Privilege - 12. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Nevadí mi na tebe počkat, Rene,“ řekla Rose. „Měl by ses vrátit brzy, ne?“

Renzo si odtáhl telefon od ucha, aby rychle zkontroloval čas. „Pravděpodobně ne,“ odpověděl, když si ho přiložil zpátky k uchu. „Musím něco udělat, a to bude chvíli trvat.“

Tím něčím měl na mysli drogy, které aktuálně nesl svým chlapům, aby byli pro příští dny dobře zásobeni. Sestře se tyhle všechny detaily nelíbily, takže jí je nenabídl. Dělala by si až příliš mnoho starostí a pak by to taky musel poslouchat. Na nic z toho dneska neměl čas. Čím rychleji dostane tyhle sračky na ulici do správných rukou, tím rychleji by se mohl vrátit zpátky k ní a Diegovi.

„Víš, že se brzy budeš muset vrátit do svého bytu.“

„Jsem v pohodě s tím, abych zůstala ještě pár dní, abych ti pomohla s Diegem,“ řekla.

„Diego je v pořádku,“ argumentoval. „Má místo ve školce, pokud ho tam dostanu dostatečně brzy ráno, a to kuřátko dole v bloku, které ho jinak může hlídat, takže –“

„Nenávidí ji.“

To nebyla lež.

Dobře, nenávist bylo silné slovo. Ta žena měla pár svých vlastních dětí a upřímně, to byli malí spratci. Vždycky se s Diegem porvali, protože ten byl pro své vlastní dobro příliš hodný. Když s ním nemohl jít ven… což většinu dní nemohl, mnohem raději šel do školky v útulku. Prostě nebylo bezpečné, aby s ním chodil.

„Diega mám vymyšleného,“ řekl. Svou sestru chtěl vrátit zpátky na trať jejího života. Kvůli němu a Diegovi ho byla vždy ochotná odložit, ale vůbec to nemusela dělat. Své sračky měl zvládnuté. „Musíš se vrátit zpátky do školy dřív, než zmeškáš celý zatracený týden výuky a začne se to projevovat na tvých známkách.“

Povzdechla.

Jen se zasmál.

„S tebou se nedá mluvit, víš to?“ zeptala se.

„Jo, to už jsem párkrát slyšel.“

Ani se nenamáhal s tím, aby věnoval pozornost tomu, co ho čekalo na ulici před ním. Za soumraku bylo velmi nepravděpodobné, že by někdo odněkud vyskočil a něco na něj zkusil. Aby ne, když většinou využíval vedlejší uličky. Teď už byl ale skoro na místě setkání se svými chlapy, takže už to nebude trvat dlouho a nebude mít drogy u sebe.

A i kdyby to na něj někdo zkusil, za zády měl zbraň, která by ho bez ohledu na cokoli udržela v bezpečí. Pokud by ji měl čas vytáhnout.

„Hele, nečekej, až se vrátím. Vím, v kolik ten film začíná a do té doby se nestihnu vrátit zpátky. Přišel by minimálně o čtyřicet minut. Vezmi peníze, které jsem nechal na lince, dostaň ho do kina a pak ho vezmi někam na jídlo. Než se vrátíte, budu doma a on se bude bavit tím, že mi bude o filmu všechno vyprávět.“

„Ale –“

„Rose.“

„Fajn,“ zabručela. „Dneska se na ni zeptal znovu. Chtěl vědět, jestli se Carmen vrátí, nebo jestli zavolala. Nevěděla jsem, co mu mám říct, tak jsem neřekla nic. Rozptýlila jsem ho něčím jiným.“

Rty mu s sebou cukaly a hrozilo, že pokud neovládne svůj zkurvený obličej a emoce, se zamračí. Opravdu nechtěl jít na setkání se svými chlapy nasraný, ne když už se o jeho životě na ulici tak jako tak víc, než dost šuškalo. Nechtěl jim dát něco dalšího, o čem by mohli mluvit a věřit, že nebyl hlavou ve hře.

