Contempt - 4. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Okamžik, kdy kola letadla narazila na ranvej, byl pro Lucii během letu vždy tím, kdy cítila největší nervozitu. Už jen to, jak s sebou letadlo trhalo a poskakovalo, stačilo k tomu, aby se chytila za opěrky sedadel a rychle se zajíkavě nadechla.

Možná čas na modlitbu k Bohu.

Pomáhalo cokoliv.

Naštěstí těch pár vteřin nikdy netrvalo dlouho a letadlo dorolovalo do svého gatu v LaGuardii. Jakmile jim bylo dovoleno vystoupit, neobtěžovala se spěchat tak, jako všichni ostatní cestující. Už teď cítila směsicí emocí, se kterými si nevěděla rady, takže usoudila, že prodloužit si čas, než bude muset čelit tomu všemu, bylo v jejím nejlepším zájmu.

Nebo to byla lež, kterou hodlala říkat sama sobě.

Fungovalo cokoli.

Až příliš brzy vystoupila z letadla a mířila po eskalátoru dolů k příletům, kde poprvé spatřila svého bratra. Upřímně, ne, že by jí mohl uniknout. Měl tendence vyčnívat v davu, protože se tyčil do výšky přes metr osmdesát, vždycky nosil třídílný oblek a prakticky se odmítal setkat s pohledem kohokoli, kdo by se podíval jeho směrem.

Kromě toho nehledal nikoho jiného než ji. Když začala sjíždět dolů po eskalátoru, už sledoval její tělo. Jako by nějak věděl, že ona bude tím dalším, kdo se dostane dolů.

Kdykoli ho viděla, stále cítila občasné vzplanutí mrzutosti a vzteku, ale nebylo to ani zdaleka tak zlé, jako to bývalo. Tomu napomohla skutečnost, že se nesnažil vymlouvat za věci, které se před téměř pěti lety staly.

Právě teď si nebyla jistá, co – zda vůbec něco – k němu cítila. Snažila se New Yorku vyhýbat, jak jen to šlo, a přesto stačila jediná návštěva a rozhovor s ním, aby ji v podstatě ani ne do týdne posadily na letadlo.

A byla tady.

V New Yorku.

Sakra.

„Ahoj,“ pozdravil ji s již otevřenou náručí.

Objala ho a pak, když se nabídl, že jí vezme příruční zavazadlo, mu ho také předala. „Ahoj, Johne.“

„Máš ještě nějaká zavazadla?“

„Malou tašku.“

Zvedl obočí. „To je všechno?“

Nechtěla to říct nahlas, ale pravdou bylo, že netušila, kolik věcí si přivézt, ani zda to byl chytrý nápad. Sakra, pokud by si udělala víkendový výlet někam za prací, sbalila by si velký kufr plný sraček jen proto, že měla ráda na výběr spoustu možnosti. Problém byl v tom, že pokud by to udělala teď, mohlo by to v tátovi vzbudit myšlenku, že zůstane déle, než pro ni bylo dobré.

Musela ho vidět.

Dokonce chtěla.

To však neznamenalo, že až bude všechno vyřčeno a uděláno, dokáže zůstat. Přivezla si dost věcí, aby jí vystačily na pár dní, ale nic víc. A pokud by se z nějakého důvodu rozhodla zůstat déle, než na co byla připravena, dobře, zvládla by i to.

Nic moc jiného dělat nemohla.

Pokrčila rameny, ale nic neřekla. Jen přikývl, jako by to chápal, a pak jí jednou paží objal kolem ramen a řekl: „Tak pojďme pro tvoje zavazadla, děvče.“

Nemohla si pomoct.

Zasmála se.

„Víš, že je mi dvacet –“

„Vím, kolik ti je,“ zamumlal. „I tak jsi stále moje malá sestřička. Dokonce i když mě nenávidíš až do morku kostí.“

Sakra.

Jo, o to šlo, že? I když se k němu chovala příšerně – nezáleželo na tom, kolik hrozných sraček mu řekla, nebo na vzdálenosti, kterou si mezi nimi vynutila – stále tam byl a miloval ji.

To bylo přesně to, co dělal.

To dělala rodina.

Stále netušila, jak to zvládnout.

„Není to tak, že bych tě nenáviděla, Johne,“ řekla.

