Elude - 29. kapitola

Překlad: Kerris

Sergio

RADŠI BYCH SCHYTAL KULKU. To byla první myšlenka, když mi jehla pronikla do těla. Dali mi něco na bolest, ale o žádné drogy jsem nestál. Znamenalo by to delší rekonvalescenci. Takže jsem jim řekl, ať mi dají jenom nezbytné minimum, a snažil se myslet na cokoli jiného než na to, jak sestře obtočím ruce kolem krku, když začala procedura.

Sestřička s jehlou a laskavýma očima mi oznámila, že výsledky z laboratoře budou hotové za pár hodin. Naštěstí všechno dělali na místě, takže jsem nemusel dlouho čekat.

Do té doby bylo mým jediným úkolem neporoučet se k zemi a vydržet bolest, aby se Andi nic nedozvěděla. Poslední věc, kterou jsem potřeboval, bylo její podezření.

To by znamenalo, že by mě otravovala.

A vyptávala se.

A to by bylo vyčerpávající.

„Hej!“ ozvalo se ode dveří. Tex. „Ty žiješ!“

Ukázal jsem mu palec nahoru.

„Strčili ti cévku do–“

„Pane Smithi?“ Sestra po Texovi střelila opatrným pohledem a protáhla se kolem něj. „Vaše propouštěcí papíry.“

„Madam.“ Tex lehce sklonil hlavu a věnoval jí úsměv, který měl být asi uklidňující, ale odhalil při tom až moc zubů.

Ustoupila o krok, pak mi podala dokumenty. „Pamatujte, že vás to může den nebo dva bolet. Pokud by se objevilo nadměrné krvácení, okamžitě se vraťte do nemocnice.“

„Skvělé.“ S bolestným výrazem jsem se zvedl z nemocniční postele. „Zavoláte mi s výsledky?“

„Jakmile je budeme mít.“ Usmála se a zmizela ze dveří, jako by se bála, že ji Tex ještě něčím překvapí.

„Hmm.“ Tex si poškrábal tvář. „Je to tím, že jsem moc vysoký?“

„Kouká ti bouchačka.“ Ukázal jsem na něj.

Podíval se dolů.

„Dělám si srandu.“ Uchechtl jsem se – zabolelo to, ale ten jeho výraz za to stál.

„Pitomče.“ Praštil mě do ramene. „Fakt seš v pohodě? Nevyměnili ti náhodou pánský díly za dámský nebo neudělali něco úchylnýho? Ta sestřička vypadala, že si ráda sáhne…“

„Žádné nevhodné doteky.“ Protočil jsem oči. „Ne že by mi to vadilo. Byl jsem pod práškama, víš?“

„Evidentně ne dost, když se se mnou zvládáš normálně bavit.“

Se zaúpěním jsem udělal krok k němu. „Nepovezeš mě na zádech?“

„Shoř v pekle.“

„To jsem si myslel.“ Zatnul jsem zuby, abych si neulevil nadávkou, a konečně se k němu dostal ke dveřím. „Víš, Nixon by mi aspoň plácnul nebo něco.“

Tex přikývl. „Máš pravdu.“ Vrazil mi pěstí do ramene. „Dobrá práce. Přežil jsi.“

„A teď kdo je tu kretén?“

„Nezapomeň na to, děvko.“

Ty sestry měly v týhle nemocnici fakt příšerný načasování. Na cestě ven jsme stihli vyděsit minimálně dvě, když Tex začal za mnou tleskat a řvát: „Hyjé!“

Ten chlap potřeboval dítě na mučení. Skoro mi Mo bylo líto – nebylo divu, že u sebe pořád nosila bouchačku.

„Jak dopadla Andina prohlídka?“ zeptal jsem se, jakmile jsme vyšli na parkoviště.

Tex se tvářil jako sfinga, ale tělo ho prozradilo. Každý zatracený sval se mu napjal.

„Do prdele.“

„Co?“ Pokrčil rameny. „Nic jsem neřekl.“

„Nemusel.“ Zavrčel jsem a pokusil se dostat do auta, aniž by mi při tom upadla kyčel. Kurva, bolelo to víc, než by mělo. Upřímně, i dýchání bolelo víc, než by mělo.

