Contempt - 7. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Kurva.

Renzo klekl až moc – ve svých myšlenkách i každodenních hovorech používal slovo kurva jako naprosto běžné slovo se spoustou významů. Když ho použil, mohlo být čímkoli a vším, co potřeboval. Přídavným jménem, slovesem… podstatným jménem. Komplimentem nebo urážkou.

Nezáleželo na tom.

Ale právě teď?

Kurva bylo ta jediná věc, kterou jeho mysl křičela. Bylo to to jediné slovo, které, jak se zdálo, naprosto přesně vystihovalo ten zmatek, který tenhle zatracený den nastal. Věděl, že to svým způsobem nebyl tak velký problém. Mohl zamířit pryč z města a předstírat, že ho Lucia neviděla. Pokud by se tím nebavil, nestalo se to.

Jo, sakra.

Mohl předstírat.

Ne, že by chtěl.

Bože.

Víc, než cokoli jiného ji chtěl najít. Právě teď. Před pěti minutami. Sakra, kdyby měl schopnost vrátit čas, pak jakmile ji uviděl vystupovat z toho taxíku, přešel by ulici.

Až na to, že… nemohl.

Liga a její pitomá pravidla. Lucia byla jediná čára nakreslená v písku, kterou se ani nepokusil překročit. Proboha, ani na ni nestoupl konečkem prstu. Ne proto, že by nebyl ochotný posouvat jejich hranice – protože jasně, že to udělal – ale Lucia byla ta jediná věc, kterou tak moc chtěl.

Ona byla tou jedinou věc, kterou po všech těch letech stále ještě tak či onak nedostal zpět. Byl schopný mluvit se svou sestrou a získat novinky o svém bratrovi. Už ho nesledovali dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Mohl žít sám a dělat práci, aniž by se mu někdo neustále díval přes rameno.

Ale ona?

Lucia?

Ona byla ta jediná věc, kterou neměl.

A to, zda mu ji Liga dovolila kontaktovat nebo ne, než vyprší jeho pětiletá smlouva, po jejím skončení nebude znamenat vůbec nic. Přesto toto pravidlo dodržoval. Co se týče jí a jejich požadavků, držel se v lajně.

Dělal, co musel, protože Bože, chtěl ji. Musel se dostat do konce těch pěti let, aby ji mohl získat.

Tak jednoduché.

Otevřel dveře svého hotelového pokoje a zabouchl je mnohem silněji, než bylo nutné. Ani o tom nepřemýšlel. Měl pocit, jako by momentálně z valné většiny fungoval na autopilota.

Doufal, že jeho pobyt v New Yorku bude o pár dní delší než tohle – alespoň dost dlouho na to, aby mohl strávit nějaký čas se svou sestrou a bratrem. Možná se projít po svých starých ulicích a dostat do žil to známé pohodlí.

Bude muset svůj čas tady zkrátit, ale tomu se nedalo zabránit. Věděl přesně, co by se v tomto městě stalo, pokud by tu zůstal s vědomím, že je zde i Lucia. Teď, když se na ni podíval a cítil ji tak blízko?

Ach, jo.

Zatraceně věděl, co by udělal.

Běžel by.

Přímo k ní.

Když sledoval toho pitomého italského sráče po celé Kalifornii, necítil to samé. I když věděl, že tam byla – někde poblíž – záměrně se ji snažil nehledat. Moc dobře věděl; věděl, co by to pro znamenalo. Myslel si, že New York bude bezpečný; usoudil, že to bude v pořádku, protože tu ani nebyla.

Očividně se mýlil.

Byl slabší, než si myslel.

Nasrat i s ním samotným.

Zpod postele vytáhl malou tmavě modrou tašku a hodil ji na přikrývky. S jejím otevřením se neobtěžoval a vrátil se k ní s plnou náručí sraček, které v podstatě jen popadl ze stolu, na který je po příjezdu do města postavil, když se do pokoje přihlásil.

Oblečení a další věci, které si s sebou na tento krátký výlet vzal. Rozhodně nic, na čem mu zatraceně záleželo, ale co bude potřebovat, až se vrátí zpátky k práci. Na stole byla stále velice aktuální práce na Savinovi.

Nemyslel si, že byl ve správném rozpoložení na to, aby právě teď pracoval, ale alespoň by ho to udrželo soustředěného na cokoli jiného než na věc, kterou by chtěl dělat nejvíc. V odpírání si něčeho, co chtěl, nebyl moc dobrý, takže dokud to bude možné, bude muset zaměřit svou pozornost někam jinam.

