Privilege - 17. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Lucio, doufám, že chápeš, proč tohle tvůj otec dělá,“ zamumlal strážce na sedadle řidiče, jako by si myslel, že ho poslouchala. Neposlouchala. „Víš, jak by vypadala tvoje rodina, pokud by tě nalezli v hotelovém pokoji s mužem? Nemáš důvod zaplést se s mladým mužem, který –“

„Omlouvám se,“ zamumlala a zatímco mluvila, dál zírala ven z okénka, „za co že jsi placený?“

„Prosím –“

„Protože si nemyslím, že bys byl vůbec placený za to, abys se mnou mluvil.“

Koutkem oka viděla, jak se při jejím komentáři mužova ramena napjala. Jo, vsadila se, že to nasralo. Nebyla žádnou hloupou holčičkou s hlavou zastrčenou v písku, jak si spousta lidí při pohledu na ni myslela. O své rodině a jejich mafiánském byznysu toho věděla mnohem víc, než kdokoli doopravdy věděl. Kromě toho, když pomyslela na to, že se zeptá, nikdo před ní detaily nikdy neskrýval.

Strážci nebyli v potravním řetězci příliš vysoko. A nasrat s ní, aby dovolila poslíčkovi nebo svalovci, aby jí dával přednášku o tom, co by měla nebo neměla dělat. Pochybovala, že byl panicem a na jeho prsteníčku neviděla žádný prsten. Rozhodně jí tu nebude vyčítat její chování, když vážně pochybovala o tom, že by byl on sám nevinný.

Nemohl být.

Podívejme se na to, čím se živil.

„Tvůj otec měl pravdu,“ zamumlal, „v poslední době to nejsi ty, Lucio.“

Se zasmáním se vrátila zpět k zírání ven z okénka. Na míjející budovy horního Manhattanu byl mnohem hezčí pohled než na strážce, který se na ni přes zpětné zrcátko mračil. „To je to jediné, co o mně říká? Ostudné.“

Strážce zabručel, ale jinak mlčel.

Za to byla vděčná.

Neměla náladu pustit se s někým do boje, natož pak s mužem, který prakticky vyhrožoval, že rozbije dveře jejího hotelového pokoje, pokud nevyjde ven dobrovolně. Na příkaz tvého otce, Lucio. Dobře, byl to on a další muž, ale netušila, kam ten chlap šel. Tenhle muž ji odvedl pryč, zatímco ten druhý zamířil dál do pokoje, aby popadl její věci. Nebo tak jí to bylo řečeno.

V duchu se ušklíbla a na svůj odraz v okně se zamračila. Tohle už začínalo být směšné, že?

Teď ji chtěl Lucian vytáhnout z každé situace, která se mu nelíbila? Násilím ji tahat pryč?

Dobře.

Pokud ji to, že ji sebral auto, nezabránilo v tom, aby si odjela, kdy sakra chtěla, a dělala, co chtěla, pak už by to nedokázalo nic jiného. Kromě toho táta zapomněl, že měla přístup ke svému celému svěřeneckému fondu, kterého se také nemohl dotknout. Pozornost jejího biologického dědečka z doby, než byl ještě zavražděn. Jakmile dosáhla osmnácti let, všechny ty peníze se staly jejími, aby si mohla dělat, cokoli a kdykoli chtěla.

Kolik tam teď bylo? Dvacet milionů?

Zhruba tak nějak.

Pokud by chtěla jiné auto, které nekoupil… pokud by vůbec něco chtěla, mohla si pro to zajít sama. Lucian žil s hlavou v oblacích, pokud si myslel, že když zakročí a zkomplikuje jí věci, tak jí zabrání ve vídáním se s Renzem. Nedosáhl by tím ničeho jiného než jen to, že by jí tak naštval, než by vymyslela něco jiného.

„Jsme skoro v restauraci,“ zamumlal strážce zepředu.

Měla sto chutí mu říct, že jí bylo úplně ukradené, jak blízko byli, ale rozhodla se mlčet. Pravděpodobně už tak ho nasrala víc než dost, aniž by k tomu musela něco přidávat. Navíc to opravdu nebyla jeho chyba a věděla to. Co se jí týče, dělal jen to, co mu řekli. Dostal rozkaz a splnil ho.

