Privilege - 8. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Na tom, co máš na mysli.“

Renzo přistihl Luciu, jak se usmívala způsobem, který napovídal, že si z něj pravděpodobně dělala legraci, ale nedokázal to říct s jistotou. Bylo velice možné, že jeho představa o strávení trochy dobrého času nebude odpovídat jejím standardům. Ne však, že by to pomyšlení stačilo k tomu, aby se na to nezeptal.

Na tom kuřátku bylo něco, co opravdu potřeboval dostat ze svého systému, nebo se o to alespoň pokusit. Možná by pak mohl přestat cítit to, co cítil pokaždé, když byla nablízku, a mohl by na ni přestat myslet, když by s ní neměl vůbec nic společného.

A možná – i když to stále ještě nebyl zcela připravený přiznat nahlas – chtěl vědět, co dělalo Luciu Marcello tím, kým byla. Nebo zjistit, zda by dokázal najít ty kousky, které tvořily to, čím byla.

Co na ní bylo, co přimělo její spolupracovníky, aby jí chtěli upéct dort a zazpívat jí Happy Birthday, a to i spolu se všemi lidmi, kteří se zastavili v jídelně, aby se najedli, když tam pracovala jen krátký čas. Diega už sem nějakou dobu vodil, a tohle se nestávalo často. A proč se po ní jeho malý bratr neustále ptal, když se s ní setkal jen dvakrát? Proč byla tak ochotná pomoci zjevně utrápené ženě – jeho matce –, když by bylo mnohem snazší nechat ji ležet na zemi tam, kde ležela?

Jo, měl spoustu otázek.

Lucia byla tou jediná, kdo na ně měl odpovědi.

„No?“ zeptala se a vytrhla ho z myšlenek.

Ve svých kanadách přenesl váhu z nohy na nohu a ruce si zastrčil do kapes. Na srpen ještě ani zdaleka nebyla zima, ale stále měl na sobě koženou bundu. Připadala mu jako brnění. Dodávala mu jisté zdání a o trochu víc důvěryhodnosti jeho postoji nevyjebávej se mnou. V těchto ulicích chlap občas potřeboval veškerou pomoc, kterou mohl dostat, jen aby se ujistil, že se s ním nikdo pravidelně nevyjebe.

„Vím, kde bude dneska večer party,“ řekl. „Myslel jsem si, že by ses mohla chtít pobavit.“

Usmála se tím svým sladkým způsobem, a přesto to stále vypadalo stydlivě. Nebyl si jistý, jak to udělala, ale nějak ho to přivádělo k šílenství. Líbil se mu ten výraz na její tváři. A ještě víc se mu líbilo, že on byl tím, kdo ji k tomu přiměl.

Bude to problém?

O tom se opravdu ještě musel rozhodnout.

„Tvůj druh zábavy?“ zeptala se.

Zasmál se a přistoupil k ní o krok blíž. „Mám-li být upřímný, opravdu nemám čas chodit ven a hledat si zábavu. Obvykle buď pracuji na sebe nebo dělám práci pro někoho jiného, abych dostal zaplaceno. Ale jo, pokud bych měl vyrazit ven a něco dělat, pravděpodobně bych se ocitl na party, kde nikdo nebude držkovat ohledně tvé hudby nebo o tom, jak moc smrdí tvoje tráva. Přijde mi to jako lepší volba než přecpaný klub s předraženými drinky.“

Zvedla jedno obočí. „Nejsi ani dost starý na to, abys se do klubu dostal.“

„Ani ty ne. Kolikrát jsi byla uvnitř?“

Její sladký, stydlivý úsměv byl v mžiku zpátky. „Odvolávám se na pátý dodatek.“

Jo, vsadil by se, že její rodina tenhle dodatek znala z více důvodů, než kolik by jich v tuhle chvíli chtěl slyšet. Ne, že by právě tehdy byl ten správný čas se do toho všeho pustit. To zcela jistě nebyl a musel začít s něčím zcela jiným.

Jako třeba přijít na to, co sakra bylo na téhle ženě, která mu dokázala udělat v hlavě takový nepořádek. Potřeboval nejdřív zvládnout tohle, a pak by se od toho mohl odrazit dál.

„Kde je tedy tato party?“ zeptala se.

