Contempt - 17. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Renzo si s Lucianem vyměnil pohled. Vypadalo to, že muž jeho nevyřčená slova slyšel, protože se s přikývnutím zeptal: „Je nějaký problém, o kterém bych měl vědět, Renzo?“

Skoro se mu chtělo smát.

Problém?

To mu nepřišlo jako správné slovo pro to, co by se mohlo odehrávat na druhé straně Brooklynu. Nepřišlo mu to ani jako dostatečně velké slovo.

S povzdechem odpověděl: „Jo, problém je jeden způsob, jak to vyjádřit.“

Lucian sevřel rty do tenké linky, přitom si pohrával si s manžetou na saku. Renzo v tom činu rozpoznal přesně to, čím byl – muž, který se snažil zachovat si chladnou hlavu a klid. Lucian nevypadal jako typ, který by přehnaně reagoval kvůli emocím nebo strachu. Tomu rozuměl.

„Lucio,“ zamumlal Lucian, „nevadilo by ti dát nám chvilku na rozhovor?“

„Jasně, tati.“

Renzo se tehdy mohl ozvat a dát mu vědět, že už měla dost dobrou představu o tom, co se dělo a že bylo zbytečné ji posílat pryč. Ale pokud by se cítil lépe, pokud si myslel, že si nedělala starosti se současným dramatem, čemu by ublížilo, pokud by o tom mlčel?

Renzo vystoupil z výtahu a počkal, až se Lucia ocitne za rohem. Pak se s ponurým výrazem ve tváři otočil k Lucianovi. „Chceš nejdřív podrobnosti, které vím?“

Lucian pokrčil rameny. „Ocenil bych to.“

Prošel rychlým přehledem sraček, které znal – skutečnost, že John šel na schůzku, jak měl jít, a přibližný počet mužů, které si s Andinem na to setkání přivedli. Rychle prošel detaily o tom, že se Christian neukázal, neodpovídal na hovory a momentálně byl zcela mimo dosah jeho štěnic, protože jeho vozidla se stále tvářila jako zaparkovaná u hotelu, který používal pro svůj pobyt.

Když se dostal k faktu, že John – jeho syn – a ostatní jsou právě ve skladišti a měli důvod se domnívat, že odchod by byla špatná věc, ať už kvůli riziku přepadení, nebo kvůli čemukoli jinému, Lucian začal být viditelně rozrušený.

Byli zaseklí na místě.

„Jsi na řadě,“ řekl Renzo, když skončil. „Proč je to vendeta, a ne kretén s velkým egem, a ještě větším Caesarovským komplexem?“

Lucian se se zavrtěním hlavy suše zasmál. „Neměl jsem důvod se domnívat, že to tak bylo, Renzo, ale mohlo by to tak být. A to samo o sobě stačilo, abych se ujistil, že od okamžiku, kdy se objevil na radaru mého syna, Christiana Savino někdo sleduje.“

Zajímavé.

Až na to…

„To mi nic neřekne,“ řekl Renzo.

Lucian si povzdechl. „Řekl jsem ti to už dříve. Možná už nejsem ve hře, ale neustále ji z pozadí sleduji. V případě potřeby zakročím, abych své děti, bez ohledu na to, co chtějí nebo si myslí, ochránil.“

„Jo, to chápu.“

„Před více než třiceti roky,“ řekl Lucian tišeji, „byl v Itálii muž jménem Bruno Savino. Mohl by být Christianovým otcem, ale pokud vím, svého otce ani neznal. Až do svých pěti let byl držen v ústraní, a když jeho otec zemřel… dobře, nevím, co se stalo potom, ale vrátil se na veřejnost.“

Renzo zvedl obočí. „Sledoval jsi rodinu mrtvého muže? Proč?“

Lucian se na něj podíval. „Když byl můj syn John ještě miminkem, Bruno Savino ho unesl. Šel po manželce jednoho z mých bratrů a můj syn byl způsob, jakým to chtěl udělat. Očividně to nefungovalo – John je naživu a v pořádku. To samé však nemohu říct o Brunovi ani o malé hrstce mužů, které si s sebou přivedl, aby mu pomohli.“

Kurva.

