Privilege - 13. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Když vešli do toho, čemu Renzo říkal obchod, Lucia se mu držela za zády. Nemyslela si, že by sešlé skladiště vypadalo jako obchod. Alespoň ne zvenčí. Vágně jí vysvětlil, že v obchodě pracovali na autech, ale nedal jí mnoho dalšího, s čím by mohla pracovat dál.

Teď věděla proč.

Když byli uvnitř budovy a získala jasný výhled na pracující muže, dokonale pochopila, co se dělo. Po popraskané betonové podlaze létaly a tančily jiskřičky ze zapáleného autogenu, který prořezával kovem. Od jasného světla rychle odvrátila oči. Autodíly se balily do obyčejných hnědých kartonových krabic naplněných bublinkovou fólií. Každý jednotlivý díl od světel až po menší krabičku na emblém.

Podle vzhledu Rolls-Royce.

Phantom.

V žádném případě to nebylo levné auto. A aniž by zněla jako rozmazlená, bohatá mrcha, silně pochybovala, že by si kdokoli z lidí v tomto skladišti mohl dovolit vyrazit ven a koupit si Rolls-Royce Phantom.

Všimla si neznámých chlapů, kteří balili části auta, které očividně právě rozebrali, a nic neříkala. Jo, věděla, co dělali. Nebylo zatraceně těžké na to přijít.

Prsty jí sevřel kolem jejích a jemně ji zatahal za paži, aby na chvíli přitáhl její pozornost zpátky k sobě. „Jsi v pořádku?“

Přikývla. „Absolutně.“

I když byla trochu zvědavá, čí auto by to mohlo být. Měla podezření, že ve městě bylo jen určité množství Phantomů. Vypátrat majitele by nebylo tak těžké.

„Někdy dostávají požadavky,“ zamumlal a když museli projít kolem dvojice s autogenem, která rozřezávala podvozek, přitáhl si ji ke svému boku. Držel ji dost daleko od jisker, aby žádná z nich neskončila na jejích botách nebo oblečení. „Víš, co myslím?“

„Vlastně ne.“

Svými rty zajel k jejímu uchu, protože se hladina hluku ve skladišti trochu zvýšila. „Většinou prostě vezmou cokoli, o čem vědí, že to bude snadné znovu prodat na trhu, aniž by to po odstranění všech identifikátorů a změně papírů nevypadalo jako kradené. Ale někdy… dostanou požadavek. Od někoho, kdo ví, že nebude mít na další pár splátek či cokoli jiného. Platí si pojištění, takže pokud by bylo ukradené…“

Zamrkala. „Všechno bude zaplacené.“

„Přesně.“

Tehdy uslyšela, co říkal. Phantom tu byl na základě něčího požadavku.

Hmh.

Ani ji nenapadlo zeptat se ho, co tady dělají – dělal to občas i on? Ne, že by na tom opravdu záleželo. Zatímco tu procházeli, pár chlapů přerušilo svou práci, aby zvedli hlavu a podívali se na ně. Renzo směrem k nim jednou přikývl, ale Lucia se s tím neobtěžovala. Vůbec je neznala.

Jakmile se dostali za muže, kteří pracovali, nasměroval ji k řadě beden s plechovkami od sody, které byly před nimi. Beze slova ji sevřel za pas a když ji zvedl, jako by vůbec nic nevážila, aby ji posadil na bedny, rozesmála se. Když se k ní dostal blíž a rukama ji pevně držel za stehna, jako by najednou všechen hluk ze skladiště a od chlapů zmizel. Stačilo jen jemné sevření jeho dlaní, aby byla úplně rozptýlená a až trochu příliš horká.

Co to bylo na něm bylo, že to s ní tak uměl?

Nebyla si jistá.

Prostě se jí to líbilo.

