WOW - 2.kapitola

Překlad: Jitka

Lincoln

Chvíli postávám před Book of Love a snažím se uklidnit své bušící srdce a přimět svého ptáka, aby se uvolnil. Ten tvrdý parchant je neúprosný. Je to divné. Nikdy se o nic nezajímá, ale jakmile uviděl Lilah Davisovou, ztuhl v pozoru, jako by se jí snažil zasalutovat.

 Vlastně se mu nedivím. Je úchvatná, s divokýma modrýma očima, srdíčkovým obličejem a rty, které bych strašně rád ochutnal. To, jak jí džíny přiléhají k zadku, o tom se mi dnes v noci bude zdát. Stejně jako ty tvrdé bradavky, které si myslela, že může schovat za zkříženýma rukama a nepřátelským chováním.

Skoro lituju, že jsem jí tu budovu vyfoukl přímo pod nosem. Skoro. Ale centrum Santa Marie umírá. Kromě podivných obchůdků, jako je ten její, pár barů a náhodných kanceláří už v té čtvrti nezbylo nic, co by ji drželo pohromadě. Nedá se tam chodit pěšky. Není to atraktivní. Největší budovy jsou už roky prázdné. Ty, které se ještě využívají, jsou staré a plné problémů. Upřímně řečeno, je to katastrofa, která se bez zásadních zlepšení v příštích několika letech promění v město duchů. Já jsem ten, kdo to tu zlepší. Město najalo společnost Hanover Group, aby tuto oblast oživila. Až budeme hotovi, centrum města se stane rušným centrem, které bude každoročně generovat miliony na tržbách. K tomu ale potřebuju Lilahinu budovu. Stojí přímo uprostřed bloku, kde brzy vyroste čtyřpatrový bytový komplex.

Jestli se chce k něčemu připoutat, moje postel je jedna z možností.

 „Ježíši Kriste,“ zamumlám a zavrtím hlavou, jako by to tu myšlenku mohlo zahnat. Pozor, spoiler: Nezahnalo. Její vznětlivý přístup by mě měl naštvat. Nikdo se mnou nemluví tak, jak to udělala ona. Jsou sakra příliš vystrašení na to, aby mi řekli, co si o mně a mé společnosti opravdu myslí. Když má někdo tolik moci jako já, nikdo si nikdy nedovolí nepřekročit hranici. Nemají na to koule.

 Lilah ovšem ano. Poslouchat, jak mě uráží, mě vůbec nerozčílilo. Vlastně to mělo přesně opačný účinek. Čím víc mluvila, tím víc jsem ji chtěl ohnout přes tu fialovou pohovku v jejím obchodě. Vsadil bych se, že v posteli by byla pořádná divoška.

 Ne že bych to někdy mohl zjistit. Protože jestli mě zpočátku jen lehce nenáviděla, tak teď už mě rozhodně nenávidí.

 Zamumlám nadávku a zamířím ke svému SUV s tmavými skly, které na mě čeká u obrubníku.

Jackson Foster se ke mně otočí, jakmile se posadím na sedadlo spolujezdce, a zvedne jedno obočí. „Jak to šlo?“

 „Dobře,“ zalžu a letmo se ohlédnu zpět k obchodu. Lilah stojí ve výloze a zuřivě zírá na SUV, jako by ho chtěla zapálit. Nebo možná chce zapálit mě. Kurva. „Potřebuju, abys prověřil majitelku, Lilah Davisovou. Zjisti o ní všechno, co se dá.“

„Máš k tomu nějaký konkrétní důvod?“ zeptá se Jackson a rozjíždí se od obrubníku.

„Bude se bránit.“

„Aha.“ Na rtech se mu objeví pobavený úsměv. „Už je to nějakou dobu, co to někdo zkusil.“

 Místo odpovědi jen zamručím, ale má pravdu. Kromě obvyklých protestů a stížností, které se vždy ozývají, když nás najímají na rekonstrukci, už je to dlouho, co se nám někdo skutečně postavil na odpor. Většina lidí se s tím neobtěžuje. Když na problém hodíte dost peněz, přestane to být problém. I ti, kteří nechtějí prodávat, obvykle ustoupí, pokud je cena správná.

