Privilege - 15. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Od Renzova odchodu z hotelu neuběhlo víc než pět minut, a už se před ním zastavilo černé auto, ze kterého vystoupila známá tvář. Muž nevešel do hotelu, pouze zůstal stát hned před jeho dveřmi, kde se tyčil a čekal na ni. Což vzhledem k tomu, že strýček Giovanni byl opravdu vším, jen ne tyčící se postavou, bylo zvláštní. Vždy uvolněný a zábavný… byl člověkem, se kterým se dalo v jejich rodině jednat nejsnáze.

Vyšla ven, aby ho pozdravila. Rychle ji vysvětlil, že tam byl, aby ji odvezl domů. Přesně tak. Žádný prostor pro dohadování, a ne nebral jako odpověď. Věděla, že to přijde. Náhodné zprávy od táty ji dobře navedly k tomu, že až nastane čas, někdo pro ni dorazí. Jako by prostě věděli, co dělala – a pro ten moment ji to dovolili, ale to teď skončilo.

Nyní – skoro doma – se strýček rozhodl z místa řidiče konečně promluvit. „Děláš svému tátovi starosti, Lucio. To víš, že?“

„Jak?“

Neuniklo jí, jak ve zpětném zrcátku svraštil obočí. Místo aby seděla vepředu, se rozhodla usadit se vzadu. Myslela si, že by tak dala najevo, že neměla zájem o hovor. Očividně se mýlila.

„Jak?“ zeptal se.

„Na to jsem se ptala. Jak mu dělám starosti?“

„Protože –“

„Protože mám svůj život?“ zeptala se tiše a sledovala stromy, které na dálnici míjeli. Cítila, že když mluvila, bylo snazší dívat se na cokoli jiného než na něho. Nechtěla se na něj zlobit. Tohle všechno, ani to, co cítila ohledně táty, nebylo jeho vinou. „Protože mám zájem o někoho, koho neschvaluje, ale buďme k Renzovi spravedliví… Táta se stejně ani nepokusil dozvědět, kým je. Nebo si dělá starosti, protože –“

„To všechno a ještě víc,“ zamumlal těžce. „Ale hlavně proto, že tvé chování se ti nepodobá Lucio. Vzdor, odejití bez jediného slova a zapomenutí na to, odkud pocházíš.“

Svraštila obočí. V odrazu okénka sledovala zmatek, který se jí objevil v rysech její tváře. A pak, stejně rychle, jako přišel, byl nahrazený něčím úplně jiným. V hrudi jí tvrdě bublal výsměch – když vycházel z jejích úst a rozléhal se v tichém autě, bolelo to. Otočila se, ale už ho našla, jak se na ni přes zpětné zrcátko vyčkávavě díval. To byla jeho věc… očekával, že lidé budou dělat věci, které se vymykají jejich charakteru, zejména tehdy, když byli zahnáni do kouta nebo je dohnaly podivné okolnosti. Neočekával, že lidé budou bezcitnými roboty, ale spíše emocionálními bytostmi.

S emocionálními lidmi si dokázal poradit.

Ani ne tak se zmrzlými sochami nicoty.

„Zapomenutí, odkud jsem vzešla?“ zeptala se se sarkasmem v hlase.

„To je to, co jsem řekl.“

„Poslední dobu jsem strávila prací na místě, o kterém pochybuji, že jsi do něj vůbec kdy vkročil, strýčku Gio. Krmila jsem lidi, kteří mi řekli děkuji, protože to bylo jejich jediné jídlo za celý den. Bylo mi ctí sledovat děti, které se narodily chudé a už utlačované, protože to byla situace, kterou pro ně společnost vytvořila. Přesto se na mě každý den usmívaly, protože alespoň dokud jsou mladé, nevědí, že všichni kolem nich se postarají o to, aby byli vždy chudými a utlačovanými.“

Vydala další znechucený zvuk – i když ne kvůli těm lidem, ale spíše kvůli své rodině – a s rukama založenýma na hrudi se znovu opřela zpátky do sedadla. „A víš, co jsem pak udělala?“

„Nevím, omlouvám se.“

Přikývla.

Nepřekvapilo ji to.