Jo, to vysvětlovalo mnohé.

„Italové zbožňují své vendety, co?“ zeptal se Renzo.

Lucian si přejel rukou po čelisti. „Obvykle, když provádíme vendetu, to dáváme na vědomí. Máme takové tendence… máme rádi, aby nás lidé viděli přicházet, pokud rozumíš, co se ti snažím říct.“

Rozuměl.

Proč byl tedy Christian jiný?

„Předpokládám, že pokud by hodlal dát najevo, kvůli čemu do Ameriky přijíždí, nikdy by se nemohl dostat tak blízko k vaší rodině, jako se dostal, že?“

Lucian přikývl. „A pokud vezmeš v úvahu… událost, při které jsme zabili jeho otce, se odehrála před lety. Desetiletími, Renzo. Naše rodina se pohnula dál a s našimi dětmi jsme o tom nikdy nemluvili. Bylo to něco, co jsme chtěli zanechat v naší minulosti. A když naši synové začali vstupovat do našich rolí a přebírat naše rodiny, slíbili jsme, že ustoupíme a necháme je mít plnou kontrolu nad rodinou, byznysem a tím, jak chtějí, aby se to všechno řešilo. Není překvapením, že John nepoznal jeho jméno nebo nevěděl, co se stalo před desítkami let.“

„Víš,“ zamumlal Renzo, „tuhle zkurvenou informaci by bylo skvělé znát už před měsíci. Mohl jsem se o to postarat dřív, než se ten kretén vůbec dostal do New Yorku, Luciane.“

„Nechtěl jsem zasáhnout, pokud jsem nemusel. Dej mi něco k dobru – nemohl jsem vědět, že to byla vendeta, pokud proti nám nějakým způsobem nejednal nebo to nedal najevo. A nic z toho neudělal. Ne, dokud nebylo až příliš pozdě.“

To si Renzo nemyslel.

V okamžiku, kdy se ten kretén přiblížil k Lucii, by to pro něj byla velká rudá vlajka vlající vysoko ve vzduchu. Stalo se tak. Alespoň pro něj. Právě tehdy chtěl Christiana zabít, ale držel se zpátky, protože věřil, že se jednalo jen o jeho žárlivost, takže se snažil nepoddávat se svým slabostem.

Být lepším mužem a všechny ty sračky.

Nasrat.

„Dobře, konec s tím, co se dalo udělat,“ zamumlal si Lucian sám pro sebe, „protože to, co teď musíme zjistit, je to, co uděláme dneska… A s mým synem v tom zkurveným skladišti na druhé straně Brooklynu. Má ženu a děti, ke kterým se dneska večer musí vrátit, Renzo. A Andino, můj synovec? Má také manželku a několik dětí. Proč moji bratři –“

„Mám podezření, že to vědí,“ řekl Renzo. „Ale možná také vědí, co se tady snažíš zvládnout, Luciane, a zvažují, zda ti zavolat, nebo ne.“

Lucian se zamračil. „Zkurvená hloupost.“

„Jo, dobře –“

Chodbou se rozeznělo zvonění. Renzo dost rychle zjistil, co dělalo ten hluk, protože Lucian z kapsy vytáhl svůj mobil vytáhl. Beze slova odemkl jeho obrazovku, a když uviděl, co tam na něho čekalo, svraštil obočí.

„Co kurva?“

„Co to je?“ zeptal se Renzo.

„Video,“ zamumlal Lucian.

Beze slova otočil telefon, aby Renzo viděl, co bylo na obrazovce. Video zpráva přišla z neznámého čísla, ale netrvalo mu příliš dlouho, než zjistil, kdo ho pravděpodobně poslal, protože na něm byl Johnathan a kurva spousta dalších mužů, kteří vcházeli do skladiště.

„Sledoval je?“ zeptal se Renzo spíš sám pro sebe než směrem k Lucianovi.

Bože.

Byla mu zima.

Z tohohle mu byla zima, a to ani nebyl tím, kdo byl v tom zkurveném skladišti. Protože to bylo děsivé. Jako by Christian sledoval, jak jeho práce bez problémů vycházela, a možná si to užíval.

