Marcus - 21. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Když Cella sledovala Marcuse, jak se poté, co ji uslyšel říct, že se rozhodla nechat dceru doma, protože tady měla nedokončené záležitosti, otočil na patách a odešel, srdce jí spadlo až do žaludku. Samozřejmě chápala, že to pravděpodobně nebylo to, co chtěl – nebo dokonce očekával – že uslyší, ale byla to pravda.

Pravdu bylo občas těžké spolknout.

To neznamenalo, že by chtěla, aby to slyšel takhle. Bylo by mnohem lepší, kdyby si ho byla schopna vzít stranou, promluvit si s ním o věcech, o kterých si měli promluvit už před týdny, a pak mu vysvětlit, proč pro tohle s sebou nevzala i své dítě.

Nic však nemohlo být snadné.

Než jí mohl zmizet z dohledu, do cesty mu vstoupil jeho táta s dalším mužem po boku. Stejně tak se Marcusův výraz smutku změnil do tváře, která neobsahovala vůbec žádné emoce. Ať už muž řekl cokoliv, přikývl a přitom mávl mezi Giana a sebe.

Vypadal jako obvykle.

To jí znovu připomnělo, že bez ohledu na to, kde byl – pokud nebyl sám, nebo jen s ní, kde ho nikdo jiný neviděl – stále měl svou roli. Byl mužem, který neustále nosil svou masku a nikomu nedovolil, aby věděl, že se mu v životě děly věci, o kterých ostatní neměli ani ponětí.

Nedovolil jim to vědět.

Nezáleželo na nich.

Ne, když byl zraněný.

Ne, když chtěl odejít.

Byl tím, kým byl, a musel být tím člověkem, i když to byla ta poslední věc, kterou chtěl udělat.

Cara si odkašlala, což vrátilo Cellinu pozornost zpátky k ní. Zatímco děti vydávaly tuny hluku a bavily se nejrůznějšími způsoby, kdy zároveň ignorovaly prosby rodičů, aby byly opatrné, bylo snadné nechat se odvést od toho hezkého muže, který byl jen o pár metrů dál, a který, i když to nevěděl, stále vlastnil celé její srdce.

„Kdysi jsem byla tebou,“ řekla Cara tiše.

„Prosím?“

„Tak vysoké zdi. Nedokázala jsem přes ně nikoho pustit. To by znamenalo, že by mi možná mohl někdo znovu ublížit. Tenhle život… znovu by mi mohl něco vzít. A pokud by se to stalo, byla by další věc, kterou by mi vzali, něčím, co si nemohu dovolit dát?“

Celle v hrudi zarachotil vzduch. „Měla jsi dvojče, že?“

Marcus jí to kdysi řekl, když si všimla fotky v jeho domě. Nikdy jí podrobně nevysvětlil, jak Cařino dvojče zemřelo, jen to, že se to stalo, když byla mladá.

Cara krátce přikývla. „Pokud nás lidé velice dobře neznali, nedokázali nás od sebe rozeznat. Žily jsme spolu od okamžiku, kdy jsme se narodily, až do dne, kdy zemřela přímo vedle mě, na mramorových schodech. Pokaždé, když se teď podívám na mramor, vidím tam tu krev. Jsem si jistá, že to není to samé jako kvůli tomuto životu přijít o manžela, ale přesto jsem měla pocit, jako by mi byl odebraný kus duše. Až do doby, než jsem potkala Giana.“

Žena zavrtěla hlavou, otočila se a sledovala, jak se děti jedno po druhém dostávají dolů po velké červené skluzavce, a přitom pokračovala: „Lidé mi říkali, že jsem hloupá – naivní. Čekali, že prostě pochopím, že nemůžu nebýt tím, kým jsem. Nemohla jsem odejít z tohoto života a od člověka, ve kterého mě proměnil. A taky mě to děsilo. K smrti mě děsilo, co to znamená chtít muže, jako je ten, kterého jsem chtěla. On však zůstal. Stejně neochvějný jako sloup v hurikánu. Nic s ním nepohnulo a já jsem se stále vracela do toho bezpečného úkrytu.“

Cella netušila, co na to říct, takže se rozhodla neříct vůbec nic. Cara nevypadala, že by jí to vadilo, protože se k ní otočila s dalším ze svých jemných úsměvů. S tím, ve kterém byl cítit úsměv mámy. Mluvil o ženě, která sledovala, jak se život kolem ní vyvíjel, a byla hrdá na všechno, co z něho vzešlo.