Znovu se opřela do svého sedadla, prsty ji svědily touhou popadnout telefon. Tak by alespoň mohla Renzovi zavolat nebo napsat a dát mu vědět, co se stalo. Vsadila by se, že už byl zpátky v hotelu… pravděpodobně přemýšlel, kde sakra byla nebo proč zmizela.

Ne, že by na tom záleželo.

Neměla ani svůj telefon.

Sebrali ho.

A také ji.

Také ji vzali od Renza.

To ji sralo mnohem víc.

„Víš,“ zahučel muž vpředu znovu.

Proč stále mluvil?

„Ne, nevím a ani to nechci vědět,“ zavrčela.

Bože, nech mě dusit se v pokoji.

Nebylo to tak těžké.

Strážce se jen zasmál. „No, stejně ti to řeknu, principessa.“

Kdysi zbožňovala, když jí lidé v rodině říkali princezno. Nikdy to nebylo řečeno ve zlém, a naopak to bylo od všech nabízeno s velkým respektem. Byla to Marcello princeznou. Jeden z mála – tou nejmladší a nejrozmazlenější. Možná díky tomu, že byla dítětem svých rodičů, možná díky samotné skutečnosti, že byla poslední principessa della mafia své generace.

Kdo měl věděl, čím to bylo, ale to jen zvětšilo její privilegia.

Legrační.

Teď měla pocit, že jí to prostě stahovalo dolů.

„Řeknu ti,“ pokračoval, „že tento životě je mnohem snazší a získáš toho mnohem víc, když se zařadíš do lajny tak, jako my ostatní. Vybočovat z řady ti nepřinese nic dobrého a nikam tě to nedostanete.“

Nic neřekla.

Celý život se držela ve své lajně.

Teď už ne.

• • •

Lucia musela strážci přiznat něco k dobru. Zatímco ji směroval do známého podniku, držel si od ní velice úctyhodný odstup. Jistě, stále se nad ní tyčil, ale alespoň neútočil na její osobní prostor a znovu nemluvil. Právě teď všechny tyto body hrály v jeho prospěch.

Tuto restauraci obvykle zbožňovala. Upřímně, táta ji vlastnil déle, než byla sama naživu. Měla na ni spoustu vzpomínek. Tmavě mořené lesklé dřevo a chromované osvětlení nad hlavou by ji obvykle uklidňovalo. Pokaždé, když sem vkročila, ji až po okraj naplňovala nostalgie a připomínala jí, jak se tu jako malá holčička honila za tátou a při rodinných večeřích si tu hrála se svými staršími sourozenci.

Dneska však ne.

Dneska nic z toho necítila.

Ohlédla se na muže za sebou a zeptala se: „Můžu teď dostat zpátky svůj telefon? Jsme tady.“

Zavrtěl hlavou. „Ani náhodou.“

Sakra.

Kolik jí bylo – třináct?

Když se blížila k soukromé jídelně, byla frustrovanější než kdy jindy. Snažila se ovládnout svou touhu vylétnout na kohokoli a cokoli ve svém okolí. Byla ve stejném prostoru, kde její rodina celé roky stolovala. Uskutečnilo se zde víc schůzek, než by si chtěl kdokoli přiznat. Když se táta v průběhu let zbavil obchodů – likvidoval majetek, o který už neměl zájem – tato restaurace nikdy nezměnila majitele. Vždycky byla jeho.

Poté, co se dostala až ke dveřím, zevnitř už slyšela skupinu známých hlasů. Strýčkové se něčemu smáli a hned poté následovaly souhlasné hlasy jejich manželek. A také mámy s tátou.

Ztěžka nadechla. Chtěla, aby její zlost alespoň trochu povolila. Pokud by tam vešla nasraná, kdo věděl, co by se mohlo stát? Tušila, že nic dobrého.

Vypadalo, že na to nezáleželo.

Ten hněv a opovržení kvůli věcem, které táta ji a Renzovi neustále dělal, jako by teď doslova vrostly do jejích kostí. Čím víc se to snažila ignorovat, tím hůř to hnisalo. Narůstalo to a infekce se šířila dál a dál.

