlouhodobější. Bezpečnější. Normální. Bojoval jsem několik týdnů, našetřil nějaké peníze, můžu to zvládnout. Ale bože, všechno mě bolelo.

'Nebuď srab,'hlas mého otce zazvonil v mých uších, 'zvládneš trochu bolesti.'

Shrbil jsem se. Udělám to. A potom-možná řeknu Audrey o zápasech-když bude po všem a já to už nebudu dělat, když už nebudu součástí ilegálních věcí. Když budu mít vlastní byt a stálou práci. Problémem je, že už teď mi chybí. Podíval jsem se na můj hrnek s kávou a sevřel

čelist. Mojí mysli chyběla, moje tělo po ní toužilo. To, co jsme dělali včera... Sakra, bylo to včera? Její teplo, její jemnost... Musel jsem se přemáhat, abych nevstal a neběžel přímo za ní. Najednou studený strach přilnul na mou hruď. Nechala by mě jít dál? Čekala by na mě?

Nic jsem jí nevysvětlil. Jako idiot, jsem si říkal, že napravím nejdřív můj život, abych jí byl hoden-ale co když se mezitím posunula dál? Musím s ní mluvit, dát jí vědět, že jsem nezmizl. Že jsem pořád naživu, ale potřebuju jen víc času, abych se dostal ze zkurvený jámy, do které jsem spadl. Do zasraných pekel, můj život je tak neuspořádaný.

Ale nejdřív musím navštívit Johnnyho v klubu. Nejasně jsem si pamatoval včerejší noc, že se mě snažil vykopnut a já na něho křičel-a pak řekl, že se za ním mám v odpoledne zastavit. Krucinál, nechce mě vykopnout, že ne? Potřebuju peníze. Je to všechno, co mám.

Vypil jsem zbytek kávy, a použil záchod. Pak jsem zaplatil za jídlo, a vyšel do zimy. Přitisknul jsem si bundu, moje svaly protestovaly. To udělalo velké věci mým oteklým žebrům. Lidé na mě házeli udivené pohledy, když jsem přecházel ulicí a mířil do Bulldogu. Díval jsem se na ně oteklým okem. Co když vypadám jako zombie z Walking Dead? Nemají nic lepšího na práci?

Uvědomil jsem si, že jsem oficiálně na špatný straně dráhy: Kriminálník, odpadlík, kus smetí. Zrychlil jsem. Sevřel jsem rty a kráčel rychleji, nesl můj batoh na rameni. V mé hlavě jsem se už dohadoval s Johnnym, přesvědčoval ho, že potřebuju zůstat v klubu. Řeknu mu o mém otci, ať už ho má rád nebo ne, vtisknu mu důležitost klubu pro mě.

Vchod do klubu byl tmavý, dveře byly zavřené. Přišel jsem k nim a zazvonil na zvonek. Nemusel jsem dlouho čekat. Zazněl zvuk závor a dveře se rozletěly. Co jsem nečekal, bylo, že jeden z osobních strážců blokoval mou cestu dovnitř.

"Nejdeš dovnitř, kamaráde."

"Co? Proč k čertu ne?" Snažil jsem se projít kolem něj a opět mi zablokoval cestu.

"Carl řekl, že nemůžeš jít dovnitř."

"To musí být nedorozumění." Těžce jsem polknul. "Johnny mi řekl, že to probereme, řekl, abych se zastavil-"

Dveře se otevřely víc. Stál tam Carl, jeho tvář vzteklá. "Co jsi to udělal, kluku? Johnny se snažil dát na tebe pozor, nasměrovat tě správným směrem, ale pro tebe je už pozdě, že jo?"

Nedávalo mi smysl, o čem to mluvil. "Řekl mi že-"

"Přivedl jsi sem poldy. Tvůj otec je mrtvý. Jake Devlin je mrtvý a ty jsi ho zabil. Že jo, ty malý kus hovna?"

Ustoupil jsem, ta slova provrtala má střeva. Nemohl jsem dýchat. "Můj otec? O čem to ksakru mluvíš?"

"Jsi zbabělec," řekl, "Vrah a donášeč." Carl na mě ukázal svým hrubým prstem. "A jako by to nebylo dost, řekl jsi poldům, aby tě sem přišli hledat. Myslel si, že tohle je dětské hřiště? Myslel si, že se tady jen flákáme? Jsi mrtvý, debile."