Bože.

Cella chtěla být tou ženou.

Připravenou.

Nebojácnou.

Silnou.

„Přišel čas,“ řekla Cara tišeji, „kdy jsem si začala uvědomovat, že se musím přestat dívat na Giana, jako by to byl on, kdo mě musí být hoden… Už takový byl. Stál při mně, i když jsem se od něj odvrátila. Miloval mě, i když jsem přísahala, že ho nemiluji. A také jsem ho ani nemusela být hodna, když už mi ukázal, že toho jsem. Víš, jakmile začneš požadovat, aby tento život byl takovým, jakým si zasloužíš, začne ti to vracet, Cello.“

„Myslím, že jsem to věděla,“ odpověděla Cella a přejela si prsty po tenkém ramínku šatů, jen aby je něčím zaměstnala. „Od samého začátku tam prostě byl.“

„Když jsi nečekala, že bude?“

„Přesně tak.“

Cara přikývla. „A zamilovat se nikdy nebylo tak přirozené, hmm?“

„Opravdu snadné.“

Protože s Marcusem to bylo snadné. Možná tak moc, že zjistila, že je stejně snadné utéct. Věci, které nepotřebovaly práci, mohly být občas tím nejjednodušším, co jste mohli nechat za sebou. Teprve teď zjistila, že to tak pro ně společně možná bylo, protože život jí po tom všem, co jí vzal, konečně začal něco vracet zpátky.

On byl tím, koho si zasloužila, a proto tu byla. Protože Cara měla pravdu. Lucia měla pravdu. Chtěla být šťastná. Hodlala být. A byla připravena za to bojovat.

„Běž,“ řekla jí Cara, když se odněkud z bytu začala ozývat hudba, a Gian na ni zavolal, aby s ním šla tančit, „a vezmi si, co si zasloužíš, Cello. Nemyslíš, že je na čase?“

Myslela si to.

• • •

„Víš, zlatá ti opravdu sluší.“

Cella ta slova stejně tak, jako je slyšela, i cítila. Zvláštní, jak to fungovalo, ale na druhou stranu, s Marcusem to tak bylo vždycky.

Ve svém odhodlání najít ho poté, co se všichni sešli ve velkém obývacím pokoji, aby si zatancovali a dali drinky – protože to vypadalo, že prostě zmizel – si neuvědomila, že to dělal záměrně. Nechal dav, aby se skryl ve stínu, a bylo téměř znepokojivé, jak dobře do něj zapadl, když málem prošla přímo kolem něj. Usoudila, že možná vyklouzl z párty pryč, aby si zavolal, ale vzhledem k tomu, že ho tam našla stát, jako by čekal na ni… dobře, to všechno měnilo.

Obdivovala, jak vypadal v třídílném obleku, červené vestě a kravatě, které se rozhodl pro ten den obléknout, a jak všechno to ještě více zvýrazňovalo zlaté opálení jeho kůže.

„Co tady vzadu děláš?“

Ve dveřích jedné z volných ložnic pokrčil rameny. „Myslím, že na to odpověď znáš, Cello. Přišlo mi, že je ideální čas na rozhovor – není to to, kvůli čemu jsi sem přišla? Aby sis se mnou promluvila?“

„Víc než cokoli jiného.“

Podle prchavého překvapení, které se mu ale z rysů rychle vytratilo, poznala, že její odpověď nebyla tou, kterou očekával.

„Co?“ zeptala se. „Myslel sis, že se tady pokusím zachránit svou hrdost – tvářit se, jako bys nebyl vším, co chci, Marcusi?“

Přežvykoval další slova, silná linie čelisti se mu pohybovala. Ty okamžiky mu dopřála, protože věděla, že je pravděpodobně potřeboval stejně tak, jako ona potřebovala poslední týdny bez něj. Prostor k dýchání a čas na přemýšlení.

