CR - 1. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Vybrat,“ řekl netečný hlas.

Vybrat? Vybrat co?, pomyslela si Riley a nevěřícně se rozhlížela kolem sebe na skalní stěny. Vybrat jako se kurva dostat pryč z téhle šílené noční můry? Kurva jo. Vybrat jak zabít ty bastardy, kteří mě dostali na tohle ubohé místo? Oh, kurva ano. Vybrat…

Když Riley ucítila, jak ji už potřetí dloubl do zad ledově studený dráp, trhla s sebou. Rozhlédla se kolem a následovala paži tvora, který stál vedle ní a ukazoval dolů přes okraj malé plošiny. Opravdu se snažila o to pěkné stádium, kdy byla totálně mimo, ale ti zatracení tvorové, kteří ji před dvaceti dny unesli, měli nepříjemný zvyk přivést ji zpátky do nešťastné situace, ve které se nacházela.

„Vybrat,“ zopakovala znovu téměř dva a půl metrů vysoká figura a tentokrát ztratila trochu té netečnosti v tónu hlasu.

Nedokázala se ubránit malému úsměvu, který jí zvedl koutek úst. Opravdu nedokázala. Po prvním týdnu v zajetí se jí změnilo stav myšlení z otupěle vyděšeného na přímo vyloženě nasranost na život. Usoudila, že pokud zemře, mohla by zároveň udělat to, co uměla nejlépe: nasrat všechny kolem. To bylo to, co ji na prvním místě přivedlo do této situace – velká ústa a chytrácký zadek.

Dobře, možná neměla nasrat svého šéfa tím, že mu řekla, co by si mohl udělat se svými šátrajícíma rukama, když ji toho dne už potřetí chytil za zadek. A ještě lépe, neměla mu zlomit nos, ruku a s největší pravděpodobností i ořechy, protože křičel o víc než o oktávu nebo dvě výš než kam patřil soprán. Jo, to asi nebylo nejchytřejší. Zejména když byl jeho otec shodou náhod místní šerif. Proboha, teď byla venku na kauci. Každý zatracený idiot moc dobře věděl, že bylo lepší si s ní nezahrávat. Její pracovní obor vyžadoval, aby znala určitou míru sebeobrany.

Bože, pomyslela si. Tu práci jsem opravdu nikdy neměla brát.

Když její šéf poté, co ho zmlátila na sračky, přísahal, že nikdy neopustí město živá, usoudila, že bylo na čas dostat se ven z toho pekla Righteous v Novém Mexiku. Samozřejmě skutečnost, že šéf vlastnil místní společnost s kaucemi a se svým otcem díky tomu vedl poněkud lukrativní byznys, to pro ni mělo být prvním varováním, že něco nebylo v pořádku, pomyslela si, když popadla kabelku a velkou manilovou složku plnou usvědčujících důkazů proti jim oběma. Zjištění, že otec a junior také provozovali dovoz nelegálních zbraní a drog pro ni rozhodně bylo tím druhým a třetím varováním.

Samozřejmě, že ta drobná informace, kterou toho rána našla o mrtvém muži pohřbeném pod skladovací jednotkou, byla skutečným důvodem, proč si myslela, že udělala ošklivou chybu. Tahle informace teď byla bezpečně uložená v manilové složce, kterou měla v kabelce, a odešla s ní, když odjížděla z malého města, ve kterém posledních šest měsíců žila, tak rychle, jak jen dokázal její starý Ford jet.

Vlastně by mohla mít šanci žít o něco déle, pokud by auto nedostalo jednu ze sérií svých obvyklých malých škytavek. Znovu. Samozřejmě, že pokud by dokázalo dojet dál než na nejbližší vrakoviště, pomohlo by to jejím skvělým neexistujícím plánům na útěk. Ještě lepší by bylo, kdyby se to zatracené auto neporouchalo těsně za státní hranicí na okraji pouště. Věděla, že si měla koupit nové už minulý měsíc, ale měla tak napjatý rozpočet, že z něj chtěla dostat i ty poslední míle. A bože, to dostala!

