Privilege - 19. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Jako první uviděla Renza Lucia. Vzhledem k tomu, že většinu oběda strávila tím, že se ze všech sil snažila ignorovat tátu na druhé straně stolu, navzdory vší jeho snaze zapojit ji do rozhovoru, bylo to zatraceně úžasné. Celou dobu se dívala do zdi, na zem nebo do nedotčeného talíře s jídlem.

Pro to, jak to v poslední době u nich doma vypadalo, napětí opravdu nebylo dost dobré slovo, ale za poslední týden byl celý její život přesně takový. Žádné auto, žádný telefon, a když přišla domů, z pokoje jí byl sebrán dokonce i její laptop. Z osmnáctileté dívky, která měla téměř všechno kontrolu sama nad sebou a ovládala svůj život, se najednou změnila v teenagerku, která byla trestána jako dítě.

Sice si mohla Renza všimnout jako první, ale táta za ní nebyl příliš pozadu. Sledoval její pohled na místo, kde se dívala ze zrcadlových oken ven, a přitom vydal zvuk, který zněl jako nedůvěra a hněv, vše spojené do jednoho. Kdyby na něj nebyla stále tak zatraceně naštvaná, možná by se usmála.

Bez ohledu na to, jak moc se mu snažila vysvětlit věci ohledně Renza o sebe, prostě to nechtěl slyšet. Byl rozhodnutý a nic z toho, co by mohla říct, na tom nedokázalo cokoli změnit. Máma do toho většinou zasahovala jen zřídka. Ale aby byla spravedlivá, Jordyn se také ve skutečnosti nepostavila na žádnou ze stran.

Zůstala neutrální, nevstupovala do sporu svého manžela a dcery, ale také to svými vlastními názory nijak nezhoršovala.

Lucia nevěděla, zda za to měla být vděčná nebo ne.

„Co tady kurva dělá?“ zeptal se Lucian s hrubým zavrčením. „A jak vůbec na prvním místě věděl, že tady jsme?“

Pohled stočil k ní, ale na své židli seděla tiše a bez hnutí.

„No?“ dožadoval se.

Zvedla obočí. „Myslíš si, že jsem mu zavolala, abych mu řekla, že tu dneska budu? Ani jsem nevěděla, že sem dneska budu muset přijít, tati. Donutil jsi mě sem přijít, protože očividně s tebou nemůžu být nešťastná jen doma, ale musím s tebou být nešťastná i na veřejnosti.“

Pohled mu ztvrdl.

Stále ji to nevadilo.

V čem byla lež?

„Jak jinak by…“

„Nemám ani mobilní telefon, který bych mohla používat, ani počítač. Sebral jsi mi auto, takže jsem se ani nemohla sbalit a jet mu to říct. Ach, a nemáme ani pevnou linku, protože každý má svůj vlastní mobil, takže jsem mu nemohla zavolat ani tak. Nebyla jsem to já.“

Stále nevypadal, že by jí věřil, ale jeho touha dohadovat se s ní dost rychle opadla. To byla jedna z věcí na něm. Když věřil, že měl v něčem pravdu nebo že dělal správnou věc, byl tvrdohlavý. Jako celá tahle sračkoidní show s ní a Renzem. Ale zároveň nebyl typem člověka, který by si užíval nespokojenosti nebo nepohodlí ve svém vlastním životě a domově.

Opravdu dvousečný meč.

Tohle způsobil on sám.

„No, nedostane to, co chce,“ zamumlal a odhodil ubrousek. „To ti můžu slíbit.“

„Co to znamená?“

„Znamená to, že si ho pořádně prohlédni, protože brzy bude pryč.“

„Luciane,“ zamumlala Jordyn.