„Když nechceš odpovídat, rozptýlit ho je to nejlepší, co můžeš udělat.“

„Ach, chtěla jsem odpovědět… Také jsem věděla, že by nešlo o laskavou odpověď. Je moc malý – nerozumí tomu.“

Zatímco vklouzl do poslední uličky, která ho přivedla na místo hned naproti parkovišti na rohu obchodu, kde jeho chlapi čekali na vyzvednutí látek, promnul si zezadu krk. Uvědomil si, že včera ráno, když mu Lucia řekla, aby nikde v blízkosti Diega jejich matku nepomlouval, měla pravdu. Bratrovi by to nepřineslo nic dobrého, jen by ho to naštvalo a mátlo.

To poslední věc, co chtěl udělat, bylo proměnit Diega v sám sebe.

Protože to byl on.

Nasraný a zkurveně zmatený.

„Řekl jsem jí, aby se k čertu držela dál,“ zamumlal, „tak doufejme, že to udělá.“

„Jo, v to doufám.“ Vydala tichý zvuk. „A dokud to ohledně Diego opravdu nevymyslíš, aby se věci zpomalily, můžu si dovolit ještě pár dní volna ze školy.“

„Ne, to nemůžeš.“

„Rene –“

„Vezmi ho do kina, dobře? Až se vrátím domů, popovídáme si. Později.“

Nedal jí možnost dál se s ním dohadovat. Místo toho, než s tím mohla znovu začít, hovor prostě ukončil. Nemělo smysl se s ní po telefonu dohadovat. Stejně jako on i ona byla pro své vlastní dobro až příliš tvrdohlavá, a jakmile k něčemu dospěla… dobře, bylo to, jak to bude. Bude muset zkusit vymyslet něco jiného, aby pochopila, že byl v pořádku, Diega zvládl a že se sama musela vrátit zpátky do školy.

Tečka.

„Myslel jsem si, že budeš dneska večer v těchto končinách, Renzo.“

Renzo už byl v polovině uličky, a zatímco si povídal se sestrou, ani ho nenapadlo zvednout oči od země. Možná, že byl v těchto ulicích příliš namyšlený – příliš hloupý. Možná byl příliš sebevědomý ve své víře, že se mu nikdo nepokusí úmyslně způsobit nějaké sračky, protože ho tu znali dost dobře, aby věděli, že to nebyl dobrý nápad.

Jednou rukou sevřel popruh brašny zavěšené přes rameno pevněji, druhou vklouzl pod zadní část svého kabátu, aby dobře sevřel pažbu zbraně, kterou měl zastrčenou za džínami. Přitom našel muže, který zavolal jeho jméno. Ten hlas samozřejmě poznal, ale ne, že by se tento muž poflakovat se v uličkách jen tak proto. Jeho obvyklým motivem, proč tu být bylo vyložit Renzovy sračky – pokud byl on tím, kdo mu je tu nechal – a jít svou cestou, dokud nepřišel čas vybrat platbu… pokud to byl on, kdo chtěl platbu vyzvednout.

Johnathan Marcello.

Luciin zkurvený bratr.

„Johne,“ řekl Renzo a zastavil se dobré tři metry od ně.

Kdysi slyšel pravidlo – dva metry. Když byl člověk ve špatné situaci, měl si držet alespoň dvoumetrovou vzdálenost mezi sebou a někým jiným, aby to tak bylo lepší. Tři metry byly lepším rozhodnutím, případně se pohybovat dost rychle, aby si zachránil kůži.

Prostě dva metry.

Jen pro všechny případy si přidal o metr víc.

John si pohrával se svým zapalovačem, kdy jeho vršek prudce otvíral a zavíral. Pak si z místa za uchem vytáhl cigaretu a zapálil si ji. Silně z ní potáhl a po očku Renza sledoval. Pomalu po něm přejížděl pohled, jako by zvažoval své možnosti nebo se ho možná snažil znervóznit.

Z toho byl kurva na hraně.

John byl oproti němu o pár centimetrů vyšší, ale to bylo vše. Velikostně byli přibližně stejní. Štíhlí, ale svalnatí. Schopni slušného úderu nebo pořádné rány tělem.

Ohledně Johna slyšel na ulicích víc než dost sraček, aby věděl, že nebylo radno se s tím člověkem zaplést. Říkalo se, že se právě dostal z vězení, kdy si odseděl pár let za to, že se s někým porval, u toho vytáhl svou zbraň a během toho procesu kurva zmlátil pár policajtů. Lidé měli spoustu věcí, které o Johnovi mohli říct, když měl někdo koule zeptat se. Říkali mu blázen… říkali, že když se nasere, nedokáže se ovládat.

