TGP - EPILOG

Překlad: Kerris

O rok později...

Fiona

Dům vypadá dokonale. Dveře, okenní rámy a velkou krbovou římsu zdobí věnce ze stálezelených květin propletené třpytivými bílými světýlky. Sloupové svíčky v barvě slonové kosti jsou rozmístěné ve skupinách, doplněné pomeranči s hřebíčkem a větvičkami cesmíny. V rohu u jednoho z velkých oken s výhledem na ulici stojí velký strom. Docela se mi líbí, že i Ethan musí vytáhnout žebřík, aby mohl ozdobit vrchol.

Ale svou práci dělá s úsměvem na tváři. Věší malé fotbalové helmy pokryté třpytkami, tmavě červené křišťálové třešně, odlitky dopravních letadel, dokonce i ozdobu z foukaného skla ve tvaru mostu Golden Gate.

„Fi má určitě ráda svá témata,“ poznamenává Gray a také pomáhá.

Ethan se usměje a soustředí se na zavěšení malého mikrofonu. Na tvářích má ruměnec, o kterém vím, že je ze štěstí. Letos náš stromeček vypráví příběh o nás a on zná význam každého předmětu, který jsem vybrala.

„Co je s tímhle?“ Ivy se zeptá a zvedne ozdobu ve tvaru hromádky palačinek.

Ethan se na ni podívá a zachytí můj pohled. Jeho obočí se zvedá s humorem, i když jeho pohled je žhavý. V reakci na to mi zčervenají tváře. Od našeho prvního pokusu jsme si o půlnoci užili spoustu palačinek. Koneckonců, holka si potřebuje udržet sílu.

„Ozdoba se soukromým vtipem,“ hádá Anna a nakrčí nos. „Rychle ji dej na stromeček a jdi dál, než se budou cítit nuceni to vysvětlovat.“

Drew ji políbí na temeno hlavy a pak řekne: „Jsem si docela jistý, že Dexovi by museli vyhrožovat těžkým ublížením na zdraví, než by promluvil.“

Podávám Drewovi hrnek horkého moštu a pak jeden podávám Anně. Ta nepije žádný alkohol: třikrát hádejte proč. Oběma věnuji široký, milý úsměv. „Ráda vám povím o těch palačinkách...“

„Ne!“ vykřikne místnost jako jeden celek. Tedy všichni kromě Ethana, který se ušklíbne, když seskočí ze žebříku a přijde ke mně.

Obejme mě a přitiskne si mě zády na svou tvrdou hruď. Jeho dech mi čechrá vlasy. „Jsi tak zlá, Třešničko.“

Uvolním se proti němu. „Cucáci. Jako bych chtěla mluvit o naší půlnoční lásce.“

Jeho smích je hukot, který cítím po celém těle. Rychle mě políbí na tvář a odejde pro žebřík, aby ho uklidil.

„Jak to jde v obchodě, Fi?“ zeptá se Anna.

V dubnu loňského roku jsem v New Orleans získala svého prvního klienta, Ethanova spoluhráče Rolonda Smithe.

Rolondo mi nechal vybavit svůj byt a poté i dům na pláži na Floridě. Když zjistil, že si chci otevřít vlastní firmu, nabídl mi finanční podporu. A i když Ethan trval na tom, že mi chce s financemi pomoci, nakonec jsem ho přiměla, aby si uvědomil, že to musím zvládnout bez pomoci svého přítele. V říjnu jsem otevřela obchod s nábytkovým designem na Royal St.

„Opravdu dobře,“ říkám teď Anně. „Jsem ve fázi, kdy potřebuji najmout asistenta.“

„Spíš dva,“ řekne Ethan. „Aby moje holka mohla trávit víc času v dílně.“

Líbí se mi, že ví, jakou katarzi pro mě představuje čas strávený prací na mých dílech a jakou pozornost mé práci věnuje.

„To je pravda,“ řeknu Anně. „Určitě dva asistenty.“

Stále spolupracuji s Jacksonem a Halem a prodávám nábytek jejich newyorským klientům, kteří platí nejvyšší ceny. Říct, že obchod vzkvétá, je slabé slovo.

