LEO - 10. kapitola

Překlad: Lusesita

Leo

Vezmu si na sebe oversize mikinu, dost velkou, abych schoval štěně do kapsy. Vystrčí hlavu na jedné straně a já se mu ji snažím zatlačit zpět.

„Budeš muset být víc nenápadný, pokud chceš jít do Ikey.“ Řeknu mu.

Kingston a já na sebe pohlédneme, když se otevřou dveře garáže. Vím přesně, co si Kingston myslí ve chvíli, kdy poprvé spatříme Gravesovo auto.

Graves spustí okénko. „Tak nastupujete, nebo co?“

„Promiň, právě jsme obdivovali tu sladkou Teslu, kterou jsi vytáhnul odnikud.“

Otevřu dveře spolujezdce a nastoupím si, Kingston vleze dozadu.

„Co tím myslíš? Vytáhl jsem ji z garáže.“ Řekne Graves.

„Ty víš, co jsem tím myslel. Nevěděl jsem, že si profesoři můžou dovolit tak pěkná auta.“

„Můžeme si dovolit víc, než jen pěkná auta. Práce profesora není jen o tom dělat to, co se pokládá za běžné. Děláme toho mnohem víc, než jen učíme předměty, víš.“

„Co dalšího děláte?“

„Také děláme průzkumy a hodně píšeme. Publikoval jsem už více jak sto recenzních článků a napsal pět knih.“

Mám další důvod, proč ho respektovat, poté, co ho vidím za volantem Tesly. Jasně, je to jen auto, ale je to auto mých snů a netušil jsem, že je Graves cool natolik, aby jedno vlastnil.

„Až budeš dnes večer na tom rande, předstírej, že sedíš za volantem tohohle auta.“

„Proč?“

„Podívej se, jak sedíš. Ramena stažená dozadu, vystrčená hruď, zvednutá brada. Holky milují takový druh sebevědomí. V porovnání s tím, jak jsme seděli u stolu a povídali si. Byl jsi nahrbený a vypadal plaše.“

Graves pokračuje v řízení s jednou rukou na volantu. „Řízení tohoto auta má něco do sebe a já se přitom cítím, jako bych byl na vrcholu světa. Miluju tohle auto. Chceš vidět, za jak dlouho zrychlí z nuly na sto?“

„Sakra jo.“ Ozve se Kingston ze zadního sedadla.

Jakmile najedeme na dálnici, Graves to vytočí na stovku za méně než pár sekund.

Slate vytáhne hlavu z mé kapsy.

„Dokonce i na Slata to udělalo dojem. Můžu se s ním někdy projet?“

Ten přikývne. „Jasně, pokud ho tedy nenaboříš.“

Přijedeme do Ikey, a protože je víkend, parkoviště je plné. Nakonec se nám podaří najít místečko úplně vzadu.

„Najíme se nejdřív?“ zeptá se Graves.

„Jo, jsem moc hladový na to, abych teď vybíral matraci.“ Řeknu.

Vyjedeme po eskalátorech do sekce s jídlem a nezdá se, že by si někdo všiml psa, co mám v mikině. Když dostaneme jídlo, sedneme si u okna a Slate se znovu snaží uniknout.

„Dám mu tuhle masovou kouli, aby se přestal tolik vrtět.“ Řekne Graves.

Dá mu jednu kuličku, Slate ji ale hned nesní, místo toho se ji rozhodne vyplivnout do mé kapsy a nejdřív ji olíznout.

„Skvělé, teď mám omáčku z masových kuliček v mikině.“

Graves se rozesměje a Kingston se k němu přidá.

„Ale podívej, jak je roztomilý.“ Řekne Graves.

Sleduju ho, jak okusuje masovou kouli.

„Je tak roztomilý, že by mu prošla i vražda.“ Řeknu.

Jídlo sníme rychle, protože Graves jde za pár hodin na rande. Jdeme do sekce s postelemi, abychom se podívali po matraci a rámu postele.

„Plánujete dát obě postele do ložnice?“ zeptá se Graves.

„Jo, nebo jednu do ložnice a futon do obýváku. Budeme se střídat ve spaní na posteli.“ Řeknu.

„Jestli si chystáš vzít ložnici pokaždé, když si přivedeš holku, v ložnici nebudu spát nikdy.“ Řekne Kingston.

„Nebudu si je vodit, slibuju.“

„Několikrát jsi mě vyhodil z pokoje na koleji a já musel spát na pohovce ve společném prostoru, takže si myslím, že budeš dělat to samé v našem bytě.“ Řekne Kingston.

„Zní to, jako byste si měli vzít dvě postele. Pokoj je dost velký, aby se tam vešly dvě jednolůžkové postele. Takhle se nemusíte střídat, a pokud si tam někoho přivedete, ten druhý se může vyspat v mém pokoji pro hosty.“

Zapomněl jsem na skutečnost, že nechci, aby byl můj domácí příliš zapleten do mého života. Najednou mi dojde, že nejen, že nás dnes zavezl do Ikey, ale taky jsem mu celé ráno pomáhal s jeho schůzkou.

„To je v pohodě. Nějak to vymyslíme. Jsme bratři až příliš dlouho, abychom se hádali ohledně takové pitomosti.“

Vyzkouším několik matrací a vyberu si tu, která není ani moc tvrdá ani měkká. Kingston si vybere jinou a najdeme dva různé postelové rámy.

Začínám být trochu naštvaný ze všech těch lidí i Slate začíná být neklidný. Nikdy jsem neměl rád nakupování, obzvláště nábytku, ale bylo pěkné, že nám Graves nabídnul odvoz, protože jinak bychom spali na podlaze bůhví jak dlouho.

