LEO - 12. kapitola

Překlad: Lusesita

Leo

Musím připustit, že vypadá šik, i když má moji košili a spodní prádlo. Respektuju Gravese. Věděl jsem, kolik úsilí vynakládá na to být dobrým člověkem, ale nechci ho vidět, jak se trápí kvůli schůzce. Je očividné, že je osamělý, žije ve velkém domě, aniž by měl s kým ho sdílet. Nemůže se spoléhat, že tu já nebo Kingston budeme navždy. Pořád jsme teenageři a ani nevíme, co budeme mít zítra ráno k snídani, natož kde budeme za rok či dva.

Graves na sebe hledí do zrcadla. V jeho očích se zračí nejistota, jako by myslel na schůzku.

Přejdu k němu a stoupnu si za něj, upravím mu límeček tak, jak mi to dělal táta.

„Jsem natolik v pohodě se svojí sexualitou, abych ti řekl, že vypadáš dobře.“

Graves pohlédne na můj odraz v zrcadle. „Vážně si to myslíš?“

„Pokud s tebou dnes nepůjde domů, je to její ztráta.“

Podívá se dolů a usměje se. Jeho tváře zčervenají. Nechci na to poukazovat, že se hodně červená, protože nechci, aby se cítil ještě víc nesvůj, než už je. Je rozkošné, jak se pořád červená, i když je už dospělý muž.

„Jak se dnes chystáš dostat do restaurace? Je to odtud docela daleko.“

„Chtěl jsem jet tramvají nebo metrem. Vím, že si dám dnes několik skleniček, tak se necítím na řízení. Kromě toho se ti chystám půjčit auto, abys od Shawna vyzvednul jídlo pro psa.“

„Vážně pojedeš hromadnou dopravou? Je tu jedna věc, které se říká Uber, víš? Nech mě, abych ti řekl, že opravdu není sexy, vzít ženu domů po krásném rande podzemkou a vidět někoho, kdo před vámi zvrací.“

Graves se zasměje. „To zní jako něco, co už se ti stalo.“

„Ani ti nechci říkat, co se tam stalo.“

Snažím se rozhodnout. „Dnes večer budu tvůj řidič. Tvůj osobní řidič.“

Graves se znovu zasměje. Miluju jeho smích; je tak hluboký a upřímný.

„Budeš můj osobní řidič na mém rande?“

„Představ si to. Přijedeš do restaurace a ona tě uvidí, jak vystupuješ z Tesly s někým tak úžasným, jako jsem já.“

Graves znovu pohlédne do zrcadla a prohrábne si vlasy rukou. „Jistě, jestli to chceš udělat. Nevím, proč se tak angažuješ v mém rande. Vypadá to, že jsi do něj víc zapálený, než já.“

„Co můžu říct? Jsem guru přes rande. Vždycky rád sleduju lidi, jak se do sebe zamilovávají.“

„To je strašně sentimentální na chlapíka, který obvykle vypadá tak… nesentimentálně.“

„Rád pomáhám lidem žít jejich životy co nejlépe. Podívej se na sebe. Teď dokonce vypadáš ještě vyšší a sebevědomější.“

Podívám se na Gravese, který má ramena stažená dozadu a hlavu nese vysoko. Určitým způsobem mi připomíná Kingstona, který také často nevypadá sebevědomě. Vždycky mu říkám, že kdyby vynakládal více úsilí do toho, aby vypadal co nejlépe, získal by více žen, než já.

Graves vytáhne pouzdro s hodinkami a položí ho na postel. Jsem překvapený, když vidím všechny zajímavé a nóbl hodinky, které vlastní, protože jsem ho nikdy předtím s žádnými neviděl. Napočítám jich dvacet, každé jsou jiné a všechny nějakým způsobem k němu sedí. Jsou tu jedny, co jsou minimalistické, nadčasové, decentní a sofistikované. Zvednu Rolexky se zeleným ciferníkem a páskem z růžového zlata.

„Tyhle.“ Řeknu.

Graves si je nasadí na pravé zápěstí a dokreslí jimi tak celý outfit.

„Jsi levák.“ Řeknu.

„Jo, jak to víš?“

„Protože jenom leváci je nosí na pravém zápěstí.“

Lehnu si zpět na postel potěšený tím, jak dnes večer vypadá.

