Harbor - 6. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„I když je tu ticho, což asi pomohlo,“ řekla mu Lucia.

Renzo pokrčil rameny. „Hotel není špatný. Jsem si jistý, že jsi ve svém životě viděla lepší.“

Při té poznámka vedle něj na pohovce ztichla. Ohlédl se po ni a zjistil, že její hezká tvář ztratila svůj obvyklý jemný úsměv. Místo toho vypadala jako prázdný papír.

„Co?“ zeptal se.

„Přestaneš mi to někdy předhazovat přímo do tváře?“

Zamrkal. „Předhazovat co –“

„Skutečnost, že jsem vyrůstala s penězi.“

Odpovědět mu trvalo až příliš dlouho. Částečně proto, že možná nevěděl, jak odpovědět. Měla pravdu? Aniž by si to uvědomoval nebo měl v úmyslu to dělat, ji to neustále předhazoval? Vzpomínkami mu probleskovaly jejich hovory od okamžiku, kdy se setkali, a nemohl popřít skutečnost, že jo, opravdu to vytahoval.

Pravděpodobně až příliš mnohokrát.

„Lucio –“

„Nemusíš mi to předhazovat. A tohle místo je fajn. Přestaň se starat o to, co si myslím ohledně peněz a toho, zda je máš nebo ne. Na tom mi nikdy nezáleželo. Ještě jsi na to nepřišel?“

Ostrost tónu jejího hlasu mu prozradila, že tenhle rozhovor by se pravděpodobně mohl změnit v hádku. To vůbec nebylo to, co s ní chtěl dělat.

Nedala mu však příležitost odpovědět. Místo toho se zvedla a zamířila k Diegovi, který spal na rozkládací pohovce. Přesto se cítil jako osel, a tak zamumlal: „Nic jsem tím nemyslel. Omlouvám se.“

Její úsměv byl v mžiku zpátky. „To je v pořádku, Rene.“

Tehdy ho něco naučila. Občas stačila jen jednoduchá omluva a věci se daly znovu do pořádku. I když byla pýcha příšerná svině, říct prostě „promiň“ mohlo představovat obrovský rozdíl. A bude se zatraceně snažit, aby jí ty sračky znovu nepředhazoval, ať už by to myslel vážně, nebo ne. Nezasloužila si to od něj.

Při tom, jak se pokusila tiše se vplížit přes Diegovo spící tělo, zatímco v hotelové televizi stále běžel zbytek show, se zasmál. Rychle popadla pár obalů a prázdný sáček od chipsů, který měl zastrčený podél boku. Pak se napřímila a zvedla ruce vysoko do vzduchu, aby mu předměty ukázala, jako by tiše říkala: Ha, zvládla jsem to.

Ze rtů se mu vydralo zasmání, ale v okamžiku, kdy se Diego na pohovce pohnul, Renzo znovu celý ztichl. Dítě potřebovalo spát, ale jakmile se ubytovali v hotelu, bojovalo o každou vteřinu. Možná šlo o vzrušení ze všech nových věcí, které ho obklopovaly, nebo prostě jen o to, že chtěl prozkoumat hotelový pokoj. Kdo to měl vědět?

Ale Lucii se ho podařilo přesvědčit, aby zatímco si lehl na rozkládací pohovku, se díval v televizi díval na jeden ze svých oblíbených kreslených filmů, což vedlo k tomu, že byl přikrytý dekou a do pusy si strkal nezdravé jídlo. Oni dva seděli na sedačce a probírali plány na další den. Když se pak otočili, aby se podívali na Diega, zjistili, že už byl mimo.

Snad na celou noc.

I když Renzo netušil, co bylo na hotelovém pokoji pro dítě tak zajímavé. Nebylo tam toho moc k vidění. Jistě, bylo tam čisto, koberec nebyl ani dvě dekády starý a byla tam jedna ložnice a koupelna, oddělená od zbytku prostoru. K tomu malé posezení, kuchyňský kout a malá terasa. Na zdech viselo několik zarámovaných fotografií z různých míst ve Vegas a Nevady, které fungovaly jako umělecká díla, a závěsy na oknech byly dostatečně tmavé, aby je během spánku nerušila světla z venku.

Odvedlo to svou práci.

Nebylo moc, na co se dívat.