„Přivezu auto ke vchodu.“ Řekne Graves, zatímco čekáme u pokladny. „Vezmu si Slata.“

Graves vytáhne štěně z mé kapsy a vyjde rychle z obchodu, aby si ho nikdo nevšimnul.

S Kingstonem se díváme na všechny naše věci. Musíme si některé věci nechat doručit, jelikož do auta se nevejdou. Poté, co všechno zařídíme, jdeme ven, kde už čeká Graves.

Zaveze nás domů a já si všimnu, jak je ticho. Myslím, že je nervózní z jeho první schůzky. Uvažuju, co ho tak znervózňuje. Vím, že ne každý je dobrý s ženami, ale jeho nervozita rande nezlepší.

Přemýšlím, jak ho dostat z jeho zatracené hlavy.

„Co si plánuješ dnes večer vzít na sebe?“

Je zaměřený na silnici, i když používá tempomat. „Nevím, tak daleko jsem nepřemýšlel.“

„Není to za pár hodin?“

Přikývne. „Nechci působit příliš formálně, ale ani to nechci podcenit.“

„Do jaké restaurace jdete?“ zeptám se.

„Znáš Chase v Torontu?“

„Jo, byl jsem tam s jednou ženou před pár týdny.“

Graves na mě pohlédne. „Ty sis mohl dovolit tam vzít holku?“

„Nebyla to holka. Šlo o zdatnou obchodnici, která mi chtěla dopřát něco speciálního.“

„Tak co myslíš, že bych si měl vzít na sebe?“

„Hodně lidí měla na sobě oblek, protože tam šli přímo z práce. Bylo to v pátek večer, ale dnes je neděle, takže bych se neoblékal až tak formálně. Nechceš vypadat, že ses snažil až moc.“

„Dobře, takže… bych si měl vzít sako?“

„No, podíváme se, co máš v šatníku, až se vrátíme.“

Držím Slata, který mi spí na klíně. Chudáček musel být strašně unavený po tom lítání po Ikei. Je krásný večer, večery začínají být vlahé a slunce zapadá dříve. Vím, že škola brzy začne, na což se netěším. Nesnáším školu. Nesnášet je možná silné slovo. Opravdu nemám rád školu a ještě mi zbývají tři roky. Potřebuju ji prostě přestát a dokončit, dostat diplom a posunout se v životě.

Přijeli jsme do Gravesova domu a odnosili všechny krabice do bytu.

Graves si otře paží čelo, když nám pomůže přinést poslední krabici.

„Díky, že jsi nám dnes pomohl. Upřímně řečeno, zatím jsi byl strašně vstřícný.“

„No, vy chlapi tu teď žijete a není to jen můj dům. Když jsem ho stavěl, měl jsem v plánu se o něj s někým podělit a jelikož jsem sám, chci se o něj podělit s vámi.“

„Ale ty nejsi sám.“ Opravím ho. „Jsi svobodný. Na tom není nic špatného. Všichni tři jsme.“

„Správně. Teď, můžeš mi pomoct vybrat oblečení? Ta schůzka je za dvě hodiny.“

„Samozřejmě.“

Graves mě vezme zadními dveřmi do svého domu, zatímco Kingston začne rozbalovat krabice s nábytkem. Já držím Slata a uvědomím si, že jsem ho ještě nenakrmil.

„Musíme mu koupit nějaké jídlo.“

„Shawn ho měl dnes přivézt, ale myslím, že jedno z jeho dětí onemocnělo.“

„Žije v této oblasti? Možná bych pro něj mohl zajít, až budeš na rande.“

„Žije docela blízko mě. Pokud mě svezeš, můžeš si pak půjčit moje auto a vyzvednout ho, zatímco budu v restauraci.“

„To je dobrý nápad. Nechci, aby chlapeček měl hlad.“

Graves mě vede nahoru do své ložnice. Je to poprvé, co tu jsem a jsem překvapený, jak je bílá. Všechno je bílé; rám postele, deky, židle, dokonce i skříň. Velké okno propouští zlatou zář slunce. Na dece není ani jedeno zkrabacení. Rozhodnu se do ní se Slatem skočit a trochu ji rozházet.

„Hej, právě jsi zničil mou perfektně ustlanou postel.“

„No zvykni si, že dnešní večer nebude dokonalý. Budeš se muset zbavit toho maniaka posedlého kontrolou uvnitř tebe.“

„Jak můžeš vědět, že jsem posedlý kontrolou?“

„Podle toho, v jak perfektním stavu věci udržuješ. Můžeš mi ukázat pár outfitů a já ti nějaký pomůžu vybrat.“

Graves jde do své šatny a stráví tam pět minut, než se vrátí s dvěma různými outfity. Jeden je šedý oblek s černou košilí a druhý modrý s bílou košilí.

„Bože, jdeš na pohřeb, nebo tak něco?“

Graves se zasměje. „Proč to říkáš?“

„Protože se na ně podívej. Jsou nudné. Tak prosté. Snažíš se udělat dojem, nebo ji unudit k smrti?“

„Jen se chci cítit pohodlně.“

„Budeš se cítit pohodlně, až ji vezmeš dnes večer domů a sundáš si ho. Neciť se pohodlně u večeře.“

Jsem překvapený, že pětačtyřicetiletý muž také věci nezná. Můj táta mě tohle naučil už ve velmi mladém věku a já si přisvojil dost tátových rad. Slezu z postele a jdu do šatny, která je naplněna tím samým nudným typem oblečení.

Najednou dostanu nápad.

Podám Slata Gravesovi a zamířím ven zadními dveřmi, abych se dostal do svého bytu.