Lucia zajela pohledem k mámě, ale stejně rychle se vrátila očima zpět k tátovi. „Víš, poslední týden jsem se snažila, abys to pochopil, tati. Zas a znovu jsem vysvětlovala, že tohle je můj život a ne tvůj. Že se můžu vídat s kýmkoli chci a kdykoli chci, a ty do toho nemáš co mluvit. Nechala jsem tě, abys mi řekl, co jsi chtěl, sebral mi moje věci a z větší části jsem se s tebou ohledně toho nedohadovala. Ale s tím končím.“

„Prosím?“

Zvedla se od stolu a koutkem oka znovu zachytila Renzovo tělo. Z opěradla židle zvedla svou lehkou bundu a oblékla si ji. Byl to jen týden, co s ním byla naposledy, a přesto měla stále pocit, že se na něj musela dívat, zda by se jí nepodařilo najít nějakou změnu. Být od něj týden pryč bylo až příliš dlouho. Bolelo ji srdce. Nevěděla, jak to vysvětlit lépe, ale každým dnem, který uplynul, aniž by se s ním viděla nebo promluvila, se to jen zhoršovalo.

Nasrat na tátu.

Nasrat s tím, co chtěl.

Už nehodlala dál hrát mile.

„Je mi osmnáct,“ řekla s pokrčením ramen. Ze země zvedla svou kabelku a pak se setkala s tátovým pohledem. „Mohu jít, kam chci, a dělat si, co chci. Taky můžu být s kým chci.“

Neuniklo jí, jak se mu při těch slovech pod oblekem napjala ramena. Tyhle věci mu už řekla dřív, ale ne s tak velkou vážností. Spíše mu opakovala kraviny, které už měl vědět.

Nebyla hloupá. Věděla, že si myslel, že ji chránil, ale to nemusel. A v Renzovi se zcela mýlil, ale prostě mu nezáleželo na tom, aby to pochopil nebo se o muži, kterého milovala, dozvěděl víc. Uvízl ve svých vlastních citech, protože se bál, že by se jí mohlo stát to, co se stalo její starší sestře Lilianě.

Protože Renzo byl neznámou.

Nebyl jejich druhem lidí.

Renzo byl Renzo a jeho život nemusel být jako jejich, aby ho milovala a chtěla být s ním. Nemusel být jako oni, aby věděla, že byl tak dobrý, jak byl, a že ho chtěla přesně takového, jaký byl.

„Dokud budeš pod mojí střechou,“ procedil skrz zuby, „budeš se řídit mými pravidly, Lucio.“

Přikývla. „Dobře, takže tedy odejdu.“

Jordyn se ve své židli ostře nadechla, ale z valné většiny držela pohled sklopený do stolu. Lucia věděla, že máma mlčky doufala, že si to dcera s manželem vyřeší sami. Že tenhle nesmysl brzy pomine a budou se moci vrátit k rodině, kterou byli předtím, než se do Luciina života jako přílivová vlna přicházející z oceánu vřítil Renzo.

Jeho vlna ji zvedla, zatáhla na moře a sakra, možná se topila, ale aspoň hodlala jít s ním. To bylo to jediné, co chtěla.

Nepotřebovala, aby to pochopili nebo aby se jim to líbilo.

Přesto se to stane.

„Hodláš se odstěhovat?“ zeptal se Lucian s mírným úšklebkem. „Opravdu?“

„Nechápu, proč ne,“ odpověděla s pokrčením ramen, zatímco zasunula prázdnou židli ke stolu. „Copak jsem se už tak jako tak nechystala odjet do Kalifornie? Chtěl jsi mě tam taky sledovat, abys na mě dohlížel, nebo…?“

„Lucio, buď milá,“ řekla tiše máma. „Je to tvůj táta a –“

„Pak by se tak možná měl chovat, mami!“

Bože.

Nechtěla křičet a už vůbec ne na svou mámu. Ze všech lidí, na které byla v poslední době rozzlobená, mezi ně máma rozhodně nepatřila.

„Omlouvám se,“ zašeptala rychle.

