Contempt - 8. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Slečno, vaše snídaně…“ Servírka postavila před Luciu talíř s vaflemi a zářivě se usmála. „Užijte si ji.“

„Grazie.“

Dívka přikývla. „Pokud pro vás mohu ještě něco udělat, neváhejte a dejte mi vědět.“

„Udělám.“

Jakmile servírka zmizela, Lucia se vrátila zpátky ke své snídani. Obvykle jedla přímo ve svém hotelovém pokoji, ale dneska ráno se rozhodla zkusit něco jiného. Její krátký pobyt v New Yorku se teď změnil na tři týdny. Ne, že by to bylo něco, co očekávala, ale… dobře, nebyla připravená odejet.

Táta navíc ještě neskončil s léčbou. Ale už byl skoro u konce, což byla dobrá věc. Nicméně nebyla připravená vrátit se do Kalifornie dřív, než si bude myslet, že byl ten správný čas. Netušila, kdy nastane, ale věděla, že teď nebyl.

K tomu přidejme věc s Renzem o týden dříve a… jo.

Možná se stále ohlížela přes rameno a čekala, že tam znovu bude stát. Pozorovat ji, ale nehybný jako socha. Přesto s očima stále tak výraznými a plnými duše, které už až příliš dlouho na sobě necítila.

Chtěla ho najít, jak tam stojí.

Nestál.

Nechtěla se však vzdát.

Z křišťálové sklenice vedle talíře s jídlem upila pomerančový džus a pohledem sklouzla ke svému mobilnímu telefonu na stole, protože právě zabzučel příchozí textovou zprávou. Rychle ho zvedla a odemkla obrazovku, aby viděla, co jí přišlo.

Byla to máma.

Tvůj táta poslal do hotelu řidiče, kdykoli budeš připravena odjet, napsala Jordyn.

Lucia se usmála. Děkuji, odepsala.

Miluji tě, rychle přišla další zpráva.

Já tebe taky, mami, napsala, čímž konverzaci ukončila.

Máma by to jistě neřekla nahlas, ale byla u vytržení, že Lucia, co se táty týče, vynakládala úsilí. To bylo to jediné, co po ní chtěla. Lucia nebyla ochotná ji vysvětlit, že ne, že tátovi přesně neodpustila, ale pro tuto chvíli to odložila stranou.

Bylo to něco, k čemu se vrátí později, a pak mohli s Lucianem vymýtit všechno, co se v minulosti stalo.

Teď na to nebyl správný čas.

Lucian měl dneska sezení v nemocnici, a protože Jordyn měla něco, o co se musela postarat, znamenalo to, že tam táta bude muset jít sám. Lucii se to pomyšlení nelíbilo, a i když byl někdy z léčby náladový a bylo mu nevolno, raději by tam byla, aby mu poskytla někoho, s kým by si mohl během chemo povídat.

Proto ten řidič, který čekal venku.

Pravděpodobně strážce Marcello.

Musel by to být někdo, koho znala – neposlali by jen tak někoho náhodného. Jakmile dojí snídani, vyjde ven a setká se s ním, aby pak zamířila do nemocnice, kde bude s tátou během jeho léčby sedět.

Už měla vafle napůl snědené, když ji známý hlas přiměl zvedat hlavu. Pohledem okamžitě přistála na vysokém, pohledném muži, který mířil k ní. Při pohledu na ni se zazubil – předváděl dokonalou řady bílých zubů s lehkým, okouzlujícím úsměvem. Jeho třídílný oblek vypadal jako šitý na míru jeho postavě a na širokých ramenou mu skvěle seděl. Ostříhané vlasy měl uhlazené dozadu a hnědé oči se mu rozzářily štěstím.

Sama naopak ztuhla.

Christian Savino.

„Lucio, dolcezza, jaká je šance, že bys byla v tomto hotelu i ty?“ zeptal se a každým slovem byl u jejího stolu blíž. Jeho krok byl lehký a sebevědomý. Pokud si všiml jejího nepohodlí, když ho tam viděla – v New Yorku, ve stejném hotelu jako ona sama, jako by se muselo jednat o náhodu – nedal to najevo. „Astoria má to nejlepší z nejlepších, že?“

Odpovědět jí trvalo až příliš dlouho, což byla zatracená chyba. Hlavně proto, že mu její váhavost poskytla víc než dost času, aby se dostal k jejímu stolu a posadil se naproti ní. Aniž by se napřed zeptal.

