TF - 41. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Cella

S vědomím toho, že Marcus měl v plánu vyzvednout Tiffany z její schůzky s kamarádkou, Cellu vůbec nepřekvapilo, když po práci vešla do své kuchyně a zjistila, jak se společně smáli. Byly to řady vytištěných fotek, které byly rozprostřené po masivním prostoru pracovní desky, proč se ve dveřích zastavila.

Dokonce i ze svého místa viděla, že tvořily větší celek. Toho, co vypadalo jako pokoje, prostory, další prostory, patra, garáž a mnoho dalšího.

„Co vy dva děláte?“

Tiffany ani nezvedla hlavu od fotky, kterou držela. „Nakupuji, mami.“

„Cože?“

Když Marcus přešel místností, aby ji jako první pozdravil, do břicha ji zasáhl jeho temný smích. Bylo to tak vždycky; začala si toho všímat a líbilo se jí to. Zbožňovala ten pocit, že se ujistil, že věděla, že byla tou první věcí, na kterou myslel, i když to jediné, co udělala, bylo, že vešla do místnosti, kde byl i on.

Jak mohla mít takové štěstí?

Její druhá šance na věčnost se ukázala být vším, co si kdy mohla přát, a ještě víc. Ale znovu, usoudila, že by za to měla přiznat zásluhy jemu. Rozhodně si dal tu námahu, aby to s nimi fungovalo. Každý den.

Dlaněmi jí zvedl hlavu a na našpulené rty ji vtiskl sladké polibky. „Jaký byl zbytek tvého dne?“

„Dobrý.“

„Koordinátorka – plány?“

Usmála se. „Během oběda jsme udělaly nějaký pokrok. Myslím, že ví, kam se odsud s různými věcmi, které se mi líbí, vydat. Za pár týdnů máme další schůzku, abychom probraly další podrobnosti.“

„Žádný stres, že?“

„Marcusi.“

„Hmm?“ zeptal se a usmál se na ní svým vědoucím způsobem.

„Jsi úžasný.“

„Prostě se jen trochu snažím, miláčku.“

Opravdu?

Jen trochu?

Přemýšlela, jak by to vypadalo, pokud by do toho vložil sto procent. Vlastně by to mohlo být trochu děsivé.

Přitiskl se k ní blíž, až se dotýkali hrudí. Teplými dlaněmi ji sklouzl po těle níž, až je měl na jejím útlém pasu a palci ji mohl hladit bříško. Tam, kde vyrůstaly jeho děti. Dával si pozor, aby nikdy nezasahoval do jejího prostoru a těla, ale když to byli jen oni dva a bylo ticho, rukama jí vždy vyhledal bříško. Místo, kde právě začínala narůstat velice malá oblina. Která věděla, že brzy bude obrovská. Vypadal, že zbožňoval to, co tam teď měla.

„Snažím se dodržet slovo, to je celé,“ řekl a s mrknutím po ní blýskl bílými zuby. „Jsi šťastná? Funguje to?“

Nemyslela si, že o něm lidé znali pravdu… v osobnosti měl něco, co kromě jeho nejbližších mohl zahlédnout jen málokdo. U těch, které miloval, cítil tak silnou potřebu je potěšit. Hlavně jí. A chtěl vědět, že to dělal a dělal to dobře. Tehdy byl nejšťastnější.

„Funguje to,“ slíbila.

„Dobře.“

„A neodpověděl jsi mi na otázku,“ dodala a naklonila se ke straně, aby se mohla přes něj podívat na fotky, které byly stále na stole v její kuchyni. Tiffany si vylezla na ostrůvek, aby vzala fotku, která byla na pultu dál. „Co to všechno je?“

S širokým mávnutím paží ustoupil stranou. „Podívej se sama. A řekni mi, co si myslíš.“

Když zamířila k nejbližšímu místu plnému fotek, stále mluvil. Odložila tašku a natáhla se po jedné, která ukazovala přední vchod do poměrně velkého domu. Pod mramorovými sloupy, které podpíraly střechu, která přesahovala přes přední část domu, vedla kruhová příjezdová cesta. Hned nad mramorovými schodišti byly masivní dvoukřídlé dveře namořené sytou barvou. Další fotka ukazovala dům pro hosty. Na další bylo točité schodiště.