Jordyn zvedla hlavu a na svou dceru se mírně usmála. „To je v pořádku, vím, že jsi –“

„Rozmazlená holka, která se chová jako rozmazlená holka,“ vložil se do táta nevrle. „Sedni si, Lucio. Nikam nepůjdeš a rozhodně nepůjdeš tam ven. Je mi jedno, pokud tu budu muset mít někoho, kdo tě bude sledovat a ujistí se, že se nepohneš ani o píď. Nepůjdeš tam za tím mladým mužem.“

Vážně?

„Naser si,“ řekla a otočila se ke dveřím.

Řekla to. Bylo jí osmnáct.

Nemohl ji tu držet.

„Lucio!“ zakřičel táta.

Za sebou slyšela jeho kroky, ale bylo jí to jedno. Otočila se na patě a uviděla, jak byl jen pár stop od ní. Ukázala na něj a pak zpátky na sebe. Přímo na místo, pod kterým ji nekontrolovatelným rytmem tlouklo srdce a při každém úderu ji tak bolelo, protože možná… Bože, možná, že kdyby mu řekla, co cítila uvnitř, protože Renzo byl až příliš daleko a trvalo to už celý tento týden, pak by možná pochopil, že to nebylo něco, co chtěla udělat.

Bylo to víc než to.

Musela to udělat.

Renza potřebovala.

„Tady,“ zamumlala a špičku prstu si přitiskla na hruď, „tady mě to zabíjí, tati. Bolí to pořád, protože tohle není místo, kde chci být, nechápeš to? Je mi líto, pokud se ti to nelíbí nebo tě to děsí, ale nemůžu si tady dál ubližovat, protože nejsem s ním. Chci být s ním.“

Lucian v dalším kroku zaváhal.

Lucia se nepohnula ani o píď.

Za tátou se od stolu zvedla i Jordyn. Pohledem zajela od své dcery u dveří. Renzo stál stále venku, kde vypadal, jako by si povídal se strážcem, o jehož auto se právě opíral, jako by ho na světě vůbec nic netížilo.

„Luciane,“ řekla Jordyn tiše.

„Co?“

„Nech ji jít.“

S vytřeštěnýma očima se k ní otočil. „Co jsi to právě řekla?“

„Řekla jsem, nech ji jít.“

„Jak můžu –“

„Protože se musí rozhodnout sama, a pokud to bude znamenat chybu, pak to bude znamenat chybu. Jsou to její chyby, ne tvoje nebo naše. Myslela jsem, že jsme se to naučili, ne? Před lety jsme se rozhodli, že nebudou ovlivněni ani ovládáni tímto životem a námi. Rozhodli jsme se tak, Luciane.“

„Bella –“

„Lucio, pokud je to to, co chceš, můžeš odejít s tím mladým mužem,“ zašeptala máma. „Nebudeme ti v tom bránit a ani do toho nezakročíme. Slibuji.“

Lucia zaváhala.

Očima těkala mezi mámou a tátou. Oba byli lidmi, které milovala – naprosto, i když někdy, jako teď, ji táta nutil přemýšlet proč. Oba pro ni představovali pilíře síly a podpory. Celý život jimi byli. Nechtěla je zklamat, ale teď tu nešlo o ně.

Jordyn naklonila hlavu ke dveřím. „Běž, Lucio.“

„Jordyn –“

Lucia se už otočila k odchodu, když znovu promluvil táta. Tentokrát se nezastavila. Už mu neměla co říct. Teď ne. Měla jen jedinou věc, kterou opravdu chtěla udělat, a to dostat se co nejblíž muži, který na ni čekal venku. Každým krokem, který udělala a který ji k němu přibližoval, se cítila u srdce lépe.

Lehčeji.

Šťastněji.

Svobodně.

„Necháš ji jít, protože jsem to řekla,“ slyšela mámu. „Teď ji nech jít.“

Když zamířila do hlavní části restaurace, hlasy jejích rodičů v zádech se vytratily. Bez jediného ohlédnutí přes rameno vyrazila ke vstupním dveřím, protože v tuto chvíli tam nebylo nic, co by chtěla. Všechno, co potřebovala, bylo přímo před ní, opřené o černý mercedes, ve známé kožené bundě a celý usmívající se, jako by to prostě věděl.