„Tady na mé půdě. O pár bloků dál.“

„V Bronxu.“

Řekla to prostě – jako by se jednalo o fakt a nevyjadřovala ohledně něj žádný názor. Ne, že by odsuzovala oblast nebo se obávala problémů, které by ji mohly potkat, pokud by se s ním tou cestou vydala.

„Nepodobá se to ničemu, co jsi kdy zažila,“ řekl, „to ti můžu slíbit.“

S přikývnutím zalovila v kapse svých bílých šatů, aby vytáhla klíčky se známým emblémem L na přívěsku. Beze slova mu je hodila. Snadno je zachytil. Vrhl na ni zkoumavý pohled, při kterém jen pokrčila rameny.

„Chceš řídit?“ zeptala se sladce.

Zíral na klíčky ve své ruce. Nejdražší auto, které kdy řídil, byl kamarádův ojetý džíp, kterým tomu chlápkovi pomohl přestěhovat pár sraček z jednoho činžovního domu do druhého. Ve své práci nikdy nepotřeboval moc řídit. Město bylo vždy dopravou ucpané a obvykle hned za rohem číhala další nehoda, aby byl provoz ještě horší, než už byl. Neexistovalo žádné místo, kam by se nemohl dostat díky městskému autobusu nebo metrem, a obvykle to byl také rychlejší způsob cestování.

I když měl řidičský průkaz.

Uměl řídit.

Když s odpovědí váhal déle, zasmála se. „Je pojištěné. Zničíš to a bude to opravené. I když se ho snaž nezničit… protože víš, nebude to auto, kdo na tebe bude naštvané. Spíš žena na sedadle spolujezdce. Bude na tebe opravdu nasraná.“

Setkal se s jejím pohledem a očekával, že v něm najde stejné vtipkované pobavení, které tam našel předtím. Místo toho byla jako kámen vážná a v očích se jí neodrážel ani náznak veselí.

Dobře, tedy.

„Dobře,“ řekl.

Přikývla a vrátil se jí úsměv, který si tak užíval, jako by nikdy nezmizel. „Takže rande?“

Jo, sakra.

Na přívěsku stiskl tlačítko dálkového odemykání a u Lexusu problikla všechna světla. „Rande, Lucio.“

• • •

„Ach můj bože.“

Renzo kývl na chlápka, kterému mu právě předal dvě dvaceti dolarovky, aniž by přitom řekl, kdo je, kolik mu je nebo odkud pochází. Ale znovu, ten chlápek byl v těchto věcech zběhlý. Obvykle hlídal dveře a pravděpodobně víc, než při jedné příležitosti viděl Renza vejít dovnitř, aby tam udělal jeden či dva prodeje.

„Není to to, co bys čekala při pohledu zvenčí?“ zeptal se Lucii.

Mírně se otočila, aby se na něj podívala, ale očima se rychle vrátila ke světelné show, která se odehrávala hned v hlavní chodbě skladiště. „Ne, to nemůžu říct.“

To si myslel.

K zádům ji přitiskl ruku a postrčil dopředu. Šel spolu s ní a když hudba trochu zesílila, zasmál se. Přísahal by, že cítil, jak podlaha staré budovy začala vibrovat, protože lidé v reakci na rychlý rytmus další písně zakřičeli.

Věděl, že jinak by ho neslyšela, takže přistoupil až k ní a přímo do ucha jí zamumlal: „Spravedlivé varování, bude tu hodně lidí.“

A když řekl hodně, myslel tím zatraceně hodně. Tohle bylo u těchto věcí vždycky zaručeno. Vzhledem k tomu, že tyhle improvizované party – někteří lidé je stále rádi nazývali černé – byly nezákonné, byl to jeden z hlavních faktorů, který lidi přitahoval. Tomu pomáhalo i to, že tam nebyl nikdo, kdo by si hleděl chování nebo byznysu ostatních. Svým způsobem to bylo pro všechny volné. Pokud byli všichni v bezpečí, zůstali hydratovaní a starali se o své věci, nikdo neměl žádný problém.

„Někteří z nich budou kurva vysoko,“ pokračoval a když se dostali k velké hlavní části skladiště, rukou ji pevně objal kolem pasu. „Někteří z nich se budou dostávat výš. Někteří nebudou vůbec vysoko. Někdo z nich se možná bude vyjebávat v rohu, na podlaze nebo… kdekoli, kde najde místo.“

Sama pro sebe si cosi zamumlala, ale i přes hlasitou hudbu to slyšel. Znělo to jako směsice zvědavosti a nedůvěry v jednom. Možná, že i trochu rozpaků.

