Privilege - 5. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

„Prostě si vyber, Luciane,“ řekla Jordyn. „Nemělo by to být tak těžké.“

„No, to je, bella.“

Luciu z myšlenek vytrhly hlasy rodičů, které do nich prosakovaly. Ze zadního sedadla Rolls-Royce v bezpečí vozidla sledovala, jak kolem nich míjely známé ulice. V autě se jí nejvíc líbila vůně nové kůže. Vzhledem k tomu, že Rolls byl tátovým dárkem pro mámu k jejich poslednímu výročí, auto stále vonělo. To Luciu obvykle uklidňovalo, i když v tomhle okamžiku se to vůbec nedělo.

„Líbil se ti ten na Maledivách,“ upozornila Jordyn.

Táta sám pro sebe zabručel. „I když Chicago má tam dole svůj byznys.“

„Do prd –“

„Jsme na cestě do kostela, Jordyn. Zkus nenadávat.“

Lucia se podívala na mámu, která právě seděla na sedadle spolujezdce – přestože to bylo její auto, než by sama řídila, vždycky se mnohem raději nechávala vozit – věnovala Lucianovi pohled, který by menšího muže dokázal spálit.

„Už se přes tu věc s Chicagem dostaň,“ zamumlala. „To je to jediné, co říkám.“

„Jsem už nad tím. Dovolil jsem, aby se Liliana provdala za toho dítě Rossi, ne?“

„Vážně mu říkáš dítě?“

„No –“

„A nech ji, Luciane. I když ji nech.“

Hlasitě si povzdechl. „Nejde o Chicago, ale o to, že tam mají byznys. Nechci, aby to vypadalo, že když si tam koupíme ten prázdninový dům, se jim budeme nějakým způsobem snažit šlapat na prsty.“

„No, mě se ten dům na Maledivách líbil. Mnohem víc než ostatní, na které jsme se byli podívat. A je na vodě, Luciane. Chci domov na Maledivách. Zavolej Tommasovi –“

Vydal další ze svých zavrčení. Dělal to, jen když se mu něco nelíbilo. Lucii obvykle připadala taková výměna názorů mezi rodiči zábavná. Ale právě v tuhle chvíli myslela jen na někoho a něco jiného.

„Vydej přede mnou ten zvuk ještě jednou, Luciane,“ varovala ho Jordyn. „Zavolej Tommasovi do Chicaga, dej mu vědět, že hledáme na Maledivách dům ke koupi a nemá to nic společného s byznysem. Jak prosté.“

„Ano, všechno na mafii je přesně tak prosté, Jordyne.“

Lucia neměla absolutně žádný důvod otevřít ústa a připojit se k jejich rozhovoru. Ne, že by ji rodiče pozvali, aby to udělala, nebo tak něco. Také neřekli, že se nesměla připojit. Bylo jí sedmnáct, ne pět. Pokud nechtěli, aby jejich rozhovory slyšela, nevedli by je s ní na doslech.

„Kolik máme domů?“ zeptala se Lucia.

Sledovala, jak se táta podíval do zpětného zrcátka, aby ji dostal do hledáčku. Máma, na druhou stranu, ani na okamžik neodvrátila pohled od okénka spolujezdce, a řekla: „Pár.“

„Ale kolik je pár?“

Lucian sám pro sebe zabručel. „To záleží na tom, co chceš vědět, Tesoro. Jen prázdninové domy nebo… nemovitosti jako celek.“

Lucia zamrkala.

„Je v tom velký rozdíl?“

„Velký rozdíl,“ řekla máma.

Hm.

„V Evropě máme tři prázdninové domy – jeden v Anglii, další v Itálii s přilehlou vinicí a menší penthouse v Paříži. V Kanadě máme také velkou chatu. Říká se tomu srub, ale to je jen proto, že byl vyrobený z klád, a ne proto, že leží na stovce akrů soukromého pozemku a má tři patra.“

„Je tu také jeden v Maine,“ řekla Lucia.

Na ten si vzpomínala, protože jako mladá dívka ho navštívila víc než jednou.

Jordyn se po ní s přikývnutím přes rameno ohlédla. „Koupili jsme to, abychom měli kde zůstat, když jsem navštívila svého biologického otce, ale poté, co zemřel, jsme ho pronajali a už jsme se tam nevrátili.“

„Jeden je taky ve Vegas,“ dodal Lucian po chvíli.

Jako by nebylo vůbec nic.

Jako by právě nepřiznali, že měli šest zatracených prázdninových domů, a uvažovali o koupi sedmého.

