Contempt - 19. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Renzo vystoupil ven z auta a cítil, jak mu pod bundu proniká chladný vzduch. Podíval se na nouzové dveře skladiště, uvnitř kterého, jak věděl, byli právě uvízlí muži Marcello a čekali, až vybuchne bomba.

Obrazně.

A to doslova.

Střelil pohledem do strany, odkud slyšel mumlání a našel tam stát další malou armádu aut a mužů. Pár z nich jich poznal jen díky tomu, že na těch zatracených ulicích vyrostl. Každý, kdo běhal po ulicích, znal důležité tváře zločineckých rodin, které ovládaly New York. V tomto druhu věcí nebylo chytré hrát hloupě.

Tyto muže však celé roky neviděl.

Ani ve zprávách.

Když Dante Marcello přišel blíž, Giovanni se od svého staršího bratra odlepil a prstem se významně zabodl do skladiště. Otevřel ústa, aby na druhého muže zakřičel, ale když si oba uvědomili, že Renzo tam stojí a beze studu sleduje jejich drobnou show, rychle je zavřel.

Pokud se ti lidé chystali na veřejnou scénu, pak by měli očekávat, že ji veřejnost bude sledovat. To lidé dělávali.

Giovanni se rychle narovnal a upravil si sako. Dante se už otočil, aby Renza, když k nim přistoupil blíž, pozdravil. O pár aut dál se v půlkruhu tísnila skupina shromážděných mužů. Pravděpodobně probírali plán, jak dostat ostatní ven ze skladiště, i když tím si nemohl být jistý.

Věděl, že pokud to bylo to, o čem diskutovali, dobře… měl pro ně špatnou zprávu. Zvenčí nebylo cesty ven. Někdo musel jít dovnitř a vyřešit to zevnitř. Pochyboval, že by se někomu z těchto lidí chtělo vejít do toho zkurveného skladiště. Bylo lidskou přirozeností, že nikdo nechtěl být obětí.

Za to je nevinil.

A v tomto městě byl tím jediným člověkem, který možná mohl být vybavený, aby se vypořádal s bombou tohoto kalibru. Zejména, pokud všechno, co Christian o bombě řekl, byla pravda – že byla dost velká, aby srovnala značnou část tohoto bloku se zemí; že měl několik záloh, které bylo třeba vyřadit, a pokud by první a druhá nezafungovaly, pak měl dálkový ovladač.

Problém byl… nemohl vědět, zda byly všechny ty věci pravdivé, pokud nevstoupí dovnitř. Musel se na bombu podívat. Musel na ni dostat své zkurvené ruce a zjistit, jak byla zapojená. Podívat se na všechny její části a součásti – připojenou elektroniku a metodu použitou k jejímu uvedení do provozu.

Pak a teprve tehdy bude schopný určit, zda to, co Christian řekl, byla zcela pravda, nebo jen částečná. A pokud to všechno byla pravda, pak musel pro tyto lidi něco vymyslet a to rychle. Protože všichni byli v prdeli.

Do každého posledního z nich.

„Budete se odsud muset dostat,“ řekl jedinému Marcello, který se díval jeho směrem – Dantemu. „Podle toho, co vím, je ta bomba dost velká na to, aby vyhodila tohle místo a zároveň i celý blok. Každý, kdo stojí do vzdálenosti bloku odsud, může být ve vážném nebezpečí.“

Dante přikývl a otevřel ústa, aby začal: „Jo, dostanu –“

„Nikam kurva nejdeme.“

Pohledem sklouzl k tomu rozzlobenějšímu z nich. Nebo kurva, možná byl Giovanni – Andinův otec, pokud věděl – jen vyděšený. Jeho syn byl uvnitř. Nemohl dovnitř. „Chcete, aby vaše žena pohřbila syna, synovce a manžela, až konečně vyhrabou vaše těla z trosek ven?“

Giovannimu frustrací ztvrdla čelist. „Nemůžu odejít. Je přímo tam,“ odsekl muž a ukázal na tu zkurvenou zeď, jako by ji Renzo neviděl. „Je přímo tam, dobře? Je hned za tou zkurvenou zdí a ty chceš, abych odešel?“

„Panují tady trochu silné emoce,“ zamumlal Dante. „Dostali jsme stejné zprávy jako Lucian a stejné živé vysílání. Všichni jsme informováni o tom, co je uvnitř a co se stane, pokud je někdo nedokáže dostat ven nebo bombu odpojit.“

Druhý muž se tvrdě zasmál a zvedl ruce do vzduchu. Zadíval se do oblohy a vydal výkřik, který se rozlehl uličkou mezi dvěma skladišti. Ostatní muži, kteří stáli v jejich půlkruhu, okamžitě ztichli a vrhli na Giovanniho zvědavý pohled. Nebo to možná byla starost.