„Běž dovnitř,“ zamumlal za ní strážce, „očekávají tě.“

Ušklíbla se. „Tím jsem si jistá.“

Nicméně tak jako tak netoužila stát tu s ním déle, takže zamířila do nitra soukromé jídelny. Nijak ji nepřekvapilo, že tam našla všechny své tety, strýčky a mámu s tátou sedět u jejich obvyklého stolu. Nebo spíše u dvou stolů, které byly sražené k sobě a postavené blízko okna, takže mohli sledovat lidi venku, aniž by je kolemjdoucí díky zrcadlovému sklu mohli zvenku zahlédnout. Přísahala by, že tohle byl jediný případ, kdy byli tito lidé skutečně zády k oknu.

Jakmile se objevila ve dveřích, okamžitě na ni přistály tátovy oči. Nepohnula se, ani když si zapnul dva knoflíky na saku, a kývl, jako by ji chtěl spolu se zbytkem lidí u stolu mlčky přivítat.

Nic.

Vůbec tam nehodlala jít.

„Lucio,“ řekl tiše.

Taky klidně.

Možná až příliš klidně.

Možná to bylo jeho klidné chování, co ji skutečně dostalo přes okraj. Laskavost, se kterou se na ni díval, jako by si nemyslel, že vůbec něco udělal. Jako by jí neubližoval. Všechna ta zlost, kterou se snažila potlačovat, najednou jako by znovu vybublala zpět na povrch. Násilně a zuřivě. Jako láhev sodovky, která byla těsně před otevřením pořádně protřesená. A až bude otevřena, před tím výbuchem nebude nikdo v bezpečí.

To jí překvapilo, stejně jako vyděsilo. Nebyla zlostná. Ne takhle. Nebyla takovým člověkem, a přesto z ní muž na druhé straně místnosti udělal přesně tohle. Ať už to zamýšlel nebo ne, tohle z ní udělal on a pravděpodobně si to ani neuvědomoval. Nebo mu to bylo možná jedno, protože dostával, co chtěl.

Jak zatraceně pěkné.

„Chceš ode mě něco?“ zeptala se táty. „Nebo můžu odejít?“

Lucian se zvedl od stolu a podíval se na Jordyn, která se také chystala zvednout. „Myslel jsem si, že by ses mohla přidat ke své rodině na večeři. Nebo jsi zapomněla, že jsi součástí této rodiny, Lucio?“

Místností se neslo ticho – tíživé a těžké ke spolknutí. Stejně jako bolest v jejím srdci, která jen tak nepolevovala. Tátu zbožňovala. Víc, než kdy mohl vědět, ale pokaždé, když jí udělal něco, čím ji ohledně Renza zranil, to ničil. Každým krokem, který proti nim udělal, ji od sebe jen tlačil dál a dál. Ale nejspíš si to ani neuvědomoval.

Nestarala se o to, aby se podívala na ostatní lidi, kteří seděli u stolu. Zbožňovala je, jistě, ale tohle už nebylo o nich. Bylo to mezi ní a tátou. Tohle byli oni a jeho směšná potřeba neustále zasahovat do jejího života. Něco, co nikdy dřív nedělal, ale nehodlala to jen tak nechat být.

„Pokud to, že jsem součástí této rodiny, znamená, že každé rozhodnutí, které udělám, je zvoleno tebou,“ řekla s pokrčením rameny, „tak ne, je mi dobře na téhle straně místnosti.“

Tím udeřila přímo na jeho nerv.

„Lucio!“

Jeho výkřik ji stěží bodl.

„Sere to, co?“ zeptala se s vyzývavě zvednutým obočím.

Při tom okamžitě ztuhl. „Prosím?“

„Sere to, když někdo, koho miluješ, dělá věci, kterými ti úmyslně ubližuje. Právě jsem řekla něco, o čem jsem věděla, že ti to ublíží. A ty se mi stále snažíš odvést někoho, koho…“

„O tom mladém muži se tady nebavíme. To nebyl důvod, proč jsem tě sem nechal přivést, Lucio.“

Přikývla, pohledem zajela k oknům na straně místnosti a hořce se zasmála. „Takže říkáš, že jsi mě dneska úmyslně odtáhl od Renza jen proto, že jsem si s ním dneska ráno vyrazila ven, zatímco ty to neschvaluješ, ale nemůžu se tě zeptat, proč jsi to udělal nebo to vytáhnout. To je to, co mi právě teď opravdu říkáš?“

„O tom si můžeme promluvit později.“

„Raději bych o tom mluvila teď, tati.“

„Fajn.“

Jeho ostré slovo ji přimělo, aby se na něj rychle podívala. Jeho sevřená čelist a planoucí pohled v očích jí prozradily, že už nehodlal nic hrát. Nebyl zatraceně šťastný a hodlal jí to dát najevo. Ten pohled znala.