Tex, kterému moje želví tempo očividně lezlo na nervy, nakonec přistoupil a velmi něžně mě nacpal na sedadlo spolujezdce. Jen tak tak mi nepřibouchl nohu do dveří.

Jakmile jsme vyjeli z nemocničního parkoviště, znovu promluvil. „Hele, jediné, co vím, je, že mi Mo poslala esemesku: Miluju tě.“

„A to je problém?“

„Normálně ne. Ale v poslední době mi je posílá jenom, když je fakt v hajzlu. Jako kdyby mi tím připomínala, že jsme v tom spolu a… Proč ti to vlastně sakra říkám?“

„Nemám ponětí,“ zamručel jsem. „Ale… díky.“

„Sergio…“ Tex bubnoval prsty o volant, pak ho pevně sevřel oběma rukama. „Mám z toho blbý pocit.“

Polkl jsem ten prázdný pocit v hrudi a podíval se z okna, aby neviděl strach v mých očích. „Jo, Texi. Já taky.“

***

„Sergio…“

Měkký hlas mi zašeptal jméno do ucha.

„Vstávej.“

Zavrtěl jsem hlavou a přitáhl si polštář blíž.

„Vstávej a ukážu ti prsa.“

„Co?“ zamumlal jsem a zamžoural očima.

Andi se nade mnou skláněla s širokým úsměvem. „Spíš už fakt dlouho.“

„Co?“ Zakryl jsem si zívnutí rukou. „Kolik je hodin?“

„No…“ Chytila mě za ruku a nahlas přečetla čas z mých hodinek. „…šest večer.“

„Do prdele!“ Pokusil jsem se prudce posadit, než mi došlo, že už jsem mluvil s Nixonem. A protože byla Andi venku s holkama, souhlasil, že mě hodí domů, abych se konečně vyspal ve vlastní posteli. „Strašně se omlouvám.“

Zamračila se. „Za to, že jsi spal? Jasně… to bys teda měl.“

Šest. Šest znamenalo, že z nemocnice už museli volat. Horečně jsem začal prohledávat kapsy a hledat telefon.

„Hej, jsi v pohodě?“ Andi si sedla na postel a schovala nohy pod sebe.

„Jo.“ Konečně jsem ho našel na nočním stolku. Jeden zmeškaný hovor. „Jen jsem… někoho čekal.“

„Aha, tvoje druhá milenka.“ Mrkla na mě.

„Je zrzka.“ Přikývl jsem vážně. „Nesnáší Rusy. Ale miluje kočky.“

„Tak aspoň něco.“

Usmál jsem se a přiložil telefon k uchu.

„Pane Smithi, tady sestra Holingwayová. Upřímně bych s vámi raději mluvila osobně, ale chápu, že výsledky testů potřebujete co nejdřív. Bohužel finální výsledky budeme mít až za čtyřiadvacet hodin. Pokud se ukáže, že jste vhodný dárce, bude nutné zahájit proces co nejdříve, protože, jak víte, stav vaší ženy se zhoršil. Očekávejte od nás brzy další zprávu.“

Telefon mi vyklouzl z ruky a dopadl na postel.

V místnosti zavládlo ticho.

Andi si odkašlala a natáhla se po mé ruce. „Je všechno v pořádku?“

Trhnul jsem sebou a ucukl. „Jak dopadla tvoje prohlídka?“

„No…“ Skousla si ret. „Snažila jsem se doktora přesvědčit, aby to zase zkusil v zábavním průmyslu.“

„Andi…“

„A…“ povzdechla si, „holky mě přišly zachránit.“

„Andi…“

Její tvář zvážněla. Tentokrát jsem její ruku chytil já a pevně ji stiskl.