Naklonil se k ní blíž a na rty jí vtiskl rychlý polibek. Celou dobu se jí přitom díval do očí. Palci jí hladil po stehnech a zamumlal: „Zůstaň tady a nikde se netoulej. Bude to jen pár minut, dobře?“

Našpulila rty. „Budu o tom přemýšlet.“

Temně a opojně se zasmál. Zbožňovala, jak vypadal, když se smál – tak bezstarostně a bez obav. Byly to jediné okamžiky – možná kromě sexu – kdy vypadal skutečně volně. A hlavně šťastně.

„Zůstaň tu na místě,“ zamumlal, a ještě jednou ji políbil.

Přikývla.

Tak jako tak kam by vlastně mohla jít?

Dlaní ji poplácal po tváři a pak se odvrátil. Sledovala, jak zmizel do hlubin skladiště, kde na něj čekalo několik chlapů. Netušila, kdo to byli. Z ramen už si stáhl tašku, která, kdykoli byla poblíž, pro něj byla jeho neustálým společníkem. Nikdy ji nenapadlo nahlédnout do ní a upřímně řečeno, nikdy nenechal tašku samotnou, že by se někdo mohl podívat do jejího obsah.

Ne, že by to chtěla udělat.

Tohle byly jeho věci.

Výměna proběhla tak rychle, že ji opravdu skoro unikla. Renzo vytáhl něco z tašky a vyššímu z těch dvou mužů dal něco do ruky. I když neviděla, co to bylo. Pak mu menší z nich podal obálku, která byla dost tlustá. Renzo ji rychle strčil do tašky, zavřel ji a hodil si ji zpátky přes rameno. Pak roztáhl ruce, od obou mužů se dočkal přikývnutí, na které odpověděl stejným způsobem.

Nevypadalo to však, že by konverzace skončila, protože všichni tři zůstali dál stát ve svém půlkruhu, a to i poté, co si věci vyměnili. Jistě, jejich hovor vůbec neslyšela, ale ani to nepotřebovala. Ne, že by tak jako tak nepoznala, co viděla.

Možná to bylo tím, jak Renzo stál…

Nebo jak řídil jejich hovor…

Vyrostla mezi muži, kteří byli vůdci – takže když ho spatřila, poznala ho. Renzo byl absolutně vůdcem svého… gangu. Bylo to vůbec tak, jak to nazýval?

Byla tak zaujatá sledováním výměny v zadní části skladiště, že až do okamžiku, než si sedl na bednu vedle ní, si ani nevšimla, že k ní přišel další chlap. Svou svářečkou masku si zvedl z tváře výš, takže tak odhalil hezké rysy. Po čelisti a tváři měl rozmazaných pár proužků sazí. Očima – jasně modrýma– si ji se zájmem prohlížel, ale ona ho neměla.

Neměla zájem.

Ani v nejmenším.

„A kdo jsi ty?“ zeptal se. „Ještě jsem tě tady neviděl.“

Aby byla upřímná, pochybovala, že tihle chlapi tu měli často, pokud vůbec, nějaké ženy. Pokud nepracovala přímo na autech, tak tohle prostě nebyla dívčí scéna.

„Lucia,“ řekla prostě, „přišla jsem s Renzem.“

To bylo to jediné, co mu dala. Z většiny doufala, že mu doje náznak, že nebyla připravená na rozhovor, takže se vrátí zpátky ke své práce. Náznak nepochopil vůbec.

Naklonil se k ní blíž a usmál se. „Jmenuji se Karl, ale všichni mi říkají prostě Diesel.“

Fascinující.

Držela jazyk za zuby, aby si nemyslel, že měla zájem si s ním povídat. Nevypadal však, že by mu její mlčení, byť jen trochu vadilo. Pokračoval dál, jako by byl mezi nimi tím jediný, kdo by mohl mít k vyřčení něco zajímavého. „Kurva, věděl jsem, že něco hodně tají. Jsi tedy ta samá, kdo zaparkoval to pěkné auto před jeho činžovním domem?“

Zamrkala.

Kdo byl ten zatracený chlap?

Pak se k ní přiblížil.

Opravdu až příliš blízko.