Když se díval přímo na ni, vždycky tak vypadal nejlépe.

Černo černě černá.

Strážce na chodníku mu stále něco říkal, ale Renzo tomu chlapovi ani nevěnoval pozornost. Očividně měl teď něco mnohem lepšího, na co se mohl dívat.

Ona.

Přišla k němu blíž. „Myslel jsem, že budeš někde poblíž.“

Nemyslela si to. Vůbec netušila, co minulý týden dělal. Jen doufala…

Nebyla přesně tím láska na konci dne?

Nadějí.

„Opravdu?“ zeptal se.

Už natáhl jednu ruku, aby se jí dotkl. Jakmile u něj byla dostatečně blízko, aby ho popadla, přesně to udělala. Neztrácel čas a přitáhl si ji k sobě tak blízko, jak jen mohl. První polibek dopadl na linii jejích vlasů a druhý na čelo.

Nemohla ho k sobě dostat dost blízko.

Nemohl jsem ho obejmout dostatečně pevně.

Bože, chyběl jí.

„Jsi blázen, víš,“ zamumlala do jeho hrudi. „Ukázat se tady takhle.“

Sledovala, jak byli větší muži s důležitějšími příjmeními potrestáni za sakra mnohem méně, než co tady dneska udělal on. Upřímně tátovi věřila, když řekl, že jediný důvod, proč proti Renzovi stále ještě nezasáhl fyzicky, aby ho od ní trvale udržel dál, byla jen ona a nic než ona. Protože ji táta miloval a možná… v sobě měl část, která věděla, že i ona Renza milovala.

Možná.

Jeho smích oběma otřásl, ale sakra, ten zvuk zbožňovala. Zbožňovala, jak ji obklopoval jako melodie, na kterou nemohla nikdy zapomenout. Zbožňovala, jak jí to naplnilo smysly čímsi hříšným a zlým.

To byli oni?

Hříšní?

Zlí?

To mohla zjistit později.

Když zaklonila hlavu, aby se na něj podívala, na rty jí vtiskl rychlý polibek. „Měli bychom odsud vypadnout, jo?“

Ohlédla se zpátky po restauraci. „Jako teď.“

„Chápu.“

• • •

Ušli celé tři bloky, než si Lucia něco uvědomila.

Nikdo je nesledoval.

Stále se ohlížela a očekávala, že je na chodníku uvidí strážce, ale nestalo se tak. Nikdo po nich nešel. Měla pocit, že kolem bloku jednou či dvakrát uviděla kroužit známé černé auto, ale znovu, nic tam nebylo.

Máma nelhala.

„Co to děláš?“

Podívala se na Renza a cítila, jak ji sevřel za prsty pevněji. „Já prostě jen… nic. Nic to není.“

V sexy úsměvu po ní blýskl zuby. „Jsi si jistá?“

„Jo, Rene.“

A nebylo to prostě skvělé?

Myslela si to.

„Tudy,“ řekl najednou.

Bez varování ji zatáhl do uličky mezi dvěma podniky. Myslela si, že půjdou prostě pěšky do doby, než se jeden z nich neunaví a rozhodne se, že si buď zavolají taxi, nebo nasednou na autobus. Renzo měl očividně jiné plány. Na konci uličky stál známý, jasně červený, starý mustang.

Zasmála se. „Znovu sis ho půjčil, co?“

Cestou k čekajícímu autu pokrčil rameny. „Celou cestu sem jsem nejel autobusem. Ujel mi vlak a nechtěl jsem čekat na další, a zároveň ani platit za taxi, když tohle bylo hned za rohem. A jo, můžeme si ho půjčit. Jistě, proč ne?“

„Rene!“ Dlaní ho praštila zezadu do ramene. „Nevzal jsi ho, že ne?“

„Je slovo vzít novým výrazem pro ukrást, nebo…?“

„Renzo!“

Nestihla ani mrknout, rychle ji otočil a rukama ji popadl kolem pasu. Síla jeho polibku ji přiměla klopýtnout zpět, až zády narazila na tvrdou cihlou. Jeho polibek byl požadující, hrubý a drsný. Zatímco svým jazykem bojoval s jejím, byl cítit jako ten nejlepší hřích. Jediné, co mohla dělat, bylo sevřít ho za bundu a přitáhnout si ho k sobě neuvěřitelně blíž. Zvedl ruce, aby se jimi zaťal do vln jejích vlasů a zatahal za ně přesně tak, aby ji pálila pokožka hlavy.

