Contempt - EPILOG

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

O šest měsíců později…

„Proč se na mě tak díváš?“ zeptal se Renzo.

Diego se pokusil odvrátit pohled, jako by ho starší bratr při zírání nenachytal. Opravdu, Renzo se to z valné části snažil ignorovat. Diego v poslední době takhle zíral mnohem častěji. Jako by chtěl upírat oči na svého bratra, jak jen mohl, aby mu nezmizel z dohledu a už se pak nikdy nevrátil. Nebo to možná bylo prostě jen tím, že Diego konečně začínal věřit, že ne, Renzo nikam nepůjde.

Možná by na den nebo dva odešel – pořád musel pracovat, teď byl tím, kým byl. A když teď byl – svým způsobem – co se Ligy týče, volným hráčem, mohl být ve svých úkolech trochu vybíravější. Pokud by se chtěl s někým svázat, jako třeba řekněme Marcellos, pak mohl. Nebo mohl pracovat pro kohokoli, koho kurva chtěl, dokud byl jejich šek krytý a oni byli dost chytří na to, aby mu za práci nabídli dobré peníze.

Ale to bylo všechno.

Nikam nešel.

New York byl teď kurva stálicí. Místem, kde bude žít na neurčito. Takový byl vždycky plán na konci dne. Jeho cílem bylo vždycky se vrátit do těchto zkurvených ulic, které ho vychovaly a formovaly. Tohle město z něj udělalo to, čím se stal… dalo mu všechno. Smýšlení, se kterým žil každý den; postoj, který ho nikdy neopustil; schopnost přežít; šanci stát se něčím větším a lepším, o čem kdy snil… a také lásku. Dokonce mu dalo lásku.

Vždycky se sem vracel.

Tak jednoduché.

Navíc, New York byl také Luciiným domov. Tady bude vždycky její rodina. Možná se na chvíli držela stranou – protože ten prostor tak nutně potřebovala –, ale teď tu vzdálenost překonala. Jistě, zbývala ještě nějaká práce, než budou všechny ty spálené mosty znovu postaveny a přebudovány, ale stane se to.

Nakonec.

„Přemýšlel jsem,“ řekl Diego s pokrčením rameny. „To je celé.“

„O čem?“ zeptal se Renzo.

Přešel místnost a beze slova si klekl na jedno koleno, aby tak říkajíc mohl být s Diegem na stejné úrovni. Když už byl tam dole, pustil se rukama do práce a opravil mu motýlka, který se během doby, co v kostele pobíhal s ostatními dětmi, nějak trochu pokroutil.

„Asi…“ začal Diego a tváře mu zrůžověly. Oči od něj znovu odvrátil, „…dobře, mám toho nejlepšího velkého bratra, že?“

Renzovy ruce na jeho motýlku zmrzly.

Celý ztuhl.

Bratr se na něj stále nedíval, i když Renzo při jeho prohlášení zvedl hlavu. Vypadalo to, že Diego měl větší zájem na sledování seriálu, který běžel v zapnuté televizi v rohu. Jako by právě nevyhrkl něco, co Renza ohromilo tak, jako nic jiného. Takové prostě děti byly.

Ve snaze přimět Diega, aby pochopil, kde posledních pár let jeho velký bratr byl a proč tu nebyl, se mu to vše spolu s Rose pokusili vysvětlit, aniž by zabíhali do přílišných podrobností. Většinou hlavně proto, že spousta informací nebyla pro děti vhodná. Navíc si nemyslel, že by Diego moc rozuměl věcem o Lize. Alespoň ne, dokud nebude starší. Ale snažili se vysvětlit to, jak jen mohli.

Renzo přemýšlel… před tím vším, jak ho tedy Diego viděl? Když nebyl ničím víc než drogovým dealerem, který se snažil vystačit s ulicemi, aby je udržel nad vodou. Byl i tehdy stále nejvíc cool?

Diegovo další prohlášení mu na tuhle otázku poskytlo odpověď. „Ale takový jsi byl vždycky, Rene.“

Renzo se zasmál. „Když to říkáš, kamaráde.“

„Tady jsi!“

Do dveří soukromé místnosti strčila hlavu Rose a když uviděla Diega s Renzem, na tváři se jí rozlil sladký úsměv. Renzo se rychle zvedl a poplácal Diega po rameni. Věděl, že Rose tady byla pravděpodobně proto, aby ho znovu dostala na druhou stranu kostela k ostatním dětem, aby se mohl připravit na své místo a projít uličkou. Pokud by byl chlapec o něco starší, Renzo by ho postavil vedle sebe u oltáře.

