Asher - 12. kapitola

Překlad: Alice
Kor.: Majuš

ASHER

Do prdele, tahle dívka mě zabila. Doslova.

Ne, že by mi to překáželo. Je to krásná smrt. Můžu se hýbat jen těžce. Jsem jako louže potěšení na pohovce, sotva popadám dech. Její malá ruka je pořád na mém změkčujícím se penisu, a moje ruka překrývá tu její a drží ji tam. Možná bych měl pohnout rukou, dovolit jí uvolnit mě předtím, než opět začnu tvrdnout jako dvanáctiletý. Tohle se mnou dovede dělat její blízkost-a ona je pořád nahá, všechny její šťavnaté křivky přitisknuté ke mně, její krásná kulatá prsa s růžovými bradavkami téměř v mé tváři.

No tak. Nemůžu ztvrdnout tak rychle po orgazmu, kterej mě zničil, nebo jo?

Tlak se mi vytvářel v koulích. Sakra. Možná skutečně můžu. Lehni, hochu. Vylekám ji. Je to neuvěřitelné, že je pořád tady. Nechci to zkazit.

"Jsi celý lepkavý." řekla.

Odfrknul jsem si. Lepkavý a hrubý, můj ejakulát se mi rozléval po hrudi. "Potřebuju sprchu. A ty taky."

Vytáhnul jsem ji na nohy spolu se mnou, a ona statečně šla za mnou, tiše se smějící. Závrať štěstí-holka mých snů v mých rukou, nahá a smějící se. Dotáhl jsem ji do koupelny a pustil horkou vodu. Zachichtala se, když jsem na ni pustil horkou sprchu a rukama mi přecházela přes hruď, smývajíc lepkavost. Miluju zvuk jejího smíchu. Její úsměv. Její zářící oči. Její mokrou kůži, tak hladkou a perfektní proti mně. Její jizvy. Její minulost a její utrpení. Každej její kousek.

Kruci, znova tvrdnu. Nebo se to možná stalo už dřív. Jsem na ní závislej a není možnost, jak to dál skrývat.

Sakra. Tohle je hrozivý jak svině. Nahý nebo ne, cítil jsem se otevřený a odhalený, jako kdyby mohla vidět skrze mě, jako kdyby byly mé myšlenky napsané na mé tváři.

A když mluvím o nahotě...

Moje myšlenky mi vyletěly z hlavy, když se ke mně přitiskla. Její ňadra byla měkká, její bradavky tvrdý, a pasovali jsme do sebe, jako by byla vyrobená pro mě-teplá a vzrušená, její tvář přesne pod mou, takže stačilo jen sklonit mou bradu, abych políbil její malý nos. Pak jsem se ohnul víc, abych ji mohl políbit na rty a ona vzdechla, její ruce se pohybovaly po mých zádech, tlačíc mě blíž.

Povzdechnul jsem si, když byl můj penis zaseklý mezi námi. Ježíši, nemůžu uvěřit, že jsem opět tvrdej. Usmála se a nahnula hlavu do strany, její rudé kudrliny poskočily. Tak krásná. Tak sexy. Potřebuju ji tak moc. Bože, tahle holka bude mojí smrtí. Jsem zamilovaný do jejích růžových bradavek, do jejích šťavnatých rtů, jejích širokých očí. Všechno na ní je perfektní. Políbil jsem ji, pohltil ji, hladil každou křivku. Ponořil jsem ruku mezi její nohy a ona vzdychala a svíjela se. Druhou ruku jsem zvedl na její ňadra, masíroval bradavku, pak tu druhou, a ona se vyklenula, aby mi dala prostor. Je to nebe a peklo. Dotýkal jsem se jí, jako jsem vždycky snil a ona dělá tyhle malý sexy zvuky, naříká a vzdychá-ale můj penis je připravený a já nemám žádné kondomy. Potřebuju se ponořit do ní, ale v žádném případě to neudělám bez ochrany. Takže místo toho jsem se soustředil na ni, mazlil se s její podstatou,

ponořil prsty hluboko do ní, ohnul hlavu a sál její prsa, dokud jsem nepocítil, že přichází vyvrcholení. Křičela, třásla se, její ruce škrábaly má záda, a já ji držel, když skrz ni procházely vlny rozkoše.