Zábavné, pomyslel si.

I ten zvuk se mu líbil.

Jaké další druhy zvuků by dokázala vydávat, pokud by…

Ne, tam se dostat nehodlal. Každopádně zatím ne.

„Vážně?“ zeptala se.

Oříškově hnědé oči se jí třpytily pod neonově zelenými a elektrickými fialovými světly, která blikala, zářila a pohybovala se všemi směry. Jemnost jejích rysů a něžná křivka jejích rtů pod pohybem stroboskopů ztuhly. Na okamžik vypadala jako nehybný anděl – dokonalý a nádherný.

„Co?“

Pokrčila rameny a na tvářích se jí objevil nádech růžové. „Lidé… sakra. Opravdu?“

Nevinnost?

Bože.

To – pravděpodobně víc než cokoli jiného – ho nutilo chtít ji. Protože jak úžasná by byla, kdyby z ní udělal hříšnici, jako byl on; kdyby ji ušpinil tak, jako byl špinavý on.

„Opravdu,“ řekl jí. „Stává se to častěji než ne. Jde o to, že si užívají, když jsou sledováni, takže nemusíš mít pocit, že se vměšuješ do jejich soukromí, pokud tě přistihnou u toho, že zíráš. To je celý ten důvod, proč to dělají – chtějí být vidět. Nebo prostě jen odvrať svůj pohled a předstírej, že jsi nic neviděla.“

Zamrkala. „Hm.“

„Pokud jim nezkazíš večer, nikomu z nich nebude záležet na tom, kdo jsi nebo proč jsi dneska večer tady,“ dokončil.

Usmála se. „Takže… bavit se?“

„To je podstata toho, zlato.“

To slovo – ta náklonnost – mu snadno vyklouzlo ze rtů. Jako by jí to řekl už tucet krát, ale mohl garantovat, že to nikdy nikomu neřekl. A přesto bylo snadné jí to říct a možná se mu líbilo, jak hned poté, co se odvážil to slovo vypustit z úst, si jazykem navlhčila rty. Nebo to možná bylo tím, jak čím déle na ni zíral, jí nadskočilo hrdlo, zatímco polkla.

Možná se mu na ní líbilo hodně věcí.

I když to vlastně nebylo v plánu.

„Můžeme jít dovnitř?“ zeptala se.

Jo, to byl lepší plán než to, co se odehrávalo v jeho bláznivé hlavě.

„Vyber cestu. Neber si pití od nikoho jiného než ode mě.“

Vstoupili do hlavní části skladiště a její hlas, který souhlasil s jeho požadavkem ohledně nápojů, se stal jen bzučením v jeho uších. O hlasitosti na těchto party se skutečně dalo, co říci. K tomu přidejte stroboskopická světla, DJ s maskou přes obličej a lidi, kteří byli při tanci na sebe nahuštění jako sardinky v plechovce… bylo se opravdu na co dívat.

Možná opojný pohled.

Tyhle party lidé honili. Pozvání bylo pouze prostřednictvím textové zprávy, kdy člověk nikdy nevěděl, kdy přijde, nebo kde bude další místo. Všechno bylo přenosné, takže se to dalo snadno sbalit a vybalit, když bylo potřeba sračky přestěhovat jinam. Nikdo doopravdy neznal jména – jen aliasy – nebo tváře lidí, kteří tyhle zatracené věci řídili.

Lucia měla namířeno přímo k vlně tančících lidí a Renzo se pohnul, aby ji dohnal. Chytil ji za zápěstí ruky a když se ohlédla přes rameno, aby se ujistila, že to byl on, kdo ji popadl, jen mrkl. Chtěl se ujistit, že jen pro případ, že by měla chuť se ztratit, ji alespoň jednou rukou držel.

Bůh věděl, že by ji mezi lidmi nenašel.

„Tancuješ?“ zeptala se.

Přes hudbu její hlas neslyšel, ale pohyb jejích rtů mu stačil, aby rozeznal, co řekla. S pokrčením ramen přikývl.

Uměl tančit.

Jen to nedělal často.

