Contempt - 6. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Lucia nemohla dýchat.

Bože.

Nemohla zatraceně dýchat.

Měla pocit, jako by ke kraji silnice přimrzla. Stála těsně na hraně chodníku a lidé ji ve všech směrech míjeli. Viděla také lidi, kteří šli po druhé straně ulice. Někam nebo odněkud jít. Netušila proč, ale měla pocit, jako by se všichni pohybovali zpomaleně.

Její svět se zpomalil.

Skoro zastavil.

Jako její srdce.

Byla si jistá, že se svými pěstěnými nehty zarývala do svých dlaní tak, až jí tam po nich zůstanou stopy, ale sakra, nic necítila. Nic než tlukot svého vlastního srdce. Rytmus buch – buch, při kterém měla pocit, pokud by to bylo možné, jako by se jí chystalo vypulzovat z hrudi přímo ven.

Ani nic neslyšela. Toho dne jí město připadalo tak hlasité. Skoro dva týdny v New Yorku a ať už z jakéhokoli důvodu město ožilo víc než kdy jindy. A jen tak se ve zlomku vteřiny změnilo v nic. Žádný hluk; nic. V uších jí jen šumělo – vlastní krev, jak věděla.

Viděla ho.

Neviděla?

Viděla Renza.

Byl jiný, jistě. Pryč byl mladý muž a na jeho místě byl někdo jiný, kdo vypadal jako on a stál jako on. Pryč byla ta kožená bunda, o které jí řekl, že ji vyhrál v boxerském zápase s holými klouby. Na jejím místě byla nová kožená bunda plná zipů a rozepnutá, takže viděla nejnepatrnější náznak tetování, které mu vykukovalo na krku. Silné rysy tváře poprášené tmavými chloupky a oči tak zatraceně výrazné.

Ty oči se nezměnily.

I přes celou ulici to byly jeho oči, kterých si všimla jako první.

Nebyl to on?

Musel to být on.

Kam šel?

Měla pocit, jako by se najednou ocitla ve Twilight Zone, a absolutně nic jí nepřipadalo správné a nedávalo smysl. Věděla, že pravděpodobně vypadala jako idiot, když tam stála na kraji silnice a dívala se přes ni, jako by jí právě přes zorné pole přešel duch.

Ale přesně tak to také cítila.

Byl zatraceným duchem.

Duchem z její minulosti.

Svým způsobem.

Nemohl být z její minulosti, když nikdy neopustil její mysl, že? Stále, každý jednotlivý den, byl jako stálá konstanta přítomná v jejím životě. Nikdy ji nezmizel z myšlenek nikam daleko. Vždycky byl v jejím srdci, i když i ono se zdálo tak prázdné.

Bože.

Nedokázala randit, protože tenhle muž pro ni všechno zničil. Sex, muže… lásku. Všechno. Ani se o to nepokoušela.

Její mysl křičela pohyb.

Její tělo se nepohnula.

Zavřela oči a znovu je otevřela, odvrátila zrak od projíždějícího taxíku a zadívala se přes ulici, ale zjistila, že tam bylo prázdno. Přijet navštívit Rose bylo rozhodnutí na poslední chvíli – s jeho mladší sestrou zůstala v kontaktu jen proto, že cítila, že šlo o správnou věc. Občas nevolala tak často, jak by chtěla, a rozhodně nechodila na návštěvu tak často, jak by měla, ale Rose na to nikdy nic neřekla, ať už tak či onak.

A Diego…

To dítě se nemohlo dočkat, až s ní bude mluvit po telefonu. Dokázal si s ní celé hodiny povídat o těch nejvšednějších věcech, ale nevadilo jí to. Seděla by tam a poslouchala, jak pokračuje dál a dál, jen dokud on bude chtít, aby poslouchala.

Usoudila, že když už byla ve městě, to nejmenší, co mohla udělat, bylo zastavit se. Zejména, když si stále nebyla jistá, kdy se znovu vrátí do Kalifornie.

Ale nečekala, že uvidí…

Dobře, viděla ho vůbec?

Měla pocit, jako by si s ní mysl a srdce zahrály. Jako by vystoupila z toho auta a viděla, co vidět chtěla, a možná… ne to, co tam bylo. Bylo to vůbec možné?

Netušila.

Připadalo jí to tak.

Bože.

Ale v srdci?

Ve vnitřnostech?

V plicích?

V ztracené duši?

Všechno to říkalo to samé… viděla ho.

Věděla to.

Ty její části, na kterých záleželo – věděly to.

• • •

„Myslela jsem, že nepřijdeš. Co ti tak dlouho trvalo? Řekla jsem Diegovi, že jsi tady, a on se zbláznil –“

Jakmile oči Rose Zulla dopadly na ni, její slova okamžitě ustala. Když Lucia stála na druhé straně vstupních dveří bytu a dívala se na Renzovu sestru, bez pochyb věděla, že venku byl Renzo. Rose mluvila, jako by věděla, že někdo přijde. Jako by si byla jistá, že ví, kdo to byl, a že to byl někdo, koho by Diego šíleně rád viděl.

