Hale - 12. kapitola

Překlad: Dráža

Kor.: Evička

Kylie

CELOU CESTU DOMŮ se za volantem třesu. Nevypila jsem tolik alkoholu, aby to byl problém, ale to není to, co mě činí nestabilní.

Celé tělo mám napjaté jako kytarovou strunu, která čeká, až ji někdo přetrhne. A jedině Cameron Hale na mě dokáže zahrát tak, jak chci, aby se hrálo.

Nikdy se nedozvím, jak se mi podařilo odtrhnout se od něho a opustit ten byt v klubovně. Byla to jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy udělala. Nikdy v životě jsem po žádném muži tak moc netoužila. Sakra, nejsem si jistá, jestli jsem kdy po něčem tak moc toužila.

Ale právě proto jsem se musela přinutit přestat.

Cam se mi dostal pod kůži. Jeho rozčilující, sexy, panovačné já se do mě vžilo a donutilo mě toužit po jeho doteku. Toužila jsem po jeho přítomnosti, po teple jeho kůže. Je to moje chyba, že jsem si dovolila začít na něj myslet. Měla jsem si vzpomenout, že se mi vždycky líbil. Měla jsem být ve střehu, jakmile jsem na něj znovu narazila v klubovně, a být opatrnější.

Ale já vím, co si o mně myslí. Vím, že i když chce moje tělo – a on mi stejně tak řekl, že je to jen reakce na moje šaty, které obepínají mé tvary –, dál už to nejpůjde. Říkal, že mě chce každý muž v klubu, a já si myslím, že mi tím říkal, že on není výjimkou. Ale to znamená, že jsem pro něj jen kus zadku. A to je to poslední, čím bych pro něj chtěla být. Protože kdybych se mu otevřela – kdybych mu dala najevo, jak moc jsem po něm vždycky toužila –, nemohla bych pak čelit jeho nenávisti.

Protože faktem zůstává, že Cam mě nenávidí. A to, že ke mně byl dnes na chvíli milý, na tom nic nemění. Viní mě ze Scottyho smrti a myslí si, že se mi nedá věřit. Sex s ním by to nezměnil. Vlastně by to nejspíš jen zhoršil. Pořád by mě nenáviděl kvůli Scottymu a navíc by mě odsuzoval za to, že jsem s ním jen tak vlezla do postele. Myslel by si, že jsem povolná nebo že se snažím využít svého těla, abych ho obměkčila. Nebo něco takového. Nikdy by nic z toho, co se mezi námi stalo, nebral za bernou minci.

Nesnesla bych potom žít s jeho pohrdáním. Nesnesla bych pomyšlení, že bych se mu otevřela – a jak dobře by mi s ním bylo – a pak by mnou kvůli tomu ještě víc pohrdal. Cameron Hale o mně nikdy neuvěří ničemu jinému než tomu nejhoršímu. Nemůžu mu dát další munici.

On je muž, který pro mě nikdy nemůže být jen záležitostí na jednu noc. Nikdy bych ho pak už nedokázala dostat z hlavy. Je to příliš nebezpečné. Musím držet své emoce i své tělo pod zámkem.

Prchám z klubovny, aniž bych si stihla vzít jiné oblečení. Ale nechtěla jsem na tom místě zůstat už ani vteřinu a riskovat, že po mně Cam půjde. Naštěstí mám u sebe kabelku s klíči. Nikdo z ostatních mužů se mě cestou ven nepokouší zastavit, takže se mi podaří vklouznout do auta a odjet víceméně nepozorovaně.

Když se vrátím k tátovi domů, už šel spát. Na kuchyňském stole mi nechal vzkaz, že je unavený a že se uvidíme ráno. Jsem neuvěřitelně vděčná za to, že jsem si s ním nemusela povídat. Za to, že nemusím předstírat, že jsem si užila zábavný, neškodný večer s neexistujícími kamarádkami. Kvůli tátovi se snažím, aby můj život vyzněl co nejpozitivněji. Vím, že se cítí špatně, že jsem se z Lexingtonu přestěhovala zpátky do Ironwoodu, abych se o něj postarala. Ale někdy mě stojí víc energie, než kolik jí mám, abych věci vylíčila v lepším světle.

A dnes večer si nejsem jistá, jak bych před ním dokázala skrýt, že jsem smutná, vystresovaná a plná touhy po muži, který si o mně bude vždycky myslet jen to nejhorší.

 

DALŠÍHO DNE SE TÁTA objeví v kuchyni dlouho poté, co jsem vstala a posnídala. Zůstal v posteli tak dlouho, že jsem byla v pokušení jít ho zkontrolovat. Když se připotácí ke stolu, kde piju svůj třetí šálek kávy, s úsměvem vzhlédnu, ale můj pozdrav mi umírá na rtech. Nevypadá vůbec dobře. Tvář má šedivou a vyčerpanou. Přes čelo se mu táhnou vrásky bolesti, kterou se snaží před svou dcerou skrýt.

„Tati,“ řeknu tiše a snažím se, aby se na mé tváři neprojevily obavy. „Chceš snídani? Můžu ti udělat kaši nebo něco jiného.“

Věnuje mi uštěpačný úsměv. „Ne, díky, tykvičko. Za chvíli si dám kafe. Jdu si sednout do křesla.“

Pozoruji jeho vyzáblé tělo, jak pokračuje směrem k obývacímu pokoji. Prořízne mnou pocit viny, že jsem tu včera večer nebyla. Jak dlouho se takhle cítí?

