TF - 40. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Marcus

Zatímco z reproduktorů v autě duněl bratrův hlas, Marcus byl v duchu někde úplně jinde. Někde v měkké posteli, kde stále cítil, jak se mu pod sevřením chvěla Cellina hedvábná stehna, když jí je rozšiřoval, aby mohl mezi ně vklouznout. Někde v duchu stále slyšel její sténání, když ji naplnil penisem, a ozývalo se mu tam ještě dlouho poté, co dosáhla orgasmu, a naléhala na něj, aby se vydal za svým vlastním.

Když ji měl takhle plnou a roztaženou, cítil, jak ho obepínala vnitřními stěnami. I to, jak měl jazyk pokrytý jejím vzrušením a tu chuť cítil ještě dlouho poté, co ji dohnal k šílenství. A pak to, jak to ještě vylepšila sůl, když ji políbil na zpocenou pokožku.

Někde jinde…

Někde na lepším místě.

Tam, kde ji mohl znovu ochutnat.

Přivonět si k jejímu pohlaví.

Pomilovat ji.

Na konci dne zbytku veřejnosti stále předváděl dobrou show. V oblecích, s vlasy sčesanými dozadu, drahými hodinkami na zápěstí a vždy naleštěnými botami, vypadal jako skutečné ztělesnění toho, čím měl být. Toho, v co byl vychovaný.

Další boss.

Král Guzzi.

Tátův zázrak.

Ve všech ohledech.

A přesto, pod tím vším, stále zůstával drátem pod napětím zabaleným v ničem jiném než v dobrém obleku. Když to bylo nutné, uměl se usmívat a přikyvovat, a ve správný čas, když se to od něj očekávalo, vždy dokázal přispět do konverzace komentářem, ale v mysli… na tom jediném místě, kde ho nemohl vidět nikdo kromě něj a být tam, dobře, tam byl hodně odlišný.

Základní.

Tělesný.

Drsný.

Bezpečný.

„A máma a táta jsou zpátky?“ zeptal se Marcus.

„Od dnešního rána,“ odpověděl Chris. „Ano.“

„Perfektní.“

„Ale kde jsi ty?“

Při tom se musel ušklíbnout. „Já vím, já vím. Dneska bych měl být i já na cestě zpátky do Toronta, ale –“

„Můžu s nějakými sračkami pohnout,“ vložil se do toho bratr. „Ale bylo by to trochu snazší, pokud mě na to upozorníš předem.“

Spravedlivá poznámka.

„Poznamenám si to,“ odpověděl Marcus.

I když věděl, že Chris velice dobře slyšel to, co neřekl. Jako boss nemusel nikomu vycházet vstříc. Bylo to tak, že všichni ostatní museli vyhovět jemu. A s tím byl kurva v pořádku. I když se zbytek jeho mužů stále učil, co to znamená sloužit nové hlavě rodiny.

„Ale mám ještě něco, co potřebuji, abys pro mě udělal,“ řekl Marcus. Potřeboval rozhovor s bratrem dokončit. Na parkovišti vedle jeho auta zaparkovala žena a mávla na něj, aby přišel. Dorazilo rande pro jeho dnešní oběd a nastal čas přejít k další části současného úkolu – dát Celle, co potřebovala a chtěla. Přesně tak, jak slíbil. Pokud by nedržel slovo, nebyl by ničím. „Samozřejmě, pokud jsi pro.“

„Kdy nejsem?“ odpověděl Chris.

Marcus se sám pro sebe zasmál.

No…

Ne, že by měl Chris na výběr.

„Znáš tu realitní makléřku, se kterou jsem se setkal před odjezdem do New Yorku?“

„Laurie, ano. Táta ji má nejraději.“

Stejně tak i Marcus.

Byla v tom náhoda?

Nepravděpodobné.

„Jo, ona. Zavolej jí. Před večeří chci e-mail se všemi podrobnostmi, fotkami a čímkoli dalším, co mi chce poslat ohledně nemovitosti, se kterou mě před časem oslovila.“

„Díval ses po nějakém domě?“

Nad tónem, který bratr zvolil, se Marcus zazubil. „Urazilo tě, že si nejsi vědom toho, že mám život mimo věci, o kterých spolu diskutujeme, nebo…?“

„Nevěděl jsem, že chceš koupit nový dům. To je celé.“

„Ne jen další dům. Vlastně domov.“

Chris si povzdechl. „Správně, chápu. Zavolám i realitní makléřce.“

„Díky, člověče. Teď mám… na práci jiné věci, takže asi tak.“

„Správně, správně. Později, bossi.“

Marcus bez rozloučení hovor zavěsil. Ne, že by teď od něj bratr očekával něco menšího. Všichni měli své role, které v byznysu zaujali, a on si vybral tu, kterou chtěl hrát, stejně jako se rozhodl Chris sám za sebe. Dělali, co museli. Tak jednoduché.