Renzo nevěděl přesně, kolik na tom bylo pravdy, ale jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu. A k tomu bylo třeba dodat, že John pro něj byl jeho dodavatelem, a i když tohle byly jeho ulice, byly to také Johnovými.

Tak jednoduché.

„Slyšel jsem, že vybočuješ z lajny,“ zamumlal John, a zatímco se díval na třešňově červenou špičku cigarety, olízl si rty. „Jak moc je to teď pravda?“

„Jak vybočuji z lajny?“

John se na něj podíval pohledem, který říkal, bláhový chlapče. „Nehraj si tu na hlupáka, Rene.“

„Já nevím –“

„Moje sestra. Lucia. Vypadá to, že ses s ní v poslední době často potloukal. Kamkoli jít… cokoli dělat.“

Renzo zvedl obočí. „Je to problém?“

„Vypadá to, že táta si myslí, že ano.“

„To zní jako něco, co by tedy měl zvládnout asi on, ne?“

„Renzo.“

Nevěděl, čím to bylo – možná tónem Johnova hlasu, který byl tak blahosklonný a chladný – ale Renzo jen pro případ, že by ji potřeboval použít, sevřel ruku na zbrani na zádech ještě pevněji. Kurva, nechtěl to udělat. Alespoň ne u tohoto muže. Nevedlo by pro něj k ničemu dobrému, pokud by zabil zkurveného mafiána. Navíc to byl Luciin bratr.

Její bratr.

„Nevidíš věci moc jasně, že?“ zeptal se John. „Buď tak, nebo ti na tom prostě kurva ani trochu nezáleží. Tady se hraje podle větších pravidel. Nečekám, že jim budeš rozumět. Tvoje pozornost směrem k Lucii není oceňována… to je to, o co jde. Takže buď jsi slepý, nebo jsi příliš hloupý, než aby tě to zajímalo. Ať tak či onak, jsem tu, abych tě varoval dřív, než do těchto uliček dorazí někdo jiný, kdo tě bude hledat, aby to udělal sám. Věř mi, že chceš moje varování, ne jejich. Poslechni mě a budeš v pořádku.“

„A jaké je tedy to varování?“

Usoudil, že už to věděl.

Ta odpověď byla jasná.

„Drž se kurva dál od mé sestry dál, Renzo,“ řekl John, odlepil se od zdi a během mžiku mezi nimi uzavřel vzdálenost. Pravidlo dvou metrů bylo najednou pryč a Renzo se musel rozhodnout, zda bude jednat, nebo ne. Zaváhal… jen tak dlouho, že John potáhl z cigarety a odhodil ji na zem. „Drž se od ní dál, nebo budeš mít štěstí, pokud se znovu projdeš po těchto ulicích. Slyšel jsi mě? Snažím se ti tady pomoct.“

Renzo zbraň za zády pustil, najednou si nedělal obavy ohledně toho, že by ji musel použít. To bylo to, čím to bylo – jedna velká zkurvená show.

Nic se nestane.

Ne dneska.

„No, rozumíš?“ zeptal se John.

Renzo se usmál. „Co takhle kurva ne?“

• • •

Když Reno uviděl Luciu sedět na schodech jeho činžovního domu a smát se s ostatními lidmi, kteří se obvykle poflakovali před ním, jeho první tendencí bylo zeptat se jí, co si sakra myslela, že dělá. Ale neudělal to. Místo toho se trochu zdržel a sledoval, jak jednala s lidmi, ze kterých kdykoli se u něj objevila, cítila jakýsi druh smutku.

Zatímco se opíral o auto a kouřil, byl příliš daleko, než aby slyšel, co si říkali. Ne, že by na tom záleželo. Sledovat je bylo stejně dobré jako poslouchat a v případě potřeby mohl zasáhnout.

V reakci na něco, co muž po její levici řekl, na něj Lucia ukázala prstem, a dívka s dredy vedle něj s tvrdým zasmáním pohodila hlavou dozadu. Někdo v činžovním domě otevřel okno, ze kterého se nesla ven hudba. Hlasitý, rychlý rytmus, který okamžitě přiměl lidi na schodech na místech, kde seděli, tančit.

Dokonce i Luciu.

Usmál se.