 Její pronajímatel po mé nabídce rychle skočil. Kdyby neměli smlouvu, která jí dává předkupní právo, Gary Brady by ji s radostí vyhodil na ulici, jen aby dostal moje peníze. Ten hajzl měl v očích dolary jako nějaká zasraná kreslená postavička, když jsem mu tu nabídku udělal. Ta budova nestojí za to, co jsem ochoten zaplatit. Ale ten blok bude mít padesátkrát větší hodnotu, až s tím skončím.

 „Chceš ji zničit?“ zeptá se Jackson.

„Ne,“ zavrčím, trochu příliš rychle. Zvedne obočí. Sakra. „Jen chci znát její příběh. Kdo je, odkud pochází, jaká je její rodina.“ Odmlčím se. „S kým se stýká.“

 „Jasně,“ řekne s úšklebkem. „A tím ‚s kým se stýká‘, předpokládám, že myslíš, že chceš vědět, s kým šuká.“

Vrhnu na něj temný pohled, ale on se jen bezstarostně zasměje. Jacksona nic nerozhodí. Je mou pravou rukou už od založení Hanover Group. Na UCLA jsme bydleli spolu všechny čtyři roky. Ze začátku jsme byli jen dva studenti na stipendiu bez peněz, kteří přežívali na ramenu a snech.

Každý cent, který jsem si našetřil při dvou brigádách na vysoké, jsem použil na to, abych si během třetího ročníku koupil a zpeněžil svůj první dům. Z toho zisku jsem si ten samý rok pořídil další dva a další rok tři. Když jsme promovali, už jsem nebyl student bez peněz. Společnost Hanover Group oficiálně existovala a Jackson byl můj první zaměstnanec.

 O dvě desetiletí později vlastním největší developerskou společnost ve státě. Už se nezabýváme spekulacemi s nemovitostmi. Naše projekty jsou teď na vyšší úrovni. A Jackson je stále po mém boku a vyřizuje všechny ty sračky, se kterými se nechci zabývat. Když se věci zkomplikují nebo zvrtnou, zasáhne Jackson. Já mám čisté ruce, protože on je nemá.

„Chci jen fakta,“ řeknu mu. „Nic jiného.“

„Líbí se ti.“

Bez slova zavrčím.

„Líbí.“

„Možná,“ ustoupím a upřeně se dívám z okna. „Má kuráž. V podstatě mi řekla, ať jdu do prdele, než mi pohrozila, že se připoutá řetězem ke svému obchodu, a pak mě vyhodila.“

Jeho hlasitý smích se rozléhá po celém autě. „Už je to fakt dlouho, co ti někdo řekl, ať jdeš do prdele.“

„To mi povídej.“ Navzdory tomu se usměju. „Je zajímavá. Když jsem tam dorazil, tancovaly sexy tanec a skandovaly něco o sexuálních hračkách, jako by svolávaly nějakou zatracenou orgii.“

Jackson se zase rozesměje. „To si ze mě kurva děláš prdel.“

„Nedělám.“

„Ježíši Kriste. Teď jsem taky zvědavý jako prase.“

Vrhánu na něj zničující pohled, ale on se jen znovu zasměje.

„Jo, ty ji kurva máš rád.“

To jo, ale na tom nezáleží. V celé záležitosti jsem teď její nepřítel a právě stojíme na opačných stranách. Ale část mě skoro doufá, že ty peníze na nabídku na tu budovu nakonec sežene. Jak řekl Jackson, už je to sakra dlouho, co se mi někdo postavil na odpor.

Chci, aby bojovala.

Chvíli se s ní utkat by bylo příjemným rozptýlením od té monotónnosti, kterou se stal můj život.