Očividně mu nehodlala dát na výběr. Zatáhla ho na provizorní taneční parket, a než se nadál, zbytek skladiště zmizel, protože to jediné, na co se chtěl soustředit, byla ona ve svých bílých splývavých šatech, kdy se k němu tiskla všemi svými měkkými křivkami, které se pohybovaly tím nejlepším možným způsobem. Pohled měla upřený do jeho, a když se píseň znovu změnila, přitáhl si ji k sobě ještě blíž.

Takhle byla hezčí.

Bezstarostná a uvolněná. Usmívala se, jako by měla smích hned na špičce jazyka. Stejně sladce, jako stydlivě.

A na ničem z toho nezáleželo, když se tělem opřela o jeho a jeho penis z toho pocitu ožil. Na ničem z toho nezáleželo, když mohl dostat ruce na její kůži, a viděl ji pod stroboskopy.

O ničem z toho vlastně nepřemýšlel. Když se k němu ve vlně rytmu znovu přiblížila, zvedl ruce, aby ji sevřel za hrdlo a čelist. Rychle jimi však pohnul dál, protože to jediné, na co dokázal myslet, bylo, jak chutná? Jakmile se svými rty dotkl jejích – nejprve měkce a pomalu – jeho tělem projela elektřina jako náraz, který by dokázal ze spánku probudit i mrtvého. Ta první ochutnávka nestačila. Chtěl prostě víc. K tomu přidejme skutečnost, že ho sevřela za koženou bundu v pěst, aby si ho k sobě přitáhla blíž, a své sladké rty pootevřela, takže jazyk narazila na šev jeho úst, a byl kurva hotový.

V jejím polibku nebylo žádné zaváhání – jen spalující žár, který ho spaloval zevnitř ven, zatímco svým jazykem bojovala s jeho a ani trochu se nebála toho, jak pohyboval on tím svým, aby dostal víc z její chutě. Svými měkkými křivkami se tlačila na jeho tvrdé linie a na vteřinu si byl dost jistý, že zcela zapomněl, kde byl.

Měl však pravdu.

Chutnala jako sladkost a hřích.

Jejich polibek nakonec přerušilo jen zapískání z davu, ale jakmile doznělo, byl připravený si ji k sobě znovu přitáhnout na druhé kolo.

Zvedla hlavu a po tvářích se jí rozlil pomalý úsměv. „Je tam patro?“

Také zvedl hlavu.

„Asi ano.“

„Pojďme se podívat, jak to tam vypadá.“

Kým byl, aby se s ní dohadoval?

„Pojďme, zlato,“ zamumlal.

Táhla ho za sebou a byl až příliš šťastný, aby ji následoval, protože měl před sebou pohled na její zadeček, kterým pod těmi šaty pohupovala. Dokud se nenaklonila přes zábradlí a s přimhouřenýma očima se na něj nepodívala, ani si neuvědomil, že vystoupal po kovových, točitých schodech nahoru. V mžiku se změnila ze zdání naprosté nevinnosti v někoho úplně jiného.

A bylo to od polibku.

Jak by vypadala, pokud by ji svlékl?

Bože.

„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptala se.

„Než začne vycházet slunce.“

Ten úsměv byl zpět.

Chtěl, aby se usmívala stále.

„Rene! Hej, chlape, dnes večer pracuješ?“

Rychle se otočil a spatřil známou tvář, která mířila směrem k němu. Ten chlap byl jeho pravidelným zákazníkem – když kouřil, měl do toho rád špetku něčeho extra. Spíš, než závislákem byl společenským, rekreačním uživatelem a Renzo skutečně dával přednost tomuto druhu zákazníků. Bylo s nimi snazší jednat a vždycky zaplatili.

„Dneska v noci ne, Kirku,“ řekl.

Kirkův pohled sklouzl k tiché Lucii. „Takže dneska v noci něco jiného?“

„Něco takového.“

Chlápek přikývl, míjel ho a po točitém schodišti zamířil dolů. Dokud muž úplně nezmizel a byli to znovu jen oni dva, kdo se vedle sebe skláněli přes zábradlí, zůstala zticha. Tam nahoře opravdu cítil žár davu, který skladištěm stoupal vzhůru. Skoro se mu chtělo sundat si bundu.

Skoro.

„Takže dealuješ pro Johna?“ zeptala se tiše.

Až příliš tiše, pomyslel si. Sotva ji slyšel.

