Elude - 32. kapitola

Překlad: Kerris

Sergio

Hlava mi byla tak těžká, že jsem ji už ani necítil jako součást svého těla. Visela dopředu, bezvládná. Ozvalo se pípnutí – a pak mě pod krkem dvakrát zasáhl elektrický výboj. Šok byl tak silný, že jsem musel zatnout zuby.

Oheň dál olizoval moje záda. Půjčená košile i džíny, které mi navlékli, byly promočené potem.

Aspoň že mi byly o něco větší – umožnilo to alespoň malému množství vzduchu proniknout k mé spálené kůži.

Byl jsem vyčerpaný. Tak neuvěřitelně unavený, že se mi rozostřoval pohled. A nepomohlo ani to, že mi ten parchant zase něco píchl do žíly.

Po chodbě se ozývaly hlasy.

Anebo jsem už opravdu šílel.

Dveře se otevřely.

„Už uplynulo čtyřiadvacet hodin…“ Petrov měl dvě hlavy.

Zamrkal jsem, snažil se zbavit té iluze. Nic. Pořád dvě hlavy.

„… a tvoji přátelé nepřišli.“

„Říkal jsem ti to.“ Pot mi stekl do úst.

„V téhle místnosti je přes padesát stupňů, oheň stále hoří. Vsadím se, že voda by teď pro tebe byla jako dar z nebes.“

Ignoroval jsem žízeň, která mi spalovala hrdlo. Měl jsem v ústech sucho jako na smirkovém papíře, touha se napít byla tak silná, že jsem si nedokázal vybavit, kdy jsem naposledy cítil něco podobného.

„Zradila tě.“ Petrov se postavil přede mě a založil si ruce na prsou.

„Neudělala by to.“ Můj hlas byl slabý, nepřesvědčivý.

Petrov se zasmál. „Ach, láska. Řekla ti dojemnou historku o své nemoci? Litoval jsi ji? To byl součást plánu, víš. Nejjednodušší cesta k srdci vede přes soucit.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Jsi idiot, jestli si myslíš, že tě miluje. Necítí vůbec nic – je to přece moje krev. Nenávidí Italy. Vsadím se, že jsi tu nenávist viděl často.“

Ignoroval jsem hlas v hlavě, který říkal, že má pravdu.

„Nikdy ses neptal, jak jsme se pokaždé tak snadno dostali k tobě domů?“

„Štěstí.“ Zatnul jsem zuby, když se oheň znovu rozhořel a žár mi sevřel záda. Prohnul jsem se a unikl mi tichý sten. Tak. Zatraceně. Horko.

„Ha.“ Petrov na mě zamával prstem. „Dala nám kód od zabezpečení.“

Moje hlava začala klesat.

„Jsi chytrý muž, Sergiu. Vsadil bych se, že jsi ji podezříval, ale kvůli své lásce jsi ignoroval ten hlas ve své hlavě, ten hlas logiky – rozumu. Je dobrá, to jí musím nechat. Mnoho mužů by jí podlehlo – těm blond vlasům, té nevinné tváři. Neřekla ti to? Byla vycvičená v umění manipulace.“

„Dost!“ zařval jsem a prudce se vrhl proti provazu, který mi drásal zápěstí. „Dost!“

„Hrála na tebe…“ Petrov se sklonil a pleskl mě po tváři. „…jako na housle.“

Chytil mě za vlasy a vrazil mi čelo do čela. Bolest mi rozřízla lebku. Padl jsem dopředu – další výboj mi projel krkem.

„Přiznej to,“ zašeptal, jeho oči byly černé nenávistí. „Přechytračila tě. A teď… jsi nic.“

„Nezvítězíš.“ Proč jsem pořád bojoval, když jsem věděl, že má pravdu? Když jsem věděl— Co jsem vlastně věděl? Vzpomínky se rozmazávaly; viděl jsem ji, jak si telefonem fotí kód k alarmu. Bylo to skutečné? Stalo se to? Scény se přehrávaly znovu a znovu – všechny dávaly smysl, ale nepasovaly do sebe.

Její polibek byl skutečný.

Naše láska byla skutečná.