I tak to bylo stále drahé. Tři stovky za zkurvenou noc.

„Pojď sem,“ řekl a tiše se zasmál. „Než ho znovu vzbudíš.“

Vyplázla na něj jazyk. „Správně, já jsem ten, kdo ho vzbudil. Nebylo to tak, že prostě jen slyšel tvůj hlas a bum, je vzhůru na celé hodiny.“

Jo, to bylo fér.

Ne, že by to chtěl přiznat.

Jakmile vyhodila odpadky do malého odpadkového koše a dostala se k němu dost blízko, aby se mohl natáhl a popadnout ji, přesně to udělal. Měl pocit, že v posledních několika dnech od něj byla z až příliš mnoha důvodů neustále příliš daleko. Nemohl ji držet, cítit, ani kurva líbat ani zdaleka tak, jak chtěl.

Ale byli tady.

Ve Vegas.

Sračky byly lepší – konečně se to dalo dohromady. A to jediné, co právě teď opravdu chtěl, bylo oslavit to s ní. Tiše, jistě. Nepotřebovali probudit Diega. Ale jakmile ji u sebe měl blízko, věděl, že všechno bude lepší. Nic a nikdo ho nedokázalo vytáhnout z oparu, do kterého ho dostala pokaždé, když se jí dotkl.

Rukama vklouzl pod čelist a zaklonil jí hlavu, takže se na sebe oba dívali. Pod tlumenými světly místnosti se její oříškový pohled třpytil. Náhlé nutkání, které ho zaplavilo, bylo nevysvětlitelné a nepopiratelné. Jako by mu kolem krku někdo najednou uvázal provaz a pak s ním trhl, aby ho tak přitáhl blíž. Svými ústy klesl k jejím. S úsměvem se setkala s jeho polibkem. Nestačil k uspokojení ani jednoho z nich a její malý úsměv se změnil v hříšný. Jazykem přejela proti švu jeho rtů. Připadalo mu to jako válka.

Tehdy se v okamžiku všechno stalo druhou přirozeností. Odvedl ji zpátky do ložnice a celou cestu ani na vteřinu nepřerušil jejich polibek. Následně za sebou zabouchl dveře. Zvedl ji, aby ho mohla nohama obejmout kolem pasu. Položil ji na postel, a stejně rychle s ní šel dolů i on sám.

Pěstí ji sevřel za košili a trhnutím ji držel napjatou. Vyklenula záda. Jako by byla zavěšená nad postelí a čekala na jeho další pohyb. Vznášel se nad ní na kolenou a nemohl si pomoci. Jen se na ni díval. Když byla takhle, bylo na ní něco, co ho fascinovalo nejvíce. Jak se její zorničky rozšířily a její rty se jen mírně pootevřely. Jak její jemná, opálená pokožka, prosila, aby se jí dotýkal a ochutnával. Jak jí vlnité vlasy spadaly dolů až k posteli. Jako dokonalý, sexy anděl, zamrzlý v čase, který čekal, až on něco udělá.

„Bože, miluji tě,“ zamumlal.

Zamrkala. Na jejích růžových rtech se rozlil pomalý úsměv. „Opravdu?“

„Až příliš mnoho.“

Zas a znovu to dokazoval, že? Miloval ji šíleně. Miloval ji natolik, že to pro ni dělal všechny ty bláznivé věci. Té lásce mezi nimi opravdu nebylo snadné porozumět ani dát smysl. Mohla je zničit, ale když přišlo na tuto ženu, byla to věc, které se kupodivu děsil nejméně.

„Miluju tě, Rene,“ zašeptala. „Ale myslím, že bych tě mohla milovat víc, kdybys mě obnažil a miloval mě, zatímco mě také budeš jako bez smyslů šukat, víš?“

Zasmál se. „Náročná dívka.“

„Ale tobě se to líbí.“

To ano.

Taky se mu to moc líbilo.

Zvedla ruku a konečky prstů přejela po jeho rtech a pak i přes linii jeho čelisti. A následně se těmi nehty zaryla do jeho do krku. Byl si jistý, že tak tvrdě, aby za sebou zanechala červené škrábance. Bodnutí bolesti stačilo, aby zasyčel, ale kurva s ním, pokud by mu při tom penis neztvrdl tak moc, že by zkurveně skoro prorazil zip i jeho džínů. Byl si až příliš dobře vědom toho, jak mu při každém úderu srdce zároveň pulzoval i penis.