Dobře.

Ven s tím, ať to skončí.

Nepochybovala, že ať už chtěl říct cokoli, šlo o přesně to samé, co říkal už celé týdny. Renzo pro ni nebyl dobrý. Byl zapletený do věcí, do kterých by se ona neměla míchat. Mohl by jí ublížit. Je nebezpečný. Všechny ty věci, na kterých ji na konci dne jen pramálo záleželo, protože od tohoto muže před ní to znělo pokrytecky.

Drzost mafioso někoho poučovat o nebezpečích někoho jiného v jejím životě. Jako by táta sám v době, kdy byla ještě holčičkou, nestrávil celé měsíce ve vězení. Jako by nenosil každý den zatracenou zbraň. Jako by jejich dům nebyl zaplacený špinavými penězi Marcello!

Nicméně překvapil ji.

Tohle nebyly věci, o kterých promluvil.

„Fajn, Lucio, chceš si promluvit, tak si promluvme,“ řekl s rukama založenýma na hrudi. „Promluvme si o tom, kdy naposledy ses viděla se svou sestru… nebo kolik hovorů a textových zpráv od bratra jsi prostě ignorovala. Co takhle kdy naposledy jsi seděla u jednoho stolu se svou matkou? Ach, já, chápu… úplně chápu, proč si k němu nechceš sednout se mnou, ale ona? Když už mluvíme, nezapomeňme se zmínit, jak jsem minulý týden musel poslat tvoje poslední papíry, abys mohla začít s druhým semestrem na vysoké škole v Kalifornii, jak jsi chtěla ty sama. Nebo na to jsi taky zapomněla?“

Postupně se k ní dostával čím dál blíž, až byl od ní jen na pár centimetrů. Celou tu dobu se ani jednou nepohnula, ani od něj neodvrátila zrak. Nemohla, protože pokud by to teď udělala, myslel by si, že vyhrál. Nevyhrával.

„Nebo co ten útulek,“ dodal a s mírně roztaženýma rukama se na ni podíval. „Byla jsi tak odhodlaná tam v srpnu pracovat, že jsi odložila první semestr na vysoké škole, jen abys to mohla udělat. Na jeden jediný měsíc. Ale pak ses otočila a co jsi udělala, Lucio? Co?“

Odmítla mu odpovědět.

Co by to mělo sakra za smysl?

„Zatraceně ses na to vybodla,“ řekl temně. „Skončila jsi kvůli –“

„Kvůli tomu, co jsi udělal ty, ne kvůli němu. Pokud po mě hodláš házet sračky,“ odpověděla mu, „tak alespoň házej ty správné.“

Znovu zaťal čelist a ztěžka se nadechl. Přesně to samé, co dělala, kdykoli byla přemožena a potřebovala vteřinu na zotavení. Neunikalo jí, jak se mu na konci dne podobala. A možná, že to byla velká část problému. Tak moc se mu podobala, že tento okamžik tady musel tak či onak někdy nastat.

„Moje cílevědomá, inteligentní, nezávislá a hodná dcera přešla od svých cílů a přání, kdy věděla naprosto přesně, co si pro svůj život naplánovala, k…“ Kývl rukou. Ne přímo k ní, ale spíše směrem do místnosti. Jako by mlčky říkal: v tohle všechno, Lucio, proměnila ses v tohle všechno… „Zajímala ses o svou rodinu, o školu a měla jsi jistý smysl pro zodpovědnost. Ale teď? Teď jsi vzdorovitá, bojovná a už ani nevíš, co děláš. Nechceš, abych za osobu, která na mě právě teď dívá, vinil Renza Zullu, ale také jste mi nedala důvod, abych ho za to neobviňoval.“

Zamrkala.

Bezcitně a otupěle.

O to v tom všem šlo. Necítila nic, protože muž naproti ní si stále myslel, že se na jejím chování sám nijak nepodílel. Prostě jen předpokládal, že byla taková, jakou byla, jen kvůli Renzovi, a ne v reakci na všechny sračky, které jí kvůli Renzovi udělal.