„Myslel jsem si, že dům pro hosty by se dobře hodil na kancelářské prostory – je na to víc než dost velký. Samotný hlavní dům má sedmnáct ložnic. To by nám mělo stačit na to, abychom našli místo na spaní hosty, že? K tomu bychom dům pro hosty nepotřebovali. A ten by se dal lépe využít pro tebe a tvou práci, že?“

Procházela fotku za fotkou a nic neříkala. Nechal jí to. Vedle Tiffany, která byla tak nadšená, že jí mohla ukázat fotky pokoje, který chtěla, aby se stal její ložnicí, ležela složka, kterou Cella neviděla celé měsíce… možná ještě déle. Nemusela ho otevřít, aby věděla, co bylo uvnitř.

Její návrhy.

Věci, které chtěla.

Nápady pro její vlastní domov.

Místo, které bude jednou jejím domovem.

„Myslel jsem, že bychom mohli najmout někoho,“ řekl za ní Marcus, když se natáhla po složce, „aby oživil tvou vizi, aniž by ti to ve skutečnosti sebralo čas na to, co teď děláš. Samozřejmě, pokud se ti ten nápad líbí. Jinak bychom mohli pracovat na novém domě v našem čase, když budeme moci. Všechno je na nás, víš?“

Tehdy to pochopila.

Opravdu to pochopila.

Z koutka oka ji vyklouzla slza. Netrvalo to dlouho a rychle ji setřela. Jediným důkazem o její existenci, se stalo popotáhnutí.

„Jak dlouho se díváš po tomhle domě?“

„Realitní makléřka mi před pár týdny poslala informace o sídle v Quebecu, ale co chci říct, je to, že jsem pro nás hledal něco –“

„Před těhotenstvím?“

„Ach, jo. Přesně tak. Věděl jsem, kam směřujeme, Cello. Věděl jsem, co chci. Tebe. Byla to jen taková věc, jak se říká krok za krokem. Pak došlo k těhotenství. Museli jsme změnit nějaké plány. Není to nic, co bych nezvládl.“

Správně.

Protože to všechno vzal na sebe.

Nic od ní neočekával.

Nic než lásku.

„A hele, jestli tohle není ten druh místa, o který máš zájem,“ řekl a postavil se za ni, aby se mohl natáhnout a pár fotek na pultě přesunout, „pak můžu makléřce poslat informace zpátky s tím, aby věděla, že se má poohlédnout jinde.“

„Ale já tenhle dům zbožňuji,“ dodala Tiffany a Cella se rozesmála.

Zasmál se dokonce i Marcus.

„Je nádherný, že?“ zeptala se ho.

„Jo, zbožňuji ho, to ano. Ale není to jen o mně –“

„Až na to, že by to mělo být také o tobě, Marcusi. A ne všechno je jen o mně.“

„V mém světě ano, zlato.“

Bez hnutí se na sebe dívali.

Tiše dodal: „A pokud jsi řekla ano na tenhle, bylo mi řečeno, že jakékoli změny a návrhy budou zajištěny dřív, než přijdou děti na svět. Přijdou domů, aby –“

„Domů,“ zašeptala. „Jejich domova.“

„Jo.“

Rukama znovu vyhledal tu nepatrnou oblinu na jejím bříšku. Všechno bylo správné.

„Je to tedy další ano?“ zeptal se.

V tuto chvíli si nebyla jistá, zda mohla dát jinou odpověď. Vypadal na to tak neskutečně hrdě, že to jediné, co mohla říct, bylo…

„Je to ano.“