Když jde Ivy zkontrolovat Lea, který podřimuje v ložnici, Drew a Ethan mi pomáhají prostřít stůl. Anna a Gray se v kuchyni pošťuchují. Zjevně pokračují v hádce, kterou začali dnes ráno, o tom, zda krocana naložit do slaného nálevu nebo upéct.

Gray argumentoval složitou matematickou obhajobou, doplněnou statistikami a poměry zadržování vody, z níž se nám klížily oči. Ačkoli si při výběru metody vaření prosadil svou – hlavně proto, že už ho nikdo nemohl poslouchat, jak mluví jako šprt – s Annou se do toho znovu pustili. Anna si totiž stále myslí, že solení je lepší.

Ethan ukončí hádku poukázáním na to, že ten zatracený pták už je hotový a mohli bychom ho prosím už sníst?

„Uvidíte,“ slibuje Gray, když vynáší zlatohnědého krocana hodného obrazu Normana Rockwella. „Jednoduché opékání na másle zajistí vynikající chuť ptáka.“

„Suchého ptáka,“ opáčí Anna.

Navzdory jejich hašteření se všichni těšíme na jídlo, když usedáme ke stolu – jednomu z prvních děl vytvořených v mé nové dílně. Je vyroben z regenerovaného cypřišového dřeva a je dostatečně široký a dlouhý, aby se k němu vešlo dvanáct lidí. Je nás tu šest, takže máme prostor se rozprostřít, což je dobře, protože stůl je obtěžkán jídlem.

Fotbalisté jedí. Hodně. Ale nestěžuji si. Zvlášť když mám k dispozici Ethanovo velké, silné tělo, se kterým si můžu denně hrát.

Dívám se na něj, jak se naklání, aby zapálil svíčky. Je oblečený v džínách a tmavě modrém propínacím tričku, které obepíná jeho široký hrudník. Rukávy má vyhrnuté až k loktům a odhaluje barevné tetování na předloktí. Ty ruce dokážou přehazovat pneumatiky traktoru, aniž by se zapotil, a mě drží tak jemně, jako bych byla z foukaného skla.

Čelist mu stíní vousy – ne tak plné jako dřív, ale neméně sexy. Vlasy mu také rostou, po stranách jsou stále velmi krátké a nahoře mu trčí husté tmavě hnědé hroty.

Je tak zatraceně sexy, že se mi při každém pohledu na něj tají dech. Upřímně nevím, jak jsem po něm na tom prvním vánočním večírku neskočila.

Zachytí můj pohled, mrkne na mě a posadí se po mém boku. Jednou rukou mi vklouzne pod stůl a hřejivě se mi usadí na koleni, zatímco druhou zvedne vysoko svou sklenku s vínem.

Na jeho pozdrav všichni zvedáme sklenice.

„Tak tedy,“ řekne. „Veselé Vánoce.“

I když je technicky Štědrý den, všichni si připíjíme.

Gray odloží sklenici. „Neměla by Fi říkat: 'A Bůh nám všem žehnej'?“

„Naznačuješ, že jsem v tomhle scénáři Drobek Tim, kokůtku?“

„Kokůtku?“ Gray se zatváří posměšně. „Kdybych náhodou neměl úžasnýho ptáka, možná bych se urazil.“

„Takže ti nevadí, že naznačila, že je malý?“ Drew se zeptá se smíchem.

„Trhni si,“ odvětí Gray a povytáhne obočí.

Nakloním se. „Jestli chcete mluvit o úžasných ptácích...“

„Ne!“ křičí všichni znovu.

Pokrčím rameny a skryji úsměv, když se napiju vína.

„Jsem tak rád, že je na jídelním lístku klobása,“ odtuší Ethan, než se zakousne do té své. Drew a Gray se zavrtí, ale Anna, Ivy a já se smějeme.

Štěstí je nakažlivé a naplňuje mě teplem. Už nejsem ta neklidná dívka, kterou jsem byla tak dlouho. Konečně jsem našla své místo. Políbím Ethana na rameno a on na mě mrkne, jako by přesně věděl, jak se cítím.