Někdy to všechno výsledku pomohlo.

Každopádně ve všem, na čem záleželo.

„Přemýšlel jsem,“ řekl s hlavou nakloněnou ke straně a prstem se jí natáhl po hlubokém výstřihu šatů, „zda jsi sem dneska jela celou tu cestu jen proto, abys mi řekla, že jsi tady skončila. Takže jsem se vyhýbal tomu, abych to slyšel – byl jsem si jistý, že to je to, co se chystáš udělat.“

„Myslíš, že bych to stále ještě mohla udělat?“

Jen se mírně usmál.

Sexy a mazaně.

„Ne v těchto šatech, ne,“ odpověděl. „Nemyslím si, že bys vypadala tak dobře, kdybys mi přesně to chtěla říct, bella donna. Nevypadáš jako typ, který by mi před odchodem hodlal nejdřív pošlapat srdce.“

„Ach, jsem přesně ten typ, ale nemám v úmyslu se rozloučit, Marcusi.“

„Je mi líto, co se stalo.“

Přikývla. „Já vím.“

„Přál bych si, abys neodešla.“

„To i já.“

„Pomohlo to?“ zeptal se.

Dívala se dolů na podlahu mezi nimi, protože Bůh věděl, že to bylo snazší než sledovat tíhu pohledu tohoto muže, který se na ni díval, když byl tak blízko a zároveň se jí dotýkal. Pořád jí to dělal. Nutil ji, aby ztratila myšlenkové pochody a zároveň byl příčinou, že zbytek světa kolem nich mizel.

Byla to jen ona a on.

Hala.

Oni spolu.

Tak, jak chtěla, aby to bylo.

„Vzdálenost pomohla,“ přiznala.

„Podívej se na mě.“

Bez zaváhání se na něj podívala a v jeho očích našla to samé, co na ni vždycky čekalo, když na ni díval. Porozumění. Trpělivost. Sympatie.

Láska.

Zároveň byla pryč jeho maska z dřívějška. Díky tomu našla dívat se na sebe muže, do kterého se tak snadno zamilovala. Všechnu jeho vášeň, jeho části, díky kterým ji bušilo srdce a hořely plíce. Muže, kterého plně cítila jako svého a nikoho jiného.

Cara měla pravdu.

Cella by mohla být hurikánem.

Marcus by byl jejím bezpečným přístavem.

Vždycky.

„Pomohlo to,“ zopakovala, „protože mi to připomnělo, kde jsem chtěla být nejvíc. Nezáleželo na tom, že jsem byla vyděšená nebo měla pocit, že každý můj strach znovu ožívá. Na ničem z toho nezáleželo, protože jsem stále byla ochotna riskovat. Pořád jsem tu chtěla být. Potřebovala jsem na to přijít, ale tady s tebou jsem to nedokázala. Omlouvám se, pokud sis myslel opak, ale nevěděla jsem, jak to vysvětlit po telefonu.“

„No,“ protáhl a odstrčil se od zárubně, aby se napřímil do plné výšky. Musela na něj dívat nahoru, dokonce i když měla střevíčky na podpatcích. Když se k ní přiblížil, sklonil hlavu a z malého kousku vzdálenosti mezi nimi se během mžiku stala nulová. „Mohla jsi začít tím, že řekneš miluji tě, protože to byla věc, o které jsem si myslel, že jsem ten den zničil.“

Tisk se k ní tělem, ale nehnula se. Takhle byly jeho rty tak blízko, že stačilo, aby se natáhla pro polibek a měla by ho. Místo toho čekala a zeptala se: „A co jsem pak mohla dělat?“

„Mohla jsi mě nechat se omluvit,“ zamumlal, „že jsem se snažil udělat až příliš mnoho; za to, že dovolil, aby mi pocity zatemnily úsudek takovým způsobem, že jsem tebe i ji vystavil nebezpečí; za selhání, protože jsem nikdy dřív neselhal, ale s tebou jsem měl ten pocit.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, opravdu jsi neselhal.“

V hale zněla hudba hlasitěji.