Předtím byl ochotný dohadovat se o tom, že bude chůvou nějakého zkurvysyna, ale teď do prdele. Chtěli, aby ho hlídal? Dobře, udělá to. Cokoli, co ho dostane pryč z tohoto města a bude ho od něj držet tak daleko, jak jen to bylo možné.

Zazipoval tašku a právě, když si ji přehodil přes rameno, začal na nočním stolku zvonit telefon. Zíral na něj – věděl, kdo to pravděpodobně byl, a přál si, aby to mohl ignorovat. Telefonní číslo pokoje dal jen jediné osobě. Své zatracené sestře. Bylo by mnohem snazší omluvit se jí později, po telefonu, než aby to udělal tváří v tvář, a nechat ji, aby se na něj naštvala, což by jí pak někdy přešlo.

Jo, jednodušší.

Ale nebyl ani tak zatraceným zbabělcem.

Alespoň to mohl říct.

I když to bylo hloupé.

Než mohl pokračovat a dokázat, že se v té věci se zbabělostí sám v sobě mýlil, natáhl se přes postel a zvonící telefon zvedl. Přiložil si ho k uchu a už se přikrčil, protože věděl, co se mu Rose chystala říct.

„Jo, tady je Ren,“ řekl klidně.

„Co se stalo?“ zeptala se Rose téměř okamžitě. „Uvažoval jsi vůbec o tom, co jsi dneska dělal, Rene?“

Žádné ahoj.

Žádné ne, máš zpoždění.

Ani náhodou.

„Vyhýbal se problému?“ zeptal se.

Ne, že by čekal, že pochopí, co tím myslel, ale sám to chápal. To pro něj bylo víc než dost. To se počítalo.

„Řekla jsem Diegovi, že přijdeš, Rene!“

Hlasitost jejího křiku stačila k tomu, aby si odtrhl telefon od ucha a pokusil se zachránit si ušní bubínky. Bože, když chtěla, dokázala být tak hlasitá. Ne, že by byl schopný ignorovat slova, která řekla, protože nedokázal.

Stále mu zvonila vzadu v mysli – upřímně, přímo do srdce se mu zabodávaly nože. Kurva. Další věc, kterou si měl Diego přidat na svůj seznam věcí, ve kterých u něj Renzo selhal. Něco dalšího k přidání na už tak obrovskou hromadu problémů, které co se týče mladšího bratra, pravděpodobně nedokáže nikdy vyřešit.

Život byl vtip.

Nebo… rád si z něj dělal legraci.

„Rose,“ pokusil se říct.

„Ne, ty poslouchej,“ odsekla stejně rychle. „Byla jsem tak šťastná. A myslela si, že… jsi tady, takže pro mě bylo bezpečné mu to dát vědět. Byl by v pořádku, protože by tě mohl vidět. A víš co? Byl nadšený. Když jsem mu zavolala, chtěl vypadnout ze školy, aby se vrátil domů a přiměl je, aby ho dovedli do kanceláře.“

„Ano, ale já ne –“

Ne, ani mu nedovolila, aby se pokusil promluvit.

„Miluje tě, Rene. Stále mu chybíš,“ prakticky zasyčela. „A jo, vím, že ho nedostanu k telefonu, aby si s tebou promluvil, když mu zavoláš, ale to je jen proto, že ze všech těch zatracených věcí, které jsi ho naučil – jsi ho zapomněl naučit, že je v pořádku se rozloučit, protože ne vždy to znamená, že když to řekneš, se už znovu nevrátíš.“

Sakra.

Tady svými údery nešetřila. Každý z nich ho zasáhl jako tuna cihel přímo do útrob. Nedokázal říct, zda to věděla nebo ne, ale dělo se to tak. Kurva to bolelo.

„A já jsem ten, kdo se s tím musí vypořádat. Jsem tím jediným, kdo tu bude dneska večer sbírat kousky malého chlapce, až se znovu celý rozpadne. Nasrat na tebe, že jsi mě donutil mu to znovu udělat.“

Když skončila se svým mluvením, linka ztichla. Skoro si myslel, že mu možná zavěsila. Po pár vteřinách však stále neslyšel oznamovací tón, takže usoudil, že nezavěsila, a možná bylo bezpečné znovu promluvit.