Zvedám svůj hrnek a následuji ho. Trpělivě čekám, až se spustí do křesla, a snažím se zahnat znepokojení a zlomené srdce. Když se konečně s tichým zasténáním usadí, všimne si, že stojím před ním, a slabě se na mě usměje. „Tak,“ vyhrkne. „Dej mi jen pět minut a já si tu kávu vezmu.“

„Dobře.“ Přitáhnu si křeslo naproti němu a posadím se na něj. „Ale nejdřív ti musím něco říct.“ Povzbudivě se usměju a doufám, že se mu uleví. „Pamatuješ, jak jsem ti včera večer volala a říkala, že mám dobré zprávy?“ Nečekám na jeho odpověď. „No, v práci mě povýšili! A nejlepší na tom je, že k tomu patří zdravotní pojištění!“

Tátova tvář se pohne do křivého úsměvu, jak se snaží zakrýt svou bolest. „To je skvělé, zlato,“ zamumlá.

Je mi jasné, že mi nerozumí. „Tati, to znamená, že si můžeme dovolit pro tebe léčbu! Můžu ti sehnat rodinný plán a můžeme začít hned!“

V hlavě jsem si tu lež nacvičila, takže mi to jde snadno. Jsem vděčná, že táta toho o zdravotním pojištění opravdu neví tolik, aby si uvědomil, že plány neumožňují dětem přidat do nich své rodiče. Na jeho bolesti je teď pozitivní to, že se mě nejspíš nebude moc vyptávat a nad mými slovy příliš přemýšlet. „Jdu vyřídit papíry,“ pokračuji, „a pak hned zavolám doktorovi a domluvím ti schůzku, abychom ti domluvili léčbu.“

Táta jen přikývne a zavře oči. „Dobře, tykvičko,“ sípne. „To je skvělé. Mohla bys… mi přinést nějaký aspirin nebo něco? Jen mě dneska ráno trochu bolí nohy.“

Vstanu a vydám se do koupelny, ale pak si vzpomenu na prášky, které mám v kabelce. Přemluvila jsem Mala, aby mi je dal, když jsem se včera vrátila z jízdy s Camem. Srdce mě zaplaví úleva, když popadnu lahvičku a jdu do kuchyně pro sklenici vody. Zpátky v obýváku si je otec vděčně vezme a spolkne je, aniž by se na ně podíval.

O dvacet minut později je táta mnohem uvolněnější, jeho tělo není tak napjaté, když mu přináším kávu s nemléčnou smetanou, kterou má rád. Dokonce se mi podaří přimět ho, aby snědl toast s máslem. Sedím s ním a sleduji ranní televizní pořady, dokud není čas odejít do práce. Další dávku prášků nechávám v malé misce vedle sklenice vody na stolku u jeho křesla. Pak si vezmu své věci a vyrazím ze dveří, přičemž mu řeknu, že jsem mu oběd dala do krabičky v lednici s návodem, jak ho ohřát v mikrovlnné troubě.

Táta mi se zamlženým úsměvem zamává. Zavřu za sebou dveře a doufám, že léky zaženou bolest hlavně do doby, než se vrátím.

V práci počkám do první přestávky, abych zavolala tátovu doktorovi a požádala ho, aby nás co nejdřív objednal k onkologovi. Podaří se mi ho domluvit na začátek následujícího týdne. Schůzka je v době, kdy mám být v práci, takže zavolám druhé recepční, která pracuje v salonu, Nevaeh, a domluvím se s ní, že si se mnou vymění směnu.

Asi hodinu cítím příval nezvyklého optimismu. Místo toho, aby se život řídil nekontrolovatelně, jak to obvykle bývá, mám pro jednou pocit, že mám věci tak trochu pod kontrolou.

Možná je to začátek toho, že se věci začnou zlepšovat. Při té myšlence se sama pro sebe usmívám.

Cyndi přichází na směnu a trochu trucuje, že jsem včera večer odešla z klubovny, aniž bych jí to řekla. „Nejdřív jsme si mysleli, že jste s Halem na noc zmizeli,“ řekne a mrkne na mě s nesmělým úsměvem. „Páni, on byl naštvaný, že se na tebe ostatní chlapi dívají! Ale pak se po chvíli vrátil bez tebe a řekl, že jsi šla domů.“

„Promiň.“ Snažím se vypadat zkroušeně. „Jen jsem se necítila dobře. A měla jsem strach o tátu.“

Cyndi se naštěstí rozhodne jen pokrčit rameny a vypráví mi pár vtipných anekdot o věcech, které jsem ze včerejšího večírku prošvihla, než se jde připravit na svého prvního klienta. S úlevou se dívám, jak odchází. Ale při její zmínce o Halovi se mi v mysli vybaví obraz jeho tváře a při vzpomínce na jeho polibek a vášnivé doteky se mi mezi nohama začne hromadit horko.

Myslím na včerejší večer, když jsem se vrátila z klubu. Jak jsem poté, co jsem zkontrolovala tátu, abych se ujistila, že spí, vešla do ložnice a zavřela dveře. A pak se tam ve tmě smísily vzpomínky na Camovy rty a jeho ruce na mé kůži s myšlenkou na podobné zakázané chvíle, když jsem byla na střední škole.

Chvíle, kdy jsem byla sama ve tmě ve svém malém pokoji v našem přívěsu, a mé pubertální hormony se rozbouřily. Chvíle, kdy jsem místo snění o svém příteli Scottym, když jsem se nejistými prsty dotýkala sama sebe, myslela na Cama.