Co to bylo za vyhozené peníze? Jistě, věděla, že se její rodina má dobře. Byli nad rámec prostého označení bohatí. Marcellos byli nesmírně bohatí. Ale občas to tak tak zvenčí nevypadalo, když prostě žili v nádherných domech zastrčených na běžných předměstích s luxusními auty na příjezdové cestě.

To, co lidé nevěděli a nemohli vidět, bylo to, kde Marcellos ukrývali své bohatství.

„Navštěvujete je vůbec každý rok?“ zeptala se.

Byla si dost jistá, že odpověď na tuto otázku znala. Rodiče jezdili občas na dovolenou a ona obvykle jezdila s nimi.

Takže ne, ne, nenavštěvovali všechny své domovy.

„Snažíme se každý rok navštívit nějaký jiný, pokud ho nepronajmeme někomu jinému,“ řekl táta. „Jsou to dobré investice, které zase znamenají dobrý zisk do budoucna. Proto byly zakoupeny a přidány do našeho portfolia. Možná, že až budete vy všechny děti mimo dům, budeme moci navštívit více než jeden ročně.“

Nabídl to vtipným tónem, ale Lucia v hrudi stále cítila větší tíhu než normálně. Dokonce i ramena jako by jí trochu poklesla. Rodiče se rychle vrátili k diskuzi o prázdninovém domě na Maledivách, jako by do toho vůbec nevstoupila. Ale v tomhle okamžiku jí to nevadilo.

Měla jiné věci na přemýšlení.

Nebylo divu, proč se na ni Renzo – den poté, co ho viděla ve školce, od vedoucí útulku zjistila, že jeho příjmení je Zulla – díval jako na něco z jiného světa. A ne nutně ze světa, který by chtěl poznat nebo navštívit.

Té noci ho vysadila u něho doma a zjistila, že ji znepokojovali lidé, kteří se potulovali před ošuntělou budovou. Hlavně proto, že nevypadali zrovna přátelsky, takže si dělala obavy, že by Renzovi, protože měl v náručí čtyřleté dítě, mohli dělat problémy.

Ano, všimla si skutečnosti, že si Diego kromě parkoviště neměl kde hrát. Ano, všimla si tvaru budovy. A ano, přimělo ji to podívat se na ni znovu.

Nechtěla ho urazit, ale jeho úšklebek a tvrdé zabouchnutí dveří auta jí řekly, že to udělala. Ale možná to teď pochopila… díval se na ni a viděl věci, které neměl, a věci, kterými nikdy nebude.

Nebo si to myslel.

Byla ztracena ve svých myšlenkách až do doby, než táta zajel Rollsem na parkoviště známého kostela. Každou neděli, bez výjimky, tady byla a měla tady být. Poté, co zaparkoval auto, z něj vystoupil jako první a pak zamířil ke dvířkům spolujezdce, aby je otevřel pro mámu.

Ta si však s vystupováním dala na čas. Ve svém sedadle se mírně pootočila a podívala se na ni se zvědavým výrazem. „Jsi v pořádku? Předtím jsi vypadala naštvaně… ale pak jsi ztichla.“

Ne, ne opravdu.

Tak jako tak se rozhodla lhát. „Jsem v pořádku, mami.“

• • •

„Lucio, viděla jsi změnu ve svém rozvrhu, že?“

Luciina zvedla hlavu od pultu, kde právě pracovala, aby vytáhla nádobí, které bude potřeba pro ranní shon v útulku. Od doby, co tam před pár dny začala pracovat, zjistila, že díky darům jídla a peněz byli schopni jídlem obsloužit průměrně sto lidí. Což bylo víc než počet obyvatel útulku, takže to byl jediný okamžik, kdy se jeho dveře otevřely všem, kdo se na ulici potřeboval nasytit.

Usoudila, že kuchyně bude pravděpodobně při zdejší práci jejím nejméně oblíbeným místem. V chaotických situacích se jí nedařilo – upřímně řečeno, neodváděla při nich tu nejlepší práci. Přesto zjistila, že kuchyně a podávání jídla byly jednou z jejích oblíbených částí. Možná díky tomu, že každá tvář měla nový příběh, který mohla vyprávět, a lidé byli vždy laskaví a vděční jen za to, že tam byli. Navíc se jim líbilo, že měli s kým promluvit.

Lucia ráda poslouchala.

V tom byla dobrá.

Vždycky to vypadalo, že všichni, kdo pracovali v kuchyni, si také dávali záležet na tom, aby se bavili. Skrz klábosení lidí a řinčení nádobí se neustále nesla hudba. Nezáleželo na tom, zda jste byli vzadu a drhli hrnce, nebo vepředu na servírování… někdo vás vždy přiměl k úsměvu nebo přímo rozesmál.