Zjistil, že na ní nebylo absolutně nic takového, jak to vypadalo. Byla více než schopná najít si přátele, ať už šla kamkoli. Nebyla žádnou uvadající květinkou. Když na ní někdo hodil nějakou sračku, dokázala ji vrátit přímo zpět, a to s úsměvem ve tváři. Možná na sobě znovu měla hedvábné šaty a lodičkami s těmi zkurvenými červenými podrážkami, ale jakmile ji někdo pustil k sobě, rychle si uvědomil, že dokázala zapadnout kamkoli.

Nebo to možná jen on byl tím, kdo se musel naučit tuto skutečnost.

„Rene!“

Nebyl si jistý, kdo zavolal jeho jméno, protože byl stále trochu zaneprázdněný zíráním na Luciu, jak v rytmu hudby, která se sem nesla z bytu nahoře, pohybovala boky a kývala rameny. I když, jakmile někdo zavolal jeho jméno, její tanec skončil.

To se mu vůbec nelíbilo.

Její úsměv však rozzářil celý jeho zkurvený den. Opravdu byl na nepřetržitě na nohou – předchozí noci získal stěží pár hodin spánku. Slunce ještě ani nestihlo vyjít a už byl venku z bytu, kdy znovu mířil udělat něco pro někoho jiného. Musel dovézt balíček celou cestu až z Hell’s Kitchen a pak odnést zprávu. Celou dobu kontroloval své chlapy a cestou vyřídil pár obchodů pro zákazníky, kteří mu zavolali.

Lucia se na dívku vedle sebe usmála a když jí bylo cosi řešeno, přikývla. Jakmile si uvědomila, že tam byl, nezdržela se s lidmi na schodech déle, než musela. Na jeho vkus ne dost rychle sešla ze schodů a zamířila přes půlku parkoviště, aby se s ním setkala.

Už se po ní natahoval.

Když ji objímal kolem krku a mohl si ji k sobě přitáhnout blíž, cítil se zatraceně lépe. Políbil ji na temeno hlavy a pevněji ji sevřel. Jeho mysl naplnil její smích. Pažemi ho sevřela kolem jeho pasu, aby ho obejmula, a všechny sračky v hlavě, které ho za poslední den trápily, se prostě odplavily pryč.

Pryč.

Okamžitě.

„Co tady děláš, hm?“ zeptal se.

Se zakloněnou hlavou se na něj tím svým sladkým způsobem, při kterém se zuby kousala do spodního rtu, zazubila. „Co, ty mě nechceš vidět?“

„Ty víš, že ano.“

Samozřejmě, že ano.

Vždycky ji chtěl vidět.

I když mu vždycky stály v cestě nějaké sračky.

„Nepomyslela jsi na to, že bys zavolala?“ napůl zavtipkoval. „Ujistil bych se, že v době, kdy se objevíš, tady už budu, Lucio.“

S pokrčením ramen mírně kývla k lidem vzadu na schodech. „Jo, ale měla jsem společnost, takže je to v pohodě.“

Zvedl obočí. „Takže?“

„Spřátelila jsem se, Rene.“

Zasmál se, protože popravdě, co jiného mohl v tuhle chvíli kurva udělat? Když téhle ženě někdo řekl, aby něco nedělala, otočila se a jen proto, že mohla, to s úsměvem udělala. Kromě toho jí nehodlal říct, aby se nekamarádila.

„Tohle jsou dobří přátelé,“ zamumlal. „Dokud na ně budeš dávat pozor, vždycky i oni dohlédnou na tebe. Taková je dohoda – rozumíš?

S vědoucím pohledem se na něj podívala. „Rozumím, Rene. Ale pořád mi říkají princezno.“

Rozesmál se.

Nedokázal si pomoci.

Otevřenou dlaní ho udeřila do hrudi. Píchlo to, ale to jediné, co udělal, bylo to, že si to místo mnul konečky prstů, aby utišil bolest. Celou dobu se stále smál.

„Přestaň se smát! To vůbec není vtipné.“

Ne, opravdu bylo.

„Svým způsobem jsi princezna,“ zamumlal.