Sevřel jí kolem ramen pevněji. „Teď možná ne.“

„Ani tenkrát.“

Bylo až chorobné, jak nechtěla verbalizovat nejhorší chvíle svého života. Nerada vyslovovala Renzo jméno nahlas. Pokaždé, když se odvážila nechat ho proklouznout kolem rtů ven, bylo to jako zatracená ozvěna. Taková, která se neustále odrážela a zas a znovu a znovu se k ní vracela jako facka, které bez ohledu na to, kolikrát se o to pokusila, nedokázala uhnout. Takže se tomu úplně vyhýbala. Bylo to tak pro její srdce snazší.

„Tehdy jsi to rozhodně řekla víc než dost krát,“ zamumlal.

To byla pravda.

„Protože jsem nevěděla, jak se s tím vypořádat,“ řekla chabě.

Také pravda.

Rozhodl se na ni netlačit a místo toho řekl: „No, na čem záleží, je to, že zatímco jsi tady, necháš to být. Nebo se o to pokusíš, Lucio. Buď na něj hodná – myslím na tátu. Právě teď by se mu to mohlo hodit.“

Věděla to.

Nebylo potřeba jí to říkat.

„Já vím, Johne.“

To neznamenalo, že tohle cítila dobře, nebo že se nebála toho, co by z tohoto výletu mohlo vyplynout, protože cítila. Všechno. Neznámo bylo příčinou, že se cítila trochu mimo kontrolu a ten pocit se jí vůbec nelíbil.

Nezáleželo na tom.

Měl pravdu.

Nebylo to o ní.

„Pojďme pro tvoje tašky,“ řekl.

Ano a co potom?

Nepotřebovala, aby jí to bylo řečeno.

Věděla to.

Táta.

• • •

„Ty nepůjdeš dovnitř?“ zeptala se Lucia.

John zavrtěl hlavou. „Budeš v pořádku… kromě toho, když má chemo, nemají rádi v místnosti více než jednu osobu, která by ho podporovala.“

Cukla s sebou.

Chemo.

Jen z toho slova samotného se jí sevřel žaludek.

Pokud viděl její reakci, nic neřekl. Podíval se na hodinky a dodal: „Stejně by měl tak jako tak už končit. Bude pro něj dobré, když tě uvidí. Možná se díky tomu bude cítit lépe – chemoterapie není snadná, víš?“

Bože.

Bratr to na ni navlékl.

„Kam jdeš?“ zeptala se.

S telefonem v ruce mávl. „Siena a děti; dneska něco měla, takže je mám na starosti.“

Přikývla. „Dobře.“

Stále se nepohnula.

Ani bratr.

„Lucio,“ zamumlal.

Zvedla oči, aby se setkala s jeho pohledem. „Jo?“

„Chybíš mu. Slibuji… to je to jediné, na čem mu záleží. Že mu chybíš a že tě miluje. Nic jiného. A pokud se právě teď dokážeš soustředit jen na to, pak je to taky to jediné, na čem záleží, dobře? Do té hry nemusí vstupovat nic jiného.“

Jemu se to snadno řekne.

Pro ni to tak snadné nebylo.

„Jo, dobře,“ zašeptala.

Kývl směrem ke dveřím na konci nemocniční chodby a dokud se tím směrem nevydala, nepohnul ani svalem. Než došla ke dveřím, ohlédla se přes rameno, jen aby viděla, jak mizel za rohem.

Zhluboka se nadechla a zadívala se na nemocniční pokoj.

Teď nebo nikdy…

Věděla, že ji Lucian miluje.

To byl ten problém.

Možná ji miloval až příliš.

Tyhle myšlenky zahnala do kouta mysli a zamířila do nemocničního pokoje právě včas, aby viděla, jak si sestra vzala čepici, kterou jí táta podal. Vlasy mu trčely nahoru do všech směrů, ale jakmile měl ruce volné od té bílé, rosolovitě vyhlížející čepice, rychle si je uhladil.

„Takže to pomáhá?“ zeptala se sestra.

„Vypadá to tak,“ odpověděl táta unaveně. „Žádné vypadávání vlasů.“

„Dobře, pane Marcello.“

Zatímco mu sestra vyjímala infuzi z portu, který měl zavedený na pravou straně hrudníku, Lucia zůstala ve dveřích zticha. Lucian odvrátil pohled od sestry, která rychle a tiše pracovala na ošetření jeho těla, než mu pak dovolila zapnout si košili.