„Až na to, že jsi mi to nemohla říct,“ řekl, „protože jsi tu nebyla.“

A nevolala.

„Ale čekal jsi,“ zašeptala. „Abych na to přišla… abych se vrátila. Čekal jsi.“

„Samozřejmě, že ano.“

„I když sis myslel –“

„Jsi moje, Cello. Budu na tebe čekat navždy.“

„Slibuješ?“

Natáhl se, aby ji sevřel bradu mezi ukazováčkem a palcem. Ne, že by od něj chtěla odvrátit zrak, ale takhle jí nedal jinou možnost, než zůstat v klidu. „Už mě unavuje slibovat, co by se mohlo stát, protože bych ti opravdu rád dal to, co chceš. Když požádáš o celý svět, ženo, dám ti ho.“

„Opravdu chci jen tebe.“

„Jsem tvůj.“

To bylo to jediné, co potřebovala slyšet, aby ji to popohnalo blíž k němu a ubralo kousek ze vzdálenosti, aby mohla konečně udělat to, co chtěla udělat už od okamžiku, kdy se otevřely dveře toho výtahu a našla ho stát na konci vstupní haly.

Políbit ho.

Rty našla jeho a bylo to, jako by se znovu vrátila domů. Jako by našla to jediné místo, které bude navždy její a bude navždy bezpečné. Svět kolem nich, kdy měla pocit, jako by byl zcela mimo osu, se najednou naklonil zpátky na své místo. Rty přejel po jejích, zpočátku jemně a pomalu, ochutnával je jemnými šviháními jazyka proti švu úst a nutil ji, aby se mu otevřela. A když to udělala, když vzala jeho polibek hlouběji, ochutnala nebe.

Stále měla pocit, jako by se vznášela. Musela se uzemnit tím, že ho sevřela za klopy saka. Když se polibek zpomalil, špičkou prstů mu přejela po čelisti. Další slova jí zašeptal přímo do rtů.

„Řekni to – přeslechl jsem to.“

Věděla naprosto přesně, co měl na mysli.

Cítila v duši, co chtěl.

„Miluji tě,“ řekla mu.

Znovu ji políbil. „Sempre – navždy, Cello.“

Smích, který se sem nesl z chodby, ji přiměl přát si, aby dokázala popadnout dech. „Raději se vraťme na párty.“

„Na dost dlouho na to, abychom se rozloučili.“

„Marcusi.“

Ušklíbl se. „Fajn.“

Propletl si s ní prsty a s temným smíchem – který ji vystřeloval do krevního řečiště jiskřičky – je vyhnal z haly pryč. Nevypadalo to, že by si někdo všiml, jak se připojili zpátky k párty, nebo že vklouzli doprostřed parketu, aby si zatančili pomalý valčík stejně tak, jak to dělalo pár dalších lidí.

Nebo to možná byli jen oni.

Možná si oni nevšímali ostatních lidí.

Koneckonců, stále ji takhle sledoval – těžkým a intenzivním pohledem, připravený utopit se v ní. To jí chybělo. On.

Všechno na něm.

• • •

Její hotel byl blíž. A to bylo opravdu to, co Cellu zajímalo, když se jí Marcus zeptal, kde chce strávit noc, když opustili párty jeho rodičů v bytě, která se nakonec protáhla hodně do večera. O to v životě šlo, když měl někdo možnost být s lidmi, díky kterým byly jeho dny lepší a jasnější – člověk dokázal ztratit pojem o čase.

Pak, když se někdo zmínil o čase, když se rozhodli odejít, atmosféra mezi Cellou a Marcusem se v mžiku změnila. Ach, rozhodně si dali na čas s loučením a sehráli svou roli. Svým způsobem si uvědomila, že aby mohla stát vedle něj – tak, jak si ho vybrala –, musí být tím, čím ji on potřeboval, aby byla. Stejně tak věděla, že nechtěl nic jiného, než ji odtamtud vytáhnout a šukat s ní na nejbližším rovném povrchu. Přesto nejdřív sehrál svou roli.

Vstoupil do své role.

