Privilege - 7. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Lucii se po tváři plazily proudy světla ve zlatých skvrnách střídané s bílými pruhy. Nebyla typem, kdo by si hned ráno užíval dotek slunce na tváři. Ne, pokud to znamenalo, že bylo na čase vstávat. Nebyla si jistá, jak dlouho tu seděla a zírala do světla, které nakukovalo mezi roztaženou lamelou v závěsech. Dost dlouho na to, aby se jí budík o pět minut později znovu rozezněl ve snaze připomenout, že musela vstávat.

Ani ho nevypnula. Nakonec to udělá sám.

„Lucio!“

Pohledem sklouzla z okna k zavřeným dveřím své ložnice. Z chodby se neslo tátovo zavolání, ale neodpověděla mu. Věděla, co chtěl.

Ne, že by se už nevzbudila.

Ne, že by mohla přijít pozdě do práce.

Ne, měla narozeniny.

Měl pro ni překvapení.

Když přišlo na rodiče a její narozeniny, mohla by na to vsadit vždycky. Nikdy se nestyděli za to, že jí kupovali nádherné věcí, aby jí připomněli, jak moc ji milovali. Možná právě proto se toho rána, když poprvé otevřela oči a uvědomila si, že má dnes osmnáctiny, zastavila.

Místo toho, aby byla zaplavena myšlenkami na sebe, svůj život a věci, které dneska musela udělat… nebo cokoliv jiného, na co by obvykle myslela ráno jako první, viděla vkrádat se dovnitř sluneční světlo a myslela úplně na něco jiného.

Renzo.

Kde se dneska ráno probudil? Už byl vzhůru? Nemusela přemýšlet, zda spal v posteli kalifornské královské velikosti tak, jako ona. Nemusela přemýšlet, zda by musel sejít dvě patra schodů, aby se dostal do kuchyně. A věděla – bez pochyb – že neměl nikoho, kdo by na něj zavolal, aby se probudil, protože mu pravděpodobně museli dát něco drahého.

Měla pocit, že tohle byl teď její život. Přemýšlet o muži, který se ze všech sil snažil poukázat na to, že ji buď neměl rád, nebo by ji nechtěl mít rád.

Zábavné, jak to fungovalo.

„Lucio!“

„Jsem vzhůru,“ zavolala na tátu.

Jeho výkřik byl tenkrát blíž. Usoudila, že by se možná zatraceně měla zvednout dřív, než přijde a zaklepe na její dveře. To poslední, co potřebovala, bylo to, aby si rodiče mysleli, že se s ní něco dělo. Ohledně toho, jak by pravděpodobně pronikli do jejích problémů, dokud by nenašli jeho zdroj, byli předvídatelní.

Za to je milovala. Opravdu.

Ale ne u tohohle problému.

Poslouchala, jak se tátovy kroky vzdalovaly. Pak ze svého těla konečně skopla přikrývky a na posteli se posadila. Místo toho, aby se hned začala připravovat na nový den, dál zírala na světlo, které proudilo oknem dovnitř, až musela zamrkat, protože měla oči až příliš suché.

Zkusila to, ne?

Pokusila se, aby Renzo viděl, že si o něm kvůli tomu, odkud pocházel, nebo kvůli věcem, které ve svém životě řešil, nemyslela nic méně. Plně věřila, že lidé nejsou definováni počtem nul na svých bankovních účtech, nemluvě situací kolem nich. Člověk mohl platit jen za to, co musel. Nemohl nic dělat s něčím, co původně neměl.

A přesto se nedokázala tvářit, jako by pokaždé, když se na ni podíval, v jeho pohledu neviděla pohrdání. Kdykoli s ní musel mluvit, ani se nedokázal pokusit v tónu hlasu skrýt žár.

Možná to byla jeho pýcha, nebo cokoli jiného, ale aspoň mohla říct, že se o to pokusila. Pro tuto chvíli však se svými pokusy skončila. Nepotřebovala se dál snažit tam, kde to vypadalo zcela zbytečné.

