Privilege - 21. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Co dělá?“ zeptal se Renzo.

Lucia se ani nemusela ptát, koho myslel. Na tu samou otázku se ptal zhruba každou půlhodinu. Jako by potřeboval svého malého bratra stále kontrolovat, i když stejně jako ona dobře věděl, že Diego stále spí na zadním sedadle. Jako by se ten chlapec prostě mohl zvednout a jen tak zmizet.

Ohlédla se přes rameno a našla Diega ve stejné pozici, v jaké byl naposledy, když se Renzo zeptal. Tváří zabořený do zadního sedadla, otočený zády k nim, přikrytý svou oblíbenou dekou, kdy stále pevně objímal svého plyšového dinosaura. Byl mimo a vůbec ho netrápilo, co se dělo.

„Stále spí,“ řekla a na svém sedadle se narovnala.

S přikývnutím si zlehka povzdechl. „Dobře.“

„Hele.“

Poprvé od okamžiku, kdy se dostali na dálnici, se na ni úkosem podíval. Tak moc se soustředil na řízení a na to, aby mezi ně a místo, odkud vyjeli, dal tolik mil, kolik jen mohl. Nevyčítala mu ani to, ani jeho nedostatek pozornosti. Přesto si přála, aby to pro něj mohla trochu zlepšit.

„Bude to v pořádku,“ zašeptala.

Okraje jeho rtů se zvedly v pomalém úsměvu. „To je diskutabilní.“

„Rene.“

„Ale s tebou to bude zatraceně lepší, Lucio.“

Široce se usmála.

To byl muž, kterého chtěla vidět.

Natáhla se přes jejich sedadla, dlaní ho sevřela za čelist a palcem ho hladila po té tvrdé linii. Jeho hrubé vousy ji lechtaly na kůži. Očima znovu zachytil její pohled. Chtěla věřit – zpočátku – že jen přehnaně zareagoval na hrozby své matky. Carmen jistě nebude tak pomstychtivá, aby se pokusila dostat odvést Diega od jediné osoby, která ho očividně milovala víc než samotný život.

A pak přemýšlela o všech ostatních věcech, o kterých věděla, že už svým dětem udělala. Co by něco takového bylo ve srovnání s tím vším ostatním?

Dokázala si představit, že šlo jen o kapku do už tak plného kbelíku.

Chtěla doufat, že propadl panice.

Uvnitř věděla, že to tak nebylo.

Znovu se podívala na Diega, který stále pohodlně spal, jako by kolem něj celý jeho svět neshořel. A sakra, možná to nebyl svět toho dítěte. Koneckonců, stále měl svého bratra. Vypadalo to, že to bylo to jediné, co kdy Diego chtěl.

„Máš představu, kam jdeme?“ zeptala se.

Pokrčil rameny. „Možná.“

V tónu jeho hlasu bylo cosi, co znovu přitáhlo její pozornost zpátky k němu. V potemnělém světle končícího dne a jen s malou záři, kterou poskytovala přístrojová deska, se konečně znovu vrátil ke svému starému já. Klidnému, nevzrušenému a jejímu. Ke všem věcem, které zbožňovala.

„Co?“ zeptala se.

„Nic.“

„Něco ano.“

Kývl dopředu, takže se podívala z čelního skla, aby viděla, na co se díval. Vypadalo, že se blížila cedule. Ukazovala kilometry, které zbývaly, než se dostanou do nového státu. Pryč z New Yorku, od jejího života a rodiny. Poprvé od té doby, co nasedla do auta, na ně vůbec pomyslela.

Jak dlouho by jim trvalo zjistit, že byla pryč?

Co by udělali?

Přesto, i když jí ty otázky tančily myslí, rychle odešly pryč dřív, než se tam mohly usadit na příliš dlouho a začít ji obtěžovat. Byla tam, kde chtěla být, s kým chtěla být. To bylo to jediné, na čem jí záleželo.

Bylo to sobecké?

Šílené?

Jí nepodobné?

Všechno to, a ještě mnohem víc.

Stále to nic neměnilo na skutečnosti, že byla přesně tam, kde chtěla být, dělala, co chtěla dělat, a s Renzem. To převážilo veškeré výhrady, které mohla mít. To jí zabránilo přemýšlet o všem ostatním.

„Poslední šance vycouvat,“ zamumlal.

Ze strany se na něj podívala. „Vycouvat z čeho?“

Ani se na ni nepodíval. „Myslím z tohohle. Pokud chceš, můžu tě vysadit v nejbližším obchodě, odkud můžeš někomu zavolat – svému otci. Jsem si jistý, že by tě bez jakýchkoli otázek přijel vyzvednout. Pochopil bych to, Lucio. Tohle není přesně to, k čemu ses se mnou upsala.“

„K ničemu jsem s tebou neupsala.“

To byla pravda.