„Víš,“ řekla, „mohli bychom zavázat infuzní port jinak, pokud bys –“

„To je v pořádku; tak mi to umožňuje udržet ho z dohledu.“

Lucia se zamračila.

John říkal, že to táta tajil, že?

Ale proč?

Nedávalo to smysl, když věděla, že měl ke svým bratrům blízko. Nepochybovala o tom, že pokud by strýcové věděli, že táta podstupoval chemoterapii kvůli rakovině ledvin, pak by tu při každé jednotlivé léčbě byli. Nebo alespoň jeden z nich.

Neměla možnost příliš dlouho o tom přemýšlet. Táta se zvedl a natáhl se po saku, které měl odložené na stolku poblíž. Když to udělal, jeho pozornost konečně přistála na ní.

Na zlomek vteřiny ztuhl.

Usmála se.

„Ahoj, tati,“ řekla s mávnutím ruky.

V očích se něco zablesklo – jakási emoce, kterou nedokázala zařadit, ale možná proto, že šlo o směsici spousty věcí. A pak, stejně rychle, se mu rty roztáhly malým úsměvem.

„Lucio,“ zamumlal.

Sestra rychle dobalila zbytek věcí a pak je beze slova opustila, aby jim poskytla trochu soukromí. Za to byla vděčná.

Vešla dál do pokoje a zavřela za sebou dveře. Počkala, až si táta pomalu oblékne sako a opatrnými pohyby rukou zapne první dva knoflíky. Využila té příležitosti, aby si ho prohlédla – aby zkontrolovala změny, které mohla přehlédnout od doby, kdy přijela domů na návštěvu naposledy.

Nevěděla, co čekala, že uvidí – nechtěla ho vidět křehkého a nemocného. To byla jedna z věcí, kterou si byla nejjistější, když se rozhodla vrátit domů. Takový nebyl muž, o kterém věděla, že je jejím tátou. Nebyl slabý a nedával najevo slabost. Ani nechtěla, aby vypadal slabě.

Naštěstí tak nevypadal.

Ne z valné části.

Vypadal, jako by trochu zhubl, a jeho pohyby byly pomalejší, než by obvykle byly. Přesto měl stále stejnou barvu pleti jako vždy a jeho oči nevypadaly zašle. Jistě, vypadal unaveně, ale vsadila by se, že chemoterapie byla zatraceně únavná. Pravděpodobně ho vyčerpávala a bylo mu z ní špatně. Podle Johna na ni chodil třikrát týdně, protože poté, co operace nezafungovala tak, jak doufali, podnikli na nemoc agresivní útok.

„Dostanu objetí?“ zeptal se.

Zvedla oči od jeho rukou – soustředila se na to, jak prsty obratně zasouval knoflíky do dírek saka. „Samozřejmě, tati.“

Bez váhání přešla místnost a našla teplo jeho objetí. Čas a vzdálenost, která je dělila, na okamžik zmizely. Stačilo jen pevné sevření jeho rukou kolem jejích ramen, aby si vzpomněla na každou maličkost, kterou na něm milovala a zbožňovala.

„Chyběla jsi,“ zamumlal do jejích vlasů.

„Já vím, ty mě taky.“

Odkašlal si a uvolnil sevření jen natolik, aby na něj podívala. „Vypadáš dobře, víš?“

Zasmál se. „Je to jen spousta léků, nic víc.“

Jo, to by se vsadila.

Jak moc mu z nich všech taky bylo špatně?

„John říkal, že jsi to neřekl nikomu kromě mámy a –“

„A nemám v plánu to nikomu říct. Ne, než to skončí,“ přerušil ji rychle. „Není těžké to udržet potichu, když v tomhle věku nemusím nikde být. Nikdo neřídí mou práci ani život. Jordyn mi pomáhá a říká lidem, že jsem… zaneprázdněn něčím jiným, pokud by mi zavolali.“

Otevřeně se zamračila. „Ale proč?“

„Chci se teď soustředit jen na to, aby mi bylo lépe.“

Nedávalo jí to smysl.

Také však nebyla ta s rakovinou.