I když všechno kolem něj ji nutilo k tomu, že se s ním chtěla sblížit a dozvědět se víc. Špatné zprávy na konci dne však byly stále špatné.

I když si to nechtěla přiznat, také se snažila trochu sama sebe chránit. Čím blíže se k němu snažila dostat – protože Bůh věděl, že zvědavost dokázala zabít kočku – tím více se ji snažil dostat pryč.

To bolelo.

Až na to, že by to nemělo vůbec bolet.

Nic jí nedlužil. Ne ohledně sebe, ani ohledně svého života.

Takže ano, s pokusy skončila. Pokud chtěl, aby se od něj sakra držela daleko, pak přesně to hodlala udělat.

Nebo se o to pokusit.

Bože.

Připravit se na dnešek jí trvalo déle než obvykle. Věnovala zvýšenou pozornost tomu, aby se ujistila, že únavu zpod očí odstranila opatrnými tahy štětce na make-up; že díky řasence a rozetřenými očními linkami vypadaly její oči širší a otevřenější. Vlasy si stáhla do vysokého culíku a místo obvyklých úzkých džín a halenky popadla šaty.

Splývavé, bílé šaty, protože měla narozeniny, a proč sakra ne. Možná měla ten den pracovat v kuchyni, ale měla narozeniny a chtěla si vzít zatracené šaty.

Tak prosté.

„Trvalo ti to dost dlouho,“ zabručel Lucian, když sešla dolů ze schodů. „Nemyslel jsem si, že někdy vstaneš, dolcezzo.“

Bylo těžké ignorovat, že se táta usmíval a vypadal jako dítě v cukrárně. Opravdu se nestávalo často, že by byl ohledně čehokoli tak nadšený. Vždycky chladný, klidný a soustředěný. To byl Lucian Marcello v kostce.

„Proč se na mě tak díváš?“ zeptala se.

Jakmile byla dost blízko, aby se mohl natáhnout a popadnout ji, přesně to udělal. Pevně ji objala a ona se v jeho objetí uvolnila.

Byl cítit láskou a domovem.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Lucio,“ zamumlal a políbil ji na temeno hlavy. „Chtěl jsem ti jen popřát všechno nejlepší k narozeninám. To je všechno.“

„Osmnáct, osmnáct!“

Byl to jen sladký, zpěvný hlas mámy, co přimělo tátu pustit ji z objetí, aby to mohla udělat i Jordyn. Stejně jako předtím Lucian, i ona svou dceru pevně objala. Jenže tentokrát byla Luciina tvář poseta máminými polibky.

„Make-up, mami,“ zasténala a snažila se vymanit. Bylo to marné. Skončila tím, že si povzdechla a nechala ji, aby dělala svou věc. Táta stál celou dobu jen o pár kroků za nimi a smál se. I máma pak brzy ustoupila. „Díky.“

„Připravena na svůj dárek?“ zeptal se táta.

Lucia se na něj podívala. „Je to auto, že?“

Lucian se zamračil. „John ti to řekl, že.“

Nebyla to ani otázka.

Jen pokrčila rameny. „Mám mnoho informátorů, tati. Spoustu.“

Sám pro sebe zabručel a vytáhl klíčky se známým symbolem L, který visel na přívěsku u nich. „Mnoho, správně. John. To je John. Tady – vím, že to není Mercedes, který jsi možná chtěla, ale Lexus je lepší. Kupé. Černá s chromem. V Kalifornii pro tebe bude lepší než Mercedes, protože je o něco menší a abych tak řekl, hodí se tam lépe.“

Chvíli se tiše dívala se na klíčky ve své ruce. Bylo smutné, že jí táta nabídl všechny ty informace o autě, protože si myslel, že by mohla být zklamaná, že jí místo toho nesehnal Mercedes? Jako by Lexus nebyl prostě tak úžasný… a také drahý.

Nikdy dřív jí nebylo tak jasné, jak moc ji bylo od života dáno, zatímco ostatní měli tak málo, než tomu bylo právě teď.