„Takhle by měl vypadat úspěšný profesor. Bože, vypadáš tak dobře, že bych si ho právě teď při pohledu na tebe mohl vyhonit.“

Graves se zasměje. „Prosím, to nedělej.“

Slate mi vyleze na hruď a začne mi okusovat krk. „Myslím, že tenhle chlapík je hladový. Vyjedeme dřív, ať mu můžu vyzvednout to jídlo.“

Opustíme jeho ložnici a jdeme do garáže, kde je zaparkovaná Tesla. Vklouznu na sedadlo řidiče. Je to poprvé, co sedím za volantem auta, které je tak drahé.

„Tohle mě nikdy neunaví.“

„Doufám, že si nemyslíš, že ti dovolím s ním jezdit pořád. Ani já s ní nejezdím každý den.“

„Samozřejmě, že to od tebe nečekám, ale oceňuju, jak je tohle auto sexy.“

Vycouvám z garáže, což je snadné kvůli všem těm super kamerám a senzorům. Graves použije hlasové ovládání, aby zadal GPS restaurace. Graves má Slata na klíně, zatímco řídím a štěně se pokaždé zkusí zakousnout do volantu, když jím otočím.

„Myslím, že se mu tohle auto taky líbí.“ Zasměju se.

„No, jakmile dosáhne šestnácti let, jsem si jistý, že ho můžu naučit, jak ho řídit.“

„Doufám, že už víc nevyroste.“ Vím, že z něj bude pravděpodobně docela velký pes, protože už teď má tlapky obrovské.

Jak se dostaneme blíž k centru, je zde větší provoz.

Nikdy jsem nebyl moc trpělivý a dnes večer je na silnici hodně aut. Klepu prsty do volantu. Nevěděl jsem, jestli budu schopný dovést Gravese včas na místo.

„Přestaň takhle poklepávat prsty. Znervózňuješ mě.“

„Omlouvám se, jen nechci, abys přijel pozdě.“

Z nějakého důvodu se začínám taky cítit nervózněji. Možná to na mě přesunul, ale poté, co jsem s ním strávil celý den a dozvěděl se, jak moc pro něj dnešní večer znamená, jsem chtěl, aby byl speciální, i když jsem mu řekl, aby toho moc neočekával.

Jedno auto mě odřízne a já použiju klakson.

„Lidé v tomhle městě kurva neumí vůbec řídit.“

„Uklidni se.“ Položí mi ruku na rameno. „Je v pohodě, pokud dorazím o trochu později, prostě jí pošlu zprávu, že se opozdím.“

„GPS říká, že tam budeme dvě minuty před sedmou. Myslím, že bys měl být v pohodě. Vždycky jsem za volantem trochu netrpělivý.“

„Prostě jeď bezpečně. Není kam spěchat.“

Konečně to zvládneme až k restauraci. Pohlédnu přes velká okna orámovaná bílými závěsy a zjistím, že je to tam narvané lidmi.

„Doufám, že máš rezervaci.“

„Samozřejmě, vždycky.“

Nemůžu si pomoct a cítím se trochu sentimentálně, jako táta, co dovezl svého syna na první rande. To mě přiměje k úsměvu.

„Hodně štěstí a zavolej mi, až budete končit, já pro tebe a tvou ženu přijedu.“

Graves se usměje. „Ano, pane Alfrede Pennyworthe.“

„Kdo je sakra Alfred Pennyworth?“

„Batmanův komorník. Prosím, řekni, že si děláš srandu.“

„Co? Ty si myslíš, že seš Batman, nebo tak? V této situaci jsem rozhodně Batmanem já.“

„Myslím, že jsi spíš Robin, než Batman.“

„Cokoli. Nech si tuhle konverzaci pro ženu, čekající na tebe uvnitř.“

Graves pohlédne skrz sklo u spolujezdce. „Nemyslím si, že bych ji tam viděl. Uvažuju, zda tu vůbec je.“

„Jak to myslíš? To místo je plné lidí.“

„Hádám, že budu muset jít dovnitř a přesvědčit se.“

Graves se zhluboka nadechne a konečně si odepne pás. Chci ho obejmout, ale nechci mu pomačkat oblek. Vyleze z auta.

„Díky Leo. Uvidíme se později.“ Řekne, než zabouchne dveře.

Slate předními packami dosáhne na sklo u okýnka spolujezdce a oba sledujeme Gravese vstoupit dovnitř.