 

„Mám tu zprávu o Lilah Davisové a tomu nikdy neuvěříš,“ řekne Jackson a vtrhne do mé kanceláře v San Franciscu s rukávy vyhrnutými až k loktům a rozvázanou kravatou. V ruce drží složku a na tváři má ustaraný výraz.

 Nakloním se v křesle dopředu a srdce mi poskočí. Jestli mi řekne, že je vdaná, asi začnu rozbíjet věci. Jsou to už dva dny, kdy jsem ho požádal, aby ji prověřil, a každou volnou vteřinu jsem strávil tím, že jsem se snažil přemluvit sám sebe, abych se nevracel do Santa Marie jen proto, abych ji zase viděl.

 Ponořit se do práce mi nepomáhá. Nic mi nepomáhá. Každá druhá myšlenka se točí kolem toho, jak na mě vyletěla, jako bych byl misogynní kretén, který by radši viděl ženy bosé a těhotné než vzdělané. Včera v noci se mi o ní dokonce zdálo. Byla předkloněná nad mým stolem a nadávala mi, zatímco jsem do ní vrážel zezadu.

Parádní čas.

Jackson si sakra dává na čas, než se posadí do křesla naproti mému stolu, a teprve potom mi podá složku. „Lilah Davisová má vystudovaný obor knihovnictví a než se sem přestěhovala, pracovala jako knihovnice v Nashvillu,“ sděluje základní fakta. „Její sestra je vdaná za Olivera Goodsona, spolumajitele vinařství Goodson Vineyards.“

„Do prdele,“ zamumlám. To poslední, co potřebuju, je, aby mi rodina Goodsonových lezla na nervy. Mají dost peněz na to, aby mi způsobili pořádný problém, pokud se rozhodnou zasáhnout. Vzhledem k tomu, že jejich vína byla v jejím obchodě prominentně vystavena, je to velmi reálná možnost.

„To není to nejhorší,“ varuje mě Jackson.

„Co?“ zavrčím a čelist se mi začne cukat.

„Jejím otcem je Grant Davis, majitel Davis Financial Group.“

 „To si ze mě kurva děláš srandu.“

„Ne.“

„Ježíši Kriste.“ Prohrábnu si rukou vlasy, pak otevřu složku a letmo si prohlédnu zprávu, kterou sestavil. A skutečně, Lilah Jean Davisová je nejstarší dcera Granta a Lily Davisových, těch samých Granta a Lily Davisových, kteří vlastní nejvýznamnější finanční společnost na jihu.

Do prdele s mým životem. Tohle je problém. Zatraceně velký problém. Její táta je jedním z nejbohatších mužů v Tennessee a její švagr je spolumajitelem jednoho z nejvýnosnějších vinařství v Kalifornii, se kterým pravidelně obchodujeme.

Jestli si někdo může dovolit podat nabídku tak vysokou, aby mi tu budovu vyfouknul, tak je to ona.

Bubnuji prsty o stůl a zírám na fotku připojenou ke spisu. Je tak zatraceně hezká. Její křivky jsou jako stvořené pro mé ruce. Vsadím se, že je celá hebká, prostě svůdná a zralá a… ach, sakra. Zase mám erekci.

„Musíš s ní uzavřít dohodu,“ poradí mi Jackson. „Jinak by to mohlo skončit špatně. Jestli se do toho zapletou její otec nebo švagr, mohlo by to poškodit tvou reputaci. To poslední, co potřebuješ, je, aby to podali tak, že se snažíš vydírat ženu, aby opustila budovu, kterou si poctivě pronajala.“

 „Jo, já vím.“ Zatahám se za vlasy a snažím se přemýšlet. „Ať Samson začne hledat alternativní lokality pro ten komplex. A ať Deena vypracuje nové stavební plány.“

 „Nemůže nakreslit nové plány, aniž by věděla, kde ta budova bude stát,“ připomíná mi Jackson. „Potřebuje rozměry, topografii, hranice pozemku, stávající prvky…“