Jo, a nesměla zapomenout na svůj nejlepší nápad – nasednout do náklaďáku s chlápkem, který měl víc piercingů a tetování než model pro Prick Magazine, a nedojít ty tři míle k baru, jehož ceduli viděla u silnice, pěšky.

Ne, musela jsem si udělat pohodlí pro svůj tlustý zadek… povzdechla si. Ne, strčila jsem svůj vyzrálý zadek přímo na lopatu do náklaďáku.

Znovu si povzdechla. Opravdu, opravdu jsem měla absolvovat kurzy zvládání hněvu, jak říkala moje svatá sestra Tina, že je potřebuji absolvovat.

Neschopná potlačit úsměv na tváři si vzpomněla na výraz potetovaného chlapíka s piercingy, když odjížděl a nechal ji uprostřed té bohem zapomenuté pekelné pouště, právě když se stmívalo a ona mu přitom ukázala fakáče.

Pokud jsem chtěla odvézt z pouště, musela bych ho, kurva vykouřit, pomyslela si divoce. Kurva nepravděpodobné.

Ukázala mu to! Jakmile zastavil na kraji silnice, byla venku z náklaďáku a z jedné i druhé strany ho proklínala. Babička Pearl by na ni byla pyšná. Pamatovala si každou nadávku, kterou kdy babička vyslovila, a pár z nich babička pravděpodobně ani neznala. Samozřejmě, že nechal její zralý zadek uprostřed ničeho.

Myslela si, že byl pryč. Až do doby, než zahlédla blížit k sobě všechna ta malá světýlka. Jak měla kurva vědět, že se ti zatracení mimozemšťané přehlédli Oblast 51 a skončili uprostřed ničeho v Arizoně? Myslela si, že ji zachrání trpasličí motorkářský gang jezdící na špinavých motorkách a ne nějaká mimozemská vesmírná loď, která se vydala v pondělí v noci lovit dobře vybavené ženy.

„Vybrat!“, zavrčel vysoký tvor nahlas.

Riley si odkašlala a pak se otočila k mimozemšťanovi, který ji převyšoval. „Vybrat co?“ zeptala se, neschopná potlačit trochu šílené zachichotání, který jí hrozilo uniknout.

Znovu se zachichotala, protože konečně přinutila stvoření, aby přetvořilo prázdný výraz tváře do frustrovaného zamračení. Tvor pomalu zaťal ruce s drápy do sebe a pak mu skutečně poklesla ramena.

„Vybrat si muže,“ řekl Antrox 785 unaveně.

Riley na to stvoření zvedla dokonale klenuté obočí a pak se otočila, aby se podívala na výběr mužů, kteří byli předváděni. Přitom přemýšlela nad tím, jakou roli mohl hrát v její současné situaci její postoj. Náhodně sledovala, jak jiná žena – alespoň si myslela, že to byly ženy – byla odvedena, aby se postavila tam, kde teď stála.

Bylo jí řečeno – dost hrubě, pokud byste se jí zeptali – že dostala poslední možnost, protože je tak nepříjemná, nevrlá a vyloženě ošklivá. Až do posledního komentáře to samozřejmě brala s nadhledem a poté, co praštila vysokou postavu, která ji hlídala, do místa, kde jak doufala, že měla koule, musela být znovu spoutána. Ať už měli tvorové pod tunikami cokoli, toho chlapa to přimělo zchladnout.

Teď hleděla na jednu dva a půl metrů vysokou kouli tvořenou zeleným rozteklým želé, něco, co připomínalo šedesáti centimetrovou dvouhlavou ještěrku a tři zhruba dva metry vysoké k smrtelně nádherné kousky. Oči se jí rozšířily. Nebýt toho, že byla žíznivější než čert, takže ani nedokázala vyprodukovat dostatek slin, přísahala by, že slintala.

Podle jejich těl a očí a možná i podle znaků na pažích, hrudi a ramenou, ach a zmínila se o jejich ostrých zubech, když vrčeli na mimozemšťana, mohla určit, že to nebyli lidé, ale bože – ach – páni, vypadali báječně! Chvíli zasněně přemýšlela a pak se znovu vzchopila.

„Co se stane s muži, kteří nejsou vybráni?“ zeptala se zvědavě a nespouštěla oči z těch tří mužů.

