Bene - PROLOG

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Jak to myslíš, že si nejsi jistý?“

Vanna Falco měla pravidla. Řídila se jimi, ať se dělo cokoliv. Pravidlo číslo jedna? Když začal být táta hlasitý, zůstala zticha a uhýbala mu z cesty. Ne, že by na ni Adam někdy křičel, protože to rozhodně nekřičel. Nikdy jí také nevnucoval svou obrovskou přítomnost tak, že by ji zastrašoval, jako to dělal se skoro všemi ostatními kolem nich.

Přesto tomuto pravidlu zůstávala věrná.

Upřímně, jednomu z mnoha.

Přes Bluetooth reproduktory v autě se muž, se kterým táta během jízdy mluvil, pokusil odpovědět: „To je všechno, co říkám na tenhle tvůj plán. Nebude to fungovat tak, jak si myslíš, že bude. Necháš nás všechny zabít –“

„Nebo se bojíš.“

„Já se nebojím! Tohle nebude fungovat.”

„Bude. Prostě udělej, co ti řekli.“

„Žiješ v deziluzi, Adame, a pokud bys mě sem nedonutil násilím, za tohle… schéma bych předal tvůj zadek bossovi.“

„Až na to, že nemůžeš,“ odpověděl Adam chladně, „ne, aniž bych se zmínil o tom, že jsem věděl, že kradeš, abys financoval hazard své ženy. Takže ať už mi tady pomůžeš nebo ublížíš, pořád jsi v prdeli. Nezapomínej na to, až z toho budeš chtít vycouvat příště.“

Z reproduktorů auta se ozvalo pípnutí, že byl hovor přerušený. Ticho se plazilo dál, podobně jako jejich vozidlo dopravou v centru Toronta.

Míjeli ulice města. Telefon v rukou, na kterém procházela své sociální sítě, ji udržel pozornost až do okamžiku, kdy Adam z předního sedadla znovu promluvil. I když tentokrát mluvil na ni, ne na někoho přes Bluetooth. Městským provozem se proplétal s lehkostí a trpělivostí – říkal, že ho řízení uklidňuje.

„Víš, co my Italové respektujeme nejvíce, Vanno?“

Když mluvil, vždy poslouchala. Její přátelé, těch pár, které získala na soukromé střední škole, nikdy nechápali, proč raději trávila čas s ním, než aby něco podnikla s nimi.

„Opravdu?“ zeptal se znovu a tmavýma očima zalétl do zpětného zrcátka Mercedesu, aby se setkal s jejím pohledem ze zadního sedadla.

„Boha.“

Usmál se. „A?“

„Rodinu.“

Naklonil hlavu ke straně. „To záleží na -“

„Jejich loajalitě ke klanu.“

Pokud si myslel, že ji touto otázkou dostane, měla pro něj překvapení. Patnáct let života strávených pletením se mu pod nohama ji naučilo spoustu věcí – nejvýraznější a nejstálejší lekce byly o jejich způsobech; o jejich pravidlech.

Způsobech Camorry.

Mafiánského života.

„Dobře, dobře. Ale ne, to nejsou věci, které mám na mysli.“

Zamračila se, přežvykovala myšlenky, snažila se najít lekci, kterou ji otázkou naznačil. Když se mu zadívala na profil, krátce se usmál. Silná linie čelisti se mu zjemnila, což jí řeklo, že opravdu věděl, že se mu podařilo přimět ji, aby s odpovědí zaváhala.

„Možná jsem špatně položil otázku,“ přemítal.

„Možná?“

Uchechtl se. „Pokud máme Boha a rodinu nejblíže k srdci, co bychom si pak drželi ještě blíž, hmm?“

Aha

Teď to pochopila.

Jejich život v kostce.

Táta mluvil.

Ona naslouchala.

Koneckonců, byl tím jediným, co měla. Její pokrevní příbuzní byli dávno pryč. Dědeček Gabriel Canali byl zavražděný a teta – Elena, tátova nevlastní sestra – spáchala krátce po jeho smrti sebevraždu a nechala Adama samotného jako bastardského syna mrtvého bosse Camorry se zločineckou organizací v troskách a zničeným klanem. Adam, kterému se otec před vraždou vyhýbal, protože jeho teď již mrtvá matka dělala vše, co mohla, aby ho udržela daleko od tohoto života, byl níž než špína a celé roky s ním tak bylo zacházeno.

To všechno kvůli jediné rodině.

Jednomu muži.

Gianu Guzzi.

Oženil se s její tetou, zabil jejich dědečka, díky čemuž pak Elena spáchala sebevraždu, nebo tak jí to vždycky říkali, a navždy zničil jméno Canali. Možná, že se to stalo před desítkami let, ale pro ně… Vanna a táta, kteří žili s vědomím toho, co se tehdy stalo, a následky toho trpěli ještě dlouho poté, dobře, prostě na to nemohli zapomenout.

Nemohli si to dovolit.

Nezáleželo na tom, že byli Falcos – používali příjmení, které dala Adamovi jeho máma – protože pořád to byla Camorra. A tohle byly jejich způsoby.