Posadil se naproti ní, zasmál se a natáhl se, aby zvedl její ruku. Klouby jejích prstů si přitáhl ke rtům a na kůži ji vtiskl rychlý polibek. Potlačila nutkání vymanit se mu, ale jen proto, že na něj nechtěla být záměrně hrubá. Jistě, nesdílela zájem, který o ni, jak to vypadalo, měl, ale to neznamenalo, že si musela kopnout do jeho ego, když už tu byla.

To jí přišlo trochu moc.

Kromě toho se Italové vždycky chtěli dostat blízko. To bylo tak, jak vyjadřovali ve svém životě naprosto všechno. Doslova. Od svého hněvu po radost nebo lásku. To vše vyjadřovali fyzicky. Jako polibek na tvář nebo plácnutí se do týla.

Nebo dokonce polibek na něčí klouby. Nemuselo to znamenat něco konkrétního – prostě to tak bylo. Až na to… věděla, že tento muž o ni měl zájem, takže měla sklon věřit, že pro něj to znamenalo víc než jen sladké gesto.

„Christiane,“ řekla a zachovávala si příjemný tón hlasu. „Jsem překvapená, že tě tu vidím.“

Žádná lež.

Přijel do New Yorku jen proto, že tam mu Kelly řekla, že tam odjela? Protože pokud ano, bylo to trochu strašidelné.

S mávnutím ruky se na ni usmál. Nakonec pustil i její ruku, takže využila příležitosti schovat ji pod stůl, kde si o sukni svých jarních šatů setřela dotek jeho rtů z kloubů prstů.

„Byznys,“ řekl. „Dohoda, kterou jsem se pokoušel uzavřít s někým v Kalifornii – jiná než ta, která zahrnovala umělecký tisk, který jsem s sebou přinesl – málem ztroskotala a napadlo mě, že dorazit přímo na jeho domovské území by mohlo… dobře, že by mohlo věci změnit. Nebo v to doufám.“

Hmh.

„A jaký je tvůj byznys?“ zeptala se.

Pokrčil rameny. „Trochu toho a trochu onoho. V podstatě dovoz a vývoz. Někdo potřebuje něco konkrétního a já mám prostředky, jak mu to získat.“

Nemyslela si, že jí říkal celou pravdu, ne, když vzala v úvahu jeho potutelný úsměv, ale rozhodla se netlačit. Během svého života se naučila příliš mnoho se na něčí byznys neptat, protože stejně jako její rodina… dobře, ne všechno muselo být legální. Podrobnosti nepotřebovala.

„Ale mám štěstí,“ řekl, „protože tě znovu vidím. Rád bych to dělal častěji, Lucio. Myslím vidět se.“

Zamrkala.

Páni.

To byl… obrovský krok vpřed.

Každopádně mu musela připsat body za jeho sebevědomí a aroganci. Ne, že by to cokoli měnilo na novince, kterou se mu chystala sdělit.

„Ani nemlátíš prázdnou slámu, co?“ zeptala se napůl žertem.

Vrhl po ní dalším okouzlujícím úsměvem, a dokonce na ni pro jistotu mrkl. Pro jinou ženu to samo o sobě mohlo být víc než dost, aby souhlasila s čímkoli, co chtěl. Pravdou bylo, že nevypadal špatně. Ani v ní nevyvolával špatné vibrace. Jistě, měl bohatství, postavení a úroveň.

Sen každé ženy.

Jen ne její.

„Poslouchej,“ začala a doufala, že ho lehce zklame, „není ten správný čas, abych s někým… chodila.“

Jo, to znělo dobře.

Z většiny.

Jeho úsměv vůbec nepolevil. „Proč ne, bella donna?“

„Z mnoha důvodů.“

A žádný, o který by se chtěla podělit.

„Ani na večeři?“ zeptal se. „Možná drink? Nebo… co kdybychom jako přátelé, nebo dokonce… hmm, náhodou znám novou galerii, která se právě otevírá, a je v ní obraz, který mě zajímá. Možná bys mě mohla doprovodit a říct mi, co si o něm myslíš a zda stojí za cenu, kterou žádají. Pak je to všechno byznys – nic jiného, ne?“

S tím by mohla souhlasit, už jen proto, aby ukojila jeho žádost a dostala ho ze svých zad. Šlo však o to, že měla vážné podezření, že pokud na jeho nabídku řekne ano, nepochopí náznaky, že neměla zájem.

