Yool - 23. kapitola

Překlad: Rebelka
Kor.: Evudar

Yool

Kde je? Přestal jsem utíkat bludištěm podzemních chodeb a zaklel si pro sebe. Jak jsem mohl být takový hlupák?

Když jsem viděl Brookein obličej zkřivený bolestí a šokem, měl jsem pocit, jako by mi na hruď dopadlo kurveninské kladivo. Ohromilo mě zjištění, že jsem jí ublížil, i když jsem tu směšnou sázku uzavřel dřív, než jsem ji poznal a než jsem se do ní zamiloval.

Utekla dřív, než jsem jí stačil vysvětlit, že ta sázka nic neznamená. Od té doby jsem se změnil, i když to byla jen otázka astrodnů. Změnila mě.

„Brooke, počkej!“

Můj křik spolkl dav a hudba, která ji pohltila také, když přede mnou utíkala. Vytrhl jsem se ze strnulosti a šel za ní, ale než jsem se protlačil tančícím Valoxem, zmizela v labyrintu chodeb základny.

Kráčel jsem chodbou za chodbou, naslouchal, jestli neuslyším kroky, ale neslyšel jsem nic, jen šumění krve ve vlastních uších. Nakonec jsem v dálce zaslechl, jak někdo vyslovuje jméno Brooke. Rozběhl jsem se za zvukem, až jsem konečně dorazil ke dvojici, která se hihňala ruku v ruce.

„Brooke,“ řekl jsem a chytil je za jednu paži. „Viděl jsi ji?“

Samec vypadal překvapeně, ale přikývl a ukázal palcem za sebe. „Je za rohem.“

Pustil jsem jeho paži, zamumlal poděkování a spěchal za ohyb chodby. Na dlouhém úseku byl jen jeden vchod a byl to široký, klenutý vchod, který vedl do stinného vnitřku.

Zpomalil jsem, vzadu na krku mě brnělo, jak se ke mně zevnitř nesly tlumené hlasy. Jedním z nich byl jasně hlas Brooke, ale s kým to mluvila a proč měla tak napjatý tón? Zadržel jsem dech a mrštil hlavou kolem rámu, abych rychle nakoukl. Nic jsem neviděl.

Pohyboval jsem se tak nenápadně, jak to jen šlo, vklouzl jsem dovnitř a přitiskl se ke zdi a do stínů. Rozhlédl jsem se po okolí a po obrovských strojích a zjistil jsem, že jsem v nějakém mechanickém centru a Brooke a ten, s kým mluvila, byli hlouběji v prostoru.

Pohyboval jsem se na tichých nohou, dokud jsem nebyl schovaný za rozměrnou ocelovou přepážkou. Tady byly hlasy jasnější.

„Vím, že by sis ráda zahrála na hrdinu, Brooke, ale to se nestane. Ty a já opustíme základnu, zatímco budou všichni rozptýleni večírkem, který jsi tak promyšleně naplánovala.“

Ztuhl jsem. Poznal jsem hlas samce jako ten, který se tolik zajímal o Brooke.

„Valox po tobě půjde.“

Brooke odpověděla vzdorovitě, připomněla mi jeden z mnoha důvodů, proč jsem se zamiloval do člověka, a hruď se mi dmula pýchou i náklonností.

„Možná, ale moji loď s tebou v ní nesestřelí, že ne? Než vyšlou svou flotilu, Zagrath použije souřadnice, které jim pošlu, aby základnu obklíčili. A protože jsem vyřadil štíty, zničit vaši smutnou vzpouru by nemělo být těžké.“

Blížily se ke mně kroky a já se připravil k útoku. V duchu jsem nepochyboval o tom, že ten samec je ozbrojený, ale na tom nezáleželo. Nemohl jsem mu dovolit, aby Brooke odvedl. Poprvé po dlouhé době bych raději riskoval vlastní život, než abych někoho ztratil.

Brooke se objevila první, ruce vysoko ve vzduchu, ale neviděla mě, jak se krčím ve tmě. Pak se objevil zrádce s nataženou rukou a namířil blaster Brooke na záda. Naplnil mě vztek, když jsem sledoval kroky samce, až mě minul, pak jsem na něj zezadu skočil, vyrazil mu zbraň z jeho nic netušícího sevření a sevřel mu paži kolem krku.

Brooke se s vyjeknutím otočila, jak se samec zmítal v mém nemilosrdném sevření. Udeřil mě rukama do paže a jeho nohy pod ním kopaly do vzduchu, jak visel jako zmítající se hmyz, ale já se nedal.

Brooke sebrala blaster z podlahy a zamířila na něj s výhružným výrazem. Pak se zamračila. „Nezabíjej ho.“

„Proč ne?“ Dech se mi zadrhl, jak se jeho pohyby zpomalily. „Vyhrožoval tobě a všem na této základně.“

„Nemůžeme být jako oni. Kromě toho by měl být vyslýchán pro případ, že by ve vzpouře bylo víc imperiálních špionů.“

Uvolnil jsem sevření, aby ho mé škrtivé sevření jen uspalo. Když se nehybně sesunul, položil jsem ho na podlahu. „Doufám, že ti poděkuje za tvé milosrdenství.“

Sklonila blaster a setkala se s mým pohledem. „Možná jsem přehodnotila svou politiku ohledně druhé šance.“

Hruď se mi stáhla, jak se zpomalil příval adrenalinu. „Nikdy s tebou nešlo o sázku, Brooke.“

Kousla se do spodního rtu. „Takže Wyn lhal o tom, že ses vsadil, že mě dokážeš ošukat?“

Její slova mě přiměla ucuknout. „Ne, ale čím víc jsem tě znal a upřímně se o tebe staral, ta sázka byla zapomenuta. Pohrdám sám sebou, že jsem ji kdy uzavřel, ale to bylo předtím, než jsem se do tebe zamiloval.“

Ztichla. „Ty ses do mě zamiloval?“

Přikývnul jsem. „Vím, že je těžké tomu uvěřit, a vím, že mám pověst posledního muže, který by se kdy zamiloval, ale je to pravda. To, co začalo jako dohoda o splnění sázky – a hloupá sázka – mi změnilo život.“

Brooke zvedla dlaň. „Počkej chvilku. Řekl jsi láska?“

Ztěžka jsem polkl, všechny předchozí obavy se rozplynuly, jako by to nic nebylo. „Miluju tě, Brooke. Nečekám, že mi lásku opětuješ, nebo mi dokonce budeš věřit, ale jsem ochotný věnovat tolik času, kolik bude potřeba, abych ti to dokázal –“

Moje slova byla přerušena, když se na mě Brooke vrhla, skočila mi do náruče a zasadila mi tvrdý polibek. Když jsem ji chytil, zapotácel jsem se a ona mi omotala nohy kolem pasu.

Když odtrhla svá ústa od mých, zlověstně se na mě usmála. „Promiň. Moc jsi mluvil.“

Zíral jsem na ni, pořád ještě příliš překvapený, než abych promluvil.

„Jestli to nebyla dost velká nápověda,“ řekla Brooke, znovu mě políbila a štípla mě do spodního rtu. „Taky tě miluju.“

Srdce mi bušilo, navzdory vší té krvi, která se valila na jih, a ze rtů mi uniklo tiché zavrčení.

Brooke zvedla obočí, její zlomyslný úsměv se rozšířil, když sklouzla pohledem k samci na zemi. „Než tě požádám, abys to dokázal, asi bychom s ním měli něco udělat.“