„Tak mě šukej,“ vydechla.

Jak by mohl odmítnout?

Tehdy pustil její košili, ale jen proto, aby si svlékl i svou. Dopadla zpátky na postel, ale jakmile si stáhl kalhoty a odkopl je, byl u ní. Hrubýma rukama ji strhával oblečení z těla. Jeho netrpělivost ji jen rozesmála. Jednalo se o sexy, vysoký smích, který se rozléhal tichou místností. To mu připomnělo dítě ve vedlejší místnosti, které opravdu nechtěl probudit. Když ze sebe stáhla kalhoty, poslední kus oblečení na svém těle kromě kalhotek, které zakrývaly její nádhernou kundičku, rukou ji zakryl ústa.

Zatracené peklo.

Chtěl ji také ochutnat.

Víc, než by mohla, kdy vědět.

Kousla ho do konečků prstů, až zaklel a ruku od jejích úst odtáhl. Opravdu to vypadalo, jako by na něj měla své vlastní triky. Jeho chvilkové rozptýlení stačilo k tomu, aby ho popadla za paže a přitáhla si ho k posteli. V dalším nádechu je oba převrátila na posteli tak, až na něm v těch černých bavlněných kalhotkách seděla. Jakmile se na ni podíval, jeho pozornost okamžitě upoutala její prsa – energická, a tak akorát velká, aby zaplnila jeho ruce.

Palcem a ukazováčkem hladil její napjaté bradavky, ona přitom boky kroužila po jeho délce. Kolem a kolem a kolem, až mu ze rtů uniklo tiché, dunivé zasténání. Zaklonil hlavu zpátky do polštáře a užíval si, jak se cítila, zatímco ho až příliš škádlila.

Pak sklouzla po jeho těle. Jako kočička s již vytaženými drápky, připravená stáhnout jeho tělo dolů. Ústy přejížděla po jeho hrudi a přes břicho, nehty po sobě zanechávala na jeho kůži horké rýhy. Z toho, jak ho škrábala, zasyčel, ale pak, když mu z boxerek osvobodila penis a jeho hlavička se setkala s horkou vlhkostí jejích úst, zasténal.

Dlaněmi ho sevřely za dolní část délky. Ústa nasála jeho špičku, jazykem přitom kroužila proti citlivému masu ve škádlivých kroužcích. Zbožňoval, jak s jeho ptákem v ústech sténala – jak se mu ty vibrace odrážely o penis a pak putovaly přímo dolů do jeho koulí. Potřeboval něco, co by ho uklidnilo; něco, co by mu dalo pocit, že tu měl trochu kontroly, protože ona to všechno mít nemohla.

Explodoval by.

„Kurva, jo, takhle mě saj,“ zavrčel.

Rukama znovu vyhledal prameny jejích vlasů. Jednou rukou odhrnul tu oponu z nich, která mu bránila ve výhledu. Chtěl vidět, co s ním dělala. Do jeho očí se mu zabořila hořící barva lískových oříšků. Při pohledu na svou tlustou erekci, která ji nutila doširoka otevřít ústa, zaklel. Při tom, jak pokaždé, když pohnula hlavou, se mu na penisu shromažďovaly její sliny. Zazubila se a stáhla rty jen natolik, aby po něm blýskla bílými zuby. Pak s nimi přejela přes jeho délku.

„Sakra,“ zajíkal se.

Bože, jo.

Chystala se ho zabít.

„Zlehka, Lucio,“ varoval ji.

Prostě to udělala znovu.

Zkurvené škádlení.

Volnou rukou ji objal kolem pasu, pevně ji chytil a trhl s ní stranou, aby získal lepší přístup k jejímu tělu. Teď už byla tak blízko, že jí mohl zajet rukou mezi stehna. Pod konečky svých prstů ji tam našel hladkou a rozpálenou. Jakmile jimi přejel po švu jejího pohlaví, její tělo se rozechvělo.

Opravdu doslova odkapávala.

Sakra, byla mokrá.

„Rozpaluje tě to?“ zeptal se a dvěma prsty vklouzl do její svírající se kundičky. „Kouření mého ptáka – díky němu jsi mokrá, zlato?“

Odpověď nepotřeboval.