„Promiň,“ řekla, „nemohu. Když jsem tady, jsem trochu zaneprázdněna rodinnými záležitostmi, to je celé.“

„Škoda.“ Jeho úsměv změkl. „Mohl bych ti alespoň dát své číslo? Pro případ, že si to rozmyslíš – samozřejmě ne, že bych to od tebe očekával.“

„Já –“

Rychle se natáhl přes stůl a zvedl ruku, aby jí přehodil volné vlny vlasů zpátky přes rameno. Byl to lehký dotek – měkký a jemný. „Nemusíš volat, mia cara. „Je to… taková ta věc jen pro případ.“

Dobře.

„Jistě,“ řekla a zvedla svůj telefon, aby ho odemkla.

Navzdory tomu se ani nepohnul. Nestáhl se zpátky, aby jí dal trochu prostoru. Ne, zůstal neuvěřitelně blízko a ve skutečnosti se stále dotýkal jejích vlasů, které ji strčil za ucho. Právě si od ní vzal její odemčený telefon, když přes jeho rameno zachytila pohledem jiné tělo.

Zamrkala.

Vydechla.

Z pohledu na muže, který kráčel směrem k nim, ji zabolelo srdce. Na sobě měl koženou bundu, tmavé oči mu plály ohněm a jeho nádherná tvář se jí vryla do paměti. Reakce jejího těla, když ho uviděla, byla niterná a syrová.

Když se blížil k jejímu stolu, Renzův krok nebyl úplně stejný jako Christianův. Místo lehkých, plynulých kroků, byly ty jeho pevné a rozhodné. Vypadal připravený něco rozervat, ale to jediné, na co se díval, byla ona.

Rychle se nadechla.

Bolelo to.

Upřímně, nepřipadalo jí to jako dost.

Při pohledu na Renza se jí hlavou honilo tolik otázek. Přímo na špičce jazyka měla hromadu sraček – vzadu v hlavě se jí rodilo silné zhroucení. Byl příliš blízko, a přesto ne dost blízko.

Takhle blízko si ho mohla lépe prohlédnout. Nebyl stejný – změny byly malé, ale byly tam. Vlasy měl o něco kratší. Pohled o trochu chladnější. Pryč byly některé jemnější linie jeho tváře, které mu dodávaly mladistvý vzhled, když ho viděla naposledy. To vystřídaly hrubé, tvrdé mužské linie. Kroužek v nose byl taky nový, ale zatraceně… líbil se jí. Stejně tak jako tetování, které vykukovalo na jeho ruce a krku.

Možná nové věci k objevení.

Bože.

Tak rychle tam bylo.

Christian, když jí vrátil telefon, vypadal, že si konečně všiml jejího rozptýlení. Stačil jediný pohled přes rameno, aby uviděl Renza, ale bylo až příliš pozdě, aby něco řekl. Renzův naštvaný výraz se změnil v něco jemnějšího a sladšího. Dokonce se usmál.

Předvedl své bílé zuby, mrkl na ni, sklonil se, přehodil jí paži přes rameno a políbil ji přímo na temeno hlavy.

Tak důvěrně známá akce.

Bože.

Voněl stále stejně.

Kůží, pižmem a mužem.

„Ahoj, zlato, promiň, že jdu pozdě,“ zamumlal jí do vlasů. „Měli bychom odsud vypadnout, co? Nechci přijít pozdě.“

Pozdě kam?

O čem to mluvil?

Nedal jí příležitost zeptat se na ty věci. Místo toho ji pomohl zvednout se od stolu. Přitom se na Christiana usmál. „Omlouvám se, že to zkracuji – možná příště? Mimochodem, jsem Ren.“

Christian ani na vteřinu nezaváhal. „Christian.“

Lucia stále přemýšlela, co se právě stalo.

• • •

„Co to děláš?“ zasyčela Lucia, když se pokusila vytrhnout paži z Renzova pevného sevření. I když ji vedl ven z hotelu, pevně ji držel. Vlastně nechtěla, aby ji pustil – líbilo se jí, jak jí prsty objímal kolem paže a držel ji blízko sebe. Ale to byl ten problém… nechalo ji to zmatenou a smutnou. „Nech mě –“

„To je tvůj chlap?“ zeptal se.