„Zbožňuji ho, tati,“ ujistila ho.

Trochu se usmál a podíval se na mámu. „Ještě jsi to auto ani neviděla, Lucio.“

Pokrčila rameny. „Je od tebe – to znamená, že se mi bude líbit.“

„Mmhmm. No, mysleli jsme, by bychom si mohli dát na oslavu tvých narozenin večeři. Jak ti to zní?“

„Do devíti jsem v útulku.“

„Takže pozdní večeře,“ dodala máma.

Lucia se s přikývla stále dívala na klíčky ve své ruce. „Jo, dobře. Pozdní večeře.“

• • •

„Jak jsme na tom tam dole s bramborami a mrkví?“

Lucia naložila jídlo na talíře, aby je vydala ženám, které tam čekaly, a pak vedoucí kuchyně odpověděla. „Vlastně nic moc. Možná ještě tak tři porce od každého.“

„Dobře, dojdi pro další a pak si dej pauzu, Lucio.“

Byli téměř uprostřed obědového shonu, a vypadalo to, že se všichni rozhodli dostavit právě teď, aby dostali najíst.

„Nevadí mi zůstat tu, pokud potřebuješ další ruce.“

Vedoucí zavrtěla hlavou. „To je v pořádku. Zasloužíš si pauzu.“

Když to žena řekla, ve tváři měla téměř spiklenecký úsměv, ale Lucia to nijak neřešila. V kuchyni se vždycky odehrával ten či onen plán. Za svůj první úkol si vždycky dali pobavit se a ujistit se, aby se dobře bavili i lidé, kteří se přišli najíst.

„Ach, a všechno nejlepší k narozeninám, princezno!“ zavolala na ni vedoucí, když zamířila do kuchyně.

Když zbytek osazenstva kuchyně a jídelny zopakoval stejné prohlášení, Lucia jen zavrtěla hlavou. Všechno nejlepší, Lucio. Dneska jí to už řekli minimálně pětkrát, ale každému, kdo prošel kolem, museli připomenout, že měla narozeniny, aby jí to mohli zopakovat znovu.

Práce tady ji opravdu bavila.

Co se princezny týče… dobře, vzhledem k tomu, že to byli její spolupracovníci, tak moc jí to nevadilo. Nikdy to neřekli se zlým úmyslem, jen pobaveně.

Rychle popadla připravené nádoby s ohřívanými bramborami a mrkví a donesla je k lince, aby je připravila pro kohokoli, kdo se postará o její stanici, zatímco si dá pauzu. Právě si stahovala zástěru, rukavice a síťku na vlasy, když to poprvé ucítila.

Jako šepot, který se jí plazil po zátylku a při kterém se jí zježily všechny jemné chloupky. Jako by se jí svírala hruď a v břiše jí bušili motýlci.

Když konečně promluvil, jeho hlas to jen potvrdil.

„Máš chvilku, princezno, nebo…?“

Otočila se a o linku na jídlo našla opírat se Renza. Na sobě měl svou obvyklou koženou bundu a džíny s dírami na kolenou. Své typické tričko měl nahrazeno bílou košilí s knoflíky. S tím svým pohledem, který mu dodával vibrace všechno-je-mi-kurva-ukradené, se to všechno ani nesnažil potlačit. S vlasy uhlazenými dozadu, jako by si je prohrábl prsty, a temným pohledem soustředěným přímo na ni, si myslela, že pravděpodobně ani netušil, jak tam stál.

Ženský mokrý sen na dvou nohách, opravdu.

Vzezření špatného chlapce.

Líný úsměv.

Všude kolem sebe vyzařoval problémy.

Už se smířila s tím, že co se jeho týče, už se dál nebude snažit. Na každém kroku jí byl odhodlaný říct, aby se na to vysrala, a upřímně řečeno, byla unavená z toho, že jí někdo stále posílal do prdele.

Tak proč tu byl?