Ale Diego chtěl něco jiného. Něco, co cítil jako větší zodpovědnost.

Chtěl pro Renza a Luciu na jejich svatbě nést prstýnky. Renzo nevěděl, jak mu cokoliv odmítnout. Vypadalo to, že tohle se i po všech těch letech, které strávili od sebe oddělení, nijak nezměnilo.

Rose udělala pár kroků do místnosti, a i když nabídla Diegovi ruku, aby se jí chytl, pohledem sklouzla k Renzovi. Když se na něj podívala, na rtech se jí objevil další z těch jemných úsměvů a v očích se jí leskla hrdost. „Jsi velice dobře uhlazený, co?“

Renzo se zasmál a rukama si přejel po přední části smokingu. „Díky, asi jo.“

„To je poprvé, co tě vidím ve smokingu, Rene.“

S odkašláním zajel očima ke straně, kde zrcadlo odráželo jeho postavu oděnou do velice drahého, na míru šitého Armaniho. Hedvábná brčálově modrá kravata, odpovídající vesta a kapesníček dodávaly s jeho nablýskanými botami černému smokingu ten poslední potřebný dotek. Nelhala. Nikdy nenosil oblek nebo smoking – ani teď. Černá kůže a tmavé džíny. Nejlépe s vojenskými botami, které byly dobře obnošené a zatraceně odřené.

Měl rád ve svém oblečení trochu charakteru.

Ale pro dnešek… tohle bylo taky dobré.

„Nemůžu uvěřit, že se skutečně ženíš,“ řekla Rose. Otevřel ústa, aby jí odpověděl, ale dřív, než to stihl udělat, se podívala na své hodinky a přimhouřila oči. „Je čas – slíbila jsem, že pomůžu Celle s dětmi. Ujistím se, že se sem vrátím, abychom se viděli ještě předtím, než všechno začne, dobře, Rene?“

To byla Rose. Vždycky dohlížela na všechny ostatní a na prvním místě se starala o ně. Teprve pak přišla řada na ni samotnou. Možná, že předtím, než v jejím životě způsobil bordel, dokázala být trochu sobecká. Tehdy se musela postarat jen o sebe. Když to otočil a zodpovědnost, kterou neustále nesl za své sourozence jen on sám, přenesl – svým způsobem – na ni, tak trochu ji přinutil dospět. Rychle a opravdu kurva v kvapíku.

Ale zvládla to.

Úžasně.

„Bez obav,“ řekl a mávl rukou. A pak, směrem k Diegovi, rychle dodal: „Jsi v pohodě, že? A neztrať ty prstýnky, jo?“

Diego krátce přikývl – rozhodně a jistě. „Neztratím je, Rene.“

Až příliš brzy Rose vytáhla šťastného Diega ven z místnosti. Stále ho občas umlčovalo, jak stěží mrkl a jeho malému bratrovi už nebyly čtyři roky, ale deset let a každým dnem se blížil k jedenácti. Připadalo mu to mžik v čase, i když věděl, že tomu tak nebylo. Věděl, že to nebylo proto, že by si byl zároveň až příliš vědom let, které, co se bratra týče, promeškal. To, stejně jako mnoho jiných věcí, bylo stále přítomno v jeho mysli.

Stejně jako něco dalšího, co řekla i Rose.

Uvědomil si, že sestra úplně nezavřela dveře místnosti. Přesto se k nim neobtěžoval přejít a zavřít je sám. Místo toho se plně otočil k zrcadlu. Teď se na něj odrážel celý jeho odraz. A jako obvykle, když na sebe tak díval, zjistil, že znovu srovnával tehdejší dobu s přítomností.

To, čím býval…

To, čím byl teď.

Tetování, které vykukovalo na hřbetu ruky zpod rukávu smokingu – složitý černý design, který mu přinášel klid, kdykoli si vzpomněl na hodiny sezení v křesle, aby byl rukáv dokonalý. Těch dobrých deset kilo svalové hmoty, které získal díky neustálému tréninku v Lize. Tvrdé linie jeho tváře se nezměnily, ale ta temnota, která byla v jeho očích všudy přítomná, byla konečně pryč.