Když se podívala směrem, kterým ukázal, svraštila obočí. Šlo o auto, které čekalo hned u dveří hotelu a muže, který stál vedle zadních dveří spolujezdce. „Jak jsi věděl, že to je můj řidič? Sleduješ mě?“

Se zvednutým obočím se na ni podíval. „Jezdí v černém autě, má na sobě oblek a jakmile jsem tě vytáhl ven ze dveří, vypadal, jako by byl po mě připravený jít. To všechno na mě křičí strážce Marcello. Ne, zatraceně tě nesleduju.“

Ale chtěl.

Slyšela to z jeho hlasu.

Netušila, co si o tom myslet.

Ohlédla se po muži, který čekal u auta, a přikývla. „Jo, to je moje auto.“

„Dobře, nastup si.“ Nedal jí zrovna příležitost se dohadovat. Než si uvědomila, co se stalo, zatlačil ji na zadní sedadlo a opřel se ve dveřích. „Prostě se usmívej, dobře?“

„Nechápu, proč ses tak objevil a –“

„Nevím, co má za lubem,“ řekl Renzo.

„Kdo, Christian?“

Přikývl. „Jo, on.“

„Je to obchodník z Itálie. Potkala jsem ho v galerii, kde pracuji.“

Smích, který vyšel z jeho úst, by se dal popsat jen jako hořký. Nic jiného by se na něj nehodilo. Trochu ji šokovalo, jak drsně to znělo, a přesto v kontrastu s tím, jak skvěle mu slušel, to s jejími vnitřnostmi dělalo cosi špatného.

Tak zatraceně špatného.

Znovu na ni dopadl pohledem a okamžitě ji utišil. „Christian Savino je mnohem víc než jen obchodník z Itálie, a to je teď jen část mého problému.“

Nenechal ji říct nic jiného a dveře auta zavřel. Zmateně sledovala, jak strážci venku řekl pár rychlých slov, pak auto zadem obešel a vklouzl na druhou stranu.

Nastoupil i řidič.

Brzy se rozjeli.

Lucia celou dobu těkala pohledem mezi okénkem a Renzem vedle sebe. Ach, jistě, držel mezi nimi odstup. Dobré dvě stopy na sedadle, ale přesto… cítila jeho teplo a jeho vůni. Byl příliš blízko, a přesto ne dost blízko. Měla pocit, že všechny ty emoce, které potlačovala, se znovu draly zpátky na povrch.

Do prdele.

Byla opravdu v naprostém zmatku.

„Kde jsi byl?“ zeptala se ho.

Podíval se na ni. „Nevím, co tím myslíš.“

„Proč jsi mi neodpovídal? Proč jsi mi nezavolal? Hledal jsi mě vůbec někdy, Rene? Jak dlouho jsi venku? Prostě… žiješ jsi svůj život, aniž bys byť jen na vteřinu pomyslel na mě? To teď děláš?“

V očích se mu objevilo cosi temného.

Možná bolest?

Netušila.

„Co –“

„Myslela jsem na tebe každý den. Pomyslel jsi někdy ty na mně?“

Zamrkal.

Během jediné vteřiny – nádechu – překonal vzdálenost, která je dělila a byl přímo před ní. Rukama ji pevně sevřel za čelist a přitáhl si ji k sobě. Polibek pálil, ale ouha, taky to byl tak zatraceně dobrý pocit. To, jak se jeho rty spojily s jejími, bylo dost tvrdé, aby jí tím udělal modřiny. Ten tanec byl však povědomý. Stejně jako jeho chuť i to, jak ji obklopoval každou svou částí, a to, jak díky tomu zmizel zbytek světa. Jazykem narazil do švu jejích rtů. Nedokázala si pomoci a otevřela je, jen aby ho ochutnala.

Jo, všechny ty roky…

Pořád jí to připadalo jako včera.

Bylo to šílené.

Tak skvělé.

A taky špatné.

Až příliš brzy se odtáhl a roztřeseně vydechl, i když zůstal blízko ní. Dost blízko na to, aby když zamumlal, se svými rty dotýkal jejích. „Čekal jsem zkurvených pět let, abych to udělal znovu.“

Tehdy jí unikla slza.

Nesetřela si ji.

„Nemůžu to vysvětlit…“ Zavrtěl hlavou. „Zeptej se svého táty, Lucio. Zeptej se ho na dohodu.“

Zamrkala. „Dobře.“

Co jiného mohla říct?