 „Ať je vypracuje pro stávající prostor, ale nechá tam místo pro Lilahin obchod. Řekni jí, ať celé přízemí obchodních prostor navrhne tak, aby obklopovalo Lilahin obchod.“

 Jackson zvedne obočí. „To jí necháš tu budovu?“

 Opravdu? Velká část mě chce odejít a nechat jí to, ale investoři s tím možná nebudou souhlasit. „Potřebujeme mít nějaké možnosti v záloze,“ řeknu nakonec, neochotný se hned rozhodnout, dokud nebudu vědět, kam to celé bude směřovat.

 Přikývne a pohlédne na mě. „Co hodláš udělat?“

„Pokusím se ji přemluvit.“

 „Myslíš ji svést.“ Je v jeho hlase slyšet nesouhlas? Možná. Vždy jsme se drželi té zásady, že se nikdy nebudeme snažit získat firmu, kterou vlastní žena – ne kvůli tomu, jak by to vypadalo, ale protože je to prostě hnusné.

 Oba jsme vyrůstali tak, že naše svobodné matky, musely dřít, aby nám zajistily střechu nad hlavou a jídlo na stole. Většina darů, které každoročně poskytuji, směřuje k organizacím a skupinám, které podporují ženy a podniky vedené ženami, protože to by si přála moje matka.

 Ale… tohle je jiné. Nesnažím se jí zničit podnikání. Jen potřebuju, aby si vybrala jinou budovu. Jakoukoli jinou budovu. Tu zatracenou věc zaplatím sám, jen když se odstěhuje.

„Z tvého mlčení usuzuji, že o tom uvažuješ,“ řekne Jackson s hlubokým povzdechem. „Jen… nebuď hloupý, chlape. Mohl bys naši firmu potopit.“

 „To vím,“ odseknu podrážděně. Nepotřebuju, aby mi připomínal, co je tady v sázce. Tíha odpovědnosti leží na mých bedrech ráno, v poledne i večer. A právě proto si nemůžu dovolit sedět se založenýma rukama a doufat v to nejlepší, zvlášť když je teď jasné, že si může dovolit mi v tomhle boji uštědřit pořádnou ránu.

 Je v sázce příliš mnoho pracovních míst. A navzdory tomu, co si o mně myslí, nejsem žádný hajzl. Nechci zrušit projekt, na který lidé spoléhají, aby uživili své rodiny.

S nadávkou zavírám její složku, aniž bych věděl, jak na to. I když zní svádění lákavě – a věřte mi, je to zatraceně lákavé –, pochybuji, že mám šanci ji přemluvit, aby se mnou šla do postele. I kdyby se mi to podařilo, představa, že bych využil sex k tomu, abych dostal, co chci, mě skutečně neláká. Tuhle hranici jsem nikdy nepřekročil a nemám v úmyslu s tím teď začínat.

 Jestli se dostane do mé postele, nechci, aby to bylo kvůli mým skrytým úmyslům. Chci, aby to bylo proto, že zoufale touží ochutnat, jaké to je, když jsem v ní ponořený celý. Chci, aby to bylo proto, že přišla z vlastní svobodné vůle, ne proto, že jsem s ní hrál nějakou zasranou hru, abych ji tam dostal.

 A to se prostě nestane, ne pokud chci tu budovu a ona je ochotná se k ní přivázat, jen aby si ji udržela.

Do prdele s mým životem.

Postavím se a popadnu její složku ze stolu. „Jedu do Santa Maria,“ zavrčím. „Zruš mi všechny schůzky. Pár dní budu pryč.“

„Chceš, abych jel s tebou?“

„Ne. Potřebuju tě tady.“

Zavzdychá a pak přikývne. „Dávej si pozor, kámo. Opravdu kurva pozor.“

„To mám v plánu,“ zamumlám a už kráčím ke dveřím.