„Rene,“ pozdravila ho, „co pro tebe mohu udělat?“

„Právě jsem ti to řekl. Chci minutku. Máš ji nebo ne? Vypadáš, že jsi zaneprázdněná.“

Mohla zalhat, říct, že má práci na lince a poslat ho pryč. V sobě však cítila něco jako ruku, která se jí svírala kolem hrdla, co jí zabránila rozlít tu lež.

„Vlastně mám pauzu.“

Přikývl. „Takže venku?“

„Jasně.“

Teprve když ho následovala ven, si uvědomila, jak jí, když ji poprvé pozdravil, nazval. Princezna.

„Jak dlouho jsi byl v jídelně?“ zeptala se.

Přes rameno po ní střelil úšklebkem. „Dost dlouho, princezno.“

Když to řekl, stejně jako u její spolupracovníků nebyla v tónu jeho hlasu žádná zloba. Když se na něj podívala přimhouřenýma očima, v pohledu mu zářila špetka pobavení.

„Kde je Diego?“

Otevřel dveře, které vedly ven. Po nahých nohou se jí okamžitě otřel teplý vzduch. Neuniklo jí, jak se otočil, aby promluvil, ale při tom zaváhal, protože byl až příliš zaneprázdněný vnímáním šatů, které měla na sobě. Možná se jí až příliš líbilo, když pohledem setrval na jejích nohách, a pak jím vyjel výš, až se nakonec zastavil na její tváři.

„Vzal jsem ho do Brooklynu, aby tam strávil pár dní s naší sestrou.“

„Ty máš sestru?“

„Rose,“ řekl. „Je jí sedmnáct. Myslím, že je z nás nejchytřejší. Dostala stipendium na soukromou uměleckou školu, takže zůstává stále tam. Já pro ni sháním jen peníze nebo cokoli, co potřebuje.“

Hmh.

I když pro ni ta informace byla fascinující, nemohla si pomoct a stále cítila trochu defenzivy. Nevěděla, proč tu byl, ale žádné z jejich předchozích setkání nedopadlo zvlášť dobře.

„Nepřišel jsi sem, abys byl zase debilem, že ne?“ zeptala se. „Protože jsem se jen snažila pomoci s tvou mámou a tu noc jsem ti nabídla odvoz. Chci říct, neměla jsem v úmyslu překročit tvoje hranice nebo tak něco. Jen jsem si dělala obavy – to je celé.“

S odkašláním si zastrčil ruce do kapes a podíval se do tiché uličky, která vedla k hlavní ulici před útulkem. Možná to bylo tím, že vyrůstala kolem spousty mužů, kteří se velice snažili skrývat své emoce, když stály sračky za hovno, ale v jeho pohybech poznala to, čím byly.

Nervozita.

„Nepřišel jsem, abych byl za debila,“ zamumlal a podíval se na ni. Byly to jeho oči, pomyslela si. Jeho tvář byla krásná. Vypadal jako z časopisu a ani se o to nemusel snažit. Ale byly to jeho očích, kdy zjistila, že jí poskočilo srdce. Bylo znepokojující a zvláštní, že se na něj nemohla ani podívat, aniž by se ti zatracení motýli v břiše nevrátili zpátky. „A omlouvám se, že jsem byl předtím kretén.“

Když se opřel o cihlovou zeď budovy, založila si ruce na hrudi. „Pokračuj.“

Zasmál se a ten zvuk byl velkolepý. Samé hluboké, dunivé basy. Zaklonil hlavu. Nemyslela si, že by kdy vypadal tak bezstarostně a šťastně. Opravdu chtěla zjistit, zda by ho dokázala znovu rozesmát, ale z toho omámení ji probral tím, že se znovu setkal s jejím pohledem.

Její myšlenky prostě jen stejně ztichly.

Stačil na to jediný jeho pohled.

Když přejel očima po její tváři a zůstal na jejích ústech, než se nakonec úplně odvrátil, měla pocit, jako by zamrzla na místě.

„Nejsem si jistý, proč jsem sem přišel,“ připustil.

