TF - 31. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

August

Zatímco si August balila příruční tašku, kterou si s sebou brala na let do New Yorku, snažila se držet podráždění na uzdě, ale to se snáze řeklo, než udělalo. Tak říkajíc. A bylo zřejmé, že to mezi svým aktuálním telefonátem a mužem, který se nakláněl ve dveřích ložnice s omluvou vepsanou přímo do tváře, dobře neskrývala.

„Zlato, omlouvám se –“

Zvedla jednu ruku a Beniho utišila, protože končila hovor se svou redaktorkou. „Takže všechno je určitě v souladu s příběhem Haydena?“

„Absolutně. Jsi v pořádku? Jsi velice… stručná.“

To byl hezký způsob, jak říct, že tón jejího hlasu byl při celém hovoru až trochu moc břitký. Ne, že by za to mohla Trisha nebo že by byla příčinou Augustiny momentální nálady, ale také nesdílela víc podrobností o svém soukromém životě, než musela. Za to děkovala své poměrně velké přítomnosti na sociálních sítích – a neustálým trollům –, kteří rádi hledali jakýkoli detail, který jen mohli najít, aby vše svými nenávistnými způsoby roztočili. Snažila se trolly nepřiživovat. I kdyby to znamenalo, že si mezi prací a soukromým životem udržovala odstup a bariéru.

Když pak to samé dělala online, nikdo nečekal nic jiného. Ne, že by potřebovala vidět fotky svého manžela a jeho rodiny, které by se znovu objevily na jejích sociálních kanálech s připojenými titulky jako Virální reportérka ve službách mafie.

Nebylo by to pro ni dobré.

Ani pro Beniho.

Dobře, nebylo by to dobré pro nikoho.

Upřímně.

„Jsem v pořádku,“ řekla a hlídala si tón hlasu, jak jen mohla, i když hněv, který cítila v srdci, byl stále přítomný a s každým dalším slovem plápolal. „Jen mám trochu zpoždění, abych stihla let. Doženu Haydena a dám mu vědět, že jsme připraveni příští týden spustit článek – pošleš mi všechno e-mailem, abych to poslala i jemu, prosím?“

„Určitě,“ odpověděla redaktorka. „Donesu to asistentce. Budeš to tam mít do deseti minut. Co ty na to?“

„Perfektní. Dík.“

„Šťastnou cestu, August. Zasloužíš si pauzu.“

Správně.

Až na to, že cesta neprobíhala podle plánu a to ještě ani nezačala. Díky tomu nevypadal ani zbytek moc skvěle. Ne, že by ženě na druhém konci hovoru hodlala cokoli z těch detailů sdělit.

„Ještě jednou díky,“ odpověděla August. „Sbohem.“

Neobtěžovala se počkat, až Trisha odpoví, a hovor zavěsila. Odhodila telefon stranou na přehoz a pokračovala v balení příruční tašky, protože opravdu měla zpoždění, a pokud to bylo možné, nehodlala na letišti běžet celou cestu od bezpečnostní kontroly až k odletové bráně. Ráda si našla místo k sezení, vzala si drink a možná jen pro relax pár minut poslouchala audioknihu.

Létání nebylo její oblíbenou věcí.

Zejména, když šlo o komerční let.

„Aug –“

„Beni,“ řekla ostře a věnovala mu postranní pohled, ze kterého křičelo, aby zmlkl. Byl chytrým mužem, takže přesně to ve dveřích udělal a dokonce zašel tak daleko, že zvedl dlaně nahoru, aby se vzdal. „Slíbil jsi, že se mnou na tuhle cestu pojedeš.“

„Řekl jsem, že se o to pokusím. A to jsem udělal. Nemůžu za to, že mi právě před hodinou zavolali. Kdybych s tebou mohl do New Yorku jet, byť jen na jediný den, udělal bych to. Theo mi to nedovolí. Není to tak, že bych tomu debilovi mohl říct ne nebo tak něco.“

„Nemůžeš?“

Její otázka zněla důrazně.

Horce.

Varování, pokud nějaké slyšel.

Neušlo mu to a s těžkým povzdechem odpověděl: „Víš, že to tak nefunguje. Nemůžu lidem jen tak říct ne, August. A co se vlastně děje, zlato? Tohle se ti nepodobá. Nezlobíš se, když se plány změní. Tohle není poprvé, co jsme museli na poslední chvíli sračky měnit. Omlouvám se za to. Je mi to líto.“

Věděla to.