Ne, když ji viděl v jejích očích.

Ano, absolutně to šlo.

Pokud něco, to, jak ji šukal prsty, zatímco ho kouřila, ji jen rozpálilo ještě víc. Čím tvrději ji šukal prsty, tím silněji ho sála. Zcela se ztrácel v tom, jak svým jazykem přejížděla po pulzující žíle jeho penisu, i ve zvuku svých vlastních prstů, kterým klouzal v jejím pohlavím ta a ven, že ani necítil svůj přicházející orgasmus. Ne dřív, než bylo skoro až příliš pozdě na to, aby ho zastavil.

„Bože,“ zamumlal a odtrhl ji ze svého penisu dřív, než by dostal svůj náklad ven příliš brzy.

Když ji na posteli převrátil, s doširoka rozevřenýma očima a mokrými rty se sotva stihla zachytit rukama. Když se z ní stáhl, byla na samotném okraji. Roztáhl ji stehna a prsty se zaryl do její hladké kůže. Protože kurva jo, byla dost mokrá, že stačila jen trocha jeho hraní si s její kundičkou a celá stehna se leskla její vlastní šťávou.

Když se sklonil, aby jí olízl vnitřní stranu stehna – koneckonců pořád chtěl tu chuť, zaslechl její zalapání po dechu. Klouby prstů se přitom dotkl jejího pohlaví. Vydala ze sebe ještě hlasitější zvuk.

„To nemůžeme,“ řekl a zvedl z podlahy kalhotky, které předtím z jejího těla odhodil. „Nemůžeme vzbudit Diega, Lucio.“

Přes rameno se po něm ohlédla a při pohledu na předmět, který držel, ji oči potemněly. „Ach můj bože.“

„Otevři.“

Usmála se. „Vážně?“

„Dokážeš se udržet zticha?“

„Jo, asi ne.“

Sladce otevřela pusu a nechala ho, aby jí do ní nacpal ty černé kalhotky. Sakra, přísahal by, že nic nevypadalo lépe než ona na kolenou s doširoka rozevřeným zadečkem, kdy pro něj měla kundičku vystavenou na odiv, a dívala se na něj přes rameno, s kalhotkami v ústech, které tam fungovaly, jakou roubík. Jeho kontrola teď byla úplně pryč. To jediné, co ho opravdu zajímalo, bylo zabořit se do její kundičky tak hluboko, jak jen mohl. Přesně to také udělal. Jednou rukou ji popadl kolem pasu, druhou navedl svůj penis proti jemnému masu jejího pohlaví.

Stačil jeden tvrdý pohyb boků a znovu vzlétl.

Znovu až příliš blízko k orgasmu.

Stěží zvládl znovu dýchat.

Na její kundičce bylo něco, co ho dokázalo dostat na kolena. Když ji roztáhl, kolem jeho délky se sevřela. Pojala ho do sebe tak hluboko, až když se podíval dolů, neviděl nic než jejich těla, pevně u sebe. Špičkou palce přejel kolem jejího pohlaví, protáhl tu citlivou tkáň o něco víc a zbožňoval, jak ho její kundička díky tomu sevřela ještě pevněji.

Její sténání teď bylo tišší.

I když však nebyli zticha.

Vytáhl se a znovu do ní zajel. Kolena jí na posteli podklouzla, ale on už ji rukou svíral kolem pasu, aby ji udržel nahoře. Nemohl ji šukat dost tvrdě. Jako by do ní nedokázal bušit tak rychle, aby uspokojil temné nutkání, které ho drásalo přímo ve vnitřnostech. Celou dobu ho přes rameno sledovala.

Rty měla stočené kolem těch černých kalhotek. Vlasy divoce rozcuchané. Oči se jí třpytily.

Sakra.

Vypadala pod ním skvěle.

Takhle vypadala vždycky skvěle.

Udržoval tempo a zároveň cítil, jak svou rukou zároveň vklouzla mezi svá stehna. Pracovala s ní na svém klitorisu. Sevřel ji zezadu za krk a zatlačil horní polovinu jejího těla do matrace, takže ji měl přišpendlenou k posteli.

Kurva.

„Chci, aby ses udělala,“ řekl a překvapilo, jak chraplavě zněl jeho hlas.