Muž vypadal připravený vybuchnout.

Za to ho Renzo nevinil.

„Musíš se uvolnit,“ řekl Dante svému bratrovi. „Tohle není pro nikoho dobré, Gio.“

„To je moje jediné dítě, Dante,“ vyštěkl Giovanni na svého bratra.

„Já to vím!“

Gio divoce zavrtěl hlavou. „Ne, nevíš. Nemůžeš to vědět, protože to není tvůj syn. Je můj. On je kurva ten jediný, kterého mám, jasný? A má doma děti, ke kterým se musí vrátit – a manželku. A já mám kurva ženu, za kterou musím jít domů a vysvětlit, co se tu dnes stalo. Když půjdu domů a budu jí muset říct, že ho pohřbíme… ach, ty prostě… s těmi sračkami se můžeš jít hned teď vysrat.“

„Gio –“

Druhý muž s mávnutím ruky vysoko přes rameno od svého bratra zamířil pryč. „Kurva.“

Renzo si povzdechl a věnoval Dantemu pohled. „Hele, dovol mu, ať je rozzlobený. Tohle je hodně stresová situace a ty tam nemáš svoje dítě, že?“

Dante zavrtěl hlavou. „Ten je právě pro nás v pohotovosti – je chirurgem na úrazové pohotovosti. Další chirurg sem dneska letí z Kalifornie. Takže ne.“

„Dostaň chirurga blíž; na vzdálenost pár bloků.“

Starší muž s odkašláním odvrátil pohled. „Myslíš –“

„Nic. Nemyslím nic. Vím, že je lepší připravit se na nejhorší a doufat v nejlepší.“

„Jo, dobře.“

„Ale pro pořádek…“ Renzo si odkašlal a s rukama v kapsách své kožené bundy přenesl váhu z nohy na nohu. „Potřebuješ, aby byl chirurg poblíž pro kohokoli v okolí. Protože pokud to bouchne, nikdo uvnitř se nezachrání. Zatímco budu uvnitř, všichni se odsud musíte dostat co nejdál.“

Dante vydal tichý zvuk. „Nevím, zda dostanu Gia –“

„Tak ho odsud kurva odtáhni. Tohle není otázka k vyjednávání.“

„Můžeš nějakým způsobem minimalizovat dopad výbuchu?“

Renzo pokrčil rameny. „Nemůžu ti o té bombě nic říct, dokud nebudu tam uvnitř, nebudu ji vidět na vlastní oči a nespatřím všechny její části, ze kterých je vytvořena. Ale obvykle, z toho, co vím o bombách, jako je tato… ne, nebudu schopen minimalizovat výbuch, pokud vybuchne.“

„Kurva.“

Jo.

Kurva bylo to správné slovo.

Dante ovládl svůj výbuch a s posledním přikývnutím se na něj otočil. „Dobře, postarám se, aby byla oblast prázdná. Potřebuješ něco, než půjdeš dovnitř?“

O tom musel přemýšlet – opravdu chtěl jednu jedinou věc, ale tu teď mít nemohl. Chtěl mluvit s Luciou.

Chtěl jí říct, že ji miluje, a pokud to dnes neskončí tak, jak se za to modlil, že je mu líto, že nedostali příležitost zjistit tu věc mezi nimi tak, jak by měli být schopni zjistit.

Chtěl se jí omluvit za to, že opustil nemocnici, aniž by se s ní rozloučil, ale upřímně, byl stejný jako jeho malý bratříček. Byl jako Diego, protože i jeho slovo sbohem děsilo. Sbohem mu připadalo až příliš konečné a on se nesnažil odejít navždy. Snažil se k ní vrátit. Nemyslel si, že by to pochopila.