Před lety… díval se do zrcadla a viděl věci, které nechtěl vidět a myslel si, že je nikdy nezmění. Muž bez budoucnosti, který vzešel z odhozených odpadků a nikdy nebude ničím víc, než už byl. Teď byla tato osoba nahrazena tímto mužem.

„Nebral jsem tě jako typ ješity, Renzo,“ ozval se ze dveří uhlazený, temný hlas.

Otočil se právě včas, aby viděl, jak do místnosti vklouzl Lucian Marcello. Muž za sebou zavřel dveře – něco, co měla udělat Rose, takže by pak jeho poslední soukromé chvíle před svatbou nebyly přerušeny. Nebo spíš, nebyl by přistižený při tom, jak na sebe jako blázen zíral do zrcadla.

Lucian po něm střelil úsměvem. „Obdivuješ svůj odraz?“

Renzo zvedl obočí. „Ne.“

„Ne?“

„Jde o uvědomění si, že není stejný. To je celé.“

Lucian přikývl, jako by tomu rozuměl, i když Renzo neměl sebemenší ponětí, jak by tomu tento muž mohl rozumět. Lucian přešel místnost, posadil se do jednoho ze dvou kožených křesel s vysokým opěradlem, pravý kotník si opřel o levé koleno a s rukama v klíně pohledem Renza hodnotil.

S tímto mužem měl před sebou ještě dost práce. Stále existovalo pár věcí, které si mezi sebou budou muset vyříkat, než budou stoprocentně v pohodě. Pravdou bylo – Renzovi nevadilo se snažit. Lucian Marcello byl svým způsobem jedním z mála lidí, kterým na něm záleželo. Jistě, dokázal to dát vtipně tím, že ho dal Lize… začátek pro ně byl trochu drsný.

To však nic nezměnilo na tom, jak tohle ze sebe setřást. A věděl, že na to teď budou mít čas – všechny Lucianovy skeny byly čisté. Teď byla jeho rakovina oficiálně v remisi.

Takže jo, budou muset vynaložit společné úsilí. Věděl to. I za tohoto muže byl vděčný.

Nebýt Luciana, pak by se nemohl dívat v zrcadle na muže, kterým teď byl. To dělalo ten rozdíl, ne? Pro něj rozhodně ano. Každý den.

Kvůli tomu byl ochotný ty mosty opravit.

Lucian s hlavou nakloněnou ke straně zíral na Renzův odraz. „A co vidíš, když se podíváš do zrcadla, hmm?“

Renzo zvedl obočí. „Přišel jsi, aby sis zahrával s mou hlavou, nebo co?“

„Vlastně jsem jen zvědavý.“

Dobře, to mu řeklo všechno, ne?

„Nejde o to, co vidím, ale spíše o to, co chci vidět,“ zamumlal a znovu se otočil k zrcadlu. V pozadí na něj zíral Lucianův odraz, ale to prozatím dokázal ignorovat. Možná, že pokud by řekl všechny ty šílené sračky, které mu neustále klovaly do zadní části mozku jako otravný pták, který ho nenechal na pokoji, pak by se od toho mohl posunout dál. „Od toho, kým jsem býval, jsem se posunul, ne? Změnil jsem se.“

Lucian přikývl. „V mnoha ohledech, jistě.“

Vida, i tento muž to mohl vidět.

„Tak proč stále vidím i toho druhého, jak se na mě dívá? Navzdory skutečnosti, že jím teď nejsem. Dokonce i když jsem úplně jiným. Něčím lepším. Někým víc. Můžu být Renzem Kdokoli. Pokud chci, mohu si během měsíce třikrát změnit příjmení. Pokud nechci, nikdy nemusím být Renzem Zulla, narozeným a vychovaným v Bronxu. Ale stále ho pořád vidím.“

Tak.

Řekl to.

Ta slova vyšla ven – teď už je nešlo vzít zpět. Vážně doufal, že když je dostane ven, odvede to za něj tu zkurvenou práci a tyhle myšlenky nadobro zmizí. Ale tak to asi nefungovalo. Takový byl prostě jeho život a štěstí.