„Každý den jsem šla zpátky domů do domova, kam by se pohodlně vešlo pět takových rodin. K rodičům, kteří mají na svých bankovních účtech víc peněz, než většina z nich uvidí za celý svůj život. Přišla jsem domů k lidem, kteří mě nikdy nezanedbávali, nezneužívali nebo mě nenechali, abych se postarala sama o sebe.“

S povzdechem dodala: „Spím v egyptské bavlně – někteří z nich mají štěstí, když mají karton, aby tak byla země měkčí. Vím, odkud pochází každé mé jídlo. Můžu vyhodit pět tisíc za pár bot a můj svěřenecký fond to ani nepocítí. Můžu jít na jakoukoli vysokou školu, kterou chci, protože moje příjmení mi to umožňuje – ani jsem k tomu nepotřebovala ty zatracené známky. Sakra, můj otec mě dokázal dostat na druhý semestr do Kalifornie, přestože jejich třídy byly plné, a to jen díky tomu, že měl dost peněz, aby mě dostal na seznam.“

„Lucio –“

„A měla jsem tu čest potkat Renza,“ pokračovala a jeho pohled plně ignorovala. „A to privilegium, strýčku Gio, protože navzdory všemu, co jsem v útulku viděla, jsem se od toho stále cítila vzdáleně, protože jsem ty věci nemusela řešit doma. On to udělal skutečným a naučil mě dívat se za to, co je vidět na povrchu. Pro lidi je to víc než jen jejich peníze, postavení nebo jejich nedostatek. On je někým, kdo vůbec není jako já a nezajímá ho můj život, protože je až příliš zaneprázdněný snahou přežít v tom svém. Ale jo, do toho a řekni mi o tom, jak jsem zapomněla, odkud jsem vzešla. Nemůžu na to zatraceně zapomenout.“

Jak by mohla?

„Nemohu zapomenout,“ opakovala, „protože moje realita nikdy nebude jeho a oba to víme. Tak k čertu s tebou, tátou i kýmkoli jiným, kdo mi chce říct, co jsem zapomněla.“

Jo.

K čertu s nimi všemi.

„Lucio.“

„Co?“

Přála si, aby nebyla jedním z lidí, kteří když se naštvali, brečeli, ale byla tady. Vypadala slabě, jako by ji ovládaly emoce, zatímco to jediné, co chtěla, bylo prostě jen zmizet. Hřbetem ruky si setřela slzy, ale odmítla se setkat ve zpětném zrcátku s jeho pohledem, i když prakticky cítila, jak prosil, aby přesně to udělala.

Očekávala, že ji bude poučovat o jejich životě a řekne jí, aby se na to vysrala. Nebo že jí dokonce řekne, že navzdory tomu, co chtěla dělat, byl táta stále jejím tátou a musela respektovat jeho volby a rozhodnutí, i když to jediné, co udělal, bylo to, že tím ublížil jí nebo někomu, koho milovala.

Protože to udělala.

Renza milovala.

Zcela.

Strýček ji překvapil.

„Dej Lucianovi čas,“ zamumlal, zatímco sjížděl z dálnice, která je brzy zavede do domu její rodiny. „Myslím, že část tvého táty chvíli zapomněla, odkud pochází, ale kromě toho… má strach. A když se něčeho děsil, nikdy si v tom nevedl příliš dobře. Minulost nám ukazuje, že reaguje přehnaně, dělá špatná rozhodnutí a má sklon stát se kurva nesnesitelným.“

Nedokázala nemohla pomoct. Lehce, ale hořce se zasmála. „To je mírně řečeno.“

Pokrčil širokými rameny. „Ale není to lež.“

„Hmm.“

„Takže je vyděšený,“ pokračoval tišeji, „protože jedna dcera začíná svůj vlastní život a další ho už opustila… nezapomeň, že ji skoro zabil muž, který tvrdil, že ji miluje. Ale teď je pryč, ve svém vlastním životě i se svým manželem. A John – dobře, tvého bratra vynechme, protože to je úplně jiné téma, Lucio. Ale tak prostě zbýváš ty. Nejmladší z celé bandy. Jeho poslední dítě. A bojí se, že bys taky mohla odejít, nebo že tě nebude schopný ochránit… ale hlavně, že ho necháš za sebou.“

„Říkáš to, jako by to mělo omlouvat věci, které řekl nebo udělal.“

„Ne omlouvat. Vysvětlit.“

„I když ne, že by to opravdu pomohlo,“ řekla a vrátila se zpět ke koukání ven z okénka.

