PL - 2. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Klapot červených střevíčků Giuseppe na patnácti centimetrových podpatcích ji vynesl nahoru po mramorových schodech ke vchodu do budovy v centru Chicaga. Ve vysoké věži byly stovky kanceláří společností, které si pronajímaly prostory pro své vlastní účely. Když později během dne zazářilo slunce do průčelí budovy, sklo se zlatě třpytilo.

Rozhodně přinášelo zajímavý pohled.

Mohla by se o budovu a společnosti využívající místo zajímat o něco více, ale byla tam z důvodu práce. Navzdory tomu, jak ve značkových botách, černých kalhotách s vysokým pasem a úzkými nohavicemi, které sladila se smetanovou hedvábnou halenkou zastrčenou do pasu a kabelkou Hermès zavěšenou na vnitřním lokti, vypadala, tam nebyla proto, aby se usadila v jakékoli ze zasedacích místností nebo dokonce za vlastním stolem.

Přesto tak Della stále ráda vypadala.

V kariéře jí to pomáhalo… splynout.

Hned za vchodem do věže čekala ochranka. Paží sevřela kabelku v hodnotě deset tisíc dolarů, aby si ji udržela blízko u těla, a vybrala si strážce se známou tváří na konci. Nebylo to poprvé, co přišla do této budovy dělat svou práci, a vážně pochybovala, že by to bylo naposledy.

Něco dalšího, co bylo v jejím oboru dobré?

Poznávání lidí.

Nebo ujištění se, aby lidé poznali ji.

Tak či onak, fungovalo to.

Proto, když se pracovník ochranky otočil, aby pozdravil dalšího člověka, který procházel jeho místem, při pohledu na Dellu, která se postavila k čáře, se jeho úsměv mírně prohloubil. Tak říkajíc.

„Slečno Costello,“ pozdravil ji.

„Jethro.“ Podívala se dolů na své boty. Věděla, že bylo zvykem si je zout, pokud o to strážný požádal. Bezpečnost a to všechno. Zločinnost v Chicagu byla vyšší než kdy jindy a člověk nemohl být příliš opatrný. Problémem bylo… dobře, i ona byla součástí toho zločinu. „Nedonutíš mě, abych si je sundala, že ne?“

„Pravděpodobně ne. Dneska byznys?“

„Bohužel.“

Když byla zavolána, aby si s někým popovídala, pro toho druhého to byl vždy nešťastný pracovní den.

„Škoda,“ zamumlal. „Kabelka do krabice. Doklad totožnosti pro mě na pult. Pak můžeš projít skenerem, prosím.“

„Správně, díky.“

Věnovala mu další zářivý úsměv a udělala, co žádal. Prošla velkým skenerem a sledovala muže, který přešel za svůj stůl a sledoval, jak její kabelka projela po pásu. Skener samozřejmě blikal červeně. Před pár lety však budova přeprogramovala systémy, takže už neupozorňovala zbytek místnosti na skutečnost, že do budovy někdo vnesl kov.

Jako pistoli a nůž, který v kabelce měla.

Nebo nůž připevněný na stehně.

Přes hranu obrazovky se na ni zadíval a pak zakroužil jediným prstem, aby ji vyzval, aby si designovou kabelku, až se objeví na druhé straně, vyzvedla z boxu. Jak bylo zvykem u dohody, kterou s ním uzavřela, když poprvé potřebovala přístup do budovy, aby mohla dovnitř pronést zbraň, když si kabelku vyndala, ujistila se, že v boxu zůstala malá rolička hotovosti, která zmizí, než se box vrátí zpátky na druhou stranu.

„Dnes je v té kabelce spousta peněz, co?“ poznamenal.

Usmála se. „Opravdu? Vlastně jsem to nepočítala.“

Lež.

V byznysu půjček – hlavního zdroje příjmu jejího otce jako Capo chicagské mafie – a výběrů, pokud klient nesplácel splátky, musela vědět o každém centu, který měla v ruce, odkud pocházel a za co byl.

Na druhou stranu nebylo možné zpochybnit, čí to byly peníze, jakmile byla zavolána, aby je vyzvedla – o to se Costellos ujistili.

„Až do dneška jsem si neuvědomil, že je ti teprve třiadvacet,“ poznamenal s pohledem na její průkaz.

„A?“

Strážný na druhé straně pásu při jejím tvrdém pohledu polkl. Rozhodl se držet jazyk za zuby ať už s jakékoli dalším komentářem, který chtěl dodat, a jednoduše řekl: „Užij si den, slečno Costello. Doufám, že ti byznys vyjde.“

„Ty taky, Jethro.“

Kabelku měla zpátky na paži. Strážný jí předal průkaz totožnosti a svět byl znovu v pořádku. Viděla, jak se mu v očích hořely otázky. Zejména při tom, jak pohledem klesl k identifikační kartě, kterou teď držela. Byl stejný jako všichni ostatní známí, se kterými v rámci práce navázala vztah – vždycky chtěli vědět ty samé zatracené věci.

Jak ses tady ocitla v pouhých třiadvaceti letech?