Než vystoupil z auta, žena vystoupila z toho svého a s nataženou rukou zamířila k němu.

„Marcus Guzzi, že?“ zeptala se.

Přikývl, podal si s ní ruku, ale jakmile byl spokojený, rychle ji pustil. „To ano – a ty jsi Marilyn Cooper. Prvotřídní svatební koordinátorka. Nebo to mi řekli všichni, koho jsem se zeptal, kdo by mohl něco takového zvládnout v krátkém čase.“

Zelenooká žena s tmavými, kudrnatými vlasy, která vypadala jako skřítek, se usmála, jako by byla potěšená a hrdá. Bylo opravdu zábavné a děsivé zároveň, jak snadno a rychle dokázal dát Marcus dát věci dohromady, když to potřeboval. To, že byl bohatý, pomáhalo. A ani nebylo na škodu mít příjmení, jako měl on, které když ho podepisoval na šek, vyžadovalo pozornost a respekt.

„Je dobré vědět, že lidé, když o mně mluví, mají pravdu,“ odpověděla.

Se zasmáním se řekl: „To rozhodně ano. Připravena na setkání s mou snoubenkou? Bude to pro ni trochu překvapení.“

„Ach?“

„Bez obav. Dneska má dobrou náladu. O tom jsem se ujistil.“

• • •

„Marcusi?“ Když vešel spolu s Marilyn, svatební koordinátorkou těsně v patách, do její kanceláře v Rochesteru, Cellina tvář se rozjasnila. „Myslela jsem, že se dneska vracíš zpátky do Toronta?“

„Můžu si dovolit strávit tu ještě jeden den.“

Určitě.

Cella s otázkami v očích obešla stůl, pozornost přitom dělila mezi něj a ženou za ním. Přesto si dal na čas, aby než obě ženy navzájem představí, svou snoubenku náležitě pozdravil. Políbil ji na tvář a ruku ji položil na spodní část zad, aby ji držel blízko u sebe. Vždy chtěl, aby věděla, že pro něj byla tou nejdůležitější věcí na světě.

Nebo v místnosti.

Kdekoli.

„Překvapení,“ zamumlal jí do temena hlavy. „Doufám, že jsi neměla na oběd žádné plány. Vím, že Tiff má sraz se svou kamarádkou – vyzvednu ji, takže o jednu věc méně, o kterou se dneska musíš starat. Myslel jsem, že se možná budeš snažit něco dohnat, takže teď by byl nejlepší čas na –“

„To, abys přivedl kamarádku,“ vložila se do toho Cella.

Jeho smích oběma otřásl. „Vlastně koordinátorku. Svatební koordinátorku. Cello, to je –“

„Marilyn Cooper,“ řekla žena dřív, než to mohl udělat Marcus. Když vyrazila kupředu a se zářivým, širokým úsměvem, nabídla Celle ruku, její temperamentní osobnost se projevila ještě více. „Tak moc jsem toho slyšela o nechvalně proslulé Celle Marcello a tvých návrzích interiérů. Nemůžu uvěřit, že ti budu plánovat svatbu. Tohle je bláznivé město.“

Cella jen zírala.

Marcus se prostě jen zasmál.

„Potřebuješ minutku, abys to dohnala, zlato?“ zeptal se Celly.

Přikývla. „Jen jednu nebo dvě, jo.“ Podívala se na něj a tiše se zeptala: „Koordinátorka? Vážně?“

„Bude to snadné. Vůbec žádný stres. Pro mé klienty je poměrně typický tříměsíční termín, ne-li kratší. Nebudeš muset udělat nic víc, než si vybrat šaty, souhlasit s barevným schématem a tématem a dorazit včas, Cello. Slibuji.“

Cella jasně slyšela všechno, co žena řekla, ale když se zeptala na další otázku, dívala se jen na Marcuse: „Takže jsi vybral datum? Za tři měsíce?“

„To je před dětmi,“ odpověděl. „To, co jsi chtěla. A řekla jsi mi ano, aby se věci staly, pokud to nebude zasahovat do ničeho jiného, že?“

„Řekla jsem to… teď by mě zajímalo, co dalšího mám čekat, že vytáhneš z klobouku.“

Byla chytrá.

Ještě neskončil.

Marilyn se na svém místě zachichotala a její vzrušení se v kanceláři změnilo v nenasytnou kouli energie. „Je to tedy ano? Oficiálně plánuji svatbu?“

Když se na ni Marcus usmál, Cella se tiše zasmála. „Myslím, že ano… je to ano.“

Dokud bude stále říkat ano, pak bude on dál pokračovat v zařizování toho, aby se věci konaly dál a dál.

Fér bylo fér.