Contempt - 20. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Auta odjížděla.

To byla ta další věc, které si Lucia všimla kromě pohledu na Renza, jak na jedné z obrazovek klečel před bombou. Nejtěžší pro ni bylo pokusit se od něj odtrhnout oči, zatímco si na betonové podlaze neznámého skladiště prohlížel bombu. Všimla si, že pokaždé, když se jí dotkl, měl ruce rychlé, ale pevné.

Dělal záměrná rozhodnutí.

Než se jí dotkl, promyslel si to.

Nešlo jen o kutání.

Byl opatrný.

Ale také rychlý.

Ne, že by cokoli z toho měnilo to, jak se momentálně cítila. Jako by jí srdce náhle poskočilo v krku a tlouklo silněji než kdy předtím. Závodilo. Rychlostí tisíce kopyt koní.

Pokud by to pokračovalo, možná by mohla zvracet.

Ale druhá obrazovka… ta, která sledovala vnější stranu skladiště, byla tou, která na zlomek vteřiny upoutala její pozornost. Auta se rychle zaplnila a vycouvala z uličky, kde byla všechna shromážděná. Poznala tváře svých strýců, než i oni zmizeli v autě, a vycouvali pryč z uličky.

Kam šli?

Co se dělo?

Pozornost obrátila zpátky na obrazovku s Renzem. Dobře, už nebyl úplně sám. John ho už nějakou chvíli sledoval přes rameno, ale bratr nevypadal, že by mluvil. A nevypadal tak ani Renzo.

Jen pracoval.

Ale byl by v tom rozdíl?

„Dobrá vendeta může trvat roky,“ zamumlal Christian vedle ní. „A ten pocit, když se konečně díváš, jak se to všechno spojuje ve výsledek?“

Muž vydal drsný, hluboký zvuk.

„Opravdu nádherné,“ řekl s chladným úsměvem.

Měla sto chutí ho praštit, ale nemyslela si, že by to pro ni dopadlo dobře. Už na ni jednou vztáhl ruce – odmítla si sednout, kam chtěl, takže ji popadl za vlasy a do postele ji odtáhl sám.

Musela sedět tam, kam chtěl, aby seděla, ať už chtěla nebo ne. Nebo to byla jeho zkurvená představa.

„Myslí si, že to bude fungovat?“ zeptal se Christian, mnohem víc sám pro sebe než směrem k ní, zatímco sledoval pohyby, které se odehrávaly na mnoha obrazovkách. „Odsud nevede žádná cesta. Všechny moje zálohy zničí všechny jejich další pojistky. Je to nemožné.“

„Čekal jsi, že to nezkusí?“

Podíval se na ni a pak přikývl. „Čekal – chtěl jsem je sledovat, jak se na to snaží přijít, ale nakonec se zhroutí, až si uvědomí, že to může skončit jen jediným způsobem.“

Spolkla tloušťku v krku. „Myslíš smrtí.“

Uchechtl se. „Ano, přesně tak.“

Netušila, jak se zvládla držet pohromadě, zatímco sledovala scénu, která se odehrávala na obrazovkách. V jistém okamžiku byla až příliš otupělá. Jako pokud by si dovolila cítit emoce, které se snažily zpustošit její nitro… dobře, pak by byla úplně k ničemu.

Necítila by nic jiného než to.

To nemohla riskovat.

„Není to ten mladý muž, který nás vyrušil u snídaně?“ zeptal se, když sledoval, jak si Renzo prohlíží bombu.

Rozhodla se nelhat. „Ano.“

„Miluješ ho?“

„Vším, čím jsem,“ zašeptala.

Znovu se usmál. „Ach, bude to pro tebe těžké.“

Nasrat na tebe.

Ta slova měla přímo na jazyku, ale nějak se jí je podařilo udržet v hlavě. Koneckonců, temeno a tvář ji stále pálily od doby, co se pokusila proti němu něco podniknout naposledy.

Christian se zvedl z nohou postele a přistoupil k obrazovce blíž, kolena měl mírně ohnutá. S hlavou nakloněnou k jedné straně sledoval jednu z obrazovek, pak druhou, a nakonec se zadíval i na všechny ostatní.

Netušila, co hledal.

„Zbytek z nich – všichni opustili záběry kamer, že?“

„Měl jsi dát nějaké dozadu,“ zamumlala.

To bylo tam, kam sledovala, jak všichni zamířili. Všichni, kdo byli ve skladišti s Renzem, Johnem a jejím bratrancem Andinem. Všichni, ať už z jakéhokoli důvodu, zamířili do zadní části toho místa. Možná proto, že věděli, kde byly kamery, a nechtěli být sledováni jako krysy, které umírají ve velké kovové krabici.

Ale kdo to mohl říct?

„Kamery jsem nikam nedal,“ zamumlal. „Pojily se s tím zkurveným místem – jeden společník mi ho prodal ještě předtím, než jsem dorazil do Ameriky. Myslel jsem, že bude pro mé plány dobře fungovat. Lituji, že jsem do toho nikdo nevstoupil a nepřidal další bezpečnostní systém.“

„Fascinující.“

Nebylo.

Ani se nesnažila skrýt, jak suše tón jejího hlasu vyzněl.

Neušlo mu to. Se zvednutým obočím se na ni přes rameno ohlédl. Beze slova ji tak vyzýval, jen ať se odváží pokračovat. Pohledem sklouzla na obrazovku za ním – na tu, na které viděla, jak Renzo přikývl, když od něj John odcházel. Z kapsy vytáhl nástroj.