„Budou použiti jako jídlo,“ řekl Antrox zamračeně. „Vybrat! Všichni spáření samci budou ponecháni k práci v dolech. Spáření samci se snáze ovládají, protože chrání svou samici. Teď si vybrat svého muže!“

„Co když si nechci vybrat žádného muže?“ zeptala se sarkasticky a otočila se k vysokému stvoření vedle sebe. „Co když se mi nechce vybrat si muže? Co když se mi muži ani nelíbí?“ dodala.

Právě teď upřímně věřila, že se jí už žádný muž nemusel líbit! Koneckonců, byli to muži, kdo odstartovali celou tuto nenávistnou sérii událostí, počínaje jejím špatným, hloupým šéfem. Tohle přerostlé párátko čekalo, že si vybere jednoho z těch parchantů a spáří se s ním?

Tak to se vážně nestane. Ať už spoutaná ne, z každého chlapa, který se se mnou pokusí pářit, vymlátím sračky, pomyslela si zuřivě.

Nehodlala se pářit s žádným mimozemšťanem, a to bez ohledu na to, jak roztomile vypadali. Viděla dost sci-fi filmů, aby se vyléčila z touhy stát se kořistí pro nějakého mimozemšťana! Co kdyby se ty věci rozhodly, že ji roztrhají nebo nechají její tělo explodovat? Při té představě se zachvěla.

Antrox 785 se zmateným výrazem ve tváři zatěkal pohledem mezi ní a muži na plošině pod ním. „Proč si nechceš vybrat muže? Jsi žena! Všechny naše údaje ukazují, že jsi ve svém druhu tím slabším a pro svou ochranu potřebuješ samce.“ Antrox se znovu podíval od mužů zpátky na ni. „Proč by se ti nelíbili muži?“

Trochu hystericky se zasmála. Dobře, možná byla pořád přece jen trochu vyděšená. „Proč nemám ráda muže? To je otázka za šedesát čtyři tisíc dolarů, že? Co kdybychom si šli dát láhev nebo dvě tvého nejsilnějšího chlastu, pořádně se napili a já ti řeknu, proč už nemám ráda muže!“ S každým dalším slovem byla čím dál hlasitější. „Začněme u tebe!“

Když Vox zaslechl ten chraplavý ženský hlas křičet, překvapeně zvedl hlavu. Když poprvé uviděl tu silnou samici, která byla otočena k samci Antroxe, tiše zavrčel. Chtěl ji. Nechápal proč, ale chtěl ji – hned teď. Tělo mu na její hlas okamžitě reagovalo. Cítil primitivní potřebu se pářit. Vlastnit ji.

Když uviděl tvář a tělo, které se s tím hlasem pojily, musel v sobě sebrat všechny síly, aby nebojoval s pouty, které ho držely v zajetí. Měla křivky, velká prsa, štíhlý pas a boky, ze kterých se mu při pomyšlení, že je bude mít v ruce, sbíhaly sliny. Její vlasy měly barvu jejich slunce a splývaly jí v hustých vlnách po zádech až k bujnému, kulatému zadečku.

Je stvořená k tomu, aby milovala, pomyslel si v úžasu, zatímco ji sledoval.

Na sobě měla světle růžový top, který jí seděl na bujných křivkách. Neviděl, jak vypadala od pasu dolů, ale dokázal si to představit. Chtěl vidět její oči. Věděl, že v nich bude hořet oheň, a chtěl, aby se ten oheň obrátil na něj. Když k němu přistoupil další strážce a pomocí ochromující tyče ho přinutil ustoupit od okraje plošiny, zavrčel.

S vytřeštěnýma očima s sebou překvapeně trhl, protože samice, která byla ve srovnání s větším samcem drobná, začala píchat samce Antroxe do hrudi a křičet na něj. Vox znovu zavrčel, protože ho jeden ze strážců zatlačil jednou z dlouhých tyčí tvrději dozadu. Ignoroval bodnutí z šoku a zaměřil se na ruce ženy, které měla spoutané před sebou.

