Hale - 13. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Kylie

KDYŽ JSME SE SE Scottym na střední škole poprvé dali dohromady, měla jsem pocit, že jsem měla úžasné štěstí.

Jako nová holka ve škole, kde se většina studentů znala prakticky od narození, jsem byla okamžitě rozpoznatelná a vyčleněná jako objekt zvědavosti. Nadržení kluci si mě brzy všimli natolik, že si na mě mnohé dívky okamžitě začaly dávat pozor. V důsledku toho jsem měla jen velmi málo známostí, o kterých by se dalo mluvit. Sousedky od stolu nebo partnerky z laboratoře, které na mě byly zpočátku milé, značně ochladly, když mě viděly na chodbě, a odvracely se s kyselým výrazem ve tváři, když se kluci přišli předvádět nebo flirtovat.

Asi se nemůžu divit, že některé dívky žárlily. Vím, že konkrétně proti mně nic neměly – koneckonců mě neznaly dost dobře na to, aby si udělaly úsudek. Šlo jen o to, že jsem byla nová, a tudíž pro mužskou populaci zajímavá. Stejně by asi reagovali na jakoukoli dívku, která by vypadala alespoň průměrně.

Ne že by mě některý z nich nějak zvlášť zajímal. Většina kluků na Corydonské střední škole byla urostlá a neohrabaná, příliš hlučná a příliš okatě projevovali své záměry. Zpočátku mi všichni splývali, až na jednoho: Scotty Bauer. Byl hezký, okouzlující a průbojný, ale nepřeháněl to. Zdál se mi sebevědomější než ostatní kluci ve třídě a připadal mi zábavný a snadno se s ním povídalo. Po pár týdnech školního roku se začal potloukat kolem mé skříňky a pak mi jednou po škole nabídl, že mě sveze domů. Způsob, jakým mě požádal, byl tak nenucený a sebejistý, že jsem téměř bez přemýšlení souhlasila.

Corydon byl tak malé město, že mezi těmi, co něco mají a nemají, nebyly až tak velké rozdíly, takže mi ani nepřipadalo trapné, že bydlím v přívěsu na tátově pozemku. Ale tím, že jsem žila za městem, mi bylo trochu smutno, když jsem tam byla jen já a on. Scotty byl vítaným rozptýlením.

Bylo příjemné mít někoho, kdo se mi věnuje – někoho, kdo si myslí, že jsem hezká a chytrá a stojí za to se mnou trávit čas. Můj táta ho měl taky rád. Táta pracoval na tom, aby rozjel svou službu péče o trávníky, což obnášelo spoustu oprav techniky z druhé ruky, kterou koupil a která většinou nefungovala úplně dobře. Scotty se zajímal prakticky o všechno, co mělo motor, a při opravách se rychle sblížili. Někdy až do té míry, že jsem si skoro říkala, jestli táta nedává přednost Scottyho společnosti před mou.

Po několika prvních schůzkách mě Scotty seznámil se svými dvěma nejlepšími kamarády – bratranci Malcolmem a Cameronem. Mal mi okamžitě připadal jako typ staršího bratra. Byl stejně přitažlivý jako Scotty, zábavný a přátelský, ale choval se ke mně jako k jednomu z kluků – možná z úcty k tomu, že jeho kamarád je můj přítel.

Cam byl jiný příběh. Od prvního setkání mě zaujal svým tichým, zádumčivým chováním. Jeho pohlednost byla temnější než Scottyho a Malova. Už tehdy mi připadal nějak starší než my ostatní. Vážnější. I v osmnácti letech vypadal spíš jako muž než jako kluk. Vyzařovalo z něj nenucené sebevědomí, které bylo méně okázalé než u Scottyho.

Na Camovi bylo něco, co mi zrychlovalo tep, když byl poblíž. Něco, co mě nutilo sledovat jeho tělo, když se hýbal.

A zajímalo mě, jaké by to bylo, kdyby se pohybovalo proti mému.

Jeho úsměv byl vzácný, jeho smích ještě vzácnější. Neměla jsem tušení, co si o mně myslí – jestli mě má rád, toleruje mě, nebo mnou pohrdá. Jednoduše připustil mou přítomnost jako Scottyho dívky a držel si odstup. Ale čas od času jsem ho přistihla, jak se na mě dívá očima, které mě jako by propalovaly, s intenzitou, kterou jsem nedokázala pojmenovat.