„Záleží na tom, čím se živím?“ vrátil ji otázku zpět.

Podívala se na něj, ale v jejím pohledu nenašel nic, co by naznačovalo, že se od něj chystala uprchnout. To ho možná překvapilo nejvíc. Věděla, že nebyl zrovna dobrým mužem, ale pořád byla po jeho boku, jako by to bylo přesně to místo, kde chtěla být.

„Jsem zvědavá,“ řekla. „Ohledně proč a dalších věcech.“

„Protože všichni potřebujeme jíst,“ řekl, „a nikdy jsem se nenaučil nic jiného.“

„Ani John, ani můj táta… opravdu nikdo z nás.“

Svraštil obočí. „Co?“

Znovu se setkala s jeho pohledem, nestydatě a směle. „Můj bratr a táta nebo moji strýcové. Zbytek mé rodiny. Tenhle život je to, co jsme vždycky znali. Ani nás nikdy neučili nic jiného. Mezi nimi a tebou není velký rozdíl. Ne, když o tom opravdu přemýšlíš.“

„Napadá mě jeden do očí bijící rozdíl,“ zamumlal.

„Skutečnost, že mají peníze?“

„Přesně to.“

S přikývnutím se naklonila se tak blízko, že její rty byly jen na dech od jeho. „A přesto, když to všechno dáš pryč, Rene, a co to z nich stále dělá?“

Zločince.

Špatné lidi.

Myslí mu prolétlo tohle všechno a ještě víc.

Odpověděla něčím úplně jiným. „Lidi, kteří přežívají tím jediným způsobem, který znají – to je to, čím je to dělá.“

Znovu ji políbil.

Jen proto, že chtěl.

• • •

„To nemůžeš!“

Když Renzo pohnul tím kouskem v zámku jen natolik, aby zaslechl známé cvaknutí stavítek, která zapadla na své místo, uchechtl se. Takhle prostě dokázal odemknout zámek na bráně a otevřít ji. „Ale právě jsem to udělal.“

Luciiny oči se v měsíčním světle rozšířily. Rozhlížela se kolem, jako by se k nim měl každou chvíli někdo přijít, aby je přistihl. „Ale, to je –“

„Nelegální?“ Přikývl. „Trochu, ano. Jdeš?“

„Můžeš mi slíbit, že nebudeme zatčeni?“

„Je to vysoce nepravděpodobné.“

„To, že mi to slíbíš, nebo že budeme zatčeni?“

Pokrčil rameny.

Koneckonců, upřímnost byla tou nejlepší politikou.

„Obojí,“ řekl.

Pak se usmál a zasmál se. Bez varování vyrazila kupředu a otevřenou dlaní ho zezadu udeřila do ramene. „To vůbec není vtipné!“

„Tak trochu je a stejně tak i tvoje tvář. Uklidni se. Toho chlapa, který to tu vlastní, znám. Jdeš, nebo jak?“

Ještě jednou se rozhlédla kolem sebe a pak konečně přikývla. „Jo, jdu.“

Vzal její ruku do své a pevně si s ní propletl prsty. Společně prošli branou venkovní terasy restaurace. Vedl je mezi stoly a židlemi, které se ještě dalších pár hodin nezaplní návštěvníky, a přitom ji pevně držel za ruku a v druhé ruce pevně svíral tašku jídla s sebou, kterou popadli u foodtrucku dole u silnice.

„Takže ten chlap, kterého znáš,“ řekla, „nevadí mu, že ses dovnitř vloupal?“

Přes rameno se na ni podíval. „No, ne. Ztratil jsem klíč, který mi dal, a nikdy se nedostal k tomu, aby mi dal nový. Vzhledem k tomu, že se prostě umím přes zámek dostat, nespěchá s tím.“

„Pracoval jsi tady, nebo jak?“

„Nebo tak něco,“ zamumlal.

„Rene.“

Bylo to jemné sevření jejích prstů a zatažení její ruky za jeho, díky čemuž zjemnil svůj postoj a snížil hranice své ostražitosti. To bylo to, co se o ní chtěl dozvědět. Nezajímalo ji, co za sračky udělal, nebo odkud pocházel. Prostě mu chtěla porozumět, ale to vyžadovalo, aby otevřel ústa a o tom všem promluvil. Což nedělal příliš často, pokud vůbec někdy.