„Není to dobrý, Sergio. Mám tak trochu černou nemoc a tak vůbec.“

„Tohle není Zoolander.“

„Wow!“ Naklonila hlavu na stranu v uznání. „Body za filmovou referenci. Vidíš? Nejsi zas tak starej!“

„Andi!“ Houkl jsem na ni. Ne proto, že bych byl naštvaný, ale protože ji znám. Do posledního detailu. Snažila se to zlehčit. Snažila se mě šetřit. „Co řekl?“

V očích se jí objevily slzy. „Je to v lymfatických uzlinách… a našli pár skvrn na plicích. Nemůžu na chemoterapii. Pravděpodobnost, že by pomohla, je mizivá. Když ji podstoupíš jednou, tělo už na ni podruhé nebo potřetí nereaguje tak dobře.“

„A dárce?“

Pokrčila rameny.

„Andi, musím ti něco říct.“

„Můžeme to teď neřešit?“ Setřela si několik zatoulaných slz. „Aspoň na hodinu. Můžeme si jen lehnout? Jen mě obejmi. Nechci o tom mluvit… ještě ne. Prosím?“

Těžce jsem si povzdechl. „Jo.“ Nemělo smysl ji víc rozrušovat. Ale ten rozhovor nás nemine. A bude to brzy. Pokud existovala šance ji zachránit, udělal bych pro to cokoliv. I kdyby mě to mělo stát život.

„Polib mě.“ Položila mi ruce na ramena a zatlačila mě zpátky na postel, obkročmo si na mě sedla.

Bojoval jsem sám se sebou, abych dodržel slib. Abych nepustil ani jednu slzu. Musel jsem být silný. Pro ni. Pro nás. „Políbit tě, jo?“

„Ano.“ Nikdy se nenabažím jejího úsměvu, toho, jak jí rozzáří celý obličej. Do prdele, jak mi rozzáří celý svět.

Přitáhl jsem si ji blíž a přitiskl své rty na její v něžném, zoufalém polibku. Každý dotek v mém těle rozdmýchával pomalu hořící žár – nejen po ní, po tom, abych ji znovu a znovu udělal svou – ale po tom ji označit, vtisknout do ní svou stopu tak hluboko, že by se mnou už navždy zůstala.

Logika, čísla… dokonce i realita mi říkaly, že je to nemožné. Že ať ji líbám jakkoliv vášnivě, nezmění to, co se děje. Ale musel jsem se o to aspoň pokusit, ne? Jen hlupák by to vzdal bez boje.

Tak jsem ji líbal ještě intenzivněji.

Propadl jsem se do té šílené směsice emocí – do zoufalé lásky, kterou jsem k ní cítil.

Když už mi polibky nestačily, přetáhl jsem jí tričko přes hlavu a pomalu přejel prsty po jejím břiše, vtiskl si ten pocit do paměti, jako bych se ho musel držet. Pro každý případ.

Neodtáhla se. Ani když jsem jí pomalu začal stahovat legíny.

„Andi,“ zašeptal jsem jí do rtů, „musím ti něco říct.“

„Co?“ Sevřela můj obličej do dlaní.

Ztratil jsem se v tom pohledu. V pohledu, který říkal, že mě miluje. Že by za mě zemřela. Že ví, že umírá, ale je ochotná riskovat tohle – riskovat, že než odejde, její srdce se zlomí. A nebude mít druhou šanci ho opravit. Nebo mi dovolit, abych ho opravil já.

Existovala někdy láska jako ta naše?

Pochyboval jsem.

A pokud ano, litoval jsem ty, kteří ji zažili. Protože každý dotek působil jako poslední… když měl být prvním z mnoha.

Každý polibek, který měl být „ahoj“, byl ve skutečnosti „sbohem“.

Když její kalhoty sklouzly až ke kotníkům, natáhl jsem se k její podprsence a sundal ji. „Jsi na mě moc krásná.“

„Na Itala jako ty?“ oplatila mi pohotově a stáhla si i poslední kus látky, než se ke mně přitiskla, její nahé tělo se otřelo o moje. Andi mě políbila na krk a začala mi přetahovat tričko přes hlavu, než ho odhodila někam stranou.