Dobře, pokusil se promluvit.

Hlas mu selhal.

Co mohl říct?

Zamrkal do zdi.

Podělal to.

Příšerně.

„Rose, omlouvám se.“

Roztřeseně vydechla. „Bože, myslela jsem, že se tohle změní nebo tak něco, Rene. Vím, že jsi to neřekl, když jsi předtím přišel do mého obchodu, ale byl jsi tam… a já jsem prostě předpokládala, že věci budou jiné, když –“

„Omlouvám se.“

Bylo to to nejlepší, co mohl udělat.

To jediné, co mu přišlo vhodné říct.

„Ještě jsem sem neměl chodit,“ zamumlal. „Nebyl ten správný čas. Prostě jsem jen… jednal unáhleně. Moc dobře to vím. Vyřídíš Diegovi, že se omlouvám?“

„Ne, to můžeš udělat sám, až ho uvidíš.“

„Nezůstanu ve městě, Rose. Před koncem dnešní noci odjíždím.“

„Ale jednou se vrátíš, že?“

Její otázka vyzněla spíše jako požadavek než cokoli jiného. Skoro zasmál. Jako by v jejím tónu slyšel hrozbu – nesnažila se jím manipulovat. Existovala jediná přijatelná odpověď a nehodlala přijmout nic jiného.

„Jednou,“ zopakoval.

„Dobrá, tak se jednoho dne,“ řekla pevně, „můžeš omluvit. Mimochodem, viděla tě. Věděla, že jsi to ty.“

Na místě ztuhl.

Takže… pak to Rose věděla.

Lucia musela přijít na návštěvu.

Hmh.

„Ona?“ zeptal se.

Hlupák.

Moc dobře věděl, že to takhle postavit neměl. Moc dobře věděl, že bylo lepší neptat se na ni ani na rozhovor, který mohla mít s Rose poté, co se jako idiot vypařil. Nejen, že tím sám sebe trestal, ale bylo to pro něj jako pamlsek, kterým mu mávali přímo před očima. Bylo až příliš pravděpodobné, že šlo o takový, který pronásledovat, zejména, když chytit ho by znamenalo dostat Luciu.

Bože.

Byl v prdeli.

„Řekla jsem jí, že jsi na chvíli zpátky ve městě,“ dodala.

Skvěle.

To znamenalo spoustu věcí – a žádná z nich nebyla dobrá. Pokud Lucii potvrdila, že byl v pořádku a v pohodě, a navíc kolem… dobře, co to znamenalo?

„A?“ zeptal se.

„Ta žena, Rene…“

„Jo?“

Nechtěl to vědět, až na to, že chtěl.

Neměl by se ptát, ale na to, že se zeptal.

„Ta žena tě stále miluje, ale je v prdeli… víš, co tím myslím?“

Jo, věděl.

Protože na tom byl naprosto stejně.

„Musím jít, Rose,“ zamumlal.

Čekal jen tak dlouho, aby slyšel její rozloučení a miluji tě, které zamumlala do telefonu, a pak zavěsil. Znovu si přehodil tašku přes rameno, natáhl se přes postel, aby hotelový telefon zavěsil, a pak se s povzdechem narovnal.

Musel odejít. Nemohl se honit za snem, který nesměl mít. Musel vypadnout pryč z New Yorku.

Hned.

Právě vycházel z hotelového pokoje, aby se dole odhlásil, když mu v kapse zazvonil mobil. Ani o tom nepřemýšlel, jednoduše v ní zašátral a cestou na chodbě hovor přijal.

„Ren,“ zamumlal a balancoval s telefonem mezi tváří a ramenem. „Co se děje?“

„Mám ohledně tvého předmětu novinky.“

Zastavil se.

Ten hlas v telefonu poznával – jeden z kontaktů, které používal, aby ho informoval o místě pobytu a pohybu Christiana Savino.

Kurva.

Co teď?

„Co se děje?“ zeptal se.

„Tvůj chlap dneska večer odlétá. Myslel jsem, že bys to mohl chtít vědět, protože pokud zamíří z Kalifornie pryč, moje práce tady končí.“

S tím byl v pohodě. Bude Christiana Savino následovat a převezme jeho sledování tak, jak to měl dělat.

Pokud ho to dostane pryč z –

„Míří do New Yorku,“ řekl muž, čímž přerušil jeho myšlenky. „Po mezipřistání a po tom všem to vypadá, že přistane asi v pět ráno.“

Samozřejmě.