Ten je přivítán hosteskou, která ho přivede ke stolu u okna. Hádám, že jeho rande ještě nedorazilo. Je přesně sedm hodin. Číšnice s ním chvíli hovoří, než se odebere k baru a pak se vrátí se skleničkou vína.

Chystám se odjet k Shawnovi pro psí žrádlo. Graves uložil jeho adresu do GPS, takže vím, kam mám jet, ale rozhodnu se počkat, dokud jeho rande nedorazí. Zahlédnu jednu ženu v dlouhých černých šatech jít po chodníku. Už si nepamatuju, jak jeho rande vypadá, ale vzpomenu si, že byla brunetka. Ta žena vejde do restaurace a hosteska ji vede ke Gravesově stolu. Pomyslím si, že se chystá sednout k jeho stolu, ale místo toho zamíří ke stolu za ním. Vysoký muž si stoupne, aby se s ní polibkem přivítal, a já okamžitě vím, že tohle Gravesovo rande není.

Uběhne dalších třicet minut a po ženě ani stopy. Sleduju Gravese, jak si objednává další víno. Už musel mít tři skleničky. Uvidím ho, jak si párkrát zkontroloval telefon a vypadá, jako by se jí chystal zavolat. Srdce mi splašeně buší. Doufám, že se to nesnaží zrušit. Ne potom, co jsme celou dobu dávali dohromady jeho oblečení a připravoval jsem ho na co nejlepší možné rande.

Uběhne dalších deset minut. Neví, že tu stále jsem a čekám. Natáhnu se pro telefon a napíšu mu.

 

Je všechno v pořádku?

 

Hned mi odpoví. V pohodě. Jde to skvěle.

 

Vím, že to nejde skvěle, ale pravděpodobně se cítí příliš zahanbeně, aby mi pověděl pravdu.

Přemýšlím, co dělat. Můžu ho tady nechat a jet k Shawnovi a předstírat, jako bych neviděl, co se tu stalo, ale to situaci nezlepší. Když se podívám zpět do restaurace, Graves vypadá, jako by byl na pokraji slz. Možná přeháním, ale rozhodně vypadá smutně. Graves je dobrý chlap, a kdyby to byl někdo jiný, ani z poloviny by mě to tak nezajímalo. Za těch pár dnů, co jsme se nastěhovali, jsem si uvědomil, jak moc se o mě a Kingstona staral. Jsme pro něj víc, než jen nájemci. Bere nás, jako bychom byli jeho blízcí přátelé.

Poškrábu Slata za ušima. „Co bychom měli udělat, kámo?“

Slate na mě pohlédne svýma modrýma očima.

„Myslíš, že bychom měli jít dovnitř a dělat mu společnost?“ zeptám se štěněte. „Souhlasím.“

Vezmu Slata a vylezu z auta. Restaurace očividně nepovoluje psy, takže si sundám svetr a zabalím ho do něj. Držím si ho v podpaží. V restauraci je šrumec, takže je těžko rozpoznatelný.

Graves si mě ani nevšimnul, když procházím restaurací. Je na telefonu a zvedne zrak, když se posadím naproti němu.

„Co tady sakra děláš? Ani jsem ti ještě nevolal, abys mě vyzvednul.“

„Já vím, ještě jsem ani nejel pro psí žrádlo.“

„Tak co jsi tedy dělal?“

Jsem v pokušení si nalít sklenku vína z láhve na stole.

„Čekal jsem venku, abych se ujistil, že jsi v pohodě.“

Graves se zasměje a pak rychle zase zvážní. „Jsem v pořádku. Říkal jsi, že budeš můj osobní řidič, ne bodyguard.“

„Kde je ta žena?“

Graves znovu zvedne telefon. „Neodpovídá na mé hovory. Nevím, kde je, doufám, že je v pořádku.“

Nechci mu říct, že mám podezření, že si z něj vystřelila. Nechci celou situaci ještě zhoršit.

„Můžu dostat víno? Můžu tu chvíli pobýt, než se dostaví, aspoň nebudeš vypadat tak smutně, když tu nebudeš sedět tak sám.“

„Nejsem smutný. O čem to mluvíš?“

Nalije mi víno do prázdné skleničky přede mnou. Slate vykoukne ze svetru, kterým jsem ho přikryl.

„Ty jsi přinesl Slata?“ Protře si tvář.