„Ne, umím si představit, že ne.“

Po zbytek jejich cesty domů naštěstí ztichl. Jakmile dorazili do cíle, následoval ji dovnitř domu jejích rodičů, i když už toho moc neřekl. Uvnitř našla svou mámu.

Jordyn Marcello byla záhadou. Nebyla vychována stejně privilegovaně jako muž, za kterého se provdala, nebo rodina, která ji přivítala s otevřenou náručí. Její život nebyl snadný – i Lucia ty příběhy slyšela. Možná proto, když teď měla její máma své vlastní děti, které milovala a vychovávala, Lucia si nedokázala vzpomenout, že by na ně, kdy Jordyn v průběhu let zvedla ruku nebo hlas. Chránila je vším, čím měla – tak divoce a plná lásky. Udělala pro ně vše, co mohla udělat, přesně tak, jak se to na matku slušelo.

Ale v tu chvíli vypadala smutně.

A zklamaně.

„Volala jsem ti,“ řekla Jordyn tiše. „Třikrát za posledních pár dní. Alespoň, že sis pro ubytování vybrala hotel, kde bych se mohla ubytovat, i když jsem se nemohla ubytovat s tebou.“

Ano, protože navzdory tomu, že se Lucia odmítla vrátit domů a rozhodla se místo toho pro Renza dohlédnout na Diega, opravdu na tom nezáleželo. Stačilo by rychle zkontrolovat její bankovní účty nebo karty a rodina by věděla naprosto přesně, kde ji najít. Nebo by dokonce stačil prostý telefonát jejím strážcům.

Nebylo tam žádné skrývání.

Neměla jak.

Zatímco si zula boty a svou tašku upustila do rohu, Giovanni zůstal stát na chodbě. „Potřebovala jsem trochu času, mami. Omlouvám se.“

„Ale proč –“

Lucia zvedla hlavu a s přimhouřenýma očima se na mámu podívala. „Proč?“

Jordyn nevypadala Luciinou rozzlobenou otázkou ani trochu zaskočeně. Vlastně zůstala opřená o zeď, jako by pro ni tahle celá noc byla prostě jen něčím dalším, s čím se vypořádat. Ne jako by šlo o skutečný problém.

To bylo ono…

Pro Luciu šlo o obrovský problém.

Táta… všechny ty sračky, které udělal, to byl problém.

„Jaký je ten mladý muž?“ zeptala se máma. „Renzo, slyšela jsem, že se jmenuje. Myslím, že v tom, co dělá, je dost dobrý. Tvůj bratr mě s tím seznámil. Tvůj táta mi doplnil některé další věci. Takže jaký je?“

Lucia zamrkala.

Mohla se rozhodnout říct spoustou věcí, ale ohledně toho, co k němu cítila, ji přišla vhodná jen jedna jediná věc. „On je skvělý.“

Renzo byl mnohem víc než jen skvělý. Byl vším, čím ona sama nikdy nemusela být. Měl takovou sílu, jakou si mohla jen přát. Byl zatraceně úžasný.

Jordyn krátce přikývla. „Když přijde na toho mladého muže, mohla by ses pokusit podívat na věc z tátovy perspektivy, Lucio. Takříkajíc ujít míli v jeho botách. Mohla bys alespoň –“

„Aspoň co, mami?“ přerušila ji Lucia ostře. „Předstírat, že si táta nemyslí, že je Renzo odpad? Tvářit se, jako mu Renzovi nesebral tu jedinou věc, která mu skutečně pomáhá, když nechal jeho malého bratra vyhodit ze školky, kde pomáhám? A kvůli čemu, protože se zapletl se mnou? Seru na to.“

„Lucio, pozor jazyk.“

„Cože, jako by tady všichni ostatní celou dobu nekleli?“

Někde z místa za ní se ozvalo odkašlání. Trvalo ji přes půl vteřiny uvědomit si, že to nebyl strýček. Otočila se na podpatku a našla tátu, jak si právě stahoval sako, aby ho pak pověsil na připravený háček. Přála si, aby to nemuselo být takové, jaké to bylo, ale stačil jen pohled na něj, aby v ní její vztek vzplál ještě víc.