Jo, děsivé.

Renzo dokončil sledování videa, a ještě, než skončilo, přišla druhá zpráva. Odkaz. Nedoprovázela ho žádná slova, která by vysvětlila, o jaký odkaz se jedná nebo k čemu mohl vést, ale ani na vteřinu si nemyslel, že by šlo o… omyl.

Christian chtěl, aby se na ten odkaz podívali.

Chtěl, aby na něj klikli.

Lucian se na něj chystal kliknout, ale Renzo jeho ruku rychle odmrštil a skoro mu přitom vyrazil telefon z ruky.

„Co kurva?“ zavrčel na něj Lucian.

„Nevím, co ten odkaz dělá – je to spouštěč, Luciane? Klikneš na to a něco se aktivuje? Nevím.“

To z něj promluvil specialista na výbušniny. Jistě, byla to už nějaká doba, kdy si musel zahrávat s bombou, nějakou nastražit nebo deaktivovat, ale přesto… od okamžiku, kdy ho Liga postavila před rozebranou bombu a dala mu přístup k výbušninám, to měl vždycky vzadu v mysli.

Něco mu tam prostě cvaklo.

Bomby byly jako jeho zlost.

Nebezpečné.

Výbušné.

Smrtící.

Daly mu kontrolu a přinutily jeho mysl běžet. Když ho Liga trénovala, zaujaly ho jako nic jiného. Někteří lidé by dokázali pojmenovat všechny zbraně, které kdy byly na světě vyrobeny, ale on?

Uměl vyrobit bomby.

„Jo, kurva,“ zamumlal Lucian.

Pak mu začal telefon vyzvánět.

Stejné číslo, ze kterého přišly zprávy.

Lucian se na něj podíval.

Bylo to riziko – i zde se mohlo jednat o spouštěč. Zvedne hovor a něco se aktivuje. Se správným kódem by člověk dokázal udělat cokoliv. Bylo to tak jednoduché.

„Měl bych to zvednout,“ řekl Lucian.

„Je to riziko,“ odpověděl Renzo.

„Je to očividně on.“

Telefon stále zvonil; Christian se nevzdával.

Chtěl mluvit.

Renzo si nemyslel, že byl šlo o spouštěč. „Tak to zvedni.“

Lucian hovor přijal, ale dal ho na hlasitý odposlech. Jen pro případ, že by byl poblíž někdo, kdo by poslouchal, rychle ztlumil hlasitost a řekl: „U telefonu Lucian Marcello.“

„Ach, Luciane. Je milé konečně mluvit s mužem, kterého jsem sledoval… dobře, teď už většinu svého života.“

Renzo se podíval na Luciana, ale v jeho tváři byla maska nicoty.

„Vtipné,“ odpověděl Lucian chladně, „i já jsem sledoval tebe, Christiane. Vypadá to, že oba máme o sobě navzájem stejnou představu, že?“

„No, ty jsi v té hře trochu pozadu. Už jsem udělal své kroky, Luciane. Teď čekám, až se je pokusíš dohnat.“

„Přišel jsi dokončit byznys, ke kterému tvůj otec nikdy nedostal příležitost?“

Christian na druhém konci telefonu vydal jakýsi zvuk – směsice vzteku a bolesti, pomyslel si Renzo. Tak to znělo. Rychle to skryl svou další větou, ale nezáleželo na tom, protože to stále slyšel.

„Jediná vendeta, kterou jsem byl ochotný dodržet, byla ta, kterou jsem držel vůči tvé rodině, Luciane,“ řekl Christian, „takže mi dovol zajít do detailů, ano? Pokud si to dobře promyslíš, možná to oceníš.“

„O tom pochybuji,“ zamumlal Lucian.

„Oceníš to.“

„Pokračuj, Christiane.“

Christian zamlaskal jazykem. „Poslouchej, tohle je můj den. Všechno je podle mého načasování.“

„No, od toho, abych se pozvracel, mě dělí asi minuta – chemoterapie je svině, víš? Udělej to rychle, nebo budeš mluvit za zvuku splachování záchodu.“

Renzo stiskl rty k sobě, aby se ubránil úsměvu, protože kurva, Lucian na tyhle sračky dneska neměl čas. Kdo by to neocenil?