Bylo snazší držet všechny ty sračky pevně pod zámkem.

„Pomáhal mi, když jsem byl mladší,“ řekl. „Nechal mě o víkendech umývat nádobí, abych se nedostal do problémů, a nechával mi teplý talíř s jídlem, abych ho mohl v noci najíst. Držel jsem se dole v bloku, takže mě dost často vídával a tuším, že ho napadlo podat mi pomocnou ruku.“

Neuniklo mu, jak když ji nasměroval ke schodišti na druhém konci terasy, které vedlo k posezení v horní části restaurace, svraštila obočí.

„Co?“ zeptal se.

„Já jen… v tomto bloku nejsou žádné byty. Je tam park nebo tak něco. Kde jsi tu byl –“ Možná to bylo výrazem v jeho tváři nebo tím, jak zůstal zticha, ale najednou se její otázka vytratila a následovalo tiché: „Ach.“

„Bylo to pár měsíců v létě. Zatraceně drsných. Park byl z většiny bezpečný a byly tam veřejné toalety, kde se dalo umýt se nebo si nabrat vodu. Carmen nedokázala zůstat čistá dost dlouho na to, aby prošla negativním testem na drogy, a pokud je užívala, útulky by jí nedovolily zůstat s dětmi. Stále dělali testy a ona v tom pokračovala dál. Není to nic velkého.“

V jejích rysech se objevil smutek.

„Ano, je,“ zašeptala. „To je hrozné, Rene.“

Zavrtěl hlavou. „Nedělej to, jo?“

Stačilo pouhé zatahání za ruky a dostala se k němu na schodišti blíž. Tak blízko, až byla přitisknutá k jeho hrudi a svýma třpytivýma očima se dívala přímo na něj. Dlaně se opřela o jeho hruď. Sklonil hlavu, aby zachytil její rty v polibku.

I když by mnohem raději zůstal jen tak a líbal ji, jídlo pravděpodobně chladlo a opravdu chtěl prostě dostat její mysl od všech těch dalších sraček. Takže se odtáhl a polštářkem palce přejel po jejích růžových rtech.

„To bylo tehdy, jo? Tohle je teď.“

Usmála se. „Jo, teď. Víš, když se vloupeš do venkovní části restaurace, abys našel pro dívku místo, kde se najíst.“

„Lepší než na straně chodníku na ulici.“

„Kdekoli s tebou by bylo skvělé, Rene.“

Jo.

Sakra.

Věděl, že to bylo tím, jak se na něj dívala. Tím a jak stačil jen její hlas, který dokázal změkčit všechny ostnaté dráty, které kolem sebe umístil, jen aby se udržel v bezpečí.

Nutkání znovu ji políbit bylo nezaměnitelné a nepopiratelné. Problém byl v tom, že věděl, co by se stalo, kdyby ji líbal dál. Věděl přesně, kam by to vedlo.

„Renzo,“ zašeptala.

„Hmm?“

„Neustále se mi díváš na ústa. Ale když mě líbáš, vypadáš mnohem lépe.“

„To nevíš.“

„Logický předpoklad,“ oponovala.

„Chci toho zatraceně víc než jen polibek, Lucio.“

„Jo, já vím. Tak to udělej.“

Pohledem vyskočil k jejím očím.

S úsměvem pokrčila rameny. „Každopádně mastné jídlo je vždy lepší, když je vlažné.“

Takže…

Znovu ji políbil, ale tentokrát v tom nebylo vůbec nic jemného nebo sladkého. Spíš šlo o něco jako válku mezi nimi dvěma – zběsilou a brutální. Jen se k němu přitlačila blíž, aby když jazykem laškoval s jejími ústy, toho dostala víc. A vypadalo to, že jí to ani trochu nevadilo.

Až příliš brzy si ale uvědomil, že o to při tom, když ji líbal, šlo. Jakmile začal, nemohl se jí kurva nabažit. Chtěl víc – víc její chutě i toho, jak byla zcela nestydatá a líbala ho stejně tvrdě a hluboce jako on ji. Pevně držel tašku s jídlem, ale jeho druhá já se jí chtělo dotýkat víc. Jakmile zjistil, jak sladce a hříšně chutnala její ústa, když pro něj byla celá horká, rukou zajel do jejích do vlasů a přitiskl ji k malé stěně schodiště.