Sakra.

Zbožňovala to.

Jejich polibek přerušil teprve tehdy, až jí plíce pálily z nedostatku vzduchu a rty měla celé otupělé. Mírné brnění, které na její kůži zanechaly jeho vousy, v ní vyvolalo přání, aby byl místo toho mezi jejími stehny.

Svůj palec přitiskl ke švu jejích rtů, druhou ruku jemně obtočil kolem jejího hrdla. Nikdy by ho nestiskl… alespoň ne takhle. Věděla, že by to udělal jen tehdy, pokud by o to požádala a jen proto, že by to chtěla.

„O to zkurvené auto se nestarej,“ zamumlal. Díval se na ni s takovou intenzitou v očích, že by přísahala, že jí při tom srdce poskočilo. Jo, sakra. Příšerně se mu po ní stýskalo. „Dneska ho hodím tam, kde to ten chlap schovává ve skladišti, a nikdy se ani nedozví, že bylo na chvíli pryč. Tak jako tak má rozbitý tachometr. Nedokáže zaznamenat ujeté kilometry. Kvůli autosalonům ho vytahuje možná tak dvakrát do roka. Je to zkurvené plýtvání.“

Zamrkala. „Jsi příšerný.“

„Zatraceně se mi po tobě stýskalo.“

Vyschlo ji v krku.

Sevřel se jí žaludek.

Mezi stehny ji začalo bolet tím nejlepším způsobem.

„Jak jsou na tom zadní sedadla?“ zeptala se.

Bůh věděl, že měli na práci lepší věci.

Další věci, o které bylo potřeba se postarat.

Ale kurva s tím. Bylo jí osmnáct a osmnáct znamenalo, že nemusela být vždy chytrá a dělat správnou věc. Občas to znamenalo bavit se a riskovat. Znamenalo to tak riskovat a ach, být tak bezohledný. V osmnácti byl čas všechno to dělat a nebyl nikdo jiný, s kým by to udělala raději než s mužem, který se na ni díval.

„Stále dost velká pro nás oba,“ řekl.

„Tak proč jsme pořád tady a ne tam?“

„Dobrá připomínka.“

Jeho smích se rozléhal všude kolem nich. Zatáhl ji směrem k autu, kdy ho šťastně následovala. Stačil mžik a ocitla se na zadním sedadle Mustangu, kdy se Renzo se vznášel přímo nad ní. Na to, aby ji svlékl z jejích šatů, a i sám sebe nepotřeboval téměř žádný čas. Z jejich oblečení se stala jen zapomenutá a nechtěná hromádka na podlaze. Bůh věděl, že mezi nimi nechtěl nic.

Nikdy.

Rukama klouzal po jejím těle, pomalu, až ji spaloval. Celá se z toho chvěla, ale to, jak se na ni díval… tak intenzivně s přimhouřenýma očima, jako by ji do sebe nedokázal dostatečně rychle vypít, to bylo návykové.

Přemýšlela…

Díval by se na ni takhle stále?

Vždycky ji bude tak chtít?

Rukama klesl níž, až našel její boky. Konečky prstů se do nich hluboko zaryl. Roztáhla kvůli němu stehna a pozvala ho blíž. Přesto se nepohnul ani o píď, jen ji držel a zatraceně se díval.

Doháněl ji k šílenství.

„Prosím,“ zašeptala, „chci –“

„Chci se na tebe podívat. Prostě jen… chci mít možnost se na tebe vždycky dívat, Lucio.“

Ohromeně zamrkala. „Vždycky můžeš.“

O tom se hodlala ujistit.