A také měl pravdu.

Tohle se jí vůbec nepodobalo. Vlastně před cestou do New Yorku při více než jedné příležitosti opakoval, že je možné, že bude muset odejet kvůli práci. Navzdory tomu stále nečekala, že se to stane, když do letu zbývaly pouhé hodiny.

„Chtěla jsem mít jen týden,“ zamumlala a natáhla se po brožované knížce, kterou si hodlala číst v letadle, pokud by audiokniha stála za hovno. Vždycky bylo dobré mít zálohu, že? „Víš, bez práce a… dokonce tam na pár dní přijede i tvoje máma, Beni. Aby byla s námi, ale teď to bude jen se mnou a budu muset vysvětlovat proč. Víš, že to nenávidím, i když Cara tak či onak nikdy nic neřekne.“

Neobtěžovala se s tím, aby řekla něco dalšího, protože usoudila, že její zklamání bylo dostatečně jasné a manžel právě teď opravdu nemohl nic jiného udělat. Dokončila balení a právě když zapínala tašku, se jí z notebooku ozvalo upozornění, které ji poslalo na druhou stranu ložnice, aby zkontrolovala e-mail, který právě dorazil. Pravděpodobně od asistentky Trishy se všemi podrobnostmi a hotovou přílohou, kterou pošle Haydenovi do Los Angeles. Jeho právní spor by měl odstartovat den poté, co bude článek zveřejněn. Všechno vypadalo dobře.

Kéž by se jen zbytek jejího života ubíral stejnou cestou.

Nemohla mít takové štěstí.

Co to s jejími emocemi bylo? Ty zatracené věci se točily sem a tam rychleji, než tušila, jak se s nimi vypořádat. S nádechem, o kterém doufala, že ji uklidní nervy, otevřela e-mail. Beni zatím přešel místnost a postavil se za ni. Když ji zezadu objal a teplými, měkkými ústy ji vyhledal zátylek, nic neřekla.

Věnoval jí jemný polibek.

Pak další.

V sevření se mu uvolnila.

„Je mi to líto,“ zamumlal ji do ulity ucha.

„Já vím.“

„Co kdybychom, až se vrátím… a ty také, vymysleli něco jiného.“ Každé slovo doprovázel dalším horkým polibek na místečka na jejím krku. I když to zbožňovala, rozhodně až příliš, také neměli čas na to, co se snažil začít. Byla až příliš ztracená v tom, co říkal, než aby se o to starala nebo mu řekla, aby přestal. „Mohli bychom si udělat výlet do Toronta, udělat z toho záležitost na víkend. Kurva, Bene mluvil o tom, že chce letos v zimě odjet na Maledivy. Mohli bychom to udělat i my? Slibuji, že se nám nikdo nepostaví do cesty. Dobře?“

No…

Mail zavřela, napůl si vědoma času, který každou vteřinou, kdy nebyla na cestě na letiště, ubíhal dál. Ale jen napůl, protože Beni ji stále líbal zezadu na krk, a také ji upoutal pozornost další e-mail.

Nebo spíše nejnovější zpráva.

Vypadala jako notifikace. Odeslaná z jedné z aplikací, které měla v telefonu, a kterou používala ke sledování svých cyklů. Z té, která by ji dala vědět, pokud by se něco dělo nebo nevypadalo dobře. Aplikace ji mimo jiné odesílala e-mailovou připomínku, když si zapomněla zaškrtnout data o menstruaci. Což se stalo.

Až na to…

Se zamrkáním se zadívala na obrazovku. Viděla data a chápala, co mohla znamenat.

„Musím běžet,“ řekla Beni za ní. Očividně si tu zprávu přes její rameno nepřečetl. Pokud by to udělal, uvědomil by si, že v e-mailu aplikace bylo uvedeno, že měla pět dní zpoždění. „Musím dohonit Thea a Tommasa.“

Nikdy neměla zpoždění.

Nikdy.

Myslí ji běžela škála důvodů, jak se to mohlo stát a proč měla zpoždění. Samozřejmě, že se všechny scvrkly na stejnou věc – měla zpoždění a pokud to znamenalo, že byla těhotná, zbytek byl nedůležitý.

„Miluji tě,“ řekl jí.

Odklikla e-mail a zamumlala: „Taky tě miluji.“

Ale také přemýšlela, že to by mohlo vysvětlit její šílenství.

Jen trochu.

Byla těhotná?