***

Mnohem později už jen já a Ethan klečíme na naší velké posteli a zlatavá záře lampy vrhá stíny na jeho odvážné rysy. S nekonečnou něhou mi objímá krk a pomalu mi zasypává tvář polibky. Jeho jemné rty a pichlavé vousy mi po kůži vysílají drobná šimrání a já vzdychám a nakláním se k jeho dotekům.

Jeho hlas je tichý. „Takže tvůj postoj k vousům je?“

Usměju se a vzpomenu si, jak mě poprvé přiměl, abych ho políbila. „Totálně je žeru. Mohl bys mě dokonce nazvat fanynkou.“

Usměje se na koutek mých úst a pak mi trochu olízne horní ret. „A fotbalisté?“

„Konkrétně z jednoho jsem celá paf.“

Souhlasně zabručí. „To je dobře. Miluje tě srdcem i duší.“

Tentokrát se zmocním jeho rtů a políbím ho s takovým žárem, až se mu zatrne na hrudi. Usměju se na něj. „Taky tě miluju.“

Když znovu promluví, podél úst mi zavane teplý dech. „Tak mi řekni,“ zašeptá a stále mi mapuje tvář polibky, „jaký je tvůj postoj k manželství?“

Srdce se mi zastaví a já jen lehce zalapám po dechu. Ethan se odtáhne natolik, aby se mi podíval do očí. Dívá se na mě tím vážným, pevným pohledem, který jsem si tolik zamilovala – pohledem, který vidí mou duši a chce si ji uchovat ve své péči.

Hrdlo mi ucpávají slzy, svírá se mi hrdlo, ale rty se mi chvějí úsměvem. „Tohle je tvůj způsob, jak mě přimět, abych si tě vzala?“ Škádlím ho, i když mi srdce buší do žeber.

Palci mě hladí po tvářích a klidné oči se mi dívají do těch mých. „Chceš?“

Zasměju se, zvuk se zachytí na žbluňknutí šťastných slz. „Ano, Ethane Dextere. Sakra ano.“ Vrhnu se mu do náruče.

Se smíchem padá na postel a bere mě s sebou. „Vydrž,“ říká, když mu zasypávám tvář polibky. „Nenechala jsi mě dát ti prsten.“

„Prsten! Na ten jsem zapomněla. Dej mi ho, dej mi ho.“

Znovu se zasměje. „Tak mi dejte prostor, abych ho mohl vzít.“

Jakmile se opřu, zašklebí se a sáhne do kapsy, aby vytáhl prsten.

Je to velký kulatý růžový diamant v rámu z růžového zlata. Jednoduchý, elegantní, a přesto nádherně dívčí. Nasadí mi ho na prst a já se okamžitě zamiluju.

„To jsi udělal ty, že?“ Zeptám se a podívám se na něj a pak zpátky na svůj prsten.

„Nevyrobil jsem ho,“ řekne trochu nevrle. „Ale navrhl jsem ho, to jo. Jak jsi to věděla?“

„Protože tě znám.“ Ethan všechno naplánoval, až po přesný vzhled prstenu.

„Líbí se ti?“ Zamračí se na prsten, jako by hledal vady v designu.

Pohladím ho po tváři a opřu se o jeho pevné teplo. „Je to naprosto dokonalý. Stejně jako ty.“

Při tom se začervená. Tak ho líbám dál, dokud nezapomene na rozpaky a nezačne mi polibek oplácet. Teď je úplně můj. Nasadil mi prstýnek a já udělám totéž.

„Uděláme to v San Francisku,“ řeknu, položím si bradu na jeho hruď a obdivuji, jak se růžový diamant ve slabém světle třpytí.

Přikývne, jako by to dávalo smysl. „Na místě činu.“

Polechtám ho na žebrech a on mě chytne za ruku, aby mě kousnul do prstů.

„Buď varován,“ řeknu mu. „Možná dostanu chuť sundat si šaty a skočit do bazénu. Ale jestli to udělám, vezmu tě tentokrát s sebou.“

Jeho úsměv je příslibem věčnosti. „To zní jako plán, Třešničko.“