Jako by ho to bolelo zevnitř.

Protože ho to bolelo.

Chtěl, aby se udělala.

Protože se potřeboval udělat.

Teprve tehdy, když z něj spustila oči, se konečně pustila. Cítil, jak se jí napjala záda a jak její ruka mezi stehny ztuhla. Poznal to podle toho, jak se její kundička kolem něj sevřela ještě pevněji a oči se jí zavřely. Přes kalhotky vycenila zuby. Udělala se tvrdě – celá se chvěla a kňučela. Udělal se ještě tvrději, a i když se vytáhl včas, na zádech ji zanechal škrábance.

Předtím se mýlil. Ještě lépe vypadala, když byla na posteli, rozprostřená pod ním a kůži měla pomalovanou jeho spermatem.

Vypadala jako hřích a on.

Nic nebylo lepší než tohle.

• • •

„Zajdi ke dveřím, Rene!“ zakřičela Lucia z koupelny, kde zrovna čistila Diegovi zuby. „Pravděpodobně je to oběd, který jsme si objednali.“

Snad.

Byl zatraceně hladový.

Zvedl Diegovu hrstku autíček – když šli nakupovat, dostal možnost vybrat si jednu hračku a samozřejmě si vybral balíček malých autíček – a hodil je na hromadu vedle pohovky. Než popadl kliku dveří a otevřel je, ani se neobtěžoval zkontrolovat kukátko. Chlápek, který čekal na jejich druhé straně s papírovou taškou v ruce tu rozhodně nebyl s jídlem, které si objednali k obědu.

Možná to bylo tím, jak se ten muž nesl, s leteckými brýlemi, které mu zakrývaly oči nebo s koženou bundou, která mu přiléhala k hrudi, ale rozhodně z něj nekřičelo slovo poslíček. Renzo ho ani nepoznal, což byl problém. V poslední době nevěřil nikomu.

„Co pro tebe mohu udělat?“ zeptal se Renzo.

„Jsi Renzo?“

Renzo zvedl obočí. „Záleží na tom, kdo se ptá.“

Muž na chodbě zavrčel, zvedl si brýle vysoko do vlasů a prázdnou chodbou se rozhlédl. „Vlastně mě poslal Tuck. Necháš mě stát tady na chodbě celé odpoledne, nebo jak?“

No, v tom případě…

Renzo ustoupil a dveře otevřel víc. Mávl jednou paží, jako by ho chtěl pozvat dovnitř, a zeptal se: „Máš jméno?“

„Ne pro tebe.“

Bože.

S kým si vlastně Tuck ve Vegas zahrával? Tuhle otázku musel vytěsnit z mysli, protože si to nemohl dovolit vědět. Pokud měl tenhle chlap sračky, které potřeboval, aby se mohl snáze pohybovat a dýchat trochu volněji, pak na ničem jiném nezáleželo.

Chlápek zamířil ke stolu v malé kuchyňce a papírovou tašku na něj lehce položil. V době, kdy se k němu u stolu připojil Renzo, už z tašky vytahoval věci. Dva elegantní černé telefony s předplacenými kartami připravenými k aktivaci. Dva doklady totožnosti.

Renzo jeden průkaz zvedl a prohlédl si ho. Brunetka na přední straně nevypadala jako Lucia, ale pokud by s ním blýskla dostatečně rychle a někdo by se nestaral o nic jiného než o datum narození vyražené na přední straně, pak by byl v pořádku. Upřímně řečeno, průkaz totožnosti, který přinesl pro něj, nebyl v o moc lepším stavu. Chlápek na obrázku ani neměl stejnou barvu vlasů jako on a podle uvedené výšky byl minimálně o deset centimetrů menší. Ale znovu, pokud by doklad nikdo příliš nezkoumal, nevadilo by to.

Renzo koutkem oka sledoval, jak Lucia nasměrovala Diega zabaleného v ručníku přes hlavní část apartmá do ložnice. Střelila po něm pohledem – tichým jsi v pohodě? – ale v odpověď jen přikývl. Nepotřebovala se plést do jeho byznysu s Tuckerem. Usoudil, že čím dále ji od toho mohl držet, zatímco byli ve Vegas, tím lépe by to pro ně bylo.