Pak ji políbil. Hladově a zoufale. Jeho jemné doteky se bleskově změnily v dožadující a chamtivé, kdy ji celou nažhavily a řekly jí, že s hledáním skončil. Chtěl cítit.

Nikdy ji nepřestalo ohromovat, jaké to bylo mít ho mezi svými stehny a na sobě. Když ji hrubě tlačil do zadních sedadel, jeho váha byla značná, přesto se toho nedokázala nabažit. A když ji rukou sevřel kolem hrdla, když tlačil na její stehna, aby je roztáhla ještě víc, až ve svalech ucítila tu výmluvnou bolest, bylo to ještě lepší.

Napadlo jí slovo zběsile.

To bylo tak, jak ji svíral. Jak ji tlačil dozadu, jak ho nohama pevně objímala kolem jeho zad, zatímco svým penisem klouzal podél švu její kundičky. Když vrazil dovnitř, rukou vklouzl pod její zadeček. To jediné, co mohla dělat, bylo nasát vzduch a přicházet o rozum, protože ji konečně naplnil.

„Kurva, jo.“

Jeho slova se rozléhala všude kolem nich.

Jako v katakombě.

Natáhla se, aby ho prsty pohladila po strništi na čelisti, ale ty konečky uchopil do svých prstů a kousl ji. Pak se z ní vytáhl, jen aby do ní znovu přirazil, až zakňučela.

Ta bolest byla zpět.

Její potřeba byla stále těžší.

„Víc,“ vydechla.

Kolem jejích prstů se ušklíbl a pak je vsál do úst. Přitom ji šukal přesně tak, jak chtěla. Měl ji přišpendlenou dole, rukou ji svíral kolem hrdla, a přitom do ní v neutuchajícím tempu bušil penisem. To jediné, co jí mohlo dát jakýsi pocit stability, byla ruka, kterou se dotýkala jeho zad. Přesto však nedokázala dělat nic jiného než se nehty zarývat do jeho kůže, zatímco jí nervy olizovalo horké potěšení.

„Takže mi dáš, co chci? Uděláš se pro mě tak, jak chci, Lucio?“

„Ano.“

Její kňučení bylo až příliš vysoké.

Příliš bez vzduchu.

Příliš mimo kontrolu.

Jo, i jeden týden bez něj byl až příliš dlouhý.

Už by to nikdy nedovolila.

Nikdy.

• • •

„Renzo, ahoj,“ řekla známá tvář, zatímco oba procházeli kolem obvyklých povalečů na schodech jeho činžovního domu. „A princezna Lucia. Už je to nějakou dobu, co jsi tu kolem byla, co?“

Na toho chlapa se podívala a namířila na něj prstem. „Sleduji tě.“

„Někdo lepší,“ zavtipkovala dívka vedle něj.

Smích je pronásledoval i dovnitř domu. Renzo z kapsy rychle vytáhl klíčenku plnou klíčů, kterou jí je podal. Ukázal na jeden klíč na kroužku a řekl: „Klíč od mého bytu. Běž nahoru. Já musím vyzvednout Diega. Je dole s chůvou.“

Usmála se. „Dobře.“

„Spravedlivé varování – tomu dítěti strašně moc chybíš. Možná tě nenechá pár hodin na pokoji.“

Jen pokrčila rameny. „Takže?“

Chodbu naplnil jeho smích. „To říkáš teď.“

Rychle ji políbil na ústa a když zamířila nahoru po schodech, nenechal si ujít příležitost poplácat ji po zadku. Přes rameno na něj mrkla a pak ho zahlédla zmizet dole v chodbě. Vyjít nahoru po schodech a dostat se do jeho patra ji nezabralo vůbec moc času. Jakmile otevřela dveře a vešla do chodby, okamžitě si přála, aby počkala a místo toho přišla dovnitř až s ním.