Proč by Antrox spoutal ženu? Samice byly slabé a měly by být chráněny. Vox nikdy dřív neslyšel o Antroxovi, který by na některou ženu použil okovy. Nevěřícně poslouchal, jak normálně lhostejný druh na samici hlasitě zařval.

„VYBRAT! Teď, ženo, nebo vyberu za tebe!“ zařval Antrox 785.

Netušil, co jiného dělat. Měl na starosti zařízení pro těžbu. Jeho úkolem nebylo zpochybňovat, kdo byl přivedený do dolů. Jeho úkolem bylo spojit samici se samcem, aby bylo zajištěno, že samci budou poslušnější. Nikdy dřív se nesetkal s tak nepřátelskou ženou a netušil, jak zacházet se ženou, jako byla ta, která ho píchala ostrými nehty do hrudi.

Riley se podívala na paličáka, který stál před ní, a pobouřeně vydechla. „Dobře! Není důvod, abys byl tak napjatý!“ řekla, otočila se k němu zády a těžkou hřívu blond vlasů si přehodila přes rameno. „Vybírám si je všechny,“ řekla s přehnaným povzdechem.

„Cože?“ Antrox 785 prakticky vykřikl.

Otočila se, aby se na něj podívala, a vykulila na něj velké dětské modré oči. „Řekla jsem, že si je beru všechny,“ zopakovala pomalu s mírným zavrtěním hlavy, čímž dala najevo, že si myslela, že byl blázen.

„Ale… ale…“ Antrox 785 zmateně koktal. Podíval se dolů na pět mužů, kteří se dívali na něj, a pak zpátky na ženu. „Ne, musíš si vybrat jednoho.“

„Ne, nemusím si vybrat jen jednoho. Vybírám si všech pět,“ řekla tvrdohlavě. „Pět nebo nic!“ dodala s dalším odhodlaným potřesením husté hřívy vlasů.

„Jak můžeš mít pět mužů?“ zeptal se Antrox 785 frustrovaně. „Všechny ostatní ženy si vybrali jen jednoho.“

„No, já nejsem všechny ostatní ženy. Jsem Riley St. Claire z Denveru v Coloradu a vybírám si jich pět,“ řekla s tvrdošíjně zvednutou bradou. „Pokud s tím máš problém, musíš ho prostě překonat. Rozhodla jsem se, takže tak,“ dodala se zdviženým obočím a vyzývala ho, aby jí řekl ne.

Pokud by nebyla spoutaná, založila by si ruce na hrudi, aby dala najevo, že to myslela vážně. Protože to udělat nemohla, zvedla nos tak vysoko, jak jen to šlo a dívala se na něj tím nejlepším pohledem ‚to je moje poslední odpověď‘. Dokonce vystrčila jeden bok, aby ukázala, že se nedá zastrašit, aby změnila názor. Pokud se při práci se svým předchozím šéfem naučila jednu věc, pak to, že řeč těla mohla být velice účinnou zbraní.

Antrox 785 frustrovaně zaťal zuby. Zvedl ruku ke strážcům pod sebou a naznačil jim, aby odvedli všechny muže do jeskyně přidělené té ženě. Trhnutím hlavy pokynul dvěma strážcům stojícím za Riley, aby přistoupili.

„Vezměte ji do obydlí, kde jsou její druzi, a přiveď mi obchodníka, který sem tuhle samici přivedl,“ řekl Antrox 785 hrubě.

Jeden ze strážců, se opatrně podíval z Riley, na Antroxe 785, a pak odpověděl. „Obchodník už odešel, 785,“ řekl Antrox 921.

Antrox 785 se podíval na Riley, která na něj cenila zuby a zatínala je. Ustoupil o krok zpět a prsty s drápy si zaťal do dlaní zelených rukou. S kývnutím hlavy sledoval, jak dva strážní odvádějí Riley z místnosti pro výběr. Antrox 785 se již rozhodl, že nebýt zákona zakazujícího Antroxovi ublížit samici – jakékoli samici –, vesele by jí nakrmil Paktory, velké tvory, které používali k vytahování rudy z dolů. Jídlo. Poznamenal si, že až ten obchodník dorazí do dolů příště, už z nich neodejde.