Vypadalo to jako nůž.

Nůž na řezání drátů.

Znovu polkla – ten knedlík v jejím krku byl teď větší. Potřebovala udržet Christianovu pozornost na sobě. Renzo by měl nůž jen tehdy, pokud by chtěl něco řezat, že? Něco jako dráty… přišel na způsob, jak bombu zneškodnit?

Fungovalo by to, pokud by Christian stiskl dálkový ovladač?

Netušila.

Přesto se mohla snažit udržet jeho ruku od spouštěče na jeho telefonu tak dlouho, jak jen to bude možné. Potřebovala náskok, že? Možná, že ho potřeboval i Renzo.

„Víš,“ řekl Christian, „už mě začínáš nudit, Lucio.“

Beze strachu mu úsměv opětovala. „To je legrační.“

„Proč?“

„Protože ty jsi mě nudil od první vteřiny, kdy jsem tě potkala.“

To se povedlo.

Nasralo ho to.

Otočil se, s již zdviženou rukou, aby ji uhodil. Instinkt ji přiměl otočit hlavu a zvednout paži, aby si kryla tvář, ale ne dřív, než naposledy střelila pohledem po obrazovce, kde Renzo pracoval. Sledovala, jak přeřezával drát. Přitom se ostře nadechla a zavřela oči, aby se připravila na blížící se facku.

Christianovi to neuniklo.

Ta facka nikdy nepřišla.

„Co udělal?“ dožadoval se. Otevřela oči a znovu spatřila Christiana přímo proti obrazovkám. „Co přeřezal? Proč nezačal odpočet? Co kurva udělal?“

Jeho hlas se stále zvyšoval, až prostě přímo řval. Zacpala si uši, protože to bolelo.

Neměla čas o tom dlouho přemýšlet. Už se natahoval po mobilu, který měl položený vedle obrazovek.

„Dálkový ovladač,“ zasyčel.

Ne.

To slovo křičelo v její mysli. Bez zaváhání vyskočila z postele a telefon mu z ruky vyrazila. Slyšela, jak sklouzl po podlaze. Christian se, s rukou zaťatou v pěst, otočil a praštil ji přímo do tváře.

Rozkvetla jí v něm bolest.

Explodovala přímo v její mysli.

Zrak se jí zamlžil, před očima ji vybuchovaly hvězdičky.

Byla si jistá, že pod silou toho úderu narazila do podlahy, ale ani tím si nedokázala být jistá.

Sakra.

„Zkurvená děvko,“ zavrčel na ni, „zůstaň tam dole jako pes, kterým jsi.“

Zamrkala právě včas, aby viděla, jak se k ní otočil zády. Sklonil se, jako by se snažil najít telefon. Zvedla se na roztřesené nohy. Vidění stále neměla tak skvělé a v uších jí zvonilo jako blázen.

Nezáleželo na tom.

Nesměl se dotknout toho zatraceného telefonu.

Popadla první věc, kterou mohla hodit – jeden z monitorů na stole – a hodila mu ho na záda. Obrazovka narazila zezadu na jeho hlavu a srazila ho na podlahu. Ale nestačilo to k tomu, aby ho to udrželo dole.

Když se zvedl, šel po ní. Nedostala ani příležitost otočit se a pokusit se utéct. Už ji měl dole na zemi. Mlátil ji jednou ranou za druhou. To jediné, co mohla udělat, bylo pokusit se je odvrátit nebo si chránit obličej. Jistě, podařilo se jí uštědřit mu pár vlastních zásahů – také ho nehty poškrábala po tváři, ale nic to neudělalo.

Nemělo to na něj ani sebemenší účinek.

Bože.

Ale neměl v ruce ten telefon.

Neměl dálkový ovladač.

To bylo to jediné, na čem záleželo – Pop.

Zaslechla jen ten tichý zvuk a pak ji k podlaze přišpendlila těžká váha. Neustálá bolest, která se jí rozléhala až do morku kostí, byla najednou pryč. Christian dopadl na stranu na jednu hromadu – z čela mu z jediné díry po kulce vytékala krev.

Zalapala po dechu.

Po tvářích jí stékaly slzy.

Celé tělo se jí chvělo.

„Dostal jsi ho, Luciane?“

Zvedla hlavu a našla svého tátu, jak spěchá do místnosti. Předtím ještě zavolal přes rameno: „Ujisti se, že je tam venku o všechno postaráno, jo?“

„Máš to mít.“

Jen zamrkala. „Tati?“

„Ty blázínku,“ zamumlal chraplavě a třesoucíma rukama ji zvedl z podlahy. „Ty zatracená bláznivko – proč?“

I když jí utíral slzy z tváře, stále vzlykala. „Musela jsem to zkusit, ne?“

„Lucio –“

Otočila se přes rameno a podívala se na obrazovku, kde byl Renzo stále před bombou. Podívala se tam právě včas, aby viděla, jak všechno, co držel, pustil, a vrhl se dozadu k autu, které bylo hned vedle něj spuštěno zpod zvedákem.

Zmizel.

Netušila, kam šel. Kam šel? Těžce, bolestivě se nadechla. A bomba vybuchla.

Kamery zčernaly a stejně tak i její vidění. To se stalo těsně předtím, než se zhroutila na podlahu.