„Dobře, tady jsi,“ zamumlal ten chlap a přivedl tak Renzovu pozornost zpátky k úkolu. „To je to, o co jsi žádal, ne?“

Renzo přikývl a věci znovu uklidil do papírové tašky. „Jo. Dej Tuckovi vědět, že si toho vážím.“

„Můžeš mu to dát vědět sám, až zavolá na jeden z těch dvou telefonů. Bude pro tebe mít práci – splátka za to všechno, pokud to chceš,“ řekl chlapík a ukázal na tašku.

Splátka?

To si Renzo nemyslel.

Nedělal sračky zadarmo.

„Za telefony a doklady jsem mu už zaplatil,“ upozornil ho.

Muž se zazubil, ale nebylo to vůbec teplé. S přikývnutím řekl: „Jo, takhle Tuck ve skutečnosti nepracuje. Peníze jsou samozřejmostí, ale rád se ujistí, že opravdu oceňuješ jeho ochotu… takříkajíc se o vás postarat.“

„Takže?“

„S Tuckem se náklady vždycky zdvojnásobí.“

Renzo zaťal čelist zlostí, ale podařilo se mu ji udržet na uzdě. Vypadalo to, že se Tuck od doby, kdy opustil New York, až tak moc nezměnil. Když jím chtěl být, pořád byl zkurveným hajzlem na té nejvyšší úrovni. Kromě toho tak jako tak nemohl moc udělat. Ani tady nepotřeboval problémy. Ne, když právě dorazili.

„Fajn,“ řekl Renzo.

Chlap se znovu usmál svým chladným způsobem. „Dobře. Tuck zavolá. A až půjdeš do práce, tak přijď. Nikdo jiný. Chápeš, New Yorku?“

Kurva.

„Jo, pochopil jsem.“

I když to ale neznamenalo, že se mu to líbilo.

• • •

„Co tím myslel?“

Renzo právě dokončil aktivaci telefonu, který si Lucia mezi těmi dvěma vybrala – i když si byla vědoma, že Tuck mohl zavolat na kterékoli číslo – a podal jí ho. Vzala si to, ale stále se na něj dívala s očekáváním a očividně čekala, až odpoví na její otázku. „Ohledně čeho?“

„To, že dlužíš dvakrát… nebo cokoli.“

Se zavrtěním hlavy zamumlal: „Nic, jde jen o to, že Tuck je sráč. To je celé. Takový byl i v New Yorku. Svým způsobem se mu vždy líbilo mít něco, čím by mohl ostatní držet pod krkem. Myslím, že právě tak se vždy ujistil, že někdo něco dluží jemu, a ne naopak. Tuhle práci zvládnu a pak bude šťastný.“

„Až na to, že ses zeptal, zda pro tebe také nemá nějakou práci. Takže to opravdu neskončí,“ podotkla. „Protože pro něj budeš možná stále pracovat.“

Se zasmáním se předklonil, aby ji políbil na temeno hlavy. Opravdu byla pro své vlastní dobro až příliš chytrá. Možná rychlá jako bič. Nic jí neuniklo. Jako by mu dokázala číst myšlenky, se na něj s mrknutím usmála.

„Dělat pro něj práci a dostávat výplatu není to samé,“ zamumlal do jejích vlasů. „Pak je to na stejné úrovni. Když Tuckovi něco dlužíš, může to být problém.“

Na to nic neřekla, za což byl vděčný. Poklepal na telefon v jejích rukou.

„Někdo, komu chceš zavolat?“

Dlouhou chvíli se dívala na černou obrazovku telefonu. O jeho otázce očividně přemýšlela. Umožnil jí to. Neobviňoval by ji, pokud by chtěla zavolat své rodině. Z valné většiny by použití telefonu bylo bezpečné. Nedal se vystopovat, pokud člověk nemluvil příliš dlouho, a protože byly k vyzvednutí, včetně aktivačních karet, prakticky v jakémkoli obchodě, takže jejich vysledování bylo dvakrát tak obtížné. Navíc byly zatraceně levné, jednorázové a snadno nahraditelné… jo, z valné většiny pro ni bylo bezpečné zavolat.

Ale chtěla to udělat?

To byla ta správná otázka.