„Samozřejmě, nenechám ho v autě.“

„Ani jsem si nevšiml, že jsi ho sem přinesl.“

„Já vím. Očividně. Byl jsem nenápadný a nechtěl jsem, aby mě přistihli, jak s ním proklouzávám do restaurace.“

Graves se usměje. „Víš, že nebude tak malý navždy. Nemůžeš ho prostě propašovat kamkoli jdeš.“

Zatím této výhody budu využívat. Neznám tohoto malého klučinu moc dlouho a už cítím, jako by to byl můj nejlepší kamarád.

Graves se nakloní dopředu, aby mohl Slata nenápadně pohladit. Štěňátko vždycky všechno zlepší.

Číšnice přijde k našemu stolu a já si Slata rychle přesunu do klína a zakryju ho ubrusem. Je to vysoká blondýna s modrýma očima.

„Už jste měli čas si vybrat pánové?“

„Ještě ne. Asi tu nezůstanu moc dlouho.“ Řeknu.

„Taky bychom si mohli objednat.“ Zní poraženě Graves.

„Co když nakonec přijde?“

Číšnice se na nás dívá a neví, o co jde.

„Nemyslím si, že se to stane. Prostě si objednejme jídlo a více pití.“

Graves otevře menu. „Dáme si tuňáka ahi, prosím a tucet ústřic, také obložené prkénko a další láhev vína, prosím.“

„Je to vše?“ zeptá se servírka.

„Prozatím.“ Odpoví.

Servírka si vezme menu a zamíří zpět do kuchyně.

„Doufám, že plánuješ za tohle zaplatit. Právě jsi objednal dost jídla pro šestičlennou rodinu.“

„No, musíme nakrmit i Slata, když jsi mu nevyzvedl žrádlo, jak jsi měl.“

„To protože jsi tu trucoval a vypadal jak ztracené štěně.“

„Jsem pětačtyřicetiletý muž. Jsem si jistý, že se o sebe dokážu postarat, aniž bys na mě dohlížel.“

Usměju se. Pravděpodobně má pravdu, ale cítil jsem se špatně, že bych ho tu nechal samotného.

„Co jsi chtěl dělat, kdybych nepřišel?“

„Pravděpodobně bych si objednal nějaké dobré jídlo a užil si láhev vína, pak bych ti napsal, abys mě vyzvednul.“

„Ty se necítíš nepohodlně, kdybys jedl sám v tak rušné restauraci?“

„Vůbec ne, dělám to pořád.“

„Vždycky se cítím tak divně, když mě všichni sledují a uvažují, proč jím sám.“

„No, to je jejich problém. Já si čas o samotě užívám.“

Uvažuju, zda Graves nějaký vztah vůbec chce. Žije tak osamělým životem a já si ho nedokážu představit s někým po jeho boku.

„Měl bys být venku a užívat si jízdy v Tesle. Víš, že jsem tě nechal řídit, protože jsi dnes z jízdy byl tak nadšený.“

„Já vím. Jsi štědrý, že jsi mě ji vůbec nechal řídit.“

Graves se podívá znovu na telefon. Mám takový pocit, že ho kontroluje, jestli mu jeho rande neodpovědělo. Chytnu jeho telefon a strčím si ho do kapsy.

„Vrať mi ho.“ Natáhne ke mně ruku.

Zavrtím hlavou. „Dnes už bylo telefonu dost. Doufám, že tohle neděláš, když jsi na opravdové schůzce.“

„Tady teď neprobíhá žádné rande.“ Zvedá hlas. „Ona nepřijde. Chápeš to?“

Nikdy jsem ho neslyšel takhle zvednout hlas. Na okamžik zůstanu zticha a vidím, jak mu do očí vstupuje hněv a smutek. Kdybychom nebyli na veřejnosti, objal bych ho, protože v tuhle chvíli to potřebuje nejvíc.

„Omlouvám se.“ Zaboří tvář do rukou. „Já vím, že jsem z dnešního večera neměl mí taková očekávání. Tohle se stává vždycky. Každá žena, o kterou projevím zájem, mi na konci ublíží.“

„To je dobrý. Každý má špatné rande. Neber si to osobně. Pokud dnes večer nepřišla, je to její problém, že ti nedala šanci.“

„Máš pravdu. Neměl bych tolik investovat do někoho, kdo mě nerespektuje natolik, aby zrušil schůzku.

Natáhnu ruku a poplácám ho po paži.