Větší, než kdokoli z nich věděl.

Nikdy nečekala, že muže, který byl vedle ní, potká. A když se setkali, nikdy ji ani nenapadlo, že jejich společný čas povede k jejímu prvnímu zamilování, nebo že změní její vnímání světa – že změní celý její svět – aniž by to zamýšlel nebo dokonce chtělo.

To, co řekla předtím, myslela vážně.

Kam šel on, šla i ona.

Bez něj to nebyla ona.

„Nikam nejdu, Rene.“

Lehce přikývl a pak znovu zaměřil svou pozornost zpátky na cestu. Ruku natáhl směrem k ní, aby ji sevřel a pevně držel. V tom, jakým se jí prsty pevně držely, jako by je nechtěl nikdy pustit, bylo něco zoufalého. Možná, že to zoufalství bylo i její.

Potřebovala to cítit.

„I když bys měl v obchodě zastavit,“ řekla. „Potřebuji si něco sehnat.“

„Cokoli chceš, zlato.“

Netrvalo dlouho a na dohled se objevil obchod, na který byla na billboardu o pár mil zpět reklama. Zajel na rušné parkoviště a zaparkoval u benzinové pumpy. Vystoupila z auta, ale pak se ohlédla dozadu na Diega, který stále spal.

„Chceš, abych když tam budu, vzala nějaké jídlo? Až se probudí, bude mít hlad.“

Se zasmáním popadl tankovací pistoli. „Pokud na tom nebude salát, sní cokoli.“

„Chápu.“

Zamířila do večerky a cestou ignorovala pohledy lidí. Měla podezření, že měli větší zájem o auto než o ní samotnou. To pravděpodobně nebylo dobré – kolik přesně bylo v New Yorku nebo dokonce v celé Americe červených Mustangů?

Vsadila by se, že ne moc.

V obchodě se snažila rychle sebrat plnou celou náruč jídla a pití z polic a ledniček. Voda, džus, hranolky, balené sendviče, zabalený sýr a pro Diega čokoládové mléko. Zatímco platila, muž vpředu u pokladny se na ni ani pořádně nepodíval. Byl až příliš zaneprázdněný sledováním rekapitulace nejnovější hry v televizi, která byla vedle pokladny. Jen se jí zeptal, zda chce zaplatit i za benzín, nebo zda ten bude placený samostatně. Všechno včetně benzínu uhradila pomocí debetní karty, která patřila k jejím účtům a svěřenskému fondu. Uvědomit si svou chybu ji trvalo tři vteřiny, ale už bylo pozdě.

Karta se dala vysledovat.

Jakmile ji vložila do terminálu a potvrdila ji, byla její poloha známa.

„Promiňte,“ řekla zdvořile žena za ní. Snažila se ji přimět, aby se pohnula, aby mohla i ona sama zaplatit.

Sakra.

„Omlouvám se,“ zamumlala Lucia a z pultu popadla tašky.

Když se otočila k odchodu, pohledem v rohu obchodu zachytila něco, co předtím přehlédla. Možná to byl hloupý nápad, co ji napadl, ale v tuto chvíli si uvědomila, že karta už tu byla použita… takže by jí mohla také podojit, aby to stálo za to. Přistoupila k bankomatu, strčila ji do něj a naťukala PIN.

Od okamžiku, co jí táta sebral auto, ji také na kartě omezil rozpočet. Jistě, mohla jít do banky a vybrat si ze svých účtů tolik peněz, kolik by chtěla. Ale protože měla své karty stále připojené k účtům rodičů, stále mohl kontrolovat, kolik peněz si z karty mohla vybrat.

I když ne, že by opravdu limit na útratu ve výši pěti tisíc dolarů představoval něco k výsměchu.

Zadala maximální limit výběru, který automat říkal, že mohla vybrat, což představovalo dva tisíce dolarů, a modlila se, aby měl v sobě stroj dostatek hotovosti, aby ho zvládl vydat. Bankomaty obvykle obsahovaly jen pár tisíc dolarů. Málem se zajíkla, když přístroj zapípal, na jeho obrazovce se objevilo potvrzení a o vteřinu později se v dolní části v otvoru objevily peníze v požadované výši.

Doufala, že si nikdo nevšiml, jak z něj tahala tolik peněz. Velký svazek bankovek nacpala do tašek u svých nohou, pak je zvedla a sakra zamířila z obchodu ven. Renzo právě obcházel bok auta a mířil do obchodu, když na něj narazila.