Protože tohle byl teď jeho život.

Zkurvený vtip.

• • •

Renzo zajel černým půjčeným vozidlem ke straně o dobrých pět metrů dál od místa, kde zaparkoval řidič Christiana Savino. Všiml si rušného oblíbeného klubu, který byl naproti přes ulici – měl podezření, že musel být populární, protože fronta lidí se táhla až do poloviny bloku.

Sakra.

Jak dlouho to bylo, co ho užíval v klubu?

Pravděpodobně až příliš dlouho.

Svou pozornost vrátil zpátky tam, kde byla potřeba, což byl jeho aktuální předmět. Christian nevystoupil z auta, ne dřív, dokud řidič, který ho celou dobu jeho pobytu v New Yorku – zatím týden, i když Renzovi to připadalo jako milion zkurvených let – vozil, nepřešel k zadní části vozu a neotevřel mu dvířka.

Všiml si, že muž měl rád svůj respekt. Neotvíral si své vlastní dveře a sakra, dokonce po sobě ani neuklidil prázdný talíř, aby nevypadal jako sluha. Nikdy neopustil svůj hotel, pokud nebyl bezvadně oblečený a obvykle ho následovali jeden nebo dva muži. Vždy alespoň jeden.

Christian nikam nešel sám.

Renzo se stále snažil přijít na to, proč měl toho sráče sledovat. Pokud by vycházel z informací, které mu byly poskytnuty ve složce – což, upřímně řečeno, příliš mnoho neznamenalo, když M mohl snadno neuvést relevantní podrobnosti o Christianovi – pak by to mohlo mít něco společného s jeho zapojením do obchodu s drogami. Možná, že tento Ital svým způsobem zasahoval do záležitostí M, ale potřeboval to vědět s jistotou, než podle toho začne jednat.

Mohla za tím být spousta věcí.

Na žádné z nich teď nezáleželo.

Musel se pohnout, protože Christian teď stál na kraji silnice a vypadal, jako by chtěl zamířit do toho klubu. Obchod nebo potěšení? Nevěděl, ale vypadalo to, že poprvé za bůhví, jak dlouho uvidí klub zevnitř.

Naštěstí si Christian nevšiml, že ho ten týden, co byl v New Yorku, sledoval, ale to byl svým způsobem cíl. Měl podezření, že ten muž pravidelně cítil paranoiu ohledně toho, že byl stejně sledovaný, takže když na toho Itala přišlo, přijal zvláštní opatření, aby byl v bezpečí.

Jako teď.

Počkal, dokud Christian spolu se svým řidičem nepřešel ulici, a pak zmizel v klubu, než i on sám vystoupil ze svého vozidla. Neexistoval žádný způsob, jak se dostat přes idiota vepředu, který hlídal dveře a rozhodoval, kdo se může dostat dovnitř podniku nebo ven. Místo toho vklouzl do uličky vedle klubu a hledal… bylo to tam.

Nouzový východ.

A taky byl na jejich dveří zvenku zámek.

Překonatelný zámek.

Zazubil se, mírně se ohnul a ze zadní kapsy džínsů vytáhl nástroj, který mu za všechny ty roky dobře sloužil. Ještě předtím, než byl přivedený do Ligy, byl zatraceně dobrý v tom, jak překonat zámek. To ho dokázalo dostat z pár drsných situací.

Tohle bylo jako třešnička na dortu.

Netrvalo to dlouho a stál uprostřed tanečního parketu klubu. Zatímco hledal u stolů a v boxech Christiana, dav pohybujících se lidí mu pomáhal lépe splynout s okolím. Očividně hledal na špatném místě.

Muže našel ve VIP sekci.

Možná to nebylo až tak překvapivé.

Ale skutečnost, že seděl naproti Johnathanovi Marcello, byla zatraceně překvapivá a matoucí.

Už to byly roky, co Luciina staršího bratra spatřil naposledy. To bylo tehdy, když ji ten muž vytáhl z bytu v San Franciscu poté, co nechal své muže, aby jeho samotného zmlátili na sračky. Mohl by být nasraný, že po takové době Johna znovu viděl, nebýt toho, že začínal mít pocit, že tady něco nebylo v pořádku.

Christian byl také v Kalifornii.

Blízko Lucii.