Zaklonila se a ani to neudělal nějak nenápadně. Dala očividně najevo, že mezi nimi budovala větší vzdálenost, ale ani to na něj nemělo žádný vliv. Dřív, než vůbec tušila, jak se to stalo, rukou vyhledal její stehno.

„S Renem kurva plýtváš časem, děvče,“ řekl s úsměvem. „Stejně jsi na chlapa jako on až příliš hezká. Vezmi, co já –“

Přimhouřila oči, tělem se jí prohnala nevíra. Hněv, který následoval hned za ní, byl stejně rychlý a ničivý. Ani nepřemýšlela, zda by tak mohlo způsobit Renzovi nějaký problém nebo ne, a Dieslovu ruku otevřeně odstrčila od svého těla pryč. Ten zvuk se nesl ozvěnou.

Jak to, že ve skladišti bylo tak ticho?

„Nesahej na mě,“ zamumlala.

Otevřel ústa, aby promluvil, ale Lucia už seskočila dolů z beden. Otočila se na podpatcích, aby zamířila k Renzovi na druhé straně skladiště, a hned při prvním kroku se musela zastavit, protože ho uviděla stát tam. Podle tvrdého, chladného výrazu v jeho tváři si nejdřív myslela, že by mohl být nasraný na ni.

Ale stejně rychle se pohledem tmavých očí přesunul z ní k muži, který stále seděl na bednách. Renzo k němu se zvednutým obočím a rukama v kapsách přistoupil blíž.

Když se však dostal k jejímu boku, jednu ruku zvedl a dvěma prsty ji pohladil po tváři. „Jsi v pořádku?“

„Je to v pohodě,“ slíbila mu.

Nebylo. Ten chlap opravdu překročil své hranice jako to dělala spousta chlapů, ale ona byla v pořádku. Teď se odsud chtěla prostě jen dostat kamkoli pryč.

„Dej mi chvilku,“ řekl jí.

„Rene,“ zašeptala.

Možná šlo o prosbu. Žádost, aby to nechal být, aby mohli odejít. Bylo to prosté zavrtění hlavou, které jí řeklo, že ne, že to rozhodně nenechá být.

„Nebyla způsobena žádná škoda,“ řekl Diesel a s hravým úsměvem zvedl ruce. „Prostě jsem ji jen zkoušel, Rene.“

„Jo?“

„Jo.“

Renzo se přikývl zastavil přímo před Dieselem. Podíval se stranou, jako by v koutě skladiště našel něco zajímavého, na co by měl podívat, ale pak se svým pohledem vrátil zpátky k chlápkovi na bednách. „Nevěděl jsem, že s Perrym tady pracuješ i ty.“

„Dává mi za to peníze navíc.“

„To se vsadím.“

Jeho slova byla napjatá, stejně jako jeho čelist. Jako by v sobě něco zadržoval, ale chystalo se to explodovat jako láva vystřelující ze zkurvené sopky.

„Hele,“ řekl Diesel a seskočil z beden na nohy, „jen jsem si myslel, že bys chtěl vědět, jaká je, když se nedíváš, víš?“

Renzo se krátce zasmál a s hlavou mírně nakloněnou ke straně zamumlal: „Kurva vím naprosto přesně, jaká je, když se nedívám. Když přijde na ni, nepotřebuji od tebe ani hovno.“

„Rene –“

Dřív, než ten chlápek stačil dokončit jakoukoli kravinu, kterou se ze sebe chystal vychrlit, Renzo na něj zaútočil. Oběma rukama ho popadl za obličej a hrdlo. Stačil pouhý mžik a druhého muže narazil zpátky na bedny, až se sesypaly a spolu s Dieselem spadly v hlasitou ranou na podlahu.

Hluk z práce ostatních zcela ustal. Někdo zakřičel, ale Lucia je vůbec neslyšela. Udělala krok vpřed – ne proto, že by Renzo potřeboval pomoc, když zvedl Diesela a znovu s ním praštil o zem, ale protože nechtěla, aby měli problémy.

Dokonce se k němu ani nedostala blíž.