„Zaplatila jsem za benzín a své věci a –“

„Páni, zpomal,“ zamumlal a zvedl ruce, aby ji jemně pohladil po tváři. „Popadla sis peníze v autě?“

Zavrtěla hlavou.

Ztuhl. „Použila jsi kartu?“

„Jo.“

„Lucio.“

„Já vím, já vím. Ale podívej.“

Podíval dolů na tašky, které držela, a pak se mu rozšířily oči, když je otevřela, aby ukázala peníze uvnitř. Přidejme ty dva tisíce k penězům, které vzal z bytu, a možná budou na chvíli v pohodě.

„Musíme se té karty zbavit,“ řekl.

„Dobře.“

„Co dalšího s sebou máš?“

„Další karty. Svůj telefon.“

„Všechno musí pryč.“

V pohodě.

S povzdechem se ohlédl po autě.

„Co?“ zeptala se.

„To musí taky jít pryč. Myslím tím auto. Všude kolem jsou kamery. Můžeš se vsadit o kolik chceš, že tohle bude první místo, kam někdo přijde, jakmile si uvědomí, že nejsi ve státě, nikde dohledatelná, a tohle bylo to poslední místo, kde jsi použila svou kartu.“

Jo, sakra.

Auto bude na kamerovém záznamu.

Stejně jako oni.

„Ale to auto opravdu zbožňuji,“ zamumlal nešťastně.

Zasmála se.

Sakra, už zašli tak daleko.

Udělali toho hodně.

Co znamená jedna další věc?

„Proč si nenajdeme něco nového, co by se ti líbilo?“

„Vím, jak ukrást auto.“

O tom nepochybovala.

• • •

Diego seděl na kapotě černého SUV a popíjel čokoládové mléko. V druhé ruce držel sendvič s vejcem. Zvědavým pohledem sledoval Renza, jak se pohyboval kolem zadku červeného Mustangu, které zaparkovali na poli. Zatímco ho řídil, Lucia za ním řídila SUV. Díky tmě všude kolem bylo na pustém poli vidět jen světlomety aut, které prosvítaly. Poté, co z uzavřeného parkoviště ukradli SUV, které bylo zaparkované vzadu, mimo dohled kamer, sjeli z dálnice a déle, než by se vůbec starala, jeli směrem do venkovské oblasti.

„Co dělá Ren?“ zeptal se Diego.

„Nic. Jez své jídlo.“

„Dobře.“

Vzduchem se neslo Diegovo žvýkání. Renzo zatím dokončil svou práci na zádi Mustangu. Otevřel kufr, vytáhl z něj oranžový kanystr s benzinem a položil ho na zem. Pak vytáhl poznávací značky. Nejen, že ukradli SUV, ale také z jiného vozidla sebrali poznávací značky a na autě je vyměnili.

Bylo vysoce nepravděpodobné, že by někdo nějakou dobu někdo všiml, že došlo k výměně registrační značky. A zatímco tak policisté hledali SUV s poznávací značkou, která patřila ukradenému vozidlu, teď na něm měli jinou kradenou značku.

Opravdu to bylo geniální.

Rozhodla se ho nezeptat, jak na ten nápad přišel.

Dostat správnou značku na SUV mu chvíli trvalo. Diego právě dojídal svůj sendvič s mlékem a natáhl ruku, aby dal Lucii zbylé odpadky.

„Strašně moc musím čůrat,“ řekl Diego.

Pomohla mu dolů. Pak zamířil na druhou stranu SUV, aby odvedl své věci.

„Až to dokončí,“ řekl Renzo a pevně sevřel kanystr s benzinem, „Rozběhnu to a pak se s tebou setkám.“

Podívala se na kanystr, kterou držel. „Chceš auto zapálit?“

„Jo.“

Takže.

„Dobře.“

• • •

„Domove, sladký domove pro dnešní noc,“ zamumlal Renzo.

Lucia se rozhlédla po malém motelovém pokoji po čemkoli nechutném, ale nic takového nenašla. Místo bylo pohodlné a čisté, i když možná trochu zastaralé. Pokud byli přikrývky čisté, se stárnoucím nábytkem a příšernými tapetami si dokázala poradit.

Poté, co jeli valnou část dne a většinu noci, si potřebovali odpočinout.

Renzo přenesl spícího Diega do postele – přímo doprostřed – a přetáhl přes něj přikrývku. Lucia položila těch pár tašek, které přinesla z auta, na podlahu a vydechla. Renzo rychle zkontroloval místnost, včetně toho, že otevřel posuvné dveře, které vedly na malou terasu.

„Ahoj,“ zamumlal přes rameno.

Byla unavená.

Zatraceně unavená.