„Sklapni.“

Místo toho, aby sklapl tak, jak mu řekla, ji prostě políbil. Jakmile jeho ústa nalezla její hedvábné rty, zbytek světa přestal existovat. Myslel jen na to, jak ji ochutnat, a na ničem jiném nezáleželo. Byl kurva vyhladovělý a to jediné, co mohlo možná uspokojit, bylo to, když se svými rty dotýkal těch jejích. Zuby jí oždiboval spodní ret. Pak se odtáhl, dřív, než skutečně chtěl, ale zároveň také nechtěl publikum.

Ne, že by v tom byl rozdíl.

Od lidí na schodech se tak jako tak ozvalo zakřičení. S očima protočenýma sloup se na ni podíval.

„Co?“

Se zavrtěním hlavy si navlhčil rty. „Nic, zlato. Naprosto nic.“

• • •

Renzo upustil tašku s sebou na pult a přál si, aby vzal víc jídla pro Luciu. „Dneska jsi byla v útulku?“

S přikývnutím se opřela o okraj pultu, aby sledovala, jak z tašky vytahoval jednotlivé věci. „Přišla jsem po své směně. Kde je Diego?“

„Dneska si s Rose udělali výlet do Brooklynu. Kde zůstalo tvé auto?“

Při té otázce od něj odvrátila pohled. To pro něj bylo prvním znamením, že se něco dělo. Možná, že pokud by byl chytřejší, na dané téma by netlačil a nechal to prostě být. Ale v poslední době očividně příliš chytrý nebyl, takže se zeptal.

„Co tohle bylo?“

„Co?“ zeptala se nevinně s rozevřenýma očima.

Opravdu až příliš nevinně.

Vyndal z obalu cheeseburger a zároveň na ni ukázal. „Právě tohle – ani se na mě nepodíváš. Co je s autem?“

Povzdechla si. „Vlastně nic. Prostě jen…“

„Lucio.“

Ve snaze ubránit se úsměvu stiskla rty k sobě, ale přesto to nepomohlo. Možná prostě nebyla tak dobrou lhářkou, ale jemu to připadalo roztomilé. A asi ne moc dobré pro ni.

„Vlastně můj táta,“ přiznala nakonec.

Zatímco ji podával cheeseburger, ruka mu ztuhla. „Co?“

„Můj táta.“ S pokrčením ramen si od něj jídlo vzala. Ještě, než si kousla, rychle dodala: „Rozhodl se mi vzít auto, protože si očividně myslí, že jsem zatracený idiot, který netuší, jak používat taxík, metro nebo autobus… nebo že nemám přátele, kterým bych mohla zavolat, aby mě odvezli tam, kam chci jet.“

Zamrkal.

Sebrali jí její auto?

Bylo jí osmnáct.

Vypadalo to, že dokázala číst ve výrazu jeho tváře i v myšlenkách, které se mu honily hlavou. „Jo, já vím, jasně. Ale koupil ho on, takže si ho může vzít. Nebo to si myslí. Ani jsem se neobtěžovala s ním ohledně toho dohadovat.“

„Ale proč?“

„Proč jsem se nedohadovala?“

„Proč ti ho vůbec vzal?“

Odkašlala si a burger položila na obal. Ruce si otřela do sukně šatů a nevypadala, že by jí sebeméně vadilo, že si díky těm drobným mastným otiskům prstů hedvábí pravděpodobně zničí. „Myslím, že chce něco říct. Směrem ke mně.“

„Ale proč.“

Tentokrát to ani nebyla otázka. Chtěl, aby to vyznělo tak, jak to vyznělo, protože nebyl hloupý – jeho otázce se vyhýbala. Přemýšlel, zda…

„Protože mě nechce poblíž tebe,“ zamumlala rychle.

Jo, bylo to tam.

Přesně to, co si myslel.

Do úst si strčil pár hranolků, opřel se o pult a chvíli se na ni díval. Ani jeden z nich nic neřekl, ale s tím byl v pohodě. Potřeboval chvilku na přemýšlení a když promluvila, bylo na ní něco, co ho pokaždé dostalo do jiné dimenze. Mnohem víc ho zajímalo poslouchat to, co říkala než se starat o to, co se mu honilo hlavou.

„Jsou docela odhodlaní držet tě ode mě dál, co?“ zeptal se.

Zvedla obočí a její krásné růžové rty se zvedly do hříšného úsměvu. „Přesto jsem tady.“

Ano, byla tady.

S ním.

„Zatím,“ vrátil se.