Tam, v chodbičce byla známá žena. Jistě, neznala Carmen Zulla na osobní úrovni, ale věci, které o ní věděla, stačily na to, aby jí to řeklo, že ji také v žádném případě znát nechtěla.

Renzova matka si ji nevšimla. Byla až příliš zaneprázdněná tlučením pěstmi do dveří bytu. Vypadala šíleně – vlasy měla rozcuchané a mastné. Ta špetka make-upu, který měla nanesený – nějaká rtěnka a možná tužka kolem očí – byla rozmazaná a zničená. Její šaty vypadaly dobrý týden, nebo i déle, neprané.

Lucia nebyla typ člověka, který by někoho jiného soudil. Měla pocit, že tato žena měla ve své minulosti nějaké trauma, které ji přivedlo na cestu zneužívání návykových látek a závislosti. Nikdo se jen tak jednoho dne neprobudil a nerozhodl se, že chce být alkoholikem nebo narkomanem. Takhle to nefungovalo.

Tohle byla nemoc.

Nikdo si to nevybral.

Ale to neznamenalo, že by právě teď s touto ženou mohla cítit soucit. Ne po věcech, které věděla, a sračkách, které viděla od doby, co s Renzem byla. Carmen si možná nevybrala svou cestu, ale rozhodla se ublížit svým dětem. Rozhodla se je zanedbávat, zneužívat a přehlížet jejich přání a potřeby, a to všechno jen z důvodu svého vlastního sobectví.

Lucia kvůli tomu necítila nic jiného než vztek.

Když Carmen z bušení pěstmi na dveře nezískala odpověď, kterou chtěla, vydala vzteklý vzlyk, ustoupila a do dveří kopla. Lucia vydala zezadu z krku jakýsi zvuk – napůl překvapený, napůl zmatený. To bylo to, co konečně upoutalo Carmeninu pozornost a zjistila tak, že už nebyla na chodbě sama.

Ženě to trvalo vteřinu.

Pak druhou.

Zamrkala a zadívala se na Luciu, jako by ji poznala, ale musela se snažit přijít na to, odkud. Najednou vypadala, že jí to došlo, protože pohled sklouzla ke klíčům v Luciině ruce a pak zpátky k její tváři.

„Ty,“ zasyčela žena. Dobře, přesnějším popisem by bylo zkomolené zasyčení. Jak vysoko právě teď Carmen byla? Zatímco se opatrně, ale stále klopýtavě přibližovala k Lucii, oční zorničky měla zúžené. „Ty jsi ta malá děvka, se kterou šuká, že?“

„Já –“

„Renzo, můj syn,“ pokračovala Carmen. „Co, dá ti klíče od svého bytu, ale nedovolí ani své vlastní matce, aby měla místo, kde přespat? Je to parchant, stejně jako byl vždycky. Raději bude dělat šťastnou malou bohatou děvku, než aby se postaral o vlastní matku. Věděla jsi to, holka? Prostě mě vyhodí na ulici jako smetí. Ale co dělá pro tebe, co? Co dělá pro tebe?“

Lucii v srdci rychle a drsně narostla potřeba Renza bránit a chránit. Jak se ho tato žena po tom všem, co pro ni jasně udělal, opovažovala urážet?

„Nemusí se o tebe starat,“ vyplivla na ni Lucia, „tak to nefunguje. Rodiče se starají o své děti, ne naopak. Ale nečekala bych, že to někdo jako ty pochopí. Nikdy ses o něj nestarala, že? Tvou práci celý svůj zasraný život dělal on.“

Když se na to podívala zpětně, možná nebylo nejchytřejším nápadem provokovat ženu, která byla očividně vysoko, rozzuřená a pravděpodobně měla pocit, že byla zahnána do kouta, i když to tak nebylo.

Příliš málo, příliš pozdě.

Carmen se ohnala zaťatou pěstí s jekotem, při kterém by člověku mohly prasknout ušní bubínky. Ten první úder byl jako náraz do cihlové zdi. Lucia upustila klíče a bránila se.

Ta děvka nedostane možnost druhé rány.

To bylo jisté.