„Viděla jsi to?“ zeptala se Laurie znovu.

„Ehm, ne,“ přiznala. „Právě jsem se sem vrátila, abych začala, a nekontrolovala jsem to. Omlouvám se.“

Když položila další hromadu talířů na kovový pult, Laurie se usmála. „Ano, neviním tě za to. Už dál nepracuji v kuchyni tak, jak bych chtěla. Stále je mým oblíbeným místem, ale teď musím dělat všechny ty papíry a ujistit se, že všichni dělají to, co dělat mají. Jako ty.“

Lucia si se smíchem otřela ruce do zástěry. „Kde mám tedy být a mohla bych tě možná přesvědčit, abys mě místo toho nechala zůstat tady?“

Žena měla tu slušnost, že předstírala, že o její žádosti uvažovala, ale pak se s pokrčením ramen falešně zamračila. „Promiň, to nemůžu udělat. Dneska opravdu potřebují ve školce dalšího dospělého, protože je plná a ty víš, jak se tam dostat. Kromě toho si s dětmi skvěle rozumíš a většina z nich, které tu jsou pravidelně, tě už zná jménem. Jsem si jistá, že až tě uvidí projít dveřmi, budou nadšené.“

No…

Lucia přikývla. „Dobře.“

Laurie se zasmála. „Jo, nenapadlo mě, že budeš mít problém s rychlými změnami.“

Vlastně ne.

Školka pro ni byla při práci v útulku druhým nejoblíbenějším místem. S dětmi si to opravdu užívala a šlo o další místo, kde byla zábava, a navíc ji udržovalo v pohybu od jedné věci ke druhé. Bavilo ji být zaneprázdněná. Čas tak ubíhal rychleji a měla pocit, že na pár hodin zapůsobila na někoho jiného.

S těmi dětmi nebyla Luciou, mafiánskou principessa. Nebyla žádnou bohatou dívkou, na kterou se lidé dívali a soudili, že tam byla jen proto, aby ve svém pracovním portfoliu, než zamíří na vysokou do Kalifornii na druhý semestr, získala dobrou známku za dobrovolnictví.

Byla prostě Luciou.

Zjistila, že tady chtěla být mnohem víc sama sebou než tím, čím ji lidé viděli, když vešla do dveří.

„Dobře, pospěš si na druhou stranu útulku pomoz jim tam,“ řekla Laurie a otočila se k tomu, co dělala pro to ráno.

„Ach, Lucia odchází!“

Z kuchyně se za ní přes zvuk nejnovější písně v rádiu a smích z vtipu, který někdo právě řekl, nesla ozvěna těchto slov.

Zasmála, protože půl tuctu hlasů odráželo stejný pocit. Shodila ze sebe zástěru a z rukou si stáhla rukavice.

„Ahoj, Lucio!“

Jo, školku si užívala.

Kuchyně však byla stále její nejoblíbenější.

• • •

„Budeš tady zítra?“ zeptala se malá Rowen, a zatímco se na ni dívala, měla velké hnědé oči doširoka rozevřené a kudrlinky vlasů se jí při jejím vzrušení pohupovaly všude kolem hlavy. Dívčina matka měla tento týden zřejmě směnu, takže potřebovala někoho, kdo by se o ni postaral, zatímco sama bude pracovat na svou ranní směnu. To zajistila školka. „Doufám.“

Lucia se usmála, když se sklonila, aby pomohla dívce navléknout si na záda růžový, třpytivý batoh. „Jsem si dost jistá, že tu budu zítra také pracovat.“

„Úžasné!“

Rowenin výkřik byl přerušený drobounkou pěstičkou, která se zvedla do vzduchu. Matka dívky se od dveří usmála, a jakmile zavolala jméno své dcery, Rowen malinko zamávala a vyrazila pryč.

Lucia se podívala na hodinky, aby zjistila, že byl čas na přestávku na oběd. Těch třicet minut nebylo mnoho, ale umožnily jí popadnout si něco z kuchyně a na pár vteřin si odpočinout. Poté, co dala jedné z vedoucích vědět, že si dává pauzu, z hlasité a rušné školky odešla.

„Dnes je to tam dole hodně hlasité, že?“

Lucia strčila hlavu do Lauriiny kanceláře, protože si myslela, že by bylo neslušné jen souhlasit a projít kolem. „To je, ale mají se skvěle. Malování prstovými barvami je dneska tak šílené.“

Žena ani na okamžik nespustila oči z