"Co-?" Nemohl jsem zpracovat nic z toho. Táta je mrtvý? Jeho život, i s bolestí a strachem a dobrými vzpomínkami z mého raného dětství a...všechno bylo pryč? Vymazané? Kdy? Jak se to stalo?

Tři postavy se objevily ve stínu klubu, přiběhly ke mně a popadly mě. Pak mě táhly pryč. Neslyšel jsem, ani jak můj batoh spadnul na zem.

***

Byl jsem odtaženej do tmavé haly, kopal jsem a vrčel. Byl jsem jako divoké zvíře, všechny instinkty naplněné hněvem a panikou. Zvládnul jsem praštit jednoho z chlapů do břicha a on mě pustil, ale jinej chytil mé vlasy a trhnul mi hlavou dozadu. Moje rovnováha nebyla dobrá s jedním oteklým okem, a moje hlava se natáhla dozadu. Jediná věc, která mě držela vzpřímeného, byla, že mě jeden chlap držel za rameno.

"Odhalil jsi nás." Zasyčel chlap za mnou. "Zaplatíš za to."

Pěst narazila do mých ledvin a já vykřikl. Bolest mi vzala dech, oheň se šířil po mé páteři. Uvolnily se mi vlasy a já padnul na kolena, zavrčel v agonii. Rány padaly na mou hlavu a záda, rozptýlily mé myšlenky. Musím se bránit, to bylo všechno. Bránit se, dokud budu schopen. Ale oni jsou tři, a já jsem pořád ochromený šokem a bolestí. Otec je mrtvý. Sakra.

Zblokoval jsem další úder a podařilo se mi kopnout muže nejblíž a já se mohl zvednout na nohy. Odstrčil jsem jednoho, a otočil se k ostatním. Pak jsem uviděl lesk čepele, a věděl jsem, co musím udělat, utéct nebo zemřít. Praštil jsem jednoho z nich do tváře a otočil se k tomu debilovi s nožem v ruce. Vyrazil jsem mu ho z ruky, točíc se, a bolest prořízla moje spodní záda, až po můj levý bok-hořící polibek oceli. Další nůž. Bastard mě napadl zezadu. Nemůže to být tak zlý. Pořád stojím. Ale to moc neznamenalo. Měl jsem nepřehledné myšlenky. Nic nedávalo smysl. Otočil jsem se a udeřil do mužova ramene, setřásl ruku, která držela mé rameno, a rozběhl se.

Adrenalin mi dodával rychlost, a vysával ze mě bolest. Běžel jsem halou, vyběhl na širokou ulici a zatočil do další. Slyšel jsem kroky za mnou, a přinutil své nohy běžet rychleji. Sprintoval jsem další ulicí, mé srdce bušilo. Otupující zvuk mi zněl v uších. Musím se skrýt. Najít tmavou díru, skočit do ní a vylízat si rány. Hledal jsem v postranních uličkách vhodné místo, cítil jsem, jak se přibližují, a zhluboka dýchal. Bolest začala pohlcovat adrenalin a krev stékala po mých bedrech a budovala si horkou trať. Tak moc, jak jsem s tím bojoval, jsem zpomaloval. Musím se skrýt, jinak mě doženou. Zatočil jsem do postranní uličky, a všimnul si otevřených dveří. Kuchyně restaurace, zapáchající rybama. Vešel jsem dovnitř, proklouzl kolem kovového nádobí a pánvi naplněné zeleninou. Asijská žena s bílou kuchařskou čepicí se otočila a chystala se křičet a já zvedl ruky, snažíc se vypadat neškodně.

"Jen procházím," zašeptal jsem. "Nechci žádné potíže."

Nekřičela, tak jsem to vzal jako svolení a plížil se kuchyní až do restaurace. Několik stolů bylo obsazených, a já dělal všechno pro to, aby si mě nevšimli. Zazněl křik a já jsem věděl, že se mi to nepodařilo. Nechával jsem za sebou krvavou skvrnu, když jsem se snažil odejít. Otevřel jsem dveře a vykoukl na ulici. Kam teď půjdu? Ulice plavala v mých očích. Jsem otupělý ze ztráty krve a nemůžu myslet. Tak jsem nechal, aby mě mé nohy zanesly, kam chtěly, nechal jsem svou mysl prázdnou a začal opět utíkat.