Zdálo se, že Scottymu nevadí, že jsem s ním, když jsou poblíž jeho přátelé. Naopak se zdálo, že je pyšný, když se mnou může pochlubit. Někdy jsem si kvůli tomu připadala trochu jako trofejní přítelkyně, což se mi moc nelíbilo. Ale většinou jsem se to snažila nechat plavat. Byla jsem ráda, že se na mě nevykašlal pokaždé, když jeho kamarádi chtěli něco podniknout, jako to zřejmě dělali někteří jiní kluci svým přítelkyním. A po nějaké době jsem měla pocit, že Mal a Cam jsou skoro i moji kamarádi. Tedy hlavně Mal. Jak jsem říkala, nikdy jsem si Cama nedokázala pořádně zařadit.

Bez Scottyho jsem se s nimi nikdy nestýkala. Bylo to prostě tak, že když jsem tam byla já, byl tam i on. Takže to bylo tak, že jsme si nikdy pořádně nepopovídali mezi čtyřma očima ani s Malem, ani s Camem. A taky to znamenalo, že jsem se svou přitažlivostí ke Camovi nikdy nemusela být sama a většinou zůstávala jako tlumený, ale víceméně stálý rytmus v pozadí mých interakcí s ním.

Jednoho dne se to změnilo.

Jednoho dne přišel Scotty mezi vyučováním k mé skříňce a řekl, že musí odejít ze školy dřív. Řekl, že jeho táta potřebuje, aby přišel ze školy domů a pomohl mu s projektem, protože jeden z jeho dělníků odešel domů nemocný. Protože jsem obvykle jezdila do školy a ze školy se Scottym, požádal Cama, aby mě místo něho odvezl domů.

Po tom dni se hodně věcí změnilo. Hodně věcí.

Něco z toho, co se měnilo, byly věci, o kterých nikdo kromě Scottyho nevěděl.

A přinejmenším jedna věc byla tajemstvím, které jsem nikdy nikomu nepřiznala.

Po tom dni jsem ještě méně tušila, co si o mně Cam skutečně myslí.

Ale pokud jde o mě, přistihla jsem se, že na něj myslím čím dál častěji.

Tak, jak jsem věděla, že bych neměla.

A přemýšlela jsem – skoro doufala –, že si to o mně možná myslí taky.

 

V SALONU ZAČNE ZVONIT telefon, což mě vytrhne ze snění o minulosti. V útrobách ucítím jiskru viny, když se mi vybaví vzpomínka na to, co jsem k Camovi cítila už tehdy.

I teď mám pocit, že jsem vůči Scottymu neloajální. I když už je pryč a je to už roky. I když mezi mnou a Camem nikdy k ničemu nedošlo. Nikdy jsem svou přitažlivost k němu neprojevovala. Sakra, nikdy jsem ani nevěděla, jestli si o mně myslí to samé. Nikdy jsme o tom nemluvili. Ani ten den, ani potom.

Nemůžu vědět, jestli to, co se včera večer stalo mezi mnou a jím, má nějaké kořeny v minulosti. Možná ho opravdu vyburcovaly jen moje šaty. Nemám důvod si myslet, že to bylo něco jiného.

Kromě toho. I kdyby mě chtěl už na střední, bylo to předtím. Než Scottyho zatkli. Než ho zabili. Není možné, aby ke mně potom cítil něco jiného než vztek a nenávist. To vím naprosto jistě. Dal mi to jasně najevo.

A i když mě vzpomínka na jeho rty od včerejšího večera stále pálí, vím, že bych byla blázen, kdybych věřila, že posledních čtyřiadvacet hodin změnilo to, co ke mně cítí. To, že naše těla na pár vteřin v nestřeženém okamžiku převzala kontrolu, na tom nic nemění. Cam ve mně vidí nepřítele. Je bláhové doufat, že se to někdy změní.

A co hůř, teď mě nejspíš nenávidí ještě víc za to, že jsem mu zase narušila život. Objevil jsem se v Ironwoodu a přinesla s sebou svůj vlastní chaos.

Snažím se rozptýlit, abych si v duchu pořád nepřehrávala náš polibek, takže zvednu zvonící pracovní telefon, ale nikdo tam není. Na stole vedle mě zabzučí mobil a já si uvědomím, že to on zvonil celou dobu. Protočím nad sebou oči, zvednu ho a téměř odpovím názvem salonu.

„Haló?“ Napůl koktám.

„Dobrý den, mohu mluvit s Kylie Sutton, prosím?“ zeptá se přiškrcený profesionální hlas.

„To jsem já.“

„Slečno Sutton, tady Francesca z nemocnice Morningside. Mám vás zapsanou jako dceru Charlese Suttona, je to tak?“

Sedím jako přibitá a srdce mi začíná bušit v hrudi. „Ano?“

„Slečno Sutton, volám vám, abych vám oznámila, že vašeho otce právě přivezla do nemocnice sanitka.“