TF - 42. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Marcus

Marcus nečekal, že sídlo v Quebecu bude pro Cellu téměř okamžitým ano. Usoudil, že by to místo nejspíš chtěla nejdřív vidět, možná si ho včetně okolního pozemku a domu pro hosty důkladně prohlédnout. Zejména, když měl v plánu proměnit ho jak v jejich domov, tak i v kancelář její společnosti.

Byl už varovaný, jak konkrétní dokázala být, když dojde na hledání místa, které by mohli nazývat svým vlastním. Jejímu prvnímu manželovi hledání očividně zabralo téměř dva roky, než našel dům, ve kterém se chtěla usadit. Dům v Rochesteru, který koupila po jeho smrti, byl spíše nutností než něčím, co ve skutečně chtěla, a proto s nákupem toho domu tak dlouho neváhala.

Nicméně teď z její strany očekával zdráhání a váhání.

Cokoli.

Tím, že po něm z celého srdce skočila, ho překvapila. Nejdřív se obával, že později bude rozhodnutí koupit nemovitost litovat. Možná, až jim po chaotickém období životy zpomalí zpátky do běžného tempa, kdy nebudou neustále rozlítaní mezi schůzkami souvisejícími s těhotenstvím, odpočítáváním dnů do svatby a teď prací na tom, aby v době, až se dvojčat narodí, už byli nastěhování do velkého sídla.

Znepokojovalo ho to.

To bylo celé.

Šest týdnů poté, co dokončili koupi sídla, kdy mohl sledovat, jak procházela chodbami toho, co se stane jejich domovem, si rychle uvědomil, jak hloupé jeho obavy byly. Bylo to, jako by tu znala každý krok; každý z nich byl uklidňující a známý. Už měla vizi a plán pro to, co chtěla, a čím víc to popisovala, obraz, který před ním malovala, mu utkvěl v mysli.

Nepotřeboval, aby to řekla.

Dokonce i on to cítil.

Tohle místo bylo dokonalé.

Všechno, co chtěli.

Všechno, co potřebovali.

Sedmnáct ložnic. Deset koupelen. V divadelní místnosti, kterou chtěl, bylo víc než dost místa, pokud by potřebovali něco přidat. Skvělý byl i krytý bazén, který byl zabudovaný do dokončeného suterénu, který byl také podzemní chodbou propojený s domem pro hosty. Sídlo, zasazené hluboko uprostřed soukromého, zalesněného pozemku o rozloze deseti akrů, který plánovali oplotit a ohradit bránou, nemohlo být dokonalejší.

Opravdu.

Když se vydali na cestu do sídla, Tiffany nechali u jeho rodičů. Jen proto, že už bylo pozdě, druhý den je čekala dlouhá cesta zpátky do New Yorku a Cella chtěla, aby si holčička co nejvíce odpočinula. Více odpočinku bylo v podstatě to samé, co chtěl i pro Cellu, ale usoudil, že bude lepší nechat ji dělat, co chtěla. Zejména, když si nestěžovala, že je unavená, přestože poslední dvě hodiny v sídle strávila přecházením z místnosti do místnosti.

„A?“ ozval se mu v uchu známý hlas.

Na tátovu pobídku s úsměvem odpověděl: „Je do něj… zamilovaná.“

Gianův temný smích se shodoval s jeho. „Myslel jsem si, že by ho mohla milovat. To místo působilo velice… jako ty a ona, pokud víš, co tím myslím.“

„Vážně? Myslel jsem si, že možná, až to uvidí – nevím, možná najde věci, které by mohly představovat problém. Místo toho, je jako… u vytržení.“

Přinejmenším.

„I ty nejvybíravější ženy zažijí okamžiky, kdy se jim dostanou do ruky dokonalé věci, a to jediné, co mohou udělat, je poděkovat,“ odpověděl táta. „Gratuluji, Marcusi, s tou nemovitostí se ti to pro ni podařilo udělat. Mimochodem, tvá máma touží po tom, aby se tam šla podívat. Nech udělat sadu klíčů navíc, ano? Jsem si jistý, že si brzy můžeme dovolit víkendový výlet do Quebecu, aby to tam zkontrolovala.“

I když to táta neviděl, přikývl. „Jasně, zařídím.“

„Mimochodem, Tiff je skvělá. Už spí.“

„Když už mluvíme o spánku…“

„Hmm?“

„Je pozdě. A cesta zpátky zabere čtyři hodiny. Než tam dorazíme, budou skoro dvě hodiny ráno. V některých pokojích je stále nábytek a jsem si jistý, že přikrývky, co mám vzadu v autě, nám na noc poslouží. Vstaneme brzy a vydáme se na cestu zpátky až ráno. Pravděpodobně se tam dostanete kolem snídaně nebo krátce po ní.“