Na to nebyla jednoduchá odpověď. Když přišlo na mafii, nikdy neexistovala jednoduchá odpověď. Jak přesně by měla vysvětlit, že nezákonný byznys s půjčováním peněz byl rodinný byznys? Upřímně řečeno, nikomu žádné odpovědi nedlužila.

„Něco dalšího?“ zeptala se a usoudila, že by ho mohla vytáhnout z jeho mizérie.

Kromě toho se za ní začínala tvořit řada dalších, kteří se chtěli dostat přes skenery ochranky. A teď už také měla zpoždění.

To nebyl její styl.

„To nic,“ zamumlal a zvedl box způsobem, aby peníze uvnitř skryl před pohledem jakékoli kamery, která tam byla. Podíval se na řadu lidí a zakřičel: „Další!“

Della zamířila ke skupině výtahů na druhé straně vchodu.

Čas pustit se do práce.

Když výtah vystoupal do šedesátého patra, které si pronajal generální ředitel – Jared Tramen – jen za účelem řízení své investiční společnosti, vrátila se z psaní zpráv na svém telefonu na mluvení do malého mikrofonu, který měla na malém sluchátku u ucha. Tyto dvě zcela oddělené konverzace musela ukončit, a to brzy.

„Dnešní práce?“ zeptal se jí táta do ucha.

„Skoro hotova. Ještě jen dluh Tramen.“

„Čekáš na J, že?“

Myslel tím jejího staršího bratra – staršího o pouhý rok. Pokud by táta jen věděl, kolik výběrů udělala sama, bez bratra jako zálohy. Dnešek ji opravdu nepřipadal jako správný okamžik, aby mu řekla pravdu.

„Adello Ivy,“ řekl jí do ucha.

Měla sto chutí obrátit oči v sloup a říct mu, aby se uklidnil, ale její výchova ji v tom zabránila. Nezáleželo na tom, kolik jí bylo, ani na tom, že by Frankie ve skutečnosti neviděl, jak hrubě se zachovala. Nic z toho by nevystál. Pocházel z jiné generace, kde respekt byl každý zkurvený den zákonem. Totéž požadoval od svých dětí – nezáleželo na tom, zda vymáhaly jeho dluhy z půjček nebo byly na vysoké škole ze skupiny Ivy League.

„Samozřejmě, že na něj čekám,“ zalhala hladce.

Malá bílá lež ničemu neuškodila. Během hodiny bude mít peníze, všechno bude v pořádku – jako vždy, když dělala svou práci – a táta se tak či onak nic nedozví, zda čekala na staršího bratra.

Koho to zajímalo, když to bylo hotové?

Správně?

Kromě toho i J věděl, že to dokáže sama, a proto nikdy nic neřekl, když to udělala. A vše by bylo mnohem snazší, pokud by na to přišel i táta.

„Dobře, tak tě nechám, aby ses k tomu vrátila. Buď chytrá, hmm? Miluji tě.“

Usmála se. „To jsem vždycky. Taky tě miluji.“

Dveře výtahu se otevřely a odhalily moderně zařízenou malou recepci se jménem Tramen napsaným zlatým písmem. Za pultem seděla žena. S Bluetooth v uchu a prsty, které ji létaly po klávesách notebooku, nevypadala, že by si všimla, jak Della vystoupila z výtahu. Vzhledem k tomu, že v prostoru recepce nebyl nikdo jiný, našla si chvilku na ukončení dalšího rozhovoru, který vedla v textových zprávách.

Na obrazovce vyskočila poslední zpráva od kamarádky. Té, které nemohla odpovědět, protože volal táta.

Jennika jednoduše jen napsala: Jsi ještě pořád smutná kvůli svému zatracenému sráči ex?

Zasraný sráč ex byl dobrý způsob, jak popsat Luise.

Malý vůdce gangu s komplexem nadřazenosti. Zlý chlapec s ještě horšími úmysly. Emocionálně nedostupný, neschopný být loajální k jedné ženě, což se pro své dobro naučila až příliš pozdě, a představoval problém ve všech aspektech jejího života, protože navzdory tomu, jak moc chtěla, aby byl tím správným chlapem pro ni, nebyl jím.

K čertu, nevěděl o něm dokonce ani její táta.

Ne, že by ho schválil.

Trvalo jí asi rok, než přišla na to, že Luis nestál ani za hovno – ale aby byla upřímná, to ani většina mužů ne. Problém byl v tom, že to vypadalo, že měla svůj typ, a nešlo o typ muže, kterého by mohla přivést domů nebo se na něj spolehnout, že se domů skutečně vrátí.

Obvykle potetovaný. Roztrhaný denim byl plusem, kůže nutností. Kanady představovaly třešničku na špici špatného postoje s chováním typu vše-je-mi-u-prdele. K tomu přidejme pohlednou tvář a jedla by tomu muži přímo z ruky. Její mozek se očividně ještě nedokázal stát nadřazeným pro srdce a vagínu, protože věci, které vypadaly jako potíže, jí téměř vždy potíže přinášely.

Dokonalé, že?

Správně.

Luis byl její poslední chybou.