„Do nemocnice, slečno?“ zeptal se strážce z přední části auta.

Když jí dal Renzo trochu prostoru a konečně měla pocit, že mohla znovu dýchat, odkašlala si. „Jo, díky.“

Měla podezření, že strážce mohl vědět o tom, že táta byl nemocný, protože to byl obvykle on, kdo ji vozil do nemocnice. Takže neměla pocit, že by si v jeho přítomnosti musela dávat pozor na jazyk.

Renzo se na ni podíval. „Nejsi nemocná, že ne?“

Byla to druhá přirozenost… prostě ji to jen vyklouzlo přímo z jazyka. „Můj táta – rakovina.“

„To je mi líto.“

Zamračila se. „Jo, mě taky.“

Ale pravděpodobně z úplně jiných důvodů.

• • •

„Tati?“

Lucian z místa, kde sestra připravovala jeho port na napojení, zvedl hlavu, a na Luciu, která stála ve dveřích nemocničního pokoje, se usmál. „Lucio, pojď si ke mně sednout, srdíčko.“

Pro teď zůstala tam, kde byla.

Neuniklo mu to.

„Něco se děje?“ zeptal se.

Podívala se po sestře. Vypadal, že to pochopil. Teprve poté, co sestra dokončila svou práci a začala léčba, zůstali sami v klidu a soukromí. Jakmile se dveře zavřely, Lucia místnost přešla a posadila se vedle něj. Cítila, jak se na ni díval, ale sama dokázala jen pozorovat své ruce ve svém klíně.

Cítila toho až moc.

Myslela na až příliš mnoho věcí.

Bylo toho všeho moc.

Renzo ji doprovodil do nemocnice, ale pak řekl, že musí jít. Nic dalšího nevysvětlil, ani ji neřekl, kdy by se mohl vrátit. Prostě jen odešel, takže zůstala zmatenější a zraněnější než kdy dřív.

Nechtěla se takhle cítit.

„Věděl jsi o Renzovi?“ zeptala se a podívala se na něj ze strany. Nic neřekl, ale možná právě proto věděla, že ano, že si toho byl vědom. Když Lucian něco nevěděl, rychle to popřel – neobtěžoval by se, pokud by o tom musel lhát. „Víš, vždycky jsem přemýšlela, co se s ním stalo, protože… poté, co byl přemístěn z Rikers ze státní vazby kvůli dalším obviněním, prostě zmizel. Bylo to, jako by neexistoval – všechno bylo pryč.“

Stále mlčel.

Nevadilo jí to.

„Ale je zpátky a vypadá to, že pravděpodobně nějakou dobu někde byl. Říkal… měla bych se zeptat tebe, tati. Něco o dohodě, tuším.“

Odkašlal si. „To udělal teď?“

„Ano. Nezníš ani překvapeně.“

„Že k tobě našel cestu zpátky? Ne. Že se nedokázal udržet stranou? Ne.“ Když zvedla hlavu a setkala se s jeho pohledem, usmál se. „Věci si vždycky najdou svou cestu – to mě naučil sám život.“

Měla tolik otázek.

I když žádná z nich nevyšla nahlas.

„Renzo už není stejný jako býval,“ řekl, „a částečně je to moje chyba. Ta dohoda, kterou zmínil… má co do činění s lidmi z Vegas a s něčím, co se stalo, když jste tam byli před pěti lety. Někdo zemřel, Lucio, a za to se musel zodpovídat.“

Zamrkala, uvědomila si…

„Myslíš Tuckera?“

Naklonil hlavu ke straně, ale nic neřekl.

„Tati, to nebyl Ren –“

„Já vím,“ zamumlal. „Ale to mezi ním a mnou nic nezměnilo… nemluvě o nich. Mladík, který zemřel, byl zapletený do něčeho většího, než jak to pravděpodobně vypadalo, a za tu smrt musel někdo zaplatit. Byla uzavřena dohoda mezi mnou, Renzem a organizací. Společností s názvem Liga.“

„Co je to Liga?“

Slabě se zasmál. „Na to není tak snadné odpovědět, ale myslím, že by se dalo říct, že trénují lidi, aby dělali spoustu věcí.“

To jí nic neřeklo.