Někdo jako Renzo.

A místo toho otevřela dveře, aby za nimi stála ona, a ne ten člověk, kterého očekávala. To bylo pravděpodobně důvodem, proč když zazvonila, aby se dostala dovnitř, se Rose ani nezeptala, kdo je dole. Prostě věřila, že to bude někdo jiný, protože to se mělo stát.

Neměla tam stát Lucia.

Měl to být on.

Renzo.

Jo, tehdy to věděla jistě.

„Lucio,“ řekla Rose tiše.

Lucia cítila, jak se jí napjala čelist, protože se snažila zakrýt skutečnost, že se jí chvěl spodní ret. Netušila, proč se jí chtělo brečet. Nedokázala vysvětlit ani tíhu v srdci, ani svírání v hrudi.

Jako by přicházel záchvat paniky.

Zhroucení.

Tak zatraceně dlouho se držela pohromadě. Předstírání bylo hrou, kterou samotnou dokázala tak dobře hrát. Všichni ostatní si mysleli, že byla v pořádku, a byla v tom tak skvělá, že je dokázala přesvědčit, že dokázala oklamat i sama sebe, aby si myslela totéž.

Nic nebylo špatně.

Všechno bylo v pořádku.

Nasrat.

Byla taková lhářka.

Nic nebylo v pořádku.

Už hodně dlouho.

Rose byla ve dveřích ztuhlá a prsty svírala dveře tak pevně, jako by netušila, co dělat. Zatímco se dívala za Lucii, v očích jí zářily obavy, jako by čekala, že tam bude stát někdo jiný, nebo možná se za rohem dokonce někdo objeví. Nikdo na chodbě nebyl; byla tam jen Lucia.

Přesto to bylo další znamení.

„Chtěla jsem se zastavit, zatímco jsem tady ve městě,“ zašeptala Lucia.

Rose se pohledem vrátila zpátky k ní. „Jsi tu vždy vítána.“

Jo, jistě.

Lucia přikývla. „Je zpátky, že?“

Už dávno se přestala Rose na Renza ptát. Pokaždé, když se zeptala, Rose neměla moc co říct. Skoro to vypadalo, jako by se mladá žena svého bratra vzdala. Nebo tak jí to alespoň připadalo. Netušila, zda Rose bolelo, když o něm mluvila, ale byla si jistá, že Diegovi to působilo bolest, protože to dítě to neskrývalo. Takže jo, přestala se ptát.

Teď ji napadlo, zda o něm Rose nemluvila, protože… měla k tomu důvod.

„Takže je zpátky,“ řekla Lucia tišeji.

Rose se zhluboka nadechla a prsty bubnovala o okraj dveří. „Lucio –“

„Prostě mi to řekni. Myslela jsem si, že jsem ho venku zahlédla, ale pak jsem měla pocit, že si se prostě jen zahrávala má mysl… ale nemohlo to tak být. Cítila jsem ho, Rose. Je zpátky, že?“

„Je… ve městě.“

Bože můj.

Srdce jí křičelo.

Netušila, co říct.

Rose ji zachránila, aby nemusela vůbec něco říct, protože dodala: „Nevím, na jak dlouho a nemůžu toho moc říct, ale –“

„Jak dlouho… víš, kde byl, nebo… cokoli?“

Nechtěla v Rose vyvolávat vinu. Rozhodně nechtěla, aby se žena cítila špatně, protože se ji rozhodla vyloučit z podrobností o Renzově životě, svobodě nebo o čemkoli, co se s ním dělo.

Ale bylo to těžké.

Sakra, bylo to tak těžké.

„Dva roky nebo tak nějak,“ řekla Rose a odvrátila pohled. „Nemohla jsem ti to říct, Lucio. Řekl mi, že nemůžu kvůli jejich pra –“

„Dobře,“ zamumlala Lucia.

To bylo to jediné, co potřebovala vědět.

Nepotřebovala detaily.

„Neviděl tě náhodou taky?“ zeptala se Rose.

„Myslím, že ano.“

Rose se znovu setkala s jejím pohledem a trochu ustoupila, aby otevřela dveře o něco víc. „Dobře, takže si myslím, že nepřijde, takže chceš jít dovnitř a dát si se mnou a Diegem večeři? Bude zklamaný, že Renzo nepřijde, jak si myslel, a vsadím se, že bys s tím mohla pomoci.“

Měla říct ne.

Neměla náladu na jídlo. Rozhodně nebyla ve správném rozpoložení, aby se bavila. Potřebovala se vrátit do svého hotelu a zhroutit se v soukromí, kde ji nikdo neuvidí.

Byla v nepořádku.

Přesto přikývla. „Jo, samozřejmě. Večeře zní skvěle.“