Lucian se tiše nadechl. Renzo si pomyslel, že se tím možná také uklidňoval. „Víš, možná mi nebudeš věřit, když to řeknu, ale ty a já jsme si v některých ohledech mnohem podobnější, než můžeš tušit, Renzo.“

„Ach, myslíš?“

Nechtěl, aby to vyznělo tak sarkasticky, jako to vyznělo, ale teď to bylo venku. Nemohl to změnit. Lucian nevypadal, že by mu to vadilo, protože mávl rukou, jako by tak chtěl potlačit to, co Renzo řekl.

„V tomhle jsme si podobní,“ řekl Lucian. „Víš, v mém životě byla doba, kdy jsem se nejmenoval Lucian Marcello. Místo toho, abych pocházel z bohatství a postavení, jsem vzešel z muže a ženy, kteří mi zanechali dědictví svých prohřešků. Uvědom si, že jsem svou mámu s tátou miloval – myslím tím své biologické rodiče. Miluji je dodnes, ale to nic nemění na skutečnosti, že i když jsem se stal Marcello, dostal nezměrné bohatství a výsady prostě jen díky příjmení, stále jsem to viděl. Luciano Grovatti, syn zavražděného, zostuzeného muže a dítě mrtvé ženy, která byla jeho milenkou. Častěji, než ne jsem si myslel, že mě tak vidí i všichni ostatní, protože pár vyvolených mi rádo připomínalo, odkud přesně jsem přišel, jako by to bylo něco, čemu jsem nikdy nemohl uniknout.“

Lucian si odkašlal, zvedl se z křesla a věnoval mu laskavý úsměv. Pak ve svém obleku šitém na míru pokrčil rameny. „Moje rada vychází ne z toho, že bych se to naučil od někoho jiného, protože tak to nebylo, Renzo… tohle bylo něco, co jsem se naučil sám, víš? Mou radou je přestat se snažit změnit to, kým jsi býval tím, že ho nahradíš tím, koho teď vidíš v zrcadle. On a ty jste jedno a to samé, mladý muži. A nemohl bys být tím, kým jsi teď, nebýt toho, kým jsi byl tehdy. Dlužíš mu to – miluj i jeho. On ti dal mnohem víc než kdokoli jiný. Nemusíš být hrdý na to, odkud jsi vzešel, pokud to není to, co chceš, ale to neznamená, že se musíš stydět za to, co tě stvořilo.“

Renzo zamrkal, nejistý, co říct. Upřímně, nic mu nepřipadalo vhodné. Lucian nevypadal, že by mu to nevadilo. Když kolem něj prošel, poplácal ho po rameni a řekl: „Myslel jsem, že bys mohl ocenit někoho, kdo by tě poslal do manželského života… vzhledem k tomu, že tu nemáš vlastní matku nebo otce, aby to udělali oni. Nebyl jsem si jistý, zda bys ocenil mě – pochopitelně – abych to udělal, ale není tu nikdo jiný, kdo by se k tomu hodil, Rene.“

Podíval se na toho muže, ale Lucian už stál ve dveřích, připravený odejít. „Děkuji, Luciane.“

Lucian přikývl. „Zasloužíš si to.“

Ano?

Tím si Renzo ani nebyl jistý, protože…

Jako by mu Lucian dokázal číst myšlenky, při odchodu ještě přes rameno prohodil: „Ale dnešek není dnem, kdy o tom všem přemýšlet, Renzo. Dnešek je nádherný den.“

Znovu se zadíval do zrcadla.

Lucian se nemýlil.

Dneska se ženil.

Na čem jiném záleželo?

• • •

Renzo nikdy nebyl moc na zpovědi. Ve skutečnosti vlastně u zpovědi nikdy nebyl. Ani jednou za celý svůj život, i když si živě vzpomínal, jak ho některé neděle matka spolu s Rose oblékala a oba odtáhla do kostela.

Vždy šlo o katolický kostel, protože to bylo očividně to, čím byli. Nevzpomínal si na své první přijímání, ale na vůni starého kostela bylo něco, co ho uklidňovalo. Bylo něco na tvrdých, zakřivených opěradlech lavic, proč měl pocit, že byl vítán, aby se tam posadil… navzdory všemu, co udělal a dělal.

Někdo by mohl říct, že to tak mělo být.

Nevěděl, zda mělo.