Poslušný syn. Mafián. Zločinecký boss na vzestupu, pokud se dalo věřit tomu, co se říkalo ve zprávách.

A tak, zatímco stála vedle něj, dokud ho konečně nemohla mít o samotě, kdy se pak mohl stál mužem, kterého znala nejlépe, který si od ní bral, co chtěl, a postaral se o to, aby to každou zatracenou vteřinu milovala, se proměnila v osobu, kterou potřeboval, aby byla.

V hotelovém pokoji nestihla udělat ani víc než čtyři kroky a při prudkém zabouchnutí dveří se jí sevřel žaludek očekáváním.

„Otoč se.“

Udělala to, otočila se na těch až příliš vysokých podpatcích, o kterých zatraceně dobře věděla, že jí v nich budou nohy vypadat skvěle, a Marcus ji bude sledovat všude, kudy v noci projde. V ničem z toho se nemýlila. Boty zvládly obojí.

Ani se nevzdálil od dveří, které právě zabouchl; upřel na ni pohled. Měla nejlepší výhled na to, jak si s hlavou nakloněnou ke straně olízl spodní ret. Pohledem jí putoval po těle a oceňoval, jak její šaty obepínaly každou křivku, kterou měla. Pak se s ní konečně setkal očima.

Díky jeho zírání byla mokrá.

Ta intenzita.

Jak přesně tak akorát vyklenul levé obočí. Silná čelist, která se mu při polknutí mírně sevřela. Dokonce i to, jak švihl zápěstím, aby si rozepnul knoflíky saka.

Byl dokonalost zabalená v zatraceném obleku.

„Jak moc máš ráda ty šaty?“

Když odpověděla, v hrudi se jí zatajil dech v hrudi. „Dost na to, že dokud to chemické čištění napraví, je mi to jedno.“

Přikývl. „Dobré vědět – dej mi kalhotky.“

„Jako tobě?“

„Sundat, dát mi je do ruky a pak mi skončí v kapse.“

„Nedostanu je zpátky?“

„Ne ty, které máš na sobě dneska večer. Myslela sis, že je neuvidím, když ses ve výtahu sehnula, aby sis upravila pásek střevíčků? Odkdy si vyhrnuješ zkurvenou sukni až kurva nad stehna, jen aby ses ohnula, Cello? Jsou moje, abych si je nechal, když mě jimi takhle škádlíš. Sundat. Hned.“

Usmála se, protože ano, to bylo to, co udělala.

Beze studu.

„Takže to bude tak, jak bude dnešní noc vypadat?“ zeptala se.

Jazykem si přejel po zubech a než promluvil, nasál do sebe vzduch. „Vypadá to tak – drž při tom zadeček hezky nahoře.“

Ach, to chtěla.

I to měl rád.

Dokonce i rozhovor s ním by mohl být předehrou. Vsadila by se, že i pro něj to bylo peklo. Když jsem ji viděl tak skloněnou, kdy jí kalhotky obepínaly zadeček a skrývaly ji střípek pohlaví, zatímco výtahem opouštěli byt. A jako by to samo o sobě nebylo dost špatné, musel řídit šest bloků, než dorazili do hotelu.

„Kdysi jsi mi řekl, že rád porušuješ pravidla.“

Sám pro sebe cosi chraplavě zamumlal. „Řekl jsem to.“

„No, možná bych tě je ráda donutila zlomit. Nebo jen ráda sleduji, jak se to snažíš nedělat.“

„Budu to mít na paměti.“

Mrkla na něj. „To bys měl.“

„Kalhotky,“ protáhl a začal si pomalu svlékat sako. „Jsou moje.“

Správně.

„Samozřejmě,“ ušklíbla se s mrknutím.

Potřásl hlavou, ale i tak si pospíšila, aby udělala, co po ní požadoval. Dala si však čas s tím, aby si shrnula sukni až k bokům. Teprve pak si stáhla kalhotky dolů, aby z nich mohla úplně vystoupit. Zároveň si dávala pozor, aby mu nedala ani letmý pohled na kundičku.

Jen aby počkal déle.

Mělo by mu to stát za to.