Zastrčil jí pramen vlasů za ucho a konečky prstů s jemným dotykem sklouzl po její tváři. Bylo to pro ni podivné, protože ještě před pár týdny by v ní pomyšlení na to, že by s ním byla ve stejné místnosti, znovu rozvířilo vztek. A přesto tu stála, objímala ho a přála si, aby mohla zařídit, aby mu bylo lépe.

Bože, chtěla, aby mu bylo lépe.

„Nebreč,“ zašeptal.

Brečela?

„Omlouvám se,“ řekla rychle a setřela si slzy, které unikly ven. „Nechci tě rozrušit nebo tak něco.“

Zasmál se. „Jsi tady, Lucio. Nemůžeš mě rozrušit.“

Ale rozrušila.

Předtím.

Záměrně.

„Mimochodem, co to vlastně zapříčinilo?“ zeptal se.

„Hmh?“

„Provinění, které v tobě vyvolal tvůj bratr, nebo…?“

Aha.

Myslel si, že sem přišla, protože ji do toho John vnutil pomocí citového vydírání. To bylo tak daleko od pravdy, že to nebylo ani vtipné. Jistě, možná nevěděla, že byl nemocný, dokud jí John to tajemství neprozradil, ale domů se vrátila kvůli něčemu jinému, co bratr řekl.

Měla dost času.

Bylo ho víc než dost.

„Přijela jsem, protože jsem chtěla,“ řekla s mírným úsměvem. „To je celé, tati.“

„Budu v pořádku, Lucio.“

„Já vím.“

Byla si jistá, že bude.

Byl jejím tátou.

Jak by nemohl?

„Ale když jsi tady,“ řekl, „možná bychom mohli zapracovat na… dobře, na nás.“

Zamrkala.

Jo, bylo to tam.

„Možná,“ zašeptala.

„Takže mi stále nedokážeš odpustit?“

„Odpouštím ti.“

Ta lež vyšla ven velice snadno.

Možná to byla díky vině.

Potichu se zasmál a objal ji o trochu pevněji. „Neodpouštíš a já to vím. Možná vypadáš jako tvoje máma, Lucio, ale Bůh ví, že jsi jako já.“

Jo.

To opravdu byla.

„Dobře, pak ti chci odpustit,“ řekla. „Nebo dospět do toho bodu.“

To nebyla lež.

Nechtěla žít věčně v neustálém hurikánu opovržení a bolesti, který vytvořila tím, že si vynutila vzdálenost mezi sebou a ním. Nechtěla mít pocit, že ho nenávidí, kdykoli ji přejde přes mysl.

Milovala ho.

To bylo to jediné, co chtěla dělat.

Znovu ji objal. „Jak dlouho zůstaneš?“

„Uvidíme. Měla jsem přijet na návštěvu, takže to může chvíli trvat. Vše závisí.“

„Pro mě dost dobré, dolcezza.“

Jo, i pro ni.

• • •

To jediné, co Lucia nechtěla během své návštěvy New Yorku udělat? Zůstat v domě svých rodičů. Věděla, že tam na ni bude čekat její stará ložnice, aby ji utěšila, pokud by cítila potřebu ji použít, a rodiče by jen skočili po příležitosti, aby ji tam měli u sebe… ale i tak potřebovala trochu prostoru.

To bylo celé.

Seděla na kraji postele, a zatímco se dívala na dvojité dveře, které vedly na terasu hotelového pokoje, v rukou si pohrávala se svým mobilním telefonem. S výhledem na rušnou manhattanskou ulici se rozhodně cítila jako doma.

Tím pro ni byl New York, i když to bylo také bolestivé. Začínala si myslet, že ani ta bolest nemusela být způsobená jen tátovou přítomností. Tady se s ním setkala – s Renzem. Právě v tomto městě se zamilovala. Jistě, nebyl jí sebrán v době, kdy tu byli, ale svým způsobem jí to tak přesto připadalo.

Svíravá bolest, kterou cítila v srdci, víc, než stačila k tomu, aby chtěla udělat něco – cokoli – jinak. Bylo jí špatně a byla unavená z neustálého pocitu, že měla zlomené srdce a prázdno v duši.

I kdyby to něco jiného nebylo nic jiného než rozptýlení, bylo jí to jedno.