Chtěl jí říct, že pro něj stojí za ten zkurvený svět, a ještě za víc. Vždycky bude.

Proto tu dneska byl.

Kvůli ní.

Ale popletla mu hlavu – a ani to nebyla její chyba, protože obvykle to miloval. Ale dneska si nemohl dovolit, aby ho odradila od jeho hry.

Takže zavrtěl hlavou a odpověděl: „Ne, všechno, co potřebuji, mám ve svých kapsách, díky.“

Dante vytáhl svůj telefon a zeptal se: „Jaké je tvoje telefonní číslo – až tam budeš, chci na tebe přímou linku.“

Vychrlil ho ze sebe a zamířil k bočním dveřím, o kterých měl podezření, že zůstaly odemčené, aby mohli všichni bez problémů vejít do skladiště. Jo, vsadil by se, že tohle Christian už nějakou dobu plánoval, a teď najednou dávalo smysl, proč si ten kretén tak moc hrál v této čtvrti Brooklynu, zatímco ho sledoval.

Ne, že by na tom teď záleželo.

Měl na práci jiné věci.

• • •

Právě, když Renzo vstoupil do skladiště a se slyšitelným cvaknutím za sebou nechal zavřít dveře, v ruce mu zabzučel jeho telefon. Nechtěl se na něj podívat a přečíst si ať už jakýkoli vzkaz, který na něj čekal, když se v tu chvíli musel nadechnout a uklidnit se. Musel cítit plnou tíhu uvědomění si, že teď už nebylo cesty zpět.

Byl uvnitř.

Odejít znamenalo smrt.

Tak to bylo.

Jakmile se nadechl, zvedl svůj telefon, aby zkontroloval zprávu, která se mu ukázala na domovské obrazovce. Vypadalo to jako textová zpráva od Danteho. S tím by dokázal být v pohodě, nebýt slov, která mu ten muž poslal.

Ta výrazně zvýšila jeho úzkost.

Lucia šla za Christianem, bylo tam psáno.

Byla tu jeho část – ta hloupá část, která stále z větší části nebyla moc dobrá v promýšlení věcí – která najednou chtěla, aby se kurva otočil a zamířil ke dveřím. Bylo to hloupé, protože jakmile by je otevřel, všechno by šlo do háje. Celé tohle místo by vyletělo do vzduchu a všichni lidé uvnitř – včetně něj – by byli mrtví.

To byla realita.

A přesto ta jeho část stále chtěla odejít. Pořád chtěl jít za ní, protože co to kurva, Lucia? Co si myslela?

Přemýšlel, zda jejich rozhovor v nemocnici, který proběhl mezi ním a jejím tátou, nebyl tak tichý, jak si mysleli, že byl. Nebo možná… ta žena byla prostě chytřejší, než jí ostatní přiznávali, a zůstala dost blízko, aby poslouchala.

Buď, jak buď… co to kurva?

To bylo to jediné, co mi přišlo vhodné.

Dostaň ji od něj pryč, odepsal zpět.

Co jiného mohl dělat?

Nasrat, že tohle udělala.

Teď měl hlavu v prdeli.

„Takže poslali dovnitř tebe, hmm?“

Renzo zvedl oči od telefonu a setkal se s pohledem Johnathana Marcello. Díval se na něj Luciin bratr a vypadal, jako by byl uvnitř mrtvý. Jako by kurva nedokázal nic cítit a tohle pro něj byl jen dalším dnem.

Věděl, že to nemohla být pravda.

Ale kurva… taková situace by s lidmi dokázala udělat spoustu věcí. Nikdo na to nemohl reagovat stejně. Ani by to od nich nečekal.

Blízko za Johnem stál další muž, s rukama založenýma na hrudi. Andino. Luciin a Johnův bratranec. Podle toho, co věděl, hlavní boss organizace Marcello, zatímco John byl bossem jiné newyorské frakce pro Marcellos.