Přešla místnost, kalhotky držela v natažené ruce, připravená je předat, a cestou se zuby kousala do spodního rtu. Rychlým trhnutím jí ten chabý kousek bílé krajky vytrhl z ruky. Musela přitisknout stehna k sobě, aby utišila náhlou bolest, která ji teď pulzovala mezi nohama.

Jistě, zastrčil si je přímo do kapsy.

Souhlasně zabručel. „Ukaž mi, co je moje.“

„Jak?“

„Jak chceš. Na tak dlouho, co mi bude trvat, než ze sebe svléknu, co potřebuji. Pak tě ohnu přes okraj postele a budu s tebou šukat, až mě bude kurva bolet penis. Je mi jedno, jak to uděláš, jen mi to ukaž. Ach, a nech si ty zkurvené šaty. Poté, co jsem tě v nich celý večer sledoval se producírovat, mám pocit, že mi to dlužíš, takže to uděláš.“

Zasmála se, už teď celá bez dechu a pozpátku se vydala k posteli. Stehny narazila na její okraj. Posadila se a znovu si vyhrnula sukni. Tentokrát se vůbec neobtěžovala s tím, aby ho dráždila, a doširoka pro něj roztáhla stehna. Neexistovalo nic víc sexy než to, jak zasténal, když si dvěma prsty rozevřela štěrbinu a ukázala mu, jak mokrá byla.

Na druhou stranu, sám si dal se svlékáním na čas. Jeden zatracený knoflíček po druhém. Cella si zatím dál pohrávala se svým pohlavím, kdy se střídavě milovala prsty a pak si třela v kroužcích klitoris.

„Chceš se udělat?“ zeptal se.

Rozechvěle vydechla. „Mohla bych.“

Sako už měl dávno pryč. Stejnou cestu následovala jeho vesta, kravata a pak i košile. Stehna se jí začala třást, protože si začala mnout klitoris o něco rychleji, a on na její vkus až příliš pomalu pracoval na rozepnutí pásku.

„Líbí se ti to? Chci říct, když se škádlíš tak, jako bych mi dovolila tě škádlit.“

Usmála se. „Ale podívej, jak mě to dostává, Marcusi.“

Tiše zabručel.

„Zopakuj to znovu.“

„Co?“ vydechla.

„Mé jméno – těsně před tím, než vyvrcholíš, mi zní jako modlitba.“

„Můžu se udělat?“

„Až ho znovu zopakuješ.“

Udělala to. S pevně zavřenýma očima a hlavou spadlou dozadu ji ze rtů znovu vyšlo jeho jméno. Jako by se jí tělo najednou roztříštilo na milion malých kousků.

Když znovu otevřela oči, tyčil se nad ní. Konečně si rozepnul pásek a stáhl kalhoty tak, aby si uvolnil penis. Rukou si ho dráždil po celé délce. Sklonil se, aby jí na rozechvělé rty uštědřil škádlivý polibek.

Ty žhavé polibky pokračovaly níž. Po kůži a pak dolů na krk. Přes ňadra, níž k bříšku a pak tam, kde ho chtěla nejvíc. Dával si na čas s tím, aby ji ochutnával a slízával chuť jejího orgasmu přímo ze zdroje, až se celá znovu roztřásla a žadonila.

„Marcusi, já už… dovol mi –“

Zvedl se zatraceně mnohem rychleji, než když se k ní skláněl. Nastávající orgasmus ji sebral ničím víc než uchechtnutím. Následně ji políbil. Zakňučela mu do úst, hluboko v útrobách se jí svíjela frustrace, dokud jí temnými slovy nepřipomněl, co bude brzy následovat.

Později si na ni mohl pochutnávat.

Právě teď chtěla být pomilována.

„Ohni se.“

Udělala to a přitom si dávala pozor na to, aby se mu při tom pohybu přizpůsobil každý centimetr těla, takže ji celou cítil. Drsným tahem rukou si ji za boky přitáhl k okraji postele, až zasténala. Když ji plně naplnil, dával si na čas s tím, aby ji penisem protahoval tím nejlepším způsobem. Tělo měla celé napjaté a připravené znovu prasknout. Opětovně ji vyhrnul šaty kolem boků.