Přesto, když mezi prsty převaloval korálky růžence a opakoval své modlitby, které dostal za pokání od kněze, před kterým se za pouhou půl hodinou s Luciou ožení… pocítil úlevu. I když to bylo divné, vítal to. Návštěva kostela každou neděli nikdy nebyla na jeho seznamu priorit, ale pro Luciu ano. A každou neděli, bez ohledu na to, zda jeho zadek chtěl zůstat v posteli nebo ne, ho Lucia táhla s sebou, aby se posadil do lavice.

Zjistil, že mu to nevadí.

Zpověď před obřadem byla v této církvi zřejmě starou tradicí, alespoň podle kněze a každého Marcello, kterého ho napadlo se zeptat. Když se zeptal, zda to bylo nutné, všichni z mužů jen s úsměvem přikývli, jako by si vzpomínali na svou poslední zpověď před svatbou s manželkou.

Očividně bylo.

Neuvědomil, že to potřeboval.

Dokud to neudělal.

Zábavné, jak to fungovalo.

Právě dokončil svou poslední modlitbu, když se soukromou místností používanou ke zpovědi ozvalo tiché zaklepání. Místnost byla plná bohatých gobelínů a židlí starších než zkurvená věčnost. Pokud by někdo chtěl, stále bylo na co se dívat. Ale on sám neviděl nic jiného než lásku svého života, která s potutelným úsměvem strčila hlavu do dveří.

Lucia.

Ta šňůra korálků růžence mu v náhle nehybných prstech zůstala bezvládně viset. Uznalým pohledem si ji prohlédl. Byla jako voda, kdy se jí v téhle chvíli zatraceně pomalu napil. Dokonalý make-up, který jí dodává sexy vzhled. Červeně namalované rty a tmavé, černé linky, která ji lemovaly oči. Vlasy si nechala v hustých, lesklých vlnách, rozpuštěné.

A její šaty…

Bože, její šaty.

Obrovské nadýchané šaty, které zaplnily celé dveře. V jemné slonovině a zahalená delikátní krajkou vypadala každým coulem jako královna. Jeho královna.

Zamrkal. „Co tady děláš?“

Mohl se zeptat na spoustu věcí – pravděpodobně se měl zeptat na něco jiného. Ale sakra, všichni byli tak zatraceně odhodlaní držet ji od něj dál… dokonce zašli tak daleko, že mu ji předchozí noc po zkušební večeři ukradli. Za to, že to udělali, Marcellos nakopat.

Ukrást zabijákovi nastávající nevěstu vrahovi a odmítat mu ji vrátit.

Bastardi.

Ale jak se začínal učit, byli stejně jeho rodinou jako i její. Nebo chtěli být. Prostě jim to musel dovolit.

S úsměvem se ohlédla se přes rameno a pak vešla do místnosti tak daleko, aby za sebou mohla zavřít dveře. Už se zvedal ze židle, na které seděl, aby vykonal pokání, a přešel místnost, aby se po ní natáhl dřív, než ze svých nádherných rtů dokázala dostat jediné slovo.

Nedokázal ji obejmout dostatečně rychle – nedokázal dostat své rty na její dostatečně silně, aby uspokojil potřebu znovu se jí dotknout a ochutnat. Stačilo být od ní na pár hodin pryč a byl připravený spálit svět, jen aby se ujistil, že ho znovu neopustí.

Nemuselo to dávat smysl.

Prostě to tak bylo.

Do jeho polibku se hříšně usmála. „Vidíš, nejsou jediní, kdo je záludný. Nikdo mě od tebe nemůže držet dál, Rene. Vždycky si najdu cestu.“

Zasmál. „Přináší to smůlu.“

„Ne, té už jsme měli dost.“

Bože.

Nebyla to zatracená pravda?

Rukama vklouzl pod její čelist a naklonil jí hlavu dozadu, aby se jí mohl dívat do očí. Odrážela se na něj věčnost. Ta a láska. Odpuštění. Sladkost. Celý jeho zkurvený život.

Všechno.

Byla pro něj vším.

Vždycky to našel i v jejích očích.

„Miluji tě, Lucio,“ zamumlal.

Víc, než by kdy mohla vědět.

Na věčnost a jeden den, pokud by mu ho Bůh dal.

Palcem ho pohladila po rtech. „A já miluji tebe, Rene.“

Na tom záleželo.

Zbytek nebyl důležitý.

„Takže jsi připravena začít navždy?“ zeptal se.

Sladce se zasmála. „Vždycky jsem byl připravená, Rene.“

Jo, on taky.

S ní… navždy.