„Jo, poslali mě,“ řekl. „Našel někdo bombu?“

John vypadal, jako by si kousal vnitřní tvář, než pak zamumlal: „Směrem do středu. Jsou tam nějaké… ehm, zvedáky pro auta a další věci. Byla nastaveno přímo mezi dvěma z nich. Znáš ty zvedáky s těmi zkurvenými betonovými dírami pod nimi, aby tam mohl někdo slézt a pracovat na autech?

Renzo přikývl. „Jo.“

„Ty.“

„Jsou na zvedácích auta?“

John pokrčil rameny. „Jo, na obou z nich.“

„Takže se je tedy snažil skrýt. Nebo… zapříčinit, aby se trochu spojily.“

Muž za Johnem si tvrdě povzdechl a přejel je oba pohledem. „Jak se odsud kurva dostaneme, co?“

„Ještě nevím,“ odpověděl Renzo.

„No, nemyslíš, že bys na to měl kurva přijít?“ vyštěkl Andino. „Protože mám v tomto skladišti patnáct mužů, včetně nás, a oni pošlou tebe. Ty máš být ten zkurvený specialista na bomby, že? To je to, co řekl John. Tak proč nepřestaneš mluvit o kravinách a neřekneš mi, jak mě odsud kurva dostaneš zpátky k mé ženě a dětem.“

Renzo zvedl obočí. „Ne.“

Andino se otočil k Renzovi tváří v tvář. „Kurva prosím?“

„Nemusím tobě ani nikomu jinému nic říkat. Tohle je moje show. Co chci, jak pracuji a jak se to udělá… to všechno je na mně. Můžu pracovat, zatímco se budeš dívat, nebo můžu pracovat sám. Budu pracovat mlčky, dokud se nerozhodnu k něčemu jinému. Moje práce? Je kurva intenzivní. Kontroluji a soustředím se. Nelíbí se ti to? Tak si naser. Zvykej si, člověče. Zvedni se a nech mě dělat to, kvůli čemu jsem tady, nebo se kurva stáhni.“

Když se ticho mezi Renzem a Andinem prodlužovalo, John si odkašlal. „Hele, teď je trochu napjatý. Nechce být za debila, prostě se jen s takovýma sračkami moc dobře nevyrovnává, to je vše.“

Dobře, to všechno bylo hezké a skvělé.

Až na jednu věc…

„Jsem tady i já,“ odpověděl Renzo. „I já tady umřu. Tak se na to vyser a nech mě pracovat.“

• • •

Tohle není dobré.

Ach, tohle nebylo vůbec dobré.

Špičkou nástroje podobnému sekáčku na ledu, který vytáhl ze své malé soupravy, odloupl shluk drátů, aby se mohl lépe podívat, kam byl připojený. Problémem bylo, že tahle konkrétní bomba nebyla běžná – ne, že by nevěděl, na co se díval, ale spíše… chápal, co to znamená dívat se na zkurvený bordel.

Nazvat to bordelem bylo ve skutečnosti… urážka.

Tahle bomba byla úžasná.

Brilantní.

Smrtící.

Typicky by se velký shluk drátů na bombě kurva scházel do stejného místo – shluk by se připojoval na tu samou oblast, ale ne u této bomby. Ne, tady se ten shluk dělil do několika hadů drátů, které mířily na nejrůznější místa na bombě.

Do několika baterií pro udržení chodu elektroniky. Co bylo za problém? To mu to hatilo schopnost odpojit zdroj energie, když jich bylo několik, a byl si jistý, už jen díky elektronickému nastavení, že když vypne jeden zdroj energie, rozběhne se časovač, který byl momentálně v klidu, nastavený na deset vteřin a začne odpočítávat.

Deset vteřin.

To bylo to, co kurva měl.

Celých deset vteřin od okamžiku, co přeřízne drát, aby se pohnul.

Za deset vteřin by se nedokázal dostat na druhou stranu tohohle zkurvenýho skladiště. To byl vtip. Tahle bomba byla zaručenou smrtící pastí. Přál si vědět, kdo ji pro Christiana sestrojil. Mohlo to být jen omezený počet expertů na bomby. Na světě existovala jen hrstka lidí, kteří by dokázali vytvořit takové mistrovské dílo. Kdyby jen dokázal určit toho, kdo tuto bombu vyrobil, pak by možná věděl, kde hledat bezpečnostní pojistku.