„První noc ve vašem novém domově?“

Marcus se uchechtl. „Je to už náš domov, když se sem ještě pár měsíců stěhovat nebudeme a –“

„Je to váš domov, Marcusi. Dobře, dlouze se zadívej na ty chodby, stěny a každý pokoj, synu… protože to je místo, kam se budeš po zbytek svého života každou noc vracet. To jsou patra, kde se vaše děti naučí chodit; okna, na kterých budou nechávat špinavé otisky rukou na sklech.“

„Myslíš?“

„Já to vím. Ty stěny uslyší vaši lásku a pohltí každé slovo. Možná nevidíš za pět měsíců nebo za deset let – pořád je to váš domov. Srdce všeho ve vašem životě. Až se to stane tím, čím to vždycky mělo být, budeš si pamatovat, jak to začalo. Sledovat, jak se mění a roste. To je ta nejlepší část. Slibuji.“

Huh.

„Víš,“ řekl tátovi, „o tom, jak dokážeš o věcech mluvit, se opravdu dá něco říct, tati. Správné věci. Zejména pro nás, tvé chlapce. I když to neříkáme, vážíme si toho.“

Bratři Guzzis byli skutečně obdařeni úžasnými rodiči, díky nimž se perfektně utvářely jejich životy, lásky a budoucnost. Marcus si tuto skutečnost nikdy neuvědomoval víc, než když začínal svůj vlastní život a na věky spolu s Cellou, a jeho rodiče tam byli na každém kroku se stejnou podporou jako vždy.

Stejnou láskou.

Takovou, která se nikdy nezměnila.

Když Gian odpověděl, v hlase mu byl slyšet úsměv. „Já vím, Marcusi. Nechám tě jít. Užijte si tam první noc. Pochybuji, že to místo bude ještě někdy tak klidné. Využijte tu výhodu. A samozřejmě za mě pozdravuj Cellu.“

„Samozřejmě,“ zopakoval.

Teprve poté, co hovor ukončil, se jí do velkého tichého sídla vydal hledat. Nepřekvapilo ho, když ji našel chystat se do postele v pokoji, o kterém se rozhodli, že bude jejich hlavní ložnicí.

Ložnice s přilehlou koupelnou a šatnami nebyly původním hlavním apartmá domova, ale Celle se líbilo její umístění. A jemu opravdu taky.

Byla v přední části domu s okny s výhledem na pozemek. Také přímo mezi velkými ložnicemi na stejném patře, o kterých prohlásila, že by byly dokonalé pro děti a umožnily jim být blízko, když byly malé a v noci je potřebovaly.

Stála vedle zdobené postele s nebesy, na kterou položily dvě přikrývky, které měl pro každý případ vzadu v autě. Kanadské počasí bylo v zimě peklo a člověk nikdy nevěděl, kdy bude potřebovat na zahřátí něco navíc. Zásoby – jako přikrývky – držel v kufru bez ohledu na roční období. Dneska se mu to vyplatilo.

Se zvědavým pohledem ji sledoval, jak tam stála, s rukama přiloženýma na břicho, nehybným tělem a zavřenýma očima.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Neotevřela oči.

Usmála se. „Jo.“

„Co děláš?“

„Cítím.“

„Co cítíš?“

„Miminka.“ Pak se na něj podívala, oči měla mokré od neprolitých slz štěstí. Když znovu promluvila, láska ho přiměla roztáhnout úsměv ještě víc tak, že se shodoval s tím jejím. „Pohybují se. Je to poprvé, co to cítím a vím, že to byli oni. Víš, co tím myslím? Je to o něco dřív, než když jsem poprvé ucítila Tiff, ale tehdy to bylo jen jedno dítě, že?“

Ne, nevěděl vůbec nic.

Ale také nebyl tím, kdo je těhotný.

„Pojď to ucítit,“ řekla a mávala směrem k němu.

Nepotřeboval, aby mu to opakovala. Když se jí pod volnou halenkou dotkl dlaněmi, zatímco čekala, do tváře se jí vrátilo předchozí tiché odhodlání. Také čekal, ani trochu mu to nevadilo.

Ale pak to ucítil.

Jen stěží.

Nebylo to nic, co by dokázal dobře popsat. Skoro to vypadalo, jako by jí pod oblinou bříška pod povrchem praskaly bublinky, i když to bylo tak slabé.

S tichým zalapáním po dechu se na něj podívala. „Tam – to. Cítil jsi to, že?“

Než stačil odpovědět, stalo se to znovu.

A znovu.

Oba se začali smát, až se naklonil a políbil ji. Nikdy nevypadala tak nádherně a šťastně, jako právě tehdy. Chtěl si tu vteřinu zapamatovat navždy. Jak se jí tvář rozzářila absolutní radostí, zatímco stála v pokoji, který měl být jejich, v sobě nosila jejich děti a dávala jim život.

Potřeboval tu vzpomínku.

Navždy.