Ztěžka polkla. „Zřejmě se omluvit.“

Sám pro sebe cosi zamumlal. „Mám-li být upřímný, prostě jsem se to rozhodl udělat, když jsem tě uviděl uvnitř. Nechtěl jsem s tebou ani mluvit, nebo tak něco. Jen jsem chtěl… dobře, já nevím.“

„Ano, víš. Co jsi chtěl udělat?“

Se suchým zasmáním si ztěžka povzdechl. „Myslím, že tě asi zkontrolovat. Ujistit se, že jsi v pořádku. Dlužil jsem ti to, ne?“

Znovu jí poskočilo srdce a trochu se usmála. „Jsem v pořádku, Rene.“

Věnoval jí další pohled a bylo v něm vidět horko. „Jo, tuším, že jo, co?“

„Byl tam ještě nějaký jiný důvod, proč jsi mě hledal?“

Trvalo mu to vteřinu a pak dvě. Otevřel ústa, aby promluvil, ale nic neřekl. Zastavilo ho otevření dveře od kuchyně, kdy z nich Laurie se širokým úsměvem vystrčila hlavu. Žena měla alespoň tu slušnost, že když uviděla Lucii a Renza spolu mluvit, skryla své krátké překvapení.

„Renzo,“ pozdravila ho Laurie, „jak se máš a jak se má Diego?“

Renzo se s odkašláním narovnal. „Je v pohodě. Minulý týden ho vzal do školy, aby se setkal s učitelem, kterého bude příští rok mít. Díky tomu je z nástupu do školy o něco méně nervózní.“

Lauriina tvář změkla. „To je opravdu skvělé.“

„Jo.“

Žena se podívala směrem k Lucii. „Lucio, potřebujeme tě kvůli něčemu uvnitř. Ale Renzo, můžeš se k nám přidat.“

„Asi bych měl jít –“

„Pojď dál,“ řekla mu Lucia dřív, než mohl odmítnout. „Jen na minutku.“

Byla si dost jistá, že jí právě teď řekne něco jiného, ale Laurie ho v tom vyrušila. Opravdu chtěla vědět, co to bylo, co jí chtěl říct.

Renzův vystrčil jazyk, aby si navlhčil rty, a přikývl. „Jo samozřejmě. Každopádně jen na minutu. Pak se musím vrátit ven. Práce, víš.“

Další vysvětlení nenabídl a Lucia se ho ani poté, co se Laurie vrátila zpátky do útulku, rozhodla nezeptat. Jen proto, že si byla dost jistá, že nechtěl, aby lidé věděli, co dělal na ulici, aby vydělával peníze. Sama to věděla jen proto, že byla svědkem toho, že jak dával bratrovi do ruky hotovost.

Jinak by to nevěděla.

„Díky,“ zamumlala a když došli ke dveřím, zastavila se vedle něj. Pod jeho zvednutém obočí jen pokrčila rameny a vysvětlila: „Prostě jen… za to, že jsi sem přišel.“

Otevřela dveře. Přes hlasy lidí, kteří na ni křičeli všechno nejlepší k narozeninám a Laurie, která k ní mířila s dortem, si byla dost jistá, že ho slyšela odpovědět: „Upřímně, pořád si nejsem jistý, proč tady jsem.“

Ale nemohla si být jistá a už ji táhli dál do jídelny, aby se podívala na dort, zatímco všichni zpívali Happy Birthday. Netušila, kde ten dort schovávali – předtím v lednici nebyl. Přesto za to byla vděčná.

„Děkuji, to jsi nemusela,“ řekla Lucia Laurie.

Žena se usmála. „Samozřejmě, že musela. Jsi součástí rodiny, Lucio.“

Rozhodně se tak díky nim i cítila.

Zvedla hlavu a pohledem hledala, kam Renzo na chvíli zmizel. Nenašla ho nikde v davu, dokonce ani opírat se o zeď.

Místo toho právě zahlédla záda jeho kožené bundy, jak mířil ven ze dveří. Ani se neohlédl.