„Jak jsi mu to mohl udělat, tati?“ požadovala.

Giovanni si odkašlal a podíval se na Luciana, který předstíral, že to ani neviděl. Táta si dával na čas s vyndáním klíčů, telefonu a peněženky z kapes saka. Pak si uvolnil kravatu. S kývnutím směrem k mámě vznesl požadavek: „Omluv se své matce, že jsi s ní takhle mluvila. Pokud máš problém se mnou, tak ho řeš se mnou, Lucio. Se svou matkou však takto mluvit nebudeš. Ne v tomto domě.“

Lucii ztuhla ramena, ale přesto řekla: „Omlouvám se, mami.“

„To je v pořádku,“ řekla Jordyn tiše. „Já prostě… Gio, dáš si kávu nebo něco?“

„Dáš mi do ní whisky?“

„A Kim to neřeknu.“

Giovanni se zasmál. „Domluveno.“

V chodbě se rozhostilo husté ticho, které trvalo až do doby, než máminy a strýčkovy kroky zmizely v dáli v kuchyni. V těch chvílích se chtěla zoufale dívat na cokoliv jiného než na svého tátu. Přesto zvedla bradu a v chodbě se setkala s jeho chladným pohledem.

„Vykašlala ses na útulek,“ řekl.

Dokonce to ani nebyla otázka.

Nebylo překvapením, že už to věděl.

„To místo zbožňuji,“ zašeptala, „a když jsi to Renzovi udělal, zničil jsi to tam pro mě.“

„Školka byla varováním,“ zamumlal a mávl rukou, jako by to nic neznamenalo. „Pro něj, ne pro tebe. Ale ty… ty jsi tak tvrdohlavá, jako tvoje matka a –“

„Myslím, že mnohem víc jako ty.“

V koutcích rtů se mu objevil přízrak úsměvu, ale stejně rychle, jako se objevil, také zmizel. „Možná víc jako já, než si chci připustit, Lucio. Nicméně bylo to varování, které nebylo určeno tobě.“

„A přesto jsem to stále slyšela, tati. Odpověděla jsem, že?“

Neuniklo jí, jak zaťal čelist.

Pak mávl rukou, jako by to všechno chtěl smést pryč. „Na tom nezáleží. Jsem si jistý, že co se tebe týče, po dnešní noci Renzo učiní správné rozhodnutí. Věřím, že teď už ví, jak vážně to myslím, když dám najevo jasné prohlášení.“

Zamračila se. „Co to znamená?“

„Není na tobě, aby sis s tím dělala starosti.“

Zamířil chodbou pryč, celou cestu se kolem neslo napětí. Nepochybovala, že v nepředvídatelné budoucnosti bude její život přesně takovým. Napětí, hádky, smutek a bolest.

„Ale,“ dodal s mávnutím prstu přes rameno, „s jistotou předpokládej, že pokud je ten mladý muž chytrý, nebude nikde poblíž tebe. A já věřím, že chytrý je.“

Celým jejím tělem ji projel vztek.

Nasrat na něj.

„Proč to prostě nemůžeš nechat být?“ zavolala do jeho zad.

Ani se neotočil. „Protože on není pro tebe. Nikdy nebude.“

„O tom nerozhoduješ ty!“

„Ale dělám to, že?“

Ne.

To ona dělala.

• • •

Jo, budu tam za hodinu, napsala Lucia své sestře Celle. Usoudila, že vzhledem k tomu, že v poslední době se svou rodinou nestrávila moc času, alespoň by se mohla pokusit ho trochu strávit čas s členy rodiny, na které nebyla nasraná. Jako třeba starší sestra. John, sourozenec, ke kterému měla navzdory jejich věkovému rozdílu nejblíž, neustále volal a psal, ale ona každého z nich ignorovala.

Nebyla jeho věc, aby se k Renzovi dostal tak, jak to udělal. Bez ohledu na to, co bratr chtěl, neměla náladu s ním hrát mile. Možná, že až už by na něj nebyla tak naštvaná, by mohla zvednout některý z jeho hovorů nebo odpovědět na jeho textovou zprávu. Samozřejmě jen proto, aby mu řekla, aby se na to vysral.

Právě teď na to neměla ani trochu chuť.

„Lucio?“ zavolala na ni máma z kuchyně, když procházela kolem. „Nedáš si snídani?“

Neměla na ni nijak extra chuť.

„Ne, díky, mami.“

„Ale –“

„Jsem v pohodě. Vyrážím za Cellou.“

„No… dobře.“

Snídaně by znamenala strávit čas s tátou, když se konečně vyhrabal ven z postele. Od doby, co se vrátila domů, uplynulo už pár dní a přes veškerou jeho snahu spolu prostě nemluvili. O tom se ujistila. Napětí v jejich domě bylo tak silné, že dokázalo člověka vší svou hořkostí a nevyřčenými slovy, která ho tížily, zadusit.

Přála si, aby jí na tom záleželo.

Až na to, že ji na tom nezáleželo.

Ani náhodou.

Protože každým dnem, který uplynul bez toho, aniž by ji Renzo kontaktoval, cítila vůči tátovi čím dál tím větší zahořklost. Aby byla spravedlivá, sama se Renza oslovit nepokusila, ale jen proto, že čekala na něj. Vyděsil ho táta – ať už udělal cokoli – nadobro? Rozhodl se ohledně ní, protože cítil, že to tak musel udělat?

Pak budiž.

I tak to bolelo.

Bože.

Byla to bolest hluboko v hrudi, kterou bez ohledu na to, co se snažila udělat, prostě nedokázala ignorovat. Byla tam, když šla spát, a přetrvávala ještě dlouho poté, co se probudila. Začínala si na ní zvykat tak, že by na ni dokázala zapomenout, jen proto, aby až se vrátí, ji zas a znovu zabíjela.

Přesto se neozvala.

„Jsi si jistá –“

Dřív, než máma stihla dokončit svou otázku, Lucia prudce otevřela dveře domu a vyrazila ven. Stejně tu otázku nepotřebovala slyšet. Ano, byla si jistá, že v tátově přítomnosti nechtěla strávit ani o minutu déle, než bylo nezbytné. Vedlo by to jen k tomu, že by se znovu pohádali a na to dneska prostě neměla náladu.

Naposledy se podívala na obrazovku svého telefonu, pak si přístroj zastrčila do kapsy a zvedla hlavu. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co viděla na konci příjezdové cesty a co přesně to znamenalo.

Ve vteřině jí srdce začalo nekontrolovaně bušit, až měla pocit, že praskne. Šlo o vteřinu, kdy potřebovala popadnout vzduch do plic, protože se ušklíbl a ze své pozice, opřený o staršího zrestaurovaného Mustanga s krásnými liniemi a zářivým, ohnivě červeným lakem, na ni mrkl. Trvalo to vteřinu, aby se její vlastní úsměv rozšířil a pak seběhla ze schodů a spěchala k muži, který ve svých rukou právě držel celou její duši, i když o tom on sám pravděpodobně ani nevěděl.

Renzo.

V černých džínách, kožené bundě a obyčejném bílém tričku vypadal jako chodící sex. V ošoupaných kanadách, kdy měl jednu nohu přeloženou přes druhou, a s rukama založenýma na hrudi vypadal, jako by na celém světě neměl jeden jediný problém. Rozhodně ne proto, že stál tam, kde stál… kde by rozhodně neměl stát přímo před jejím zatraceným domem.

Nepochybovala, že strážce, který se nakláněl přes kapotu, zatímco s ním mluvil, mu řekl přesně to samé. Ani tomu chlapovi nevěnoval žádnou pozornost, prostě jen mávl rukou, celou dobu se však díval přímo na ni.

Zaslechla však poslední část věty, kterou muž Renzovi směřoval.

„Pokud jsi chytrý, tak osud kurva vypadneš, člověče.“

Renzo se s odpovědí neobtěžoval. Byl až příliš zaneprázdněný tím, aby se odlepil z kapoty Mustangu s rukama dokořán, aby ji do nich mohl zachytit. Pažemi ji svíral jako v kleci, ale sakra, nikdy nechtěla nic víc než cítit jeho. Upřímně, nic by ji nedokázalo udělat šťastnější.

Svými rty přejel po linii jejích vlasů a řekl: „Dobré ráno, zlato.“

Zazubila se, zaklonila hlavu a našla jeho důvěrně známé oči, jak si prohlížely její tvář, jako by ji celou znovu vnímal. „Co tady děláš?“

Blazeovaně, až příliš sexy pro své vlastní dobro a trochu moc domýšlivě pokrčil rameny. „Posledních pár dní bylo rušných a konečně se mi podařilo získat trochu odpočinku. Chtěl jsem ten den strávit s tebou.“

Se zvednutým obočím se podívala na strážce, který se na její vkus stále držel až trochu moc blízko. Nemluvě, že rukou lovil něco ve své kapse, pravděpodobně mobilní telefon, aby mohl někomu zavolat. Pravděpodobně tátovi, který jen velice zřídka vytáhl svůj zadek z postele dřív než v osm ráno. Obvykle to bývalo až těsně před devátou.

Museli odsud vypadnout pryč.

A to rychle.

„Kromě toho,“ dodal s kývnutím silné čelisti směrem k domu, „poptal jsem se kolem. Získat tvou adresu bylo dost snadné… usoudil jsem, že by možná bylo stejně dobře dát najevo, že nikam nejdu.“

Bože.

Stejně tak moc, jako se jí to líbilo, ji to děsilo.

„Omlouvám se za to… co se stalo,“ zamumlala.

Zvedl palec a přejel jím po švu jejích rtů. Šlo o jeho tichý způsob, jak jí říct, aby mlčela. Pak na ni se zvednutým obočím mrkl. „Diego zamířil ven s Rose, aby sehnala nějaké věci, které potřebuje. V celém tom… nakupování nejsem moc dobrý.“

Zasmála se. „To bych netušila.“

Při jejím škádlení ji stiskl v pase tak silně, až ji skoro vyrazil dech, ale sakra, líbilo se jí to. Vždy se jí líbilo, co s ní dělal – opravdu to zbožňovala.

„Jo, víš, že máme problém.“

Pohledem sjela ke straně a našla strážce, jak mířil pryč. „Měli bychom odsud vypadnout.“

„Pravděpodobně,“ souhlasil Renzo. „Přemýšlel jsem o… pláži.“

„Je prvního září.“

„Což je ideální čas jít tam, dívat se na vlny a nenechat se obtěžovat ostatními.“

Měl pravdu.

Strážce se otočil, aby jim teď čelil tváří v tvář, už s otevřenými ústy, aby řekl něco dalšího, co by padlo na neúrodnou půdu.

„Nastup do auta,“ řekla mu se smíchem. „Hned.“

Právě, kdy vklouzl na stranu řidiče, strážce znovu zamířil k autu. Ne že by na tom záleželo. Zatímco couval pryč z příjezdové cesty, pneumatiky zaječely. Lucia zamávala muži, kterému pravděpodobně řekli, aby jí zabránil v odchodu, na rozloučenou. Pak poslala sestře textovou zprávu.

Změna plánů, Cello. Jindy.

Dneska měla na práci lepší věci.

• • •

Lucia se zády opírala Renzovi o hruď. Beze slova ji paže objal kolem ramen, aby ji tak k sobě dostal blíž. Seděl na kapotě Mustangu, přední sklo používal jako opěrku pro záda a oba je přikryl pestrobarevnou dekou, kterou vytáhl z auta. Zřejmě jen pro případ. Na září nebyla taková zima, ale nehodlala mu říct, aby přikrývku uklidil pryč. Držela je skryté před zbytkem světa, i když ne, že by bylo na pláži tolik lidí.

Nezáleželo na tom.

Tohle se jí líbilo.

V teple.

Přitulená.

Blízko.

Jemu.

„Kde jsi vůbec vzal to auto?“ zeptala se.

„Kamarád. Na den mi ho půjčil.“ Zasmál a naklonil hlavu, aby ji mohl zezadu políbit na krk. Při tom ji celým tělem proběhl mráz. A hned poté následovalo horko. „Samozřejmě za poplatek. Každý něco chce něco, ale stejně za to nakonec zaplatíš, že?“

Přes rameno se po něm ohlédla, ale rychle se naklonil a její rty za chytil svými v pomalém, spalujícím polibku. Rychle je pro něj otevřela a pozvala ho hlouběji. Nic se nepodobalo tomu, jak líbal, pomyslela si. Kontrolovaně, a přesto divoce. Pomalu, ale stejně drtivě.

Až příliš brzy se odtáhl.

To nemohla dovolit.

Překulila se na kolena a postavila se k němu čelem. Jeho tělo použila jako jakýsi polštář, bradu si podepřela rukama, a zatímco se na něj dívala, seděla na jeho pevném břiše. Rychle upravil přikrývku, aby ji zakryl záda a nohy, ale hlavu ji nechal volnou.

„Měl jsi pravdu, víš,“ zamumlala.

„Ohledně čeho?“

„Že je pláž hezčí, když je na ní méně lidí.

Zazubil se. „Já vím. Tohle je pro Diega oblíbená doba, kdy sem chodit a stavět hrady z písku.“

Bylo to tam znovu.

Ta láska.

Jak s ní zhoustl tón jeho hlasu.

Dokonce byl sladký.

Když přišlo na jeho bratra, nikdy se to neztratilo.

„A myslel jsem si, že by se to líbilo i tobě,“ dodal tišeji a znovu se setkal s jejím pohledem. „Nebo jsem v to doufal.“

I tehdy to slyšela.

Tón jeho hlasu osladila láska.

S rukama za hlavou se zadíval do oblohy. „V kolik hodin se dneska večer potřebuješ vrátit?“

„Dneska večer se nevrátím, Rene.“

Pohledem znovu sklouzl k ní. „Ne?“

„Ne.“

Užívala si každý okamžik, kdy mohla být s ním. Chtěla být tady. Jen s ním.

Usmál se svým líným, sexy způsobem, díky kterému se jí znovu zrychlil tep. „Dobře. Myslel jsem si, že možná zůstaneš se mnou, takže pro každý případ mám pro dnešek ještě jedno překvapení.“

„Ach?“

„Jo, zlato.“

„Nemusel jsi pro mě nic dělat. Stačilo se jen ukázat.“

Dokázat, že tě nezajímá, co říkají.

„Víš, auto, a ať už jakákoliv další překvapení, které máš,“ řekla a zvedla se na kolena, aby se k němu mohla naklonit tak blízko, až se dotýkali nosy. „Nic z toho. Nic z toho od tebe nepotřebuji.“

Když klesl k jejím ústům, v očích se mu zablesklo cosi, co nedokázala identifikovat. „Nic?“

„Pro mě to není o věcech, Rene. Je to o nás.“

Byla to ona, kdo tenkrát inicializoval polibek. Tvrdší a rychlejší, než byl předtím ten jeho. Chtěla ho znovu ochutnat, protože se ho prostě nemohla nabažit.

„Stále tvoje, že?“ zašeptala do jeho rtům.

Usmál se. „Nemůžeš být nikoho jiného, že?“

Ani náhodou.

To bylo ono…

Slova, která pak snadno vyklouzla ven.

Dvě malá slůvka, o kterých si myslela, že možná nezmění to, co už věděla, ale zároveň pravděpodobně změní všechno…

„Miluji tě.“

Rukama ji kolem pasu sevřel pevněji. „Ano?“

„Jako blázen. Očividně hloupě. To je to, co stále říkají.“

„Ale přesto mě miluješ.“

„Jak bych nemohla? Stejně mi nezáleží na tom, co říkají. Vědí, že mi na tom nezáleží – a možná to je to, co je právě děsí nejvíc.“

Nečekala, že to řekne, i když si myslela, že věděla, co by mohl říct. Neřekla to jen proto, aby jí řekl to samé. Řekla to, protože to byla pravda. To bylo to jediné, na čem jí záleželo. Že to řekla; že to slyšel; že to byla pravda.

Znovu ji políbil, svým jazykem narazil na šev jejích rtů a zamumlal: „Nezáleží na tom, co si myslí oni. Záleží jen na tom, co chceš ty, Lucio, a jestli chceš být tady, tak mi tě nikdo nikdy nevezme. Víš proč?“

„Proč, Rene?“

„Protože, děvče… miluji tě víc, než víš, Lucio. Nikdy to nebude dost, ale miluji tě.“

Mýlil se.

Tak moc se mýlil.

Vždycky to bude stačit.

I když bylo v pořádku, že věřil, že to pro ni nestačilo. Nevadilo jí nechat čas, aby mu dokázal opak. Koneckonců, udělal si čas, aby viděl, kým skutečně byla. Ona ho už také viděla.

Potřeboval jen vidět sám sebe.