Reckoning - 7. kapitola

Překlad: Kerris

Kor.: Evudar

Plošina za bouřlivého jásotu diváků zatočila za prvním rohem ulice. Byla to napodobenina operního jeviště s falešným horním balkónem a klavírem v popředí. Becca, téměř k nepoznání v kudrnaté paruce, divadelním make-upu a dlouhých viktoriánských šatech, zářila na dav. Bones seděl u klavíru a přejížděl prsty po klávesách, zatímco z reproduktorů na plošině zněla známá melodie z Fantoma opery.

Z ulice se ozýval další jásot, zejména když Bones vstal a uklonil se. Měl na sobě černý smoking, tvář zakrývala jeho charakteristická polomaska a na hlavě měl tmavou paruku. Ostatní herci na alegorickém voze předváděli hudební zkoušku, zatímco Bones kráčel k Becce s přehnanou svůdností – a hrozbou – Fantoma.

Nebylo těžké vyměnit sebe a Beccu za původní pár na tomto voze. Stačilo pár záblesků z jeho očí a ti lidé místo hraní Christine a Fantoma vesele popíjeli rum. Ani ostatní herci se nehádali. Byly dny, kdy bylo dobré být upírem.

Becca seděla na falešném balkóně alegorického vozu a měla tak výhled na lidi v ulicích. Průvod procházel celou čtvrtí a v kostýmech by je ani Ralmiel jen těžko poznal. Becca byla tak anonymní, jak ji Bones dokázal udělat, a netušila, že podvědomě prohledává tváře v davu a hledá Delphine.

Poté, co si s Beccou zazpíval úryvek z „Music of the Night“, Bones seskočil a obešel alegorický vůz. Tím udržel Beccinu pozornost tam, kde měla být: pryč od něj a na tvářích lidí, kteří se na ni dívali. Pokud to bylo v rozporu s plánovaným programem alegorického vozu, tak ať. Do Fat Tuesday zbývaly jen tři dny. Brzy LaLaurieovi dokončí své vražedné rabování a opustí město. Byly důležitější věci než dodržovat scénář průvodu.

Bylo po jedenácté večer, což znamenalo, že dav byl na vrcholu. Průvod byl v polovině Bourbon Street, když Becca najednou přestala mávat a házet korálky. Její oči se zatměly, když se projevilo poučení, které jí Bones vštípil před týdnem, a přineslo ovoce.

„Ta žena z té noci. Tamhle je.“

Becca si ani neuvědomila, že promluvila. Bones otočil pohled směrem, kam se dívala Becca, a proklel dav lidí kolem sebe. Bylo tam moře tváří, polovina z nich ženských, a každá třetí měla tmavé vlasy. Vyskočil k Becce a zamumlal: „Ukaž mi ji.“

Becca ignorovala vše kolem sebe a soustředila se na pokyn, který jí Bones předtím vtiskl do hlavy: najít ženu z té noci. Strnulým gestem ukázala do davu. Bones prohledával tváře před nimi a hledal ten slabý, prozrazující lesk nemrtvého masa.

Asi deset metrů před nimi se otočila žena. Měla černé kudrnaté vlasy, široký úsměv a krásné rysy, které podtrhávala bledá, dokonalá pleť.

Delphine.

Delphine si ho také všimla. Nejprve se na něj nezaujatě podívala, ale pak se zarazila. Zúžila oči. Otočila se a začala odcházet.

„Zůstaň tady,“ přikázal Bones Becce a sáhl do kabátu, aby vytáhl velký zakřivený nůž. Dav zalapal po dechu, protože si myslel, že je to součást představení. Ignoroval je a skočil dolů, hrubě odstrkujíc lidi z cesty.

Její tmavá hlava zmizela pod davem, když se skrčila a zmizela mu z dohledu. Bones zrychlil krok a téměř odhazoval lidi stranou. Brzy si policie všimne nepokojů, ale to ho nezajímalo. Jeho pozornost byla upřena na jediný cíl. Nenechat Delphine utéct.

Znovu ji zahlédl, jak se s hlavou skloněnou rychle proplétá davem. Delphine se ohlédla přes rameno a jejich pohledy se opět setkaly. Usmála se, krásně a zlověstně. Pak udeřila pěstí osobu, která stála nejblíže, a utekla.

Bones přestal předstírat, že je člověk. S nadpřirozenou rychlostí se vrhl za Delphine. V příštím okamžiku byl u mladého muže, kterého Delphine udeřila. Muž klečel na kolenou a krev mu tekla mezi rukama, kterými si svíral břicho. Udeřila ho tak silně, že mu roztrhla vnitřnosti. Bylo to smrtelné zranění – pokud ho Bones nezachrání.

Rozhodl se v mžiku a pokračoval v běhu. Obětovat jednoho nevinného člověka za záchranu nesčetných dalších stálo za to. Delphine podcenila svého lovce, když si myslela, že jí to zajistí útěk.