Už celé hodiny fungovala jen na adrenalinu. Na něm a tom zatraceném energetickém nápoji, který koupila v obchodě. To, co opravdu potřebovala, bylo dostat se do postele a jít spát stejně jako Diego.

Přesto, když promluvil, k němu přešla: „Pojď se na to podívat, zlato.“

Vyklouzl ven na terasu a Lucia ho následovala. Když prošla posuvnými skleněnými dveřmi, už šplhal vzhůru po něčem, co vypadalo jako požární únikový žebřík. „Co to děláš?“

„Dýchám.“

Zamrkala. „Cože?“

„Mám pocit, že jsem celé hodiny nedýchal, Lucio. Pojď.“

Bez otázek ho následovala až na střechu motelu. Měl jen dvě patra a oni byli ve druhém. Jakmile se dostala přes horní okraj, zjistila, že Renzo už se sebe shodil svou koženou bundu na oblázky na střeše a posadil se. Dlouze se zadíval do oblohy a nic neříkal. Prostě k němu přešla, vlezla si mu do klína a když ji pevně objal, svou tvář si zabořila do jeho hrudi.

Takhle, s nohama omotanýma kolem jeho pasu, rukama na něm, kdy mohla předstírat, že zbytek světa neexistoval, našla své šťastné místo. Potřebovala spoustu věcí – převléknout se, dát si sprchu a postel.

V tomhle okamžiku však zjistila, že potřebovala jen jeho.

„Můžeš vidět hvězdy,“ zamumlal jí do vlasů. „Hvězdy ve městě nikdy nevidím.“

Zvedla hlavu a zjistila, že měl pravdu.

„Je to nádherné.“

„Mmm, ne. Pěkné, možná. Zajímavé, jistě. Ne nádherné.“ Zvedl ruku, aby našel její bradu, a pak jí zaklonil hlavu, aby se s ním setkala očima. „Ty jsi nádherná. Obloha se ti nedokáže vyrovnat.“

Usmála se. „Jsi uhlazeným řečníkem.“

„Nemusím mluvit, aby to byla pravda.“

Jeden jemný polibek vedl k dalšímu a ten se rychle změnil v něco úplně jiného. Něco žhavějšího a rychlejšího. Vyhrnul jí šaty a kousl do krku. Vysvobodit ji z jejího oblečení a posadit si ji na svůj penis, zatímco ji rukama zahříval tělo před chladným vzduchem, mu netrvalo nijak dlouho.

A jediné, co k tomu bylo potřeba, byl jen polibek.

„Zabiješ mě,“ řekla mu.

S ním neměla žádnou kontrolu.

Vůbec žádnou.

Chraplavě se zasmál a palcem přejel přes její rozechvělé rty. „Myslím, že to máš popletené, zlato. Ty budeš mou smrtí… tak to bylo vždycky.“

O tom nic nevěděla.

V jeho klíně se posunula a umlčela ho tím, že si ho vzala trochu hlouběji. Jediné, co potřebovala, bylo mít v sobě jeho penis, a připomněla si, že měla nervy na místech, o kterých před ním ani nikdy netušila.

„Víš, budu potřebovat nějaké oblečení,“ zamumlala a naklonila se, aby ho políbila na ústa.

Přikývl. „Zítra něco najdeme. Zkurvený Walmart je na každém rohu.“

Pravděpodobně si myslel, že ve Walmartu ještě nikdy nenakupovala.

Měla pro něj novinky.

„Ach, legíny a kalhoty na jógu, prosím.“

Zasténal. „Vsadím se, že tvůj zadek vypadá v kalhotách na jógu fantasticky.“

„Předpokládám, že to zjistíš.“

Ušklíbl se, pevně ji sevřel za zadeček a stiskl ho tak silně, až jí vyrazil dech. To bylo pravděpodobně to poslední, co by měli dělat. Rozhodně by neměli svou situaci zlehčovat.

Nedokázala v sobě najít sebemenší zájem. Nebo důvod přemýšlet o tom, co by se teď mohlo stát.

Byla s ním.

Byl s ní.

Byli spolu – tak, jak měli být. Navždy.

Zbytek byly detaily.

O ty se nikdy nezajímala.

„Já jdu, ty jdeš.“

Jako by jí dokázal číst myšlenky. Jako by věděl o všech těch šílených sračkách, co se v její hlavě děly. Jeho slova vyšla ven v nádechu, stěží tam bylo něco víc. Pak už ji palcem pohladil po lícní kosti, protože se k němu přiblížila natolik, aby ho znovu políbila.

„Ty jdeš, já jdu,“ opakovala a zachvěla se, protože zvedl boku. „Tak to bude.“

Až do dne, kdy jeden z nich zemře.