Další už v brzké době neudělá, protože co se jí týče, nestálo to za námahu. Nehodlala se hnát za dalším takovým problémem. Kéž by jen ex došel ten zatracený vzkaz. To by bylo skvělé. Zatím to bylo bez úspěchu.

Právě teď se však musela soustředit na jiné věci.

Místo toho, aby kamarádce odpověděla na otázku ohledně ex, napsala: Jsem na chodbě. Za necelých pět dorazím.

To kamarádce – a partnerce v tomto byznysu – poskytne přesně tolik času, aby se připravila, na Dellin příchod, a pokud bude potřeba, se slušně připravila. Protože tam, kde byla Della tím, kdo přicházel, aby vymohl dluh, když to bylo potřeba, Jennika byla často tím, koho použily, aby ji v mnoha případech dostal přes hlavní dveře.

Když kamarádka věděla, že se z toho mohla dostat, občas vedla jednání s Frankieho dlužníky sama. Koneckonců, trocha vydírání nebo úplatkářství nikdy nikomu neublížila, a pokud se to nemísilo s jejím byznysem, bylo jí jedno, co Jennika dělala.

Tak jednoduché.

Bylo to cvaknutí Delliných podpatků na dlážděné podlaze, proč žena za stolem zvedla hlavu od své práce. Otevřela rudě nalíčené rty, aby promluvila, pravděpodobně se zeptala, zda by mohla pomoci, ale Della ji rychle zastavila dřív, než mohla něco udělat nebo říct.

„Escort, který má pan Tramen ve své kanceláři, je jeden z mých – jsem si jistá, že ti řekl, abys zrušil pro dnešní odpoledne jeho schůzky, aby ho mohl strávit s ní. Očekává mě.“

Dobře, neočekával.

Ale měl by.

Jako by Dellino prohlášení nebylo vůbec neobvyklé a pravděpodobně nebralo v úvahu, že generální ředitel měl potíže s velkým žralokem ve světě mafiánské lichvy, žena přikývla a vrátila se ke své práci. Jako by v jejím dnu nebyla jediná věc mimo.

Hmh.

To říkalo hodně.

Della vytáhla z kabelky vystřelovací nůž a glock a upravila si kabelku na paži, aby zatímco mířila známou chodbou dál, jí nepřekážela. Jak bylo zvykem, kdykoli vzal táta při půjčkách nového klienta, s bratrem si vždy udělala extra výlet za dotyčným jedincem, aby si ujasnili podmínky nové dohody s Frankiem Costello. Touto chodbou už procházela.

Moc dobře ji znala.

Na druhém konci chodby ji přivítala stěna z matného skla. Za zavřenými proskleným dveřmi viděla stíny, které se pohybovaly poblíž něčeho velkého a tmavého. Nemohla si být jistá, zda v kanceláři nebylo víc lidí, než čekala. Vzhledem k rozhovoru s Jennikou a plánu, který měly na místě, by tam však měli být pouze kamarádka a generální ředitel.

Otevřela dveře.

Tmavovlasá kamarádka v šatech vhodnějších spíše do klubu, s make-upem s kouřovýma očima až do nebes, aby jí dodaly sex-appeal, který tak zbožňovala, se z místa, kde seděla na stole generálního ředitele, přes rameno ušklíbla. Za nimi byla stěna z oken, ze kterých byl vidět obzor. V křesle byl usazený muž v naducaném obleku, který měl strčenou hlavu přímo mezi Jenničinými stehny.

Když Della vytáhla pistoli, zatímco v druhé ruce stále držela čepel vystřelovacího nože, Jared Tramen se zamračil. Ve tváři měl na ústech stále rozmazané cizí šťávy. Generální ředitel nedostal příležitost říct ani kurva. Ne, když se pata kamarádky střetla s jeho čelem a odstrčila ho zpátky do kancelářské židle, která byla v zadní části dvakrát širší než jeho vlastní ramena.

„Opravdu?“ zeptala se Della Jenniky, když si kamarádka stáhla sukni dolů.

„Nudila jsem se.“

Samozřejmě.

Nebo pracovala pod jiným úhlem.

Taková Jennika byla.

„Co tady kurva, děláš?“

Ach.

Muž, kvůli kterému tu byla.

„Pane Tramen,“ řekla Della, udělala do kanceláře jediný krok a kopla do dveří za sebou, aby je zavřela. „Jsme tu, abychom si promluvili o tvém dluhu vůči mému otci a o tom, kolik z něj jsi ochotný dneska zaplatit. Opatrně s tím, než promluvíš, protože pokud mě to číslo nepotěší, uberu ti centimetr. Který centimetr, bude záležet na tónu hlasu, se kterým se mnou promluvíš.“

Muž v křesle s otlakem po jehlovém podpatku na čele, zalapal po dechu.

Tak, jak to obvykle dělávali.

Della zjistila, že na světě existovali dva typy mužů… ti, kteří dokázali být šéfy, a ti, kteří si to jen mysleli. Mnohem častěji než ne žena na konci dne zjistila, který z nich byl který.

Bavilo ji být ženou, která to zjišťovala.