• • •

Zatímco se za ní nesla slova rozloučení, Lucia mávla přes rameno. Když vyšla z hlavních dveří útulku do tmy parkoviště, vteřinu jí trvalo, než si zvykla na nedostatek světla.

Ale když to udělala, na místě, kde stála, ztuhla. Renzo se opíral o její zbrusu nový dvoudveřový černý Lexus, usmíval se na ni a v tichém pozdravu zvedl jednu ruku. Na sobě měl stále svůj komplet džínsů a kůže, jako předtím, a díky němu její vnitřnosti stále dělaly ty nejbláznivější věci.

Opravdu by to měla dostat pod kontrolu.

Když předtím bez rozloučení vyklouzl ven, netušila, co si má myslet, ale opravdu nevěděla, co si myslet o tom, že teď stál právě tam, kde stál.

„Co děláš?“ zeptala se.

Odlepil se od boku jejího auta a cigaretu, kterou kouřil, odhodil na zem. „Čekám na tebe.“

Nebyla si jistá, zda potřebovala tuhle bouři, která se jako pytel pojila s tímto mužem. Jednu minutu nutil její srdce dělat ty nejpodivnější věci a v další ji nechával zcela chladnou.

„Neuvědomil jsem si, že máš dneska narozeniny,“ řekl a přistoupil k ní blíž.

Zůstala zakořeněná přímo na místě. „Osmnácté, jo.“

„Měl jsem pocit, že jsem… tam předtím vnikl.“

„Proč?“

Pokrčil rameny a zastavil se u ní až příliš blízko. Dělilo je ještě pár centimetrů mezery, ale byl dost blízko, aby ve vánku cítila vůni jeho kolínské, a pro to, aby se mu mohla podívat do tváře, musela zvednout hlavu.

Byl jako komplex, který čekal, co se stane. Vše zabalené v pěkném balíčku, aby ji odvedl od bolesti, kterou jí pravděpodobně způsobil. Nevěděla, proč se tak cítila, ale prostě to tak bylo.

Tiše se natáhl a zbloudilý pramen vlnitých vlasů, které měla vyčesané do vysokého culíku, jí zastrčil za ucho. Na tom pocitu, jak svými hrubými konečky prstů klouzal po její kůži, bylo něco úžasného.

Dokonce elektrického.

Zachvěla se.

„Usoudil jsem, že by bylo možná bylo lepší promluvit si později,“ řekl, „víš, když bych tě neodváděl od práce či tak něco.“

„Jsou tady vlastně docela v pohodě. Je to zábava.“

„Jo, Diego to tam zbožňuji.“

„Měl bys ho přivést zpátky. Nevím, zda jsi ho tam přestal vodit kvůli mně, nebo –“

S odvráceným pohledem vydal drsný zvuk. „Uvidíme. Každopádně vidím, že máš nové auto.“

Neuniklo jí, že šlo o jeho pokus rozptýlit ji, ale byla v pohodě nechat ho pro teď myslet si, že hovor ohledně Diega nechají být. S úsměvem se podívala se na svůj černý Lexus.

„Jo, dárek k narozeninám. Jak jsi věděl, že je můj?“

Zasmál se, ale když promluvil, neznělo to hořce: „Kdo jiný by tady řídil takové auto, Lucio?“

No, dobře tedy…

„To je fér,“ připustila.

Pak se bez jakéhokoli varování otočil zpátky k ní a řekl: „Chceš si vyrazit ven – a užít si při narozeninám trochu zábavy, myslím – dneska večer se mnou?“

Zamrkala.

Jen se na ni díval a čekal.

Konečně její mozek dohnal zbytek jejího těla.

„Jako rande?“

Usmál se. „Jo, říkejme tomu rande.“

Nemusela o tom ani přemýšlet, ale byla víc než ochotná přimět ho, aby na tom pracoval. „To záleží, Renzo.“

„Na čem přesně?“

„Na tom, co máš na mysli.“