Pak ji miloval.

Celou.

Dlouhým, hlubokým přírazem.

Rukou ve vlasech.

Další na zadečku, kdy jí na něm po sobě zanechával otisky prstů.

Brutální tempo ji donutilo, aby se jednou rukou zachytila o postel. Druhou natáhla po něm. Ruku, kterou měla na zadečku, jí dovolil zachytit do své, propletl se s ní prsty, až se rozkřičela do přikrývky.

Šukal ji tvrději. Prameny rozpuštěných vlasů si omotal kolem pěsti, aby ji trochu sevřel, až se jí celé hrdlo napjalo. Všechny její zvuky byly příčinou, že jí v krku vibrovaly svaly. Hodně jako zbytek těla, který mu vycházel vstříc v náporu.

„Kurva, tahle kočička, ženo.“

„Ach bože, ano,“ lapala po dechu. „Takhle… přesně tak.“

Byla si jistá, že jí hodlal donutit se tím orgasmem propracovat. Koneckonců, ona ho škádlila… a tohle by byla jen mírná odplata za to, jak trpěl, ale ani v nejmenším to neudělal. Šukal ji, až se rozkřičela následkem druhého orgasmu. Pak jí ruku pustil, aby jí vklouzl mezi stehna. Jeho tempo zůstalo stejné. Rychlými kroužky ji mnul rozcitlivělý klitorisu a pokračoval v tom tak dlouho, až se znovu udělala a do postele vzlykala jeho jméno.

Teprve potom zpomalil.

Teprve tehdy ji nechal vydechnout.

Stěží.

Naklonil se nad ní, vlhkými konečky prstů jí přejížděl po vnitřní straně stehna, ústy ji zezadu vyhledal krk.

„Ještě to neskončilo,“ řekl jí. Při tom chraplavém tónu hlasu ji v těle znovu začalo narůstat očekávání. „Ani zdaleka to neskončilo, Cello.“

„Než znova začneš,“ zamumlala mu do polibku poté, co se od ní odtáhl na tak dlouho, aby ji na posteli převalil a pak se jí znovu usídlil mezi stehny, „uděláš pro mě něco?“

„Cokoliv. Jen o to požádej.“

Nebyl ten správný čas.

I když bylo pozdě.

Mohla by promeškat svou šanci a to nechtěla. Nebyla to jen ona, kdo čekal na šanci získat tohoto muže zpět.

„Zavolej Tiff,“ řekl. „Popřej ji dobrou noc.“

Mírně se zaklonil, žár, který ještě před okamžikem měl v očích, částečně změkl. Při jeho nevyslovené otázce pokrčila rameny. Jo, tohle představovalo totální zničení sexu, ale do tohoto okamžiku se mohli vrátit. Ale dcera brzy usne a Cella ji slíbila, že se pokusí Marcuse ze všech sil přimět, aby jí zavolal.

„Při každé příležitosti se na tebe ptala,“ řekla, „a věděla, že za tebou dneska jdu – neuvědomila jsem si, že ji v životě něco chybí, i když jsme se by všichni upřímně snažili dát ji cokoli. Teď se začala chovat, jako by to možná mohla najít.“

Táta, neřekla.

Věcí bylo, že to nemohla říct.

Ani Marcus.

To mohla říct jen jedna malá holčička – i když přišlo na Marcuse, všichni kolem ní ty otázky a chování viděli přesně tak, čím to bylo – tohle bylo jen na ní. Jen na Tiffany.

„Jo.“

Prosté jo řeklo všechno. Pochopení vyjádřené v jediném slovu.

Zazubil se.

Úsměv mu opětovala.

„Samozřejmě,“ dodal, „pojďme ji dostat k telefonu a popřát dobrou noc.“

Tenhle muž?

Byl opravdu dokonalý.

Pro ni.

„A pak navážeme tam, kde jsme skončili, hmm?“ zeptal se.

„Ty víš, že ano.“

Hodně jako oni.

Tohle nebyl restart. Ne od samého začátku. Prostě jen navázali tam, kde skončili.