Další výbuch rychlosti ho přiblížil. Delphine byla rychlá, ale on byl rychlejší. Proudila jím divoká předtucha. Ruka se mu sevřela kolem nože. Už byl skoro u ní…

Právě když se Bones téměř dostal k ní, šíp mu prorazil hruď a způsobil mu nesnesitelnou bolest. Zařval, vytrhl šíp a proklestil si cestu mezi lidmi pod úrovní očí, aby jeho srdce bylo těžším cílem. Ralmiel. Zabil by ho za jeho mizerné načasování.

Další šíp dopadl do jeho zad, opět minul srdce, ale bylo jasné, že Ralmiel to nevzdal. Stříbro pálilo, ale Bones nezpomalil, aby ho vytáhl. Nemohl riskovat, že ztratí Delphine, bolest ho nezajímala.

Každý, koho v davu odstrčil, měl pocit, jako by šípem pořádně kroutil. Bones zatnul zuby a pokračoval dál, proklínaje lidi, kteří mu stáli v cestě, řvoucí hudbu, krvavé korálky, nesčetné pachy, které znemožňovaly Delphine vystopovat podle vůně, a cajunského zabijáka odhodlaného pověsit si ho na zeď jako trofej.

Bones dostal další šíp do krku, který ho probodl a roztočil ho vzteky. Sakra, Ralmiel brzy bude mít štěstí a jeden z jeho výstřelů se trefí, a Bones nemohl zabít Delphine, pokud byl sám mrtvý.

Vytáhl nůž, odsekal přední část šípu a vytrhl ho ze svého hrdla. Na chvíli ho zapálila bolest, než se rána zacelila. Bones pokračoval v pohybu, kličkoval, až se dostal k boku budovy a vyskočil nahoru. Jakmile se ocitl na střeše, strhl si masku a hledal svůj cíl pohledem, který žhnul smaragdovou barvou.

Ralmiel byl na střeše naproti přes ulici, nad nápisem MAISON BOURBON. Cajun se tentokrát neusmíval, ani nevtipkoval. Vložil do kuše další šíp a vystřelil.

Bones se otočil doleva, nechal šíp proletět kolem sebe, a pak se otočil znovu, když další šíp rychle vyletěl. A další.

„Do háje,“ pomyslel si Bones. Zkřížil jednu ruku na hrudi a vrhl se na Ralmiela, v druhé ruce držel zakřivený nůž. Ralmiel vystřelil další dvě šípy, ale ty zasáhly Bonesovu paži, ne jeho srdce. Pak Ralmiel uskočil, ale příliš pomalu. Jedním tvrdým sekem rozťal kuši na dvě části. Dalším sekem rozřízl Ralmielovi hruď. Čepel byla ocelová, ne stříbrná, protože Bones ji chtěl použít k setnutí hlavy ghúla, ne k zabití upíra.

I tak byla rána hluboká. Ralmiel se zmítal a marně se snažil vymanit. Bones ho držel a znovu zvedl nůž. Tohle ti usekne hlavu, pomyslel si Bones a rozmáchl se. A to zabije všechno, že jo?

Ale nůž projel jen vzduchem. Bones zavrčel frustrací a kolena mu narazila do stropu, když upíří pod ním zmizel. Otočil se, pro případ, že by se ten parchant chystal znovu zaútočit zezadu se stříbrem v ruce.

Bonese zaplavila studená zuřivost. Odsekal konec šípu, který mu stále trčel v zádech, a pak ho vytrhl, ignorujíc bolest, která se mu rozlila po těle. Buď Ralmielovi brzy dojdou magické váčky, nebo se Georgette rozhodla, že jejich obsah nevymění. To ale vyřeší později. Nejprve musel znovu najít Delphine a Bůh pomáhej Ralmielovi, pokud se mu ještě jednou postaví do cesty.

Bones se více než hodinu proháněl po střechách čtvrti a využíval vyššího místa, aby lépe viděl tváře lidí pod sebou. Po Delphine ani stopy. Proklínal se, že předtím neletěl nad davem, aby se k ní dostal, ale skrývat tajemství své rasy měl tak hluboko v sobě, že jeho prvním instinktem bylo jít za ní pěšky. Kdyby nebylo Ralmiela, stačilo by to. Zatracený bastard.

Ale teď Bones věděl, jak vypadá. Beccina role v tomhle příběhu mohla konečně skončit. Bones se zítra pokusí čtvrť znovu prohledat a bude doufat, že Delphine z města neutekla strachy.

Bones opustil čtvrť a zamířil do svého hotelu na okraji města, několikrát se ohlížel, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje. Kvůli všem těm objížďkám bylo už skoro ráno, když se konečně dostal do svého pokoje. Svlékl se a sedl si na postel, pohledem přejíždějící po svém notebooku. Raději teď zkontroluje, jestli nemá nějaké důležité zprávy. Spánek může počkat.

Bones se přihlásil do svého e-mailu a rychle pročetl zprávy. „Do prdele,“ zaklel Bones, když dočetl poslední zprávu. Co ten ghúl chystá?