Totálně závislej. Jsem jako její loutka.

Popadl jsem ji za zápěstí, zvednul jí ruce nad hlavu, tlačil ji svým tělem, dokud nenarazila na zeď sprchy. Ruce jsem jí držel nad hlavou a sledoval, jak se její hruď zvedá a klesá. Potřeba se mísila se špetkou strachu v jejích očích, a já vzdychl žádostivostí, můj penis sebou škubnul. Uchopil jsem ji silněji a ona zasténala. Znělo to, jako by měla bolesti. Rozhostila se ve mně panika. Ježíši, ublížil jsem jí? Pustil jsem ji a ustoupil. "Sakra, promiň."

"Ashi?" její hlas byl tenký.

"Jsi v pořádku?" tlačilo mě na hrudi. "Neublížil jsem ti, nebo jo? Já-"

"Ashi." Teď řekla pevněji. Ruce mi položila na tvář a otočila mou tvář proti sobě. Její oči byli tmavý kvůli něčemu, co jsem nevěděl pojmenovat. Myslím, že vypadala smutně. "Poslouchej mě."

Přikývnul jsem.

"Neublížil jsi mi. Řekla bych něco, kdyby jo. To ti slibuji, jo?"

Přikývnul jsem. Přešel jsem si rukou po vlasech a vystoupil ze sprchy, sahajíc po ručníku, abych jí ho podržel. Nechala mě, abych ji zabalil a kousala se do rtu. To ve mně vzbudilo touhu pokračovat tam, kde jsme skončili, ale panika ve mně pořád narůstala. Potřebuju chvíli.

Zkrurvený načasování.

Nebo to je to? Vystrašil bych ji víc, kdybych pokračoval? Ježíši. V mysli jsem narážel hlavou do zdi.

Stála přede mnou s dlouhými mokrými vlasy, otázka se jí zračila v očích, a já nevěděl, jak mám krucinál odpovědět. Jo, jsem debil. Ale nikdy bych jí neublížil. Ne záměrně. Nejsem to, co očekávala, že budu. Nebo alespoň doufám. Nejsem můj otec.

"Vím, že nejsi," řekla tiše.

Sakra, řekl jsem to nahlas.

Vzal jsem jinej ručník a třel si hlavu. Jo, rozhodně potřebuji chvíli. Stratil jsem každej kousek kontroly, kterej jsem myslel, že mám. Těžce získaný poučení, moje těžké rozhodnutí, všechno se to kolem mě rozpadalo. Chci tuhle holku víc, než cokoliv jiné na světě-ne jen její dokonalý tělo, ale taky její ruce kolem mě, její sladká slova. Pocit, který mám, když jsem s ní, že jsem byl osamělý na tomhle světě, že bych se musel vrátit domů. A to je ten problém. Protože je to iluze, kterou si nemůžu dovolit. Ještě jsem jí neublížil, ale brzy to udělám, tak či onak.

***

"Ashi?"

"Hm?" přestal jsem vytahovat svoje džíny.

"Na co myslíš?" jemně se zeptala.

Pravdu? Že tak dlouhou dobu jsem se cítil vnitřně prázdný. Že vždycky byla v mém srdci. Že nejsem to, co potřebuje.

"Mám něco, co dnes potřebuju zařídit," řekl jsem.

Nechci vidět její tvář, ale ona si povzdechla a já vzhlédl. Zklamaní. Pravděpodobně chtěla, abych řekl něco hezkého potom, jak jsem s ní blbnul, možná se jí zeptal, jestli by tady nechtěla strávit noc, a není nic, co bych dělal radši. Ale nemohu.

"V pohodě. Také mám pár věcí na práci," řekla a já se musel podívat jinam. Předstírá odvahu, ale já vidím bolest v jejích očích. Bude v pořádku. Nepíchali jsme.

Skutečně, Ashi?

Přehrábnul jsem si rukou vlasy, silně. Dělám jednu věc, kterou nenávidím: zraňuji ji.

"Ashi-" Kráčela ke mně. Oblečená. Jak ponižující. "Neodsouvej mě znovu."