„Ach, ta nejistota.“ Petrov o krok ustoupil a spokojeně kývl. „To je první krok. Pak přijdou obrazy… obrazy, které si tvůj mozek uložil, a najednou začnou vyplouvat na povrch. Klidně si dej na čas, Sergiu. Vsadím se, že muž jako ty dojde ke stejnému závěru.“

„Proč?“ Můj hlas byl chraplavý, vyschlý na prach. „Proč byste po ní pak šli? Tu první noc?“

„Skutečně dobrý predátor dokáže zamaskovat vlastní pach.“ Petrov si pohrával s masivním prstenem na prostředníku. „Potřebovali jsme se dostat do domu, zjistit rozložení. A jaký lepší způsob bychom mohli použít, abychom tě dostali? Zaměřili jsme tě na Andi, přinutili tě chránit ji, aniž bys myslel na sebe.“ Potichu se zasmál. „Vsadil bych se, že jsi začal spát s pistolí a nožem v nočním stolku místo pod polštářem. Přeci jen… postel je na milování, ne na válku.“

Zatraceně, měl pravdu.

Hloupost mě zalila jako ledová sprcha.

„A je to.“ Pomalu zatleskal velkýma rukama. „Přiznání. Zradila tě.“

Zradila mě.

Láska mého života mě zradila.

Zamrkal jsem, zahnal slzy, když se za mnou znovu rozhořel oheň. „Zradila mě.“

„Dobře.“ Petrov přikývl. „A co s tím uděláš?“

Mlčel jsem.

Znechuceně odfrkl, otočil se ke dveřím a otevřel je. „Ještě jedna injekce, dalších čtyřiadvacet hodin… a pak dostaneme svou odpověď.“

***

Byla tak krásná. Jako černá vdova, spřádající svou pavučinu lží, trpělivě čekající, až do ní spadne někdo jako já. Někdo tak slabý, tak zoufale toužící po lásce, že se nechá lapit.

Čekala.

Mezi námi bylo příliš mnoho žáru.

Chtěl jsem utéct.

A přesto čekala, zatímco jsem se zmítal v jejích vláknech.

A pak udeřila.

Jed šířil svou tíhu od mých zad dolů do nohou. Těžké. Tak těžké. Bolest se mi zařezávala do kyčle, vystřelovala až k rameni.

Tak moc to bolelo.

Napjal jsem se proti jejímu kousnutí, snažil se odtrhnout.

Jen se usmála… a zakousla se hlouběji.

Hlava mi klesla dozadu. Do krku mi udeřil další výboj–

***

Trhl jsem sebou a probral se.

Místnost se točila. Záda mi hořela. Hlava mi opět spadla dopředu a s tupým nárazem narazila do kláves piana.

Další šok mnou trhl vzhůru.

Víčka těžká jako olovo. Bojoval jsem se spánkem, který jsem zoufale potřeboval, modlil se, aby ze stropu začala padat voda, když jsem si jazykem marně zvlhčoval popraskané rty.

Andi.

Ona za to mohla.

Kvůli ní jsem byl tady.

Vztek ve mně explodoval. Z hrdla se mi vydral chraplavý řev.

Dveře se otevřely. Petrov vešel dovnitř, jeho boty zaduněly o dřevěnou podlahu. Viděl jsem ho čtyřikrát. Možná šestkrát. Přestal jsem počítat rozmazané obrazy před sebou.

Věděl jsem jediné.

Byl klíčem ke všemu.

Klíčem k vodě.

Ke spánku.

Bože, dal bych cokoliv za spánek… za kapku vody.

Petrov si přitáhl židli a luskl prsty. Dveře se znovu otevřely.

Voda.

Zasténal jsem.

„Ah, vidíš?“ Petrov vzal džbán a pomalu nalil vodu do sklenice. „Vidíš, jak se starám o to, co mi patří?“

Zvedl sklenici ke rtům a pomalu se napil. Kapičky vody mu stekly po mohutné bradě na hruď. „Je velmi čerstvá. Studená.“

Dech se mi zadrhával, nedokázal jsem se soustředit na nic jiného než na tu vodu. Na ty kapičky, které plýtval… na ty kapičky, které bych z něj slíznul, kdybych se k němu dokázal dostat…

To bylo jediné, co jsem teď v životě potřeboval – dvě kapky vody.

„Zradila tě,“ řekl pomalu, zatímco vyklápěl džbán a nechával vodu cákat na podlahu.

„Ne!“ zařval jsem.

„Ano,“ zašeptal.

„A-ano.“ Hlavu jsem sklonil. Výboj nepřišel, ale ani spánek – místo něj mě zachvátilo šílenství. Horečné, spalující. „Ano!“ Trhl jsem hlavou vzhůru. „Ta děvka mě zradila.“

Petrov se postavil. V kolenou mu křuplo, zatímco mi přidržel sklenici u rtů. „A co s tím uděláš?“

Setkal jsem se s jeho pohledem. „Všechny je zabiju.“