Každý expert na bomby vždy vytvořil bezpečnostní pojistku. Jeden drát, který se má na bombě přeříznout, nebo jeden kousek, který se má odstranit, který by celou věc odpojil. Ujistil se, že tam měl pojistku pro případ selhání, protože během přepravy nebo jejím vytváření bylo vždy možné, že se něco může pokazit, což spustí časovač bomby dřív, než by měla začít odpočítávat.

Tuhle pojistku nedokázal najít.

Nevěděl, který drát přestřihnout, protože jich bylo příliš mnoho – příliš mnoho vodičů, než aby je bylo možné přeříznout najednou. Neměl dost rukou, aby přerušil všechny zdroje energie najednou. Neměl ani dost nástrojů, aby pomocí rukou ostatních mužů ve skladišti ty dráty přestřihl.

„Jak to vypadá?“ zeptal se John.

Z valné části mu musel přiznat něco k dobru. A všem ostatním mužům ve skladišti. Drželi se od něj dál – byli zticha. Nechali ho pracovat a nepletli se do toho. Nekladli požadavky ani na něj neštěkali, aby si kurva pospíšil.

To bylo to, co potřeboval.

Vypadalo to však, že to stejně nepředstavovalo žádný rozdíl.

Renzo ztěžka polkl – po páteři ho ta myšlenka mrazila. „Všichni jsou vzadu, že?“

John přikývl. „Jo, to je to, co jsem řekl.“

„A tam vzadu není žádná kamera?“

„Proto se tam uchýlili, jo.“

„Jsou tam dveře?“

John si odkašlal. „Ano… ale –“

„Jsou zadrátované a napojené na bombu, já vím.“

Opatrně odtáhl svůj nástroj podobný sekáčku na led od bomby a ruce si opřel o pokrčená kolena. S pohledem upřeným na bombu procházel jediné možnosti, které měl. Hrudník se mu svíral, protože mohl udělat jen jedinou věc – a ani to nebylo zcela bezpečné.

Christian měl stále svůj dálkový ovladač, který mohl vytáhnout, ale pokud by na kamerách neviděl ostatní muže, jak unikají ze skladiště, použil by ho? Pokud by neměl důvod stisknout tlačítko, stiskl by ho?

To si Renzo nemyslel…

Ale pořád to byl risk.

„Co si myslíš?“ zeptal se John.

„Mohu vás všechny dostat ven. Budete mít – nanejvýš, Johne – dvě minuty. To je všechno, dobře? Dvě minuty a musíte běžet tak daleko, a tak rychle, jak jen zvládnete. Dostaňte ty chlapy do uliček mezi budovami. Skloňte se k zemi a kryjte si hlavu. Ještě lepší by bylo, dostat se dovnitř něčeho.“

„Nerozumím –“

Renzo svým nástrojem ukázal k drátům na bombě, které vedly pouze k jednomu zdroji baterie – ten, který napojoval bombu na Wi-Fi, ale také tvořil bezpečný zdroj energie. „Tyhle dráty, které jsou zkroucené… dokud nepřeříznu latexový obal kolem nich, neuvidím, co je uvnitř. Jeden vede k Wi-Fi a druhý… ke zdroji energie pro jednu z baterií pro časovač.“ Kývl k dotyčnému časovači, který ukazoval deset vteřin. „Na zlomek vteřiny se přeruší drát, kterým stále prochází proud. Až uvidím obnažené dráty, dokážu udržet pohromadě dráty, které vedou k časovači, abych zastavil jeho odpočítávání.“

S kývnutím hlavy ke straně si povzdechl. „Ostatní dráty můžu nechat viset – ty, které řeší vyražené dveře. Umožní vám to dostat se kurva odsud pryč, ale musím rukama udržet ostatní dráty pod tím latexem, aby se nerozběhl časovač.“

„Deset vteřin nebude stačit, abychom nás odsud dostali všechny,“ upozornil ho John.