A teď byl tady v New Yorku a mluvil s jejím bratrem?

Co se dělo?

Tušil, že nic dobrého.

• • •

„Johne, stále pracuješ jako Capo pro svou rodinu, nebo sis od doby, co jsme se potkali naposledy, zařídil něco lepšího?“

Při zvuku Renzova hlasu Johnathan Marcello prudce trhl hlavou. Renzo se zazubil a vynořil se ze stínů uličky. Při jeho smíchu mu u rtů poskakovala cigareta. Muž Marcello přistál pohledem na něm a na vteřinu vypadal, jako by nevěřil tomu, co viděl.

Právě vyšel ze svého klubu – ano, Renzo slyšel někoho mluvit; to místo patřilo Johnovi – asi třicet minut poté, co Christian odešel. Podařilo se mu dostat se k jejich schůzce natolik blízko, že slyšel některé podrobnosti. Drogy, dovozy… jednou bylo vytaženo i téma Lucii, z čehož se mu vařila krev v žilách, protože Christianovi se očividně líbila.

John si toho zřejmě nevšiml.

Renzo ano.

„Rene,“ zamumlal John.

Muž zvedl jednu ruku a dva muži blízko jeho zad, kteří vypadali, jako by si mysleli, že by mohli Renza možná sejmout, se okamžitě vzdálili.

Byli vítáni, aby to zkusili.

Mohl by ze sebe dostat část svého hněvu a rozmlátit jim obličeje.

Kdo to měl vědět?

„Vypadáš dobře,“ řekl John, „a ano, na tvou otázku… pohnul jsem se jinam.“

Renzo se zvednutým obočí potáhl z cigarety. „Děláš co, protože jsem slyšel, že Marcellos teď vede Andino, že?“

„Ovládám ve městě starou frakci Calabrese.“

Přikývl. „Pěkné.“

„Vyhovuje mi to.“

„To si umím představit.“

„Jak je v Lize?“ zeptal se John.

Renzo ztuhl, ze rtů mu ve vlnitých úponcích stoupal k nebi kouř. „Jak sakra víš –“

„Vždycky jsem to věděl.“

Hmh.

„Zlomí tě,“ nabídl Renzo, aniž by řekl cokoli jiného.

„Jo, to se vsadím.“ John si odkašlal. „Něco chceš, nebo co? Protože pokud vím, stále máš smlouvu s Ligou, že? Rozhodně bys neměl být v této oblasti, pokud to není kvůli práci.“

Renzo se zasmál. „Ach, je to tak. Máš pravdu.“

Také přemýšlel, jak nebo proč to vypadalo, že toho John věděl tolik o jeho byznysu s Ligou, ale to byl rozhovor na jindy. To bude řešit později.

„Christian Savino,“ řekl Renzo.

John zvedl bradu. „Co s ním?“

„Chceš mi říct, proč máš schůzky s mužem, kterému jsem pověřený dělat z dálky chůvu, zatímco je na tomto kontinentu?“

„Já –“

„Nebo proč jsem ho slyšel zmínit Luciino jméno, když vím, že byl také u ní v práci, v Kalifornii?“

John sevřel rty do ponuré linky. „Můj byznys se Savinem je přesně takový – byznys. Co se Lucii týče, vím, že přinesl umělecký tisk, který potřeboval ověřit, ale jediný, kdo tu byl schopný udělat, byla ta samá galerie, ve které má Lucia stáž. Okolnosti a náhoda, to je celé. Pravděpodobně nic, o co by ses měl starat, Rene.“

Jo, ale o to šlo.

Renzo nevěřil na náhody.

„Proč ho tedy sakra sleduji?“

John pokrčil rameny. „No, o tom nemám kurva ani tušení. Zeptej se svého bosse – ať už to je kdokoli.“

„Rád bych,“ řekl Renzo, „kdybych ho znal.“

„Tak to máš asi tedy zkurvený štěstí.“

Možná.

Renzo se usmál. „Víš, za ty sračky v San Franciscu před pěti lety ti pořád dlužím ránu pěstí do úst.“

John si odkašlal. „Ale ne dneska večer, co?“

Povzdechl si. „Ne, ale jednou ano.“

To byl slib.

Rád je dodržoval.

„O tom nepochybuji, Rene,“ zamumlal John. „Upřímně, čekal jsem na to.“

Dobře.

Měl rád, když ho lidé viděli přicházet.