Protože přemýšlel, jak dlouho to bude trvat. Nemyslel si, že její rodina byla tím typem, který by dlouho snášel všechny nesmysly, než by se kurva nasrali a udělali, co bylo potřeba. Opravdu nemohl říct, že by ho to vyděsilo. Dokud chtěla být tady s ním a dělat tohle… ať už mezi nimi bylo cokoliv… pak to bylo přesně to, co hodlala dělat.

Oni mu byli ukradení.

„Včera za mnou přišel i tvůj bratr,“ řekl. „Zahnal mě do uličky a varoval mě… ne že by udělal zatraceně dobře, ale jo.“

U pultu ztuhla a přimhouřila své oříškově hnědé oči. „John?“

„Kolik máš bratrů?“

Protože si opravdu nebyl jistý.

„Dvě sestry, Cellu a Lilianu. Jednoho bratra… jen Johna.“

Přikývl. „Jo, dobře, on.“

„Hm.“

V tónu jejího hlasu slyšel něco temného, ale neměl možnost o tom dlouze přemýšlet. Bylo to zvonění jeho telefonu v tašce, kterou měl na pultu, co ho od ní odvedlo na tak dlouho, aby hovor zvedl. Ani se neobtěžoval zkontrolovat ID volajícího a ozval se: „Jo, tady Renzo.“

„Rene, člověče… Potřebuji, abys dorazil a převzal si hotovost,“ řekl Noah.

Renzo svraštil obočí. „Zrovna včera jsem s tebou provedl výměnu.“

„Já vím, ale včera jsem byl na party. Víš, že nemám rád mít v ruce nebo u sebe doma tolik peněz. Nemáš si tak jako tak vyzvednout něco od Perryho?“

S povzdechem si přejel rukou po tváři. „Nemůže to počkat do zítřka?“

Než aby znovu vyrazil do ulic, mnohem raději by tu strávil čas s Luciou. Noahovu odpověď znal ještě dřív, než ten chlap vůbec promluvil. Opravdu neměl rád nosit u sebe spoustu peněz – začínal být kvůli tomu kurva paranoidní. Za to Renzo vinil skutečnosti, že ten muž kouřil špatnou odrůdu trávy a když mu bylo řečeno, aby s tím kurva přestal, neposlouchal.

Ale to nebyla jeho věc.

„Perry dneska večer dělá práci v obchodě, odstrojuje auto,“ řekl Renzo. „Víš kde – můžeme se sejít tam.“

„To zní dobře.“

Noah bez rozloučení zavěsil, ale Renzo se tím opravdu ani nepohoršil. Lucia se na něj usmála ze svého místa na bidýlku u pultu usmála. Ve svých hedvábných šatech s vlasy rozpuštěnými ve volných vlnách a obličejem bez make-upu vypadala naprosto sladce a skvěle. Pro něj až příliš nevinně, až na to, že záblesk v jejích očích mu prozradil, že nevinná vůbec nebyla.

Věděl to z první ruky.

„Práce?“ zeptala se.

Pokrčil rameny: „Co jiného?“

„Můžu tedy přijít? Mám celou noc.“

Měl by jí říct ne. Ne, že by její rodina potřebovala další důvod k tomu, aby nenáviděla jeho hloupý zadek, nebo aby se ji od něj snažila držet dál. I když byl připravený bojovat s kýmkoli, kdo si kurva myslel, že by se mu mohl postavit do cesty kvůli tomu, že si ji držel po svém boku, byl si dost dobře vědom toho, že od něj nebylo chytré šťourat klackem do toho zkurveného medvěda.

Protože Marcellos byli tím, čím byli.

Ošklivý, zákeřný medvěd, který šťastně spal ve své jeskyni. A byl by zkurveným bláznem, pokud by je tím klackem šťouchal přímo do zadku.

„No?“ zeptala se.

Měl by jí říct ne.

Vypadala však až příliš dobře, než aby odmítl.

„Jo, zlato,“ řekl, popadl tašku a pomohl jí na zem. „Můžeš přijít – ale vezmi s sebou jídlo.“

Zasmála se. „Cokoli chceš, Rene.“

Možná, že to byla část problému. Byla až příliš ochotná vyhovět všemu, co chtěl, a on byl naprosto v pořádku, když jí přesně to dovolil. Možná to bylo přesně to, co je mohlo dostat do těch největších problémů.

To ukáže jen čas.