„No?“ zeptal se a vrátil ji zpátky do přítomnosti. „Máš pro mě odpověď?“

Měla.

„Vendettas,“ odpověděla Vanna a papouškovala jedinou vhodnou odpověď. „Naše vendettas jsou nejdůležitější.“

Rty mu znovu odzdobil úsměv.

Tak slabý, jak jen byl.

Ztichl, takže vrátila pozornost zpátky k telefonu v rukou. Provoz se plazil dál, ale brzy by měli dorazit do restaurace, kde měl táta v úmyslu učinit další krok k převzetí klanu Camorra. Dal jasně najevo, že jde o cíl, na kterém pracoval od okamžiku, kdy mu byl po tátově vraždě vyrvaný z rukou.

To se stalo před dvěma desetiletími.

Konečně měl šanci znovu zaujmout své právoplatné místo v čele klanu. Řím nebyl postavený za den, říkal, a já ho také nepřevezmu za jediný den. Hodně o tom mluvil. Myslela si, že jí tyhle věci řekl, protože byla také tím jediným, co měl.

„Vanno?“

„Hmm?“

„Potřebuji, aby sis to pamatovala… to o našich vendettas - navždy.“

Zvedla hlavu od displeje telefonu a znovu se s ním setkala pohledem. To ji také umožnilo zjistit, kde konkrétně se ve městě aktuálně nacházeli. Jen pár bloků od školy, kde ji každé ráno vysadil, než se pustil do svého dne a práce, jen aby se tam přesně ve tři hodiny odpoledne vrátil a vyzvedl ji. Bez výmluv.

Poslouchal o tom, jaký měla den.

Ona poslouchala o tom jeho.

Lidé nechápali, proč se mu nikdy nevzepřela – vždycky byla jeho hodnou dívkou, která dodržovala všechna pravidla, která ji stanovil. Nikdy nepřemýšlela proč. Konejšil ji, když byla nemocná, před spaním jí četl pohádku za pohádkou a byl tím jediným, co znala.

Mámu, jen přechodnou a nedbalou věc, neměla v životě od doby, co si jen pamatovala. Nejvíc za to nesnášela Rose, i když každý, kdo mámu znal, často říkal, že Vanna byla celá ona. Přesto na ni neměla žádné vzpomínky. Jemné rysy tvořené nosem ve tvaru knoflíku, jemné lícní kosti, tmavě hnědé oči stejného odstínu jako divoké vlasy a rty ve tvaru srdce, se s tátovými v nejmenším neshodovaly, takže věděla, že to musely pocházet po mámě.

A přesto stále nacházela lepší pocit známosti při pohledu na tátu, než když se dívala do zrcadla sama na sebe. Za to vinila mámu, ale měla alespoň tátu.

Milovala ho.

On miloval ji.

„A jednoho dne,“ řekl Adam a zpomalil auto podle auta před nimi, protože se na křižovatce před nimi rozsvítila oranžová, „konečně budeme schopni splnit naši vendettu, že?“

„Samozřejmě, tati.“

„Proč?“

Slova, která jí celé roky opakoval, jí vyklouzla z úst, aniž by o nich vůbec musela přemýšlet. „Protože nám to vzali.“

„Ano.“

„Skoro nás zničili.“

„Ale ne úplně.“

Přikývla. „A tak se za to musí zodpovídat.“

„Přesně tak, děvče moje. Přesně tak. Jsme ti jediní, komu záleží na tom, co nám před všemi těmi lety rodina Guzzi udělala, ale také na to nikdy nezapomeneme. Je to naše cesta – náš život. Oko za oko. Vzali nám to a my jim to vezmeme, ať se děje cokoliv.“

Míjeli známé budovy.

Ticho se protahovalo.

„Nesmíš zapomenout na vendettu, Vanno,“ řekl tiše.

„Nezapomenu.“

„Slib mi to.“

Nechápala, proč vůbec ten slib požadoval. Pro něho – jedinou konstantu; hrdinou v mysli; by udělala cokoliv. Z lásky a ničeho jiného bude její loajalita navždy s ním.

„Slibuji,“ řekla.

Ztěžka si vydechl, prsty rytmicky svíral kolem volantu potaženého kůží. „To jsem chtěl slyšet.“

„Tati?“

„Ano?“

„Všechno je v pořádku, že?“

Odpovědět mu trvalo vteřinu.

To se jí nelíbilo.

Dnešek by pro něj měl být obrovský. V případě, že tah, který plánoval proti současnému bossovi Camorry jejich klanu, dopadne tak, jak řekl. Všechna hanba z toho, že je synem muže, který téměř dovolil, aby se jejich klan dostal pod zem jen kvůli jeho jednání s Gianem Guzzi, by zmizela.

Byli by znovu skvělí.

Prostě to muselo jít správně.

„Je to v pohodě,“ zamumlal, „slibuji, ale stále si musíš pamatovat, co jsem ti řekl. Všechno, Vanno.“

Chtěla.

A lhal.

Nebylo to v pohodě.

Za týden byl mrtvý. Pohřbila ho v den svých šestnáctých narozenin. Na vendettu však nikdy nezapomněla.

Nemohla.

Dala slib.

Nedlužila mu to?