Zapnula telefon, vytočila známé číslo a přiložila si ho k uchu. Při třetím zazvonění se ozval známý hlas se sladkým: „Ahoj?“

„Ahoj, Kelly,“ odpověděla.

Když řekla, že má rodinnou naléhavou situaci, kterou musela řešit, její šéfka ani nemrkla. Jistě, zeptala se na trochu podrobností, ale Lucia si myslela, že vzhledem ke všem okolnostem to bylo normální. Snažila se vysvětlit, co se děje, aniž by prozradila všechny tátovy osobní problémy, ale stačilo to.

Kelly jí dala volno. Prostě jen tak.

„Jak se máš v New Yorku – co tvůj táta?“ zeptala se Kelly.

„Docela dobře. Tak, jak se dá očekávat, víš?“

„To se vsadím. Už je to dávno, co jsi byla zpátky doma, že?“

„Jo, je to… dlouho.“

„No, zkus si to užít.“

Jo, ani přesně nevěděla, jak to bude možné, ale hodlala z toho vytěžit to nejlepší.

„Takže jsem se jen chtěla ozvat,“ řekla Lucia, „ale pořád jsme v pohodě, pokud bych potřebovala pár měsíců?“

„Doufám, že to nebude trvat tak dlouho, ale ano, něco vymyslím, Lucio. Nemusíš si s tím dělat starosti, slibuju. Navíc víš, co si o tobě myslím, že?“

Lucia se zasmála. „Vlastně ani ne.“

„Jsi až příliš talentovaná, než abys to promarnila – budu čekat, kdykoli budeš připravená se vrátit. Dobře?“

To jí stačilo.

„Jo, dobře. Ještě jednou děkuji. Nemůžu to dostatečně vyjádřit.“

Kelly sama pro sebe cosi zamumlala. „Není potřeba poděkovat. A hádej, kdo dneska přišel do galerie a ptal se na tebe?“

Lucia zamrkala očima. „Ehm… kdo?“

„Christian Savino. Abych byl spravedlivá, musel přijít, aby si prošel smlouvu a vzal její kopii pro své právníky, abych mu sehnala umělecké dílo, které chce, ale když tu byl, náhodou si všiml, že jsi tu nebyla i ty.“

„Ach.“

Upřímně, Lucia se stále snažila přijít na to, proč by jí to mělo zajímat.

„Každopádně se ptal, kde jsi,“ pokračovala Kelly, které očividně unikl zmatek v jejím tónu hlasu. „Pomyslela jsem si, že se o tebe… tak říkajíc zajímá. Doufám, že ti to nevadí, ale zmínila jsem se, že jsi kvůli rodinné záležitosti letěla domů do New Yorku. I když jsem mu o tom neřekla žádné podrobnosti.“

Sakra.

Dobře, jo, to jí trochu vadilo. O Christiana Savina neměla sebemenší zájem. Ne, že by ten muž nevypadal dobře – vypadal. A jistě, vypadal dostatečně zajímavě. Rozhodně byl okouzlující, ale to uměla být většina mužů, pokud se dobře upravili a oblékli si třídílný oblek. Sakra, mezi všemi druhy takových mužů sama vyrůstala. Jejich kouzlo na ni nijak zvlášť nepůsobilo.

Přesto mohla tuhle záležitost prozatím pustit z hlavy. Christian mohl mít všechen zájem, který chtěl, ale neměla v plánu na něj reagovat. Kromě toho byl v Kalifornii a jednal s Kelly a ona byla tady… v New Yorku. Dělila je celá zatracená zem.

S tím byla v pohodě.

„Je to v pořádku, že? Chci říct… myslela jsem, že je milé, že si na tebe vzpomněl, a napadlo ho zeptat se.“

Ehm.

„Jo, bez obav,“ řekla Kelly. „Mířím k rodičům na večeři. Brzy se ti ozvu s novinkami, ano?“

„Snad bude lépe.“

Ale možná ne.

Zejména ne, pokud si Kelly myslela, že se pokusí zahrát si na dohazovačku s nějakým podivným Italem, o kterém nevěděla, z které z díry v zemi vylezl. Lucia měla na práci lepší věci, než zajímat se o randění nebo o lásku.

Kromě toho cítila lásku.

Stále byla zamilovaná.

Prostě jen neměla muže, kterého milovala.