„Skladiště, ve kterém se momentálně nachází tvůj syn, synovec a… dobře, valná část jejich mužů, je napojena na bombu, která srovná se zemí polovinu bloku,“ řekl Christian. „Když vešli dovnitř, byli v pořádku, ale jakmile odejdou…“ Muž se odmlčel a pak s pobaveným smíchem dodal: „Dobře, bude to bum. Nádherný způsob. Uvědom si, že já mám ten spínač, Luciane, takže pokud by se cokoli pokazilo, stačí mi na telefonu stisknout jediný kód jako textovou zprávu a tím to pro ně skončí.“

„Co tedy chceš?“

Christian na chvíli ztichl a pak řekl: „Nic, Luciane.“

„Nic?“

„Chci je vidět umírat, jako jsi ty před lety viděl umírat mého otce. To si zasloužíš. Budeš trpět stejně jako jsem trpěl já, když jsem ztratil muže, kterého jsem nikdy neměl možnost poznat. Myslím, že to je férový obchod, ne? Jo, a ten odkaz, co jsem ti poslal, to je jen živý přenos, abys je mohl sledovat uvnitř. Můžeš jim zavolat a popovídat si… jejich ženy a děti si s nimi mohou také povídat, pokud je chceš takto potrestat. Rozluč se.“

Renzo se setkal s Lucianovým zběsilým pohledem a ústy naznačil: Zeptejte se na časovač.

Lucian přikývl.

„Existuje záloha časovače, Christiane?“ zeptal se Lucian.

„Žádný časovač, dokud si s bombou někdo nepohraje. Pak ano, začne odtikávat. Ale jinak jsem se chtěl prostě jen dívat, jak zpanikaří jako krysy, až konečně zjistí, že neexistuje žádná skutečná cesta ven. A ani na vteřinu si nemysli, že by jim mohl pomoci někdo zvenčí a podržet dveře otevřené. Všechny mají senzory, které to poznají. Teď jsou tam uvnitř a není cesty ven. Jak příhodné, nemyslíš, Luciane?“

„Jak to?“

„Můj otec se vás všechny kdysi pokusil vyhodit do vzduchu, že? Vás, všechny tři bratry najednou… bohužel selhal. Já neselžu. Měj se hezky – tím vendeta mezi námi skončí.“

Christian zavěsil hovor dřív, než to mohl udělat Lucian. Renzo mu musel telefon fyzicky vzít z ruky, aby ho nerozmlátil na kusy. Viděl v jeho očích, že to bylo přesně to, co chtěl s telefonem udělat.

„Nedívej se na živé vysílání,“ řekl mu Renzo. „Nedělej to.“

Lucian se na něj podíval, ale pak oči rychle odvrátil. Ne však dříve, než v nich Renzo uviděl vodu, která z nich unikala. A jeho čelist – pevně sevřenou a napjatou. Při každém zatnutí zubů a polknutí mu pracovaly svaly.

„Můžu to odpojit,“ zamumlal Renzo. „Nech mě se o to pokusit.“

Lucian zavrtěl hlavou. „Nemožné. Slyšel jsi, co řekl – má na té bombě tři zálohy, Renzo. Když se otevřou dveře, aby se někdo dostal ven, vybouchne. Pokud si s ní někdo začne pohrávat, automaticky se začne odpočítávat. A zatímco sleduje živé vysílání, má v ruce odpalovač.“

Renzovi na ničem z toho nezáleželo.

„Můžu ji deaktivovat. Můžu.“

Lucianovi se třásly ruce, ale skryl to tím, že si je strčil do kapes kalhot. „Je to přání smrti.“

„Mohl bych je dostat ven. Musí nějak existovat cesta ven, ne? Prostě… nech mě to zkusit. Nemůžu to vědět, pokud tam nepůjdu a nezkusím to, Luciane.“

„Renzo –“

„Musíš mě nechat to zkusit, Luciane. Podívej se na všechno, co jsi udělal a co jsi mi dal. Tohle je to, co dělám. Nech mě to zkusit.“