Zavřel jsem oči a pomalu jí přejel rukama po bocích, prsty se zabořil do její hebké kůže. S povzdechem jsem ji znovu políbil, pomalu, mučivě, polibkem, který jsem nedokázal ukončit – protože konec znamenal, že čas neúprosně ubíhá. A ten nám pomalu docházel.

„Sergio?“

Otevřel jsem oči a na vteřinu se zastavil, zatímco mi srdce bolestivě bušilo v hrudi.

„Je v pořádku se bát, že jo?“

Přikývl jsem, hlas mi uvízl v hrdle. „Ano.“ Zastrčil jsem jí pramen vlasů za ucho. „Ale jsme v tom spolu. Když máš vedle sebe někoho, komu věříš, věci už nejsou tak děsivé, protože najednou nestojíš proti obřím sám.“

„Líbí se mi ta představa… bojovat s nimi po tvém boku.“ Posmrkla a sklopila pohled. Jediná slza jí stekla po tváři a dopadla na mou hruď.

Jako by to byla kyselina. Cítil jsem, jak mě její slza spaluje až do hloubky duše, drtivá svou vahou, ničivá ve své pravdě.

Políbil jsem ji. Hluboce, zoufale. Naše těla do sebe narazila. S tlumeným zavrčením jsem ji přetočil na záda a začal jí líbat mezi ňadry, rukama klouzal dolů po jejích nohách.

Nepřestanu. Ne dokud jí nedám každou špetku potěšení, kterou si zaslouží.

Zasténala, když jsem mezi její nohy vklouzl rukou.

„Myslela jsem, že ty jen šukáš,“ zalapala po dechu.

Na okamžik jsem se stáhl… a pak znovu přitiskl, tentokrát místo ruky použil ústa.

Každé prohnutí jejího těla, každý povzdech, každé vzdechnutí bylo jako hudba v mých uších. Když konečně byla připravená, spojili jsme se v dokonalé souhře.

Pohyboval jsem se. Hlouběji. Intenzivněji.

Andi zavřela oči.

V tu chvíli bych přísahal, že jsem mohl ochutnat vzduch, hořkosladkou připomínku toho, že čas nám není nakloněn.

Už to nebylo jen o sexu.

Ne teď.

Ne nikdy, pokud jsem k sobě chtěl být upřímný.

Bylo to o tom, sdílet s ní každou část mé duše – mé tělo – a doufat, že ona udělá totéž.

Protože ona byla ta pravá.

Mlčeli jsme, ztracení v okamžiku, oba si plně vědomi toho, že prožíváme jeden z těch vzácných momentů v životě, kdy slova nemají význam a záleží jen na činech.

Její ruce mi svíraly paže, zatímco jsem se dál pomalu, důkladně pohyboval, užíval si každý pocit, každý dotek, každé spojení našich těl. Bylo to dokonalé – bylo to všechno.

„To je tak…“ vydechla. „…dokonalé.“

„Italové jsou vždy dokonalí.“

„Fakt jsi to musel říct?“ zasyčela a zaryla mi nehty do kůže. „Sergio, já—“

Cítil jsem, jak se její tělo kolem mě napjalo, jak se zachvěla pod vlnou rozkoše. Díval jsem se na ni, naprosto ohromený tou krásou přede mnou a zničený vědomím, že to nebude trvat věčně.

„Andi…“ Pot mi stékal po tváři a dopadl na její holé břicho. O pár vteřin později jsem se k ní připojil, vyčerpaně padl vedle ní, snažíc se ji nerozdrtit svou vahou. „…Miluju tě.“

Jemně mi kreslila kroužky po zádech. „Já vím.“

Zvedl jsem hlavu. „To je všechno? Ty víš?“ Uchechtl jsem se. „Drsný, Rusko.“

„Nech mě domluvit.“ Položila mi prst na rty. „Miluju tě taky. A je mi to líto.“

„Líto?“

Pokrčila rameny. „Moje láska je krátká.“

„Ne.“ Zavrtěl jsem hlavou a sevřel její ruce ve svých. „Jen proto, že se zdá krátká, neznamená, že taková je. Naše láska je věčná.“