„Sakra, jo,“ vydechla a když přešly jeho polibky na její krk, zaklonila hlavu. „Jdeme nahoru, nebo…?“

„Jo, rozhodně výš.“

Zatlačil rukou na její bok, takže ji přiměl zamířit po schodech nahoru. Sám ji následoval. Byly to jen jeho ruce, které ji udržovaly v klidu, co jí bránilo klopýtnout na schodech, když po nich stoupala pozadu. Rukama vklouzl pod sukní jejích bílých šatů, aby našel vnější stranu jejích stehen, za která ji mohl pevně chytit. Ten pocit jemné bavlny, který se setkal s jeho konečky prstů, stačil, aby se mu penis zvedl a snažil se mu skrz džíny prorazit díru.

Než se oba dostali na vrchol schodiště, už mu trhnutím rozepnula košili a koženou bundu mu stáhla do půli paží.

„Ani trochu stydlivá,“ zamumlal proti jejím rtům.

Usmála se. „Chceš, abych byla?“

O tom ani nemusel přemýšlet.

„Ani náhodou.“

„Dobře.“

Ta slova přerušila tím, že ho popadla za tvář a přitáhla si ho k sobě pro další spalující polibek. Na tom, jak se očima, plnýma jistoty a touhy, dívala do jeho, něco bylo. Všechno to jen přidávalo k tomu šílenství, kterým se stal jeho mozkem, když došlo na tuto dívku. Netušil, co si o ní kurva myslet, ale věděl, že se mu líbila.

Hodně.

Ale hlavně takhle.

Líbilo se mu, jak byla pod jeho rukama celá horká a lapala po dechu, když konečky prstů našel to hedvábí mezi jejími stehny. Odtáhl se od ní jen na tak dlouho, aby si svlékl bundu a nechal ji dopadnout na zem na místo, kde odložil i tašku s jejich jídlem. Pak už byl znovu na ní. Líbilo se mu, jak si k sobě znovu přitáhla, zpátky ke zdi stříšky, která vypadala jako z kamenů, a když se páteří opřela o tvrdý povrch, ani nemrkla na bolestí, kterou to muselo způsobit. Šikmá střecha zastřešeného jídelního koutu je chránila před náhlým lijákem deště, kdy zaburácel hrom a celou oblohu osvítil pruh blesku.

Všude se valila voda, stékala ze střechy a kolem nich vytvořila baldachýn. Skrývala je před zraky, i když ne, že by na tom kurva záleželo. Právě teď by je klidně mohlo sledovat celé město, jak vklouzl pod její kalhotky, a bylo by mu to úplně ukradené. Byl až příliš zaujatý tím, jak jí oříškové oči potemněly a z hrdla se jí vydralo kňučení. Našel ji vlhkou, a tak zatraceně horkou. Když mírně roztáhla nohy, aby ho pustila dovnitř, její kočička jeho prsty pevně sevřela.

Bože.

Zatímco tohle dělal, chtěl se na ni jen dívat.

Vidět ten záblesk horka v jejím pohledu.

Touhu v její tváři.

Všechnu blaženost.

Hřích.

Chtíč.

„Přímo tam, jo?“ zeptal se a zrychlil tahy svých prstů. Její přikývnutí a drsný výdech ho přiměly k úsměvu. Polštářkem palce při každém zatlačení a pohybu ruky přejel přímo po jejím klitorisu. Boky vycházela vstříc tahům jeho ruky, ze rtů ji jeden po druhém vycházely nádherné zvuky. Sakra. Zněla tak skvěle. Opravdu dokonale. „Kurva, jsi tak mokrá, Lucio. Pojď, ať tě můžu ochutnat, zlato.“

„Ach, můj bože, Rene.“

Vsadil by se, že si všichni mysleli, že ta dívka byla dobrá. Vůbec ne divoká a sladká až do samotného nitra. Měl by pro ně novinky; byla stejně špinavá jako všichni ostatní, a i to se mu taky tak trochu líbilo.

Opravdu se mu líbilo, že to byl on, kdo to mohl vidět.

„Skoro, skoro,“ vydechla.

Rukou vyjel z jejího boku výš, až s ní přistál na jejím hrdle. Tam ji držel, přišpendlenou ke zdi, a prsty ji šukal silněji. Jeho jméno vycházelo z jejích rtů jako mantra. Říkala to tak, že by to mohlo být zatracenou písní. Znělo to tak skvěle. Když se konečně udělala, pomyslel si, že vypadala ještě lépe.