„Vlastně ne,“ řekla nakonec. „Tak jako tak zatím ne.“

Přikývl. „Dobře. Musím zavolat Rose.“

Nijak to nezpochybňovala. Od okamžiku, kdy utekli, toho o Rose moc neřekl, ale přesto mu sestra nikdy nezmizela z mysli nikam daleko. Jistě, jen pro jistotu ji na pár měsíců zabezpečil. Všechny ty hrozby od Luciana Marcello v podstatě způsobily, že se musel ujistil o tom, že pokud by k něčemu došlo a nebyl v pořádku, sestra by tak rozhodně byla. Alespoň na chvíli. Ale to neznamenalo, že si nebude dělat obavy, protože se jako obvykle, dvakrát týdně, neukázal, aby ji viděl. A pokud by zamířila dolů do Bronxu, aby ho vyhledala sama, pak nepochybně dostala zprávu, že s Diegem utekl.

Přinejmenším ji ten hovor dlužil.

Z ložnice s hrstkou autíček v ruce vyšel Diego. „Lucio, pojď se podívat, co jsem udělal!“

Když s jeho malým bratrem vklouzla do ložnice, byl vděčný za poskytnuté soukromí. Zapnul telefon, vytočil známé číslo a přiložil si ho k uchu. Trvalo tři zazvonění, než se v reproduktoru ozval známý hlas.

„Ahoj?“

„Rose…“ Odkašlal si. „Tady je Ren.“

Uplynula pauza ticha a pak druhá. Čekal, až sestřin zmatek pomine.

„Rene?“

„Jo, Rose. Ahoj.“

„Proboha, kde jsi byl?“

Aby si zachránil ušní bubínky před sestřinou neskutečnou hlasitostí, musel si odtáhnout telefon dál od ucha. I když neměl telefon nikde poblíž hlavy, poslouchal, jak na něj křičela. Stále ji slyšel křišťálově čistě. Pokud by to nebylo svým způsobem tak zatraceně smutné, mohlo by to být vtipné. Konečně, když usoudil, že se dostatečně uklidnila, si přiložil telefon zpět k uchu.

„Staly se nějaké sračky,“ začal.

„Viděla jsem mámu,“ odpověděla stejně rychle. „Přišla sem drškovat – říkala, že jsi jí ublížil, a že jsi ji vzal Diega.“

Upřeně zíral ven z okna. „Nic z toho není pravda.“

Ostře se nadechla. „Ale co se stalo?“

„Spousta sraček,“ zamumlal, „a důležité je jen to, že mi vyhrožovala, že mi vezme Diega, a to jsem jí nemohl dovolit. Omlouvám se, že si kvůli mně děláš starosti – že jsem nezavolal, když jsem odjížděl, nebo dřív než až teď. Jsme v pořádku, slibuji. Jakmile vyřídím nějaké sračky, zašlu ti všechno, co potřebuješ, abys to zvládla, dobře?“

„Peníze mě nezajímají, Rene! Záleží mi na tobě.“

„Hej, všechno v pořádku?“

Ohlédl se přes rameno a našel Luciu, jak se směrem k němu nakláněla ze dveří ložnice. Za jejíma nohama zahlédl i Diegovu hlavu. Přikývl. „Všechno je v pořádku, Lucio.“

Přikývla a zamířila zpátky do pokoje.

„Ona je tam taky?“ zeptala se sestra.

Zasmál se. „Jo, je tady taky.“

Sama pro sebe se zasmála. „Bože, tak moc jsi vyděsil, Rene.“

„Omlouvám se.“

To bylo to jediné, co mohl udělat.

Stále se omlouvat.

„Dobře, kde jste?“

Z okna se díval na jasná světla. Přestože byl stále den, vypadalo to, že Vegas zůstávalo osvětlené jako zkurvený Fort Knox.

„To teď není důležité, dobře? Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku, abys věděla, že i my jsme v pořádku a věděla, že se postarám o všechno, co budeš potřebovat, jakmile dostanu –“

„Říkala jsem ti –“

„Jo, jo. Ty zkurvený prachy tě nezajímají. Ale mě ano. Záleží mi na tom, abys mohla chodit do školy a něco se sebou dělat, dobře? Tečka.“

Ztěžka si povzdechla. „Dobře… mohla bych mluvit s Diegem?“

Zasmál se. „To by se mu líbilo, Rose.“