Jeden z chlapů, se kterými Renzo předtím mluvil, ji se suchým smíchem odtáhl zpátky, a jeho velká postava jí zabránila přiblížit se k nepořádku, který byl o pár stop dál. Zvedl své velké ruce, aby dal jasně najevo, že je na ni nechtěl položit, ale pokud by se kolem něj znovu pokusila projít, udělal by to. „Ahoj, já jsem Perry. A ty tam nepůjdeš.“

Na druhé straně se objevil druhý muž z dřívější doby a pokrčil rameny, jako by nešlo o nic nového. „Vždycky se snaží s Renem vyjebávat, víš? Tlačí na všechna tlačítka a snažil se dostat pryč s větším množstvím sraček než my ostatní. S Renem by měl méně problémů, pokud by dělal prostě jen to, co mu bylo řečeno, stejně tak, jako to děláme my ostatní.“

Počkat, Diesel byl také součástí chlapů, které Renzo řídil?

„Podívej se na mě, jo?“

Věděla, že ta slova nebyla určena pro ni, ale přesto zajela pohledem kolem Perryho velkého těla, kterým jí připomínal obránce, aby se na Rena podívala. Stále se skláněl nad Dieslem na podlaze, ruce stále nespouštěl z jeho hrdla ani obličeje. Pokud něco, prsty se mu do nich zarýval, protože ten chlap měl úplně rudý obličej a nevypadal, že by byl ochotný bojovat o to, aby se zvedl ze země. Ze zadní části Renzových džín, z místa, kde se mu sako na zádech vykasalo výš, vykukovalo něco, co byla až příliš zvyklá vídat, ale nikdy s tím neviděla jeho.

Zbraň.

Roztřeseně se nadechla.

Možná to bylo tím, že ho nikdy dřív neviděla pořádně se nasrat, nebo spíš… nikdy neměl důvod v její přítomnosti projevovat násilí. Tohle jí však připadalo šokující. Jak rychle se dokázal změnit z usměvavého a bezstarostného člověka v muže, který byl ochotný zatlouct chlapa do země, protože vybočil z řady.

Nedokázala se rozhodnout, zda se jí to líbilo, nebo ji to vyděsilo.

Vlastně obojí.

Bylo to obojí.

„Vrať svůj zkurvenej zadek zpátky do práce,“ zasyčel na Diesela, „a už z tvý huby taky nechci slyšet jediné další zkurvené slovo. A už nikdy nevkládej své zkurvené špinavé ruce na to, co je moje. Pochopil jsi?“

Zamrkala.

Co je moje…

„Rozumím, Rene,“ zaskřípal Diesel ze země.

Renzo ho pustil a s kývnutím stranou se otočil k zpátky k ní. „Pojďme, zlato.“

Neřekla ani slovo.

Prostě šla.

• • •

o tomhle se tady kurva nediskutuje, Rose,“ zavrčel Renzo do telefonu. Začal mu zvonit zatraceně téměř v té samé vteřině, kdy vyklouzli ze skladiště ven. „Zítra se vrátí a ty se vrátíš do školy.“ Chvíli mlčel a pak dodal: „Chápu to, ale je o něj postaráno. Jako vždycky. Přestaň se tím trápit. Dobře?“

Lucia odpověď jeho sestry neslyšela, ale usoudila, že dostal odpověď, kterou chtěl, protože přikývl, usmál se a pak se rozloučil. Hovor ukončil a telefon si zastrčil do kapsy, jako by se nic nestalo. Jako by před minutou nebyl jen pár vteřin od toho, aby nějakého chlapa zmlátil.

Kráčeli podél zdi skladiště, když se jí konečně vrátila schopnost mluvit. „Víš, nemusel jsi…“

Dokonce ani nedokončila větu a popadl ji za zápěstí, aby si ji rychle otočil. Tak rychle, že všechno kolem ní se stalo na vteřinu jen rozmazanou čárou. Zády narazila do zdi a prázdnou, tmavou uličkou se ten zvuk nesl ozvěnou. Nebolelo to, ale ten náhlý pohyb byl takovým šokem, že se zmohla jen na to, že se prudce zalapala po dechu. Když zvedl ruku a po obou stranách její hlavy se jimi o zeď opřel, ztuhla.