Potřásl jsem hlavou. Nechci lhát. Když ji odsunu, je to proto, že musím. "Můj život není jako tvůj Auds."

"Co tím myslíš?"

Sakra. Obléknul jsem si tričko, ale pořád nezachytil její pohled. Nemůžu. Nevím kde začít, jak to vysvětlit. "Kašli na to, jen musím vyřešit nějaký věci."

Ticho se protahovalo.

"Znova utíkáš," zašeptala.

Její slova byla jako bodající nože. "Neutíkám."

"Zníš, jako bys vzdal svůj boj."

"Co ty víš o boji?" zrudl jsem hněvem. "Pro co jsi v životě skutečně bojovala, s krví a bolestí? Co o tom můžeš vědět?"

Ustoupila, její oči se zvětšily. "Pro boha, Ashi, jen se ti snažím pomoct."

"Jak mi můžeš pomoct, do prdele?" Hněv ve mně hořel, jak jsem zjistil, že má zlá situace není její chyba. "Zapomeň na to."

"Jako můžeš ode mě očekávat, že tě pochopím," řekla, "když o tom nechceš mluvit?"

"Chceš, abych ti o tom řekl?" Moje srdce bušilo. "Vážně? Například, že jsem si často přál, aby to byl můj otec, kdo zemřel u té nehody, ne tvůj? Například, že máš štěstí, protože je lepší mít mrtvého otce jako zlýho po celej život?"

Její obličej zbledl. "Přestaň."

"Proč?" Hněv ve mně syčel. "Není to to, co jsi chtěla slyšet?"

"Že bych měla být vděčná, že je můj otec mrtvý?" Poslední slovo vyslovila s bolestí na rtech a to mě rozervalo jako čepel. "Máš vůbec představu, jak moc jsem ho milovala? Jak prázdný je můj život bez něj?"

"Nemůžu říct, že mám."

Zasyčela, její oči se zalily slzami. "Jak to můžeš říct?"

"Ptala ses, Auds." Myslel jsem, že teď je ta chvíle, kdy odejde, zabouchne za sebou dveře, jak by měla. Můj hlas se změnil v šepot, když se hněv dral ze mě. "Řekla jsi, že mě chceš pochopit. Tak pochop tohle: Nedovedu si představit vztah, kterej jsi měla se svým tátou, protože já jsem s mým nikdy žádný neměl Všechno, co vím, je, že máš hezký vzpomínky. A to je něco."

Slzy se valily po jejích tvářích a já chtěl vrazit pěstí do zdi a vykřičet se. Nemůže mi rozumět.

Ale ona neutekla. Nasál jsem vzduch, natáhl se a přitáhnul si ji.

"Promiň mi to." Dal jsem si její hlavu pod bradu a držel ji, když malé vzlyky přecházely jejím tělem. "Neměl jsem nic říkat."

Po chvíli, se uklidnila natolik, aby na mě vzhlédla. "Je to okej, myslím-" polkla, "máme co dohánět. Přijdeš zítra ke mně domů? Něco uvařím a přijdeme na to."

Mohl jsem jenom zírat. Opravdu mi chce pomoct, že jo? I po těch hrozných věcech, co jsem řekl. Její rty byly rudé, a já je chtěl znova políbit. Instinktivně jsem se chtěl do ní ponořit a zapomenout na svět a všechny jeho problémy. Moje rty projely po jejích a ona zamrkala.

"Máš i mě, Ashi," zašeptala. "Ne jenom Zanea. Kdykoliv budeš potřebovat. Chci tady být pro tebe. Prosím, řekni, že se zítra zastavíš."

Přikývnul jsem. Jak bych mohl někoho odmítnout s hrdostí?

Úsměv se rozlil po její tváři a oči jí zasvítily. "Uvidíme se zítra."

Jen jsem tam stál, když vycházela ze Zaneova bytu. Kruci. Co to k čertu dělám? A proč nemůže přestat?

***

Spal jsem špatně, noční můry mě budily na úsvitě. Ráno jsem strávil přemýšlením, přehrávajíc si mou situaci znova a znova. Nezměnila se. Buď se můžu přidat k rváčskému klubu, nebo skončit na ulici. Proč nemůžu najít jinou možnost?