Trochu divočeji.

Trochu svobodněji.

Zatímco se snažila popadnout dech, měl plné ruce práce s vytažením své ruky zpod místa uprostřed jejích stehen, aby ji konečně mohl ochutnat na rtech tak, jak sliboval. Když jeho prsty – mokré jejími šťávami – zmizely mezi jeho rty, a dočista je slízal, roztřeseně se nadechla.

Chutnala přesně tak, jak si myslel.

Sladce.

Jako dortík.

Jedinečně ona.

To byl opravdu ten nejlepší způsob, jak to mohl popsat.

„Sakra,“ zamumlala.

„Líbí se ti to?“

„Právě jsi mě slízal ze svých prstů.“

„Rád bych tě slízal přímo z kundičky, ale to někdy jindy.“

Protože právě v tuhle chvíli bylo to jediné, co chtěl opravdu udělat, se zabořit do její kundičky svým penisem tak hluboko, jak jen by mohl. Bolelo ho to, a ne v dobrém slova smyslu. Kolem nich stále padala voda, ale ta nakloněná střecha jí opravdu bránila dostat se k ní. To však neznamenalo, že by oba nebyli promoknutí tím, jak na ně následně stříkala kolem.

Vlasy měla vlhké.

Ramena měl prochladlá a mokrá.

Stále mu to bylo ukradené.

Natáhla se po něm. Znovu se ztratil v chuti jejích úst. Předpokládal, že z jeho úst dostala hezkou chuť toho, jak sama vyvrcholila. Její tiché zasténání stačilo k tomu, aby ji odtáhl na lavičku vedle zdi. Opravdu šlo o jediné místo, které bylo v bezpečí před deštěm. Stáhl si džíny, ale ještě před tím z nich popadl fóliový balíček, který měl, jen pro každý případ, vždy připravený v zadní kapse.

Na lavičku dopadl jako první, ale Lucia ho rychle následovala. Když si na něj sedla, rukama už vklouzla pod jeho boxerky. Jemnými dlaně našly jeho erekci, a zatímco ji hladila od kořene až po špičku tím správným způsobem, ze rtů mu vyklouzlo zasyčení. Z ruky mu vytrhla ten kondom, balíček otevřela a navlékla mu ho na penis. Pak se její pevné tělo přesunulo na jeho.

Nechtěl ji zastavit.

Byl si jistý, že ji kurva nehodlal přimět zpomalit.

Mohla si vzít, cokoli chtěla, a byl by víc než šťastný, aby ji mohl vzít na projížďku. Přesně to také udělala. Ani se neobtěžovala svléknout si promočené kalhotky. Prostě je jednoduše odstrčila stranou, znovu si na jeho klíně poposedla a už klesla na něj.

„Kurva,“ zabručel.

Jak to bylo dlouho, co měl sex?

Nějakou chvíli.

Nevzpomínal si však, že by to bylo tak dobré. Ne jako hedvábí pod rukama, když ji držel za boky, nebo jako šílenství v jeho mysli, když na něm začala divoce jezdit. Konečky prstů se pohybovala po jeho laxních rysech a to jediné, co mohl udělat, bylo pevně ji sevřít za boky a nechat ji, aby ho šukala tak, jak chtěla.

Když ho nechala zabořit se do sebe tak hluboko, jak jen se dokázal dostat do jejího těsného, horkého pohlaví, přešla z tvrdé jízdy na jemnější kruhy. Všechny její zvuky ho zcela pohltily, až byl jimi jako opilý.

Tak zatraceně vysoko.

Přesto se zaslechl říct: „Tobě se ten penis líbí, co?“

„Bože, jo.“

Udržovala to tempo, dokud se znovu nerozechvěla a neroztřásla. Dokud jí ze rtů znovu nevypadlo jeho jméno. Dokud neucítil, jak se kolem něj znovu neudělala.

Pak ji stáhl dolů, takže zády ležela na lavičce a mohl do ní pořádně bušit. To bylo to, co potřeboval, aby se udělal.

To a její sladké prosby ve svém uchu.

„Prosím, prosím.“

Nikdy nezněla lépe.

Ještě nikdy se neudělal tvrději.