Nebylo to to samé.

„Ty to nechápeš,“ řekla mu se zavrtěním hlavy. „Ty nechápeš –“

„Nechápu co?“ odsekl. „Že jsi během měsíce přešla od ambicí a cílů k honěním se po celém městě za nějakým zkurveným chlapcem? Řekni mi, že se mýlím. Řekni mi, že od doby, co ses ním začala vídat, jsi věnovala univerzitě, byť jen zlomek svého času a myšlenek. Řekni mi, že ses od doby, co jsi ho potkala, snažila zajít za svou těhotnou sestrou. Pokračuj a řekni mi, že od doby, co se tvůj bratr dostal z vězení, ses s ním snažila strávit čas. Nebo s tvou mámou, zbytkem své rodiny… se mnou… Vypadá to, že dneska mám na tvé kecy všechen čas světa, Lucio, takže prosím do toho a řekni mi to.“

S pokrčením rameny a mávnutím dodal: „Čekám, jen do toho.“

Znovu zůstala zticha.

Proč?

Protože se tak úplně nemýlil. Poslední měsíc o vysoké škole moc nepřemýšlela. Nevyplnila ty poslední papíry, protože to očividně udělal on. Nezačala se připravovat, aby si našla bydlení v Kalifornii tak, jak měla. Čas strávený s rodinou se ztenčil úplně na nic. A ano, z velké části to bylo proto, že byla úplně zaneprázdněná díky Renzovi, ale to nebyla jeho chyba.

To bylo její.

Ne, že by čekala, že to táta pochopí.

S povzdechem zavrtěl hlavou. „Tady to je, Lucio. Potřebuji, aby ses vrátila tam, kde jsi byla předtím. Před tímto měsícem a tím… mužem. Potřebuji, abys vložila jisté úsilí zpátky do svých cílů a byla tím, kým jsi, a nejen prodloužením někoho jiného. A budu se i nadále ujišťovat, že přesně to děláš. Ode dneška je tvůj telefon spolu se vším, co není potřeba, pryč. Dneska půjdeš domů a zahájíš proces přípravy na Kalifornii a zahájení druhého semestru vysoké školy. Věcí, které jsi chtěla dělat předtím –“

„Ty víš, že to nebude představovat žádný rozdíl,“ zamumlala a zachovala si klidný tón hlasu, i když vlastně nevěděla, jak se jí to podařilo. „Můžeš se ke mně chovat jako k dítěti, taky mě můžeš jako dítě trestat, ale stejně to nebude žádný rozdíl. Mám přístup ke svým vlastním penězům. Je mi osmnáct. A pokud chci vidět Renza, tak ho uvidím. Můžeš mi říct, ať dělám cokoli, co ty chceš, ale já ho budu stále milovat, ať se ti to líbí nebo ne, tati.“

Řekla, co musela říct – protože opravdu neměla co jiného říct – a otočila se, aby zamířila ze soukromé jídelny ven. Táta za ní zavolal: „Mohl bych ho zničit, Lucio. V případě potřeby problém trvale odstranit. Stačil by k tomu jediný telefonát. Pět vteřin mého času a tři zkurvená slova. Ale kvůli tobě to neudělám. Rozumíš?“

Neodpověděla.

Už neměla co říct.

„Lucio!“

„Luciane,“ slyšela říct svého strýčka Danteho, „nech ji jít. Bude lepší, aby šla, aby si to mohla v klidu přebrat, než abyste vy dva na sebe stále takhle křičeli. To není to, co chceš dělat.“

„Ty kurva nevíš, co já –“

„Vím přesně, co chceš dělat, bratře. Moc dobře to vím. A nepomůže to, Luciane. Nepomůže.“

U dveří jí vstoupil do cesty její bývalý strážce. „Vezmu tě domů, slečno.“

Podívala se na něj. „Ach?“

„A v nepředvídatelné budoucnosti tě budu doprovázet, kamkoli budeš potřebovat, a to až do doby, než mi tvůj otec neřekne jinak.“

„Takže?“

„Ano.“

Přikývla. „Dobře, tak táhni do prdele i ty.“

„Lucio!“

Tenkrát to byla její máma.

První slova, která Jordyn pronesla.

Lucia se stále neotočila.