Zane mi nemůže pomoct. Mohla by Audrey, jak řekla? Možná by měla nápad, kde bych mohl zůstat, dokud si nenajdu legální práci. Naděje ve mě zajiskřila, dělajíc mě neklidným. Očekávám, že dneska v Bulldogu budu muset přesvědčit majitele, aby mě nechal zápasit. Neměl bych tam jít? Měl bych věřit Audrey, že mi pomůže?

Jak by mohla? Žije v úplně jiném světě. Zná lidi-dobrý lidi-ne jako já. Možná zná někoho, kdo by mi věděl pomoci.

Zasraná naděje. Hořela ve mně, kroutila mi žaludek a napínala mě.

Zatímco jsem se osprchoval a obléknul jsi tričko, rozhodl jsem se o dvou věcech: Chci si promluvit s Audrey předtím, než se rozhodnu. Zaslouží si vědět víc o mě, a možná že má nápad, jak mi pomoct dostat se z týhle kaše. A druhá, budu ji líbat, dotýkat se jí, ochutnávat ji a zabořím se do ní tak, až nebude moct chodit.

Zabte mě, tahle myšlenka mě udělala tak tvrdým, že se můžu udělat každou sekundu.

Prohledávaní Zaneova bytu přineslo pomůcky na úpravu vlasů a já strávil několik minut před zrcadlem v koupelně, stříháním vlasů na milimetr dlouhých po stranách a trochu delších navrchu. Taky jsem ukradl jeden z jeho gelů-Zane má impozantní sbírku, nezbytnou pro jeho gravitaci, která potlačuje jeho číro-a udělal špic.

Rváčskej klub nebo ne, chci, aby tenhle den všechno otočil. Mimochodem, představa mluvení s Audrey, vypuštění mých problémů a žádost o pomoc, to všechno sevřelo moje střeva stejně jako myšlenka na boj. Ale musel jsem udělat rozhodnutí. Zane a Erin budou zpátky za den nebo dva, a já budu muset jít. Budu zpátky na ulici, jestli nenajdu žádné řešení.

Natáhnul jsem si džíny, černý svetr, boty a bundu. Oblíknutý v čistých šatech-mých šatech, pro změnu-s mobilem a peněženkou v kapse, jsem se konečně cítil normálně. Jako člověk.

Vyšel jsem ven, než změním názor a našel jsem se stát před Audreyným bytem chvíli po poledni. Přestoupil jsem z nohy na nohu, utřel si ruce do kalhot. Hluboký nádech. Pokusil jsem se vypadat oddýchnutý a normální, když jsem zazvonil na zvonek. Dveře se neotevřely okamžitě. Fakticky, dlouho jsem nic neslyšel a zamračil se, přemýšlejíc, jestli jsem zle pochopil Audrey-nebo jestli si to nerozmyslela.

Sakra. Moje chyba. Dotýkal jsem se jí, líbal ji a pak ji odehnal. Zasloužím si to. Měl jsem se jí otevřít už na začátku, namísto křičení, zlého chovaní a opuštění.

Zaklepal jsem na dveře. "Auds?"

Otočil jsem se k odchodu a peskoval sám sebe. Prakticky jsem jí ukázal cestu-a kvůli čemu? Abych si vyčistil hlavu.

Správně. Stálo to za to? Necítím se méně zmateně jako včera v noci.

Dveře za mnou se otevřely s vrznutím. "Ashi!"

Otočil jsem se s úsměvem. "Auds." Je tady, vypadala tak sladce, když jí její rudé vlasy lemují tvář. Natáhnul jsem se pro ni, ale ona ustoupila.

To není dobré.

"Líbí se mi tvůj nový účes." Její rty se mdlo usmály, opakujíc po mě, ale bylo tady něco jako tlak na jejích ramenech. "Pojď dál."

Bojujíc s neklidem jsem vkročil se jejího bytu. "Jsi si jistá? Můžu odejít."

"Ne." Chytila mě za ruku a odvedla do obýváku. "Nebuď hloupý. Posaď se."

"Okej." Udělal jsem, jak mi nařídila a ona si sedla vedle mě.