„Jako co?“

„Špatné věci; dobré věci,“ odpověděl. „Nejsem si jistý, že bys pochopila, pokud bych se pokusil –“

„Prostě to řekni.“

Povzdechl si. „Snadný popis by bylo to, že cvičí vrahy, ale není to tak jednoduché. Mnoho jejich členů má velice specializovanou sadu dovedností – pokud je to to, co chtějí dělat, jsou smluvně zavázáni lidem na čtyři nebo pět let.“

Ztichla. „A co?“

„Slyšela jsi, co jsem řekl,“ odpověděl tiše. „V jeho případě – Renzo – si nemohl vybrat, že bude uzavřená dohoda na dobu určitou. Musel splatit dluh, takže k jeho smlouvě došlo bez ohledu cokoli ostatního. Taková byla dohoda. Pět let svého života věnoval Lize a během té doby se musel řídit jejich pravidly a požadavky. Domnívám se, podle toho, co vím, že jednou z těch věcí bylo, aby se odsud a dobře, i od tebe… držel dál.“

Bože.

Byl tohle skutečný život?

„Mám další otázky,“ přiznala.

Přikývl. „Možná později? Cítím nevolnost.“

Jo, chemo byla taková svině.

Později si o tom promluvit nemohli. Právě, když končil chemoterapii a dorazila sestra, aby odstranila infuze z portu, se ve dveřích nemocničního pokoje objevili dva muži. Zahlédla je jako první a cítila bolest, která z obou jejích strýců vyzařovala.

Giovanni.

Dante.

„Luciane,“ řekl Gio tiše.

Přesto pevně.

Viděla, jak tátovi, který se právě natahoval po telefonu na stolku vedle křesla, ve kterém sedával, když podstupoval léčbu, ztuhla záda. Narovnal se zatraceně mnohem pomaleji než ho, kdy dřív viděla, a otočil se ještě pomaleji, aby čelil svým bratrům, kteří stáli ve dveřích.

Nikdo z nich dlouho nepromluvil.

Prostě jen… zírali.

„Proč?“ zeptal se nakonec Dante a prolomil tak ticho. „Proč, Luciane?“

Tátovo tajemství bylo venku.

„Jak ses to dozvěděl?“ zeptal se svého bratra.

Dante sjel pohledem k ní a pak se vrátil zpátky k tátovi. „Řidič tvé dcery – slyšel, jak říká, že jsi nemocný, a… slova se šíří.“

„Chceš říct, že s tím běžel přímo za tebou.“

„Jo, dobře,“ odpověděl Dante s pokrčením rameny.

Gio se ponuře zasmál. „Měl jsi to být ty. Měl jsi to být ty, kdo nám to měl říct.“

„Mám rakovinu,“ odsekl. „Nikomu nic nedlužím.“

„Tati,“ zašeptala Lucia, „buď hodný.“

Chemo ho někdy srala. Jako by tu špatnou náladu jen zhoršovala, ale chápala to. Její strýcové možná ne.

Lucian se podíval na ni a pak zpátky na své bratry. „Snažil jsem se… zvládnout to.“

„I když sám?“ zeptal se Gio. „Mohli bychom –“

„Co?“ zeptal se Lucian, ale v tónu jeho hlasu to slyšela. Bolest – neskutečnou bolest. Byl unavený a tohle dneska dělat nechtěl. „Co, Gio, dívat se, jak je mi špatně? Sledovat, jak do mě pumpují jed, aby mohl zabít jiný druh jedu? Sledovat, jak se snažím jíst, přestože se mi chce zvracet? Dívat se na mě, jak dvacet minut lezu do postele, protože jsem kurva vyčerpaný? S čím mi chceš pomoct?“

„S tím vším,“ řekl Dante tišeji než ho, kdy slyšela mluvit. „S tím vším bychom pomohli, Luciane, ať chceš, abychom to viděli, nebo ne.“

Tehdy viděla, jak tátu opustila všechna bojovnost. Jistě, musela se ho zeptat na víc věcí, zejména na Renza, ale to mohlo a muselo počkat na jindy. Právě teď museli řešit jiné věci – důležitější věci.

Vyklouzla z nemocničního pokoje ven, aby tátovi a strýcům dopřála trochu soukromí. Předtím, než za sebou zavřela dveře, se ještě jednou ohlédla přes rameno.

Tři muži uvnitř se objímali.

A brečeli.

Zavřela dveře.

Svět to nemusel vidět. Ne tátovo zhroucení, strach jeho bratrů nebo jejich bolest.

Nikdy.