„Až je přestřihnu, můžu je držet, aby byly připojené, takže mozek na bombě nepozná rozdíl, ne, dokud je nepustím.“

„Nemohl bys je zkroutit –“

„Ne tenhle typ drátů. „Nikdy by se mi je nepodařilo zkroutit tak, aby mozek nerozpoznal rozdíl. To není riziko, které jsem ochotný podstoupit. Takže, zatímco je budu držet, můžete všichni vypadnout ven.“

John ztichl a pak tiše řekl: „Ale ty se ven nedostaneš. Musíš držet dráty. To je to, co říkáš.“

Ach, tak ten sráč to konečně pochopil.

Renza bolela čelist z toho, jak zatínal zuby. Bolelo ho srdce i na hrudi. Měl pocit, že se mu plíce pod žebry roztahovaly za hranici, kterou by měly. Bolelo to. Stejně jako jeho mysl a duše.

Protože to znamenalo jedinou věc.

Dneska tu zemře jeden člověk.

On.

„Rene,“ zašeptal John.

Neodvrátil pohled od bomby. „Nechci nic ohledně toho dostat dovnitř hlavy, dobře? Dostaň je všechny ke dveřím a počkejte.“

„Ale ty musíš –“

„Tohle je jediný způsob, Johne.“

Bože, věděl to.

Posledních dvacet minut strávil procházením každého centimetru té bomby a kabeláže. Veškeré elektroniky. Díval se na to ze všech možných úhlů, aby našel pojistku, ale neviděl ji. Nevěděl, kde byla.

Protože neexistovala.

Nebyl způsob, jak bombu deaktivovat.

Uvědomil si, že to byla Christianova poslední pojistka. Ujistit se, že neexistoval žádný zkurvený způsob, jak ji zneškodnit, jen pro případ, protože ten muž tady všechno naplánoval.

Ztěžka se nadechl, vytáhl tu jedinou latexovou trubičku se dvěma zkroucenými dráty a pomocí svého nástroje ji držel. „Řekneš jí, že ji miluji, že?“

Protože teď nemohl Lucii zavolat, aby jí to řekl sám. Kdo věděl, kde byla? Pravděpodobně stále s Christianem. Nikdo jim neaktualizoval novinky tak, jak slíbili, že udělají, až ji dostanou pryč od toho kreténa.

Podíval se na Johna. „Řekneš jí to za mě, že?“

John mu pohled opětoval, mrtvost v jeho očích z dřívějška byla pryč. Místo toho ji nahradily silné emoce a voda. „Každý den, Rene. Budu jí to připomínat každý den.“

Jo, dobře.

To mu přišlo jako fér dohoda.

„Běž ke dveřím, Johne. Zavolám.“

„Kurva.“ John se na něj naposledy podíval a zamumlal: „Aspoň to zkus, dobře?“

„Nevím, jak bych mohl.“

„To ani já ne, ale zkus to.“

Když John míjel auta na zvedácích, praštil do nich pěstí, čímž se aktivoval jejich kovový spínač. Ovládací skříňka cvakla a zvedáky se aktivovaly, takže auta na nich byla spuštěna téměř na úroveň betonových otvorů pod nimi.

Jako obal.

Kov na betonové krabici.

Zíral na to déle, než by měl… protože bylo by to možné?

„Ke dveřím,“ zaslechl volání.

To zlomilo jeho omámení.

Otočil zpátky k bombě a vytáhl nástroj, který bude potřebovat k přeříznutí latexové trubky a drátů. To jediné, díky čemu by to fungovalo, byla zručná a rychlá ruka. Možná, že v těch chvílích neměl myslet na Ligu a jejich trénink… ale tak trochu chtěl poděkovat Creemu za to, že pokaždé, když pracoval s dráty a nepohyboval se dostatečně rychle, dostal do kloubů ránu pružným kovovým spínačem.

Nevěděl, jak být pomalý.

O tom se ujistili.

Nasadil nůžky na dráty u latexu, zhluboka se nadechl a řezal, až se odhalil dráty, které potřeboval, obnažil z nich latex a zase je stiskl k sobě dřív, než si obvod uvědomí, že byl přestřižený. Celé to trvalo půl vteřiny a pokud by tam člověk stál a sledoval, jak to dělal, mnohému by to přesto uniklo.

Zároveň zakřičel: „Utíkejte.“

Časovač zůstal stát na deseti vteřinách.

Ale jeho srdce?

To bylo mrtvé.