Něco není v pořádku. Vzadu na krku mě bodalo. Ohnul jsem se, zastrkujíc si ruce mezi nohy, zíral na ni a snažil se zbavit toho neklidu ve mně. Zasraná chyba. Je tak nádherná, víc jak kdy jindy, v těch legínách a dlouhém svetru, její krásná chodidla byla obnažená. Můj mozek se vyprázdnil a já zíral, moje brada se uvolnila. Neměla podprsenku, tím jsem si byl jistý. Mohl jsem vidět náznak jejích bradavek skrz látku a ztvrdnul jsem. Kruci.

"Ashi?"

Oblíznul jsem si své suché rty. "Řekla jsi... Včera jsi řekla, že chceš vědět o mě víc. Že bys mi mohla pomoct. Já-"

"Audrey?" Ženský hlas zazněl za mnou a vystrašil mě k smrti. "Kdo je tady?"

"Jenom kamarád, mami," Audrey protočila oči.

Důvod pro takové ticho byl jasný. "Tvoje máma je tady?"

"Jo. Neočekávala jsem ji, ale rozhodla se ukázat neohlášeně."

"Okej," narovnal jsem se. "Musíš být ráda, že ji tady máš."

Neviděl jsem Audreynu mámu už několik let, ale vždycky to byla milá paní.

Audrey přikývla. "Jistě. Chyběla mi."

Její odpověď mě zarazila. Nevypadá tak šťastně, jak by měla. "Vycházíte spolu dobře, ne?"

"Jo."

Dobře. Stejně to není moje věc. Ne všichni rodiče jsou jako můj otec. To si musím zapamatovat. Sklonil jsem se k Audrey a odhrnul jí rudou kudrlinu z obličeje. "Chceš, abych přišel jindy?"

Přikývla. "Myslím, že to by-"

"Audrey." Její máma stála u dveří do pokoje a zírala na mě. "Kdo je tvůj přítel?"

Nepoznala mě. Nejsem ji jistý, jak bych se měl cítit, postavil jsem se a vystřel před sebe ruku. "Jsem Asher Devlin, madam. Byli jsme sousedi. Nevím, jestli si pamatujete-"

"Ty-" Audreyna máma ustoupila, a barva se jí vytratila z obličeje. "Tvůj otec... Co tady děláš?"

Můj žaludek se sevřel. Nevím, co bych řekl. Spustil jsem svou obranu, protože mě Audrey přesvědčila, že mě za to neviní. Nikdy jsem nevěděl, jak to cítí její matka-a teď už to vím.

"Je mi to líto, paní Morrisonová, nechtěl jsem nerespektovat-"

"Vypadni." Její máma na mě ukázala výhrůžně prstem. "Vypadni od mé dcery."

"Mami!" Audrey se postavila za mě, a sevřela ruce do pěstí. "Přestaň."

"Ty přestaň, Audie. Je to syn muže, který zabil tvého otce."

"A je to můj přítel." V šoku jsem ji nechal předstoupit přede mě.

Sáhnul jsem jí na rameno. "Auds-"

Ale Audrey pěnila. "Vždycky jsi říkala, že musíme odpouštět lidem a jít dál, a mimochodem, nebyla to jeho chyba."

"To je jiné. Nic proti tobě kluku, ale chodit s mou dcerou? Mou princeznou? Ne."

Sakra.

"Nechodíme spolu," řekla Audrey a pohlédla zpátky na mě, její oči byli nečitelný. Nechodíme. Správně. Nemluvili jsme o tom. Udobřili jsme se, začali mluvit. A teď...

"Já půjdu," řekl jsem.

"Sakra že jo," řekla Audreyna máma.

Audrey na chvíli otevřela pusu a já myslel, že mě zastaví a řekne své mámě, aby sklapla. Ale neudělala to. Místo toho řekla: "Ashi, bude lepší, když půjdeš."

Jo.

Otočil jsem se, odešel a zabouchnul za sebou dveře. Srát na naději. Srát na důvěru. Nikdy se nepoučím, že jo? Nuž, dneska budu zaneprázdněný. Vypadá to tak, že mám před sebou boj, na který se musím připravit.