Pak se k ní dostal tak blízko.

Tak zatraceně blízko.

To jediné, co viděla, byly jeho rusé oči a to, jak ji prakticky přibíjely ke zdi. Rukama – měkkými na dotek a schopnými ji během okamžiku zahřát – jí pak sevřel za tváře a čelist. Zaklonil jí hlavu a dostal se k ní ještě blíž. Tiskl se na ni svou vahou a držel ji tak na místě.

Ne, že by jí to vadilo.

Vůbec ne.

Ne, když vypadal takhle.

Intenzivně.

Jistě.

Nebezpečně.

Srdce se jí rozbušilo, nervy měla jako v plamenech. Všechno jen proto, že byl tak blízko, a přesto ho chtěla mít ještě blíž. Zvláštní, jak to fungovalo.

„Ano, absolutně jsem to musel udělat,“ zamumlal a své rty měl tak blízko jejích, že se při každém slovu, které řekl, dotýkal jejích úst. „Protože je tu spousta sraček, se kterými jsem ochotný se vypořádat od hloupých sráčů, kteří mě chtějí pokoušet, ale ty tím nikdy nebudeš, Lucio. Tentokrát je to někdo, kdo si myslí, že se k tobě může dostat až příliš blízko, zatímco já tam stojím opodál. Položil na tebe své zkurvené ruce – má štěstí, že jsem mu je za to neutrhl a že jsem mu z krku nevyrval zkurvený jícen. Ale příště? Pokud nevyjádřím svůj názor jasně, může to být příště něco jiného.“

Zamrkala a přerývaně se nadechla, protože svými dlaněmi sklouzl níž, na její krku. Škádlivými prsty sladce poklepával na její pulzní bod. Pohled sledoval stejnou cestičku. Pomyslela si, že byl stále stejně temný, opojný a plný chtíče. Chtěl ji a k čertu s ní, pokud i ona nechtěla jeho.

Neměla by.

Tohle by jí mělo vyděsit.

Možná by jí to mělo přimět k útěku.

Byla v pohodě přesně tam, kde byla.

„Příště,“ dodal a svými rty se dotkl její čelist, takže se zachvěla, „by to možná bylo něco horšího. Teď z toho nebude vůbec nic.“

„Dobře,“ zašeptala.

Sám pro sebe si zabručel. „Prostě dobře?“

„I když tuším, dej mi dopředu drobné varování, až budeš chtít příště znovu žárlit?“

Jeho smích byl balzámem na její duši. Temný, hustý a úžasný.

„Nežárlil jsem,“ řekl, ale nezvedl oči, aby se znovu setkal s jejím pohledem. Byl tak rozžhavený – slyšela to v tom, jakou horkost měl v tónu svého hlasu, a byl tak drsný, že ten zvuk sám o sobě stačil, aby jí to dohánělo k šílenství. „Nemůžu žárlit na někoho jiného kvůli něčemu, co on nemá, Lucio.“

Zamrkala.

Trvalo jí to vteřinu a pak dvě.

„Víš, tak nějak jsem se o tom rozhodl,“ zamumlal a svým rusým ohněm se setkal s její oříškovou bouří, „nebo jsi to nevěděla?“

Věděla.

Přesto však chtěla, aby to řekl.

„Věděla co, Rene?“

„Jsi moje.“

Svá slova doplnil polibkem, který bolel. Bože, zbožňovala jeho polibky, když byly drsné a náročné. Zbožňovala, jak ji svým polibkem dokázal vlastnit. Ani si nemyslela, že věděl, že to bylo možné.

Rukama zajel pod sukni jejích hedvábných šatů a mezi jejími stehny našel to, co chtěl. Žádné zatracené překvapení, už byla mokrá a připravená na cokoliv, co s ní chtěl udělat. A možná to byla ta část, kvůli které by měla cítit zahanbení – vypadalo to, že ho vždycky chtěla.

Nezáleželo na tom, že byli v zapadlé uličce.

Nezáleželo na tom, že je možná mohl někdo vidět.

Nic z toho ji nebránilo v tom, co právě teď chtěla. Zajímalo ji jen to, jak svými prst v rychlých kroužcích mnul její pulzující klitoris a jak se svou druhou rukou zabořil do jejích vlasů, zatímco ji zuby poškrábal po spodním rtu.

„Takže tedy zatraceně tady?“ zeptal se hrubě.

Tón jeho hlasu byl tak temný.

Plný sexu a příslibů.

„Tady,“ souhlasila.

Než stačila mrknout, už byl na kolenou, a čím níž byl, tím výš vytahoval její šaty. Její kalhotky šly dolů spolu s ním. Bože. Zachytila jen část jeho hříšného úšklebku, když se na ni podíval, a záblesk v jeho očích, než se tváří zabořil přímo mezi její stehna.

To první švihnutí jeho jazyka bylo čisté nebe.

V první vteřině nemohla dýchat.

Prsty se zarýval do jemné kůže jejích stehen. Nohy jí roztáhl ještě víc. Svými boky se vzpínala proti jeho ústům. Prsty se zapletla do jeho vlasů, odhodlaná držet si ho přímo tam, dokud se nerozpadne. Bylo to jeho opojné zasténání, které to s ní opravdu udělalo. To, jak hlasitě a často oceňoval její chuť. S každým švihnutím jazyka, kterým narazil na její klitoris, se k tomu okraji přiblížila o kousek blíž.

A pak se najednou, když do její svírající se kundičky vklouzl prsty, se ztratila. Uličkou se rozlehl její výkřik jeho jména. Byla si zatraceně jistá, že se jí také podlomila kolena, ale byl přímo tam, aby ji zachytil dřív, než mohla spadnout.

Ne, že by v tom byl velký rozdíl.

Rychle se zvedl, otočil ji a rukama ji opřel o zeď. Slyšela, jak se za ní posunul, stáhl si kalhoty a zašustil balíčkem ve fólii. Pak už mezi svými stehny znovu ucítila klouzat jeho prsty. Do její vlhké štěrbinky se začal tlačit jeho penis potažený latexem. Svou délkou zas a znovu klouzal proti jejímu pohlaví. Dokud se na něj nezačala zezadu tlačit, aby se toho pokusila získat víc.

„Zatraceně šílené,“ slyšela ho mumlat. „Doháníš mě k šílenství, Lucio.“

To i on ji.

Dělal pro ni to samé.

Když se do ní vtlačil dovnitř, nedal jí předem žádné varování. Jeden tvrdý, dlouhý příraz, při kterém se zvedla na špičky. Jeho slova byla temným šepotem v jejím uchu. Zezadu do ní neúprosně a drsně bušil. Ozvěnou se nesly zvuky jejich šukání. Kůže na kůži, jeho drsná slova a její výkřiky plné lapání po dechu.

Tvrději a víc a prosím.

Všechno jí to tak snadno klouzalo ven ze rtů. Až příliš snadno. Nedokázala se toho nabažit. Nezáleželo na tom, že to bylo špinavé nebo že bude ráno rozbolavělá. Chtěla po něm jen víc.

„Co mi to kurva děláš, co?“ zeptal se a prsty jí sevřel zezadu za krk tak silně, až po sobě zanechal modřiny. „Co, Lucio?“

Co mu dělala?

Co on dělal jí?

Tohle nebyla ona.

Ta dívka v této uličce.

Ta bezohlednost…

Ty pocity ji nutily dělat hlouposti…

Celý on.

Tohle nebyla ona.

Nebo to tak nebylo.

Bůh věděl, že se jí tahle verze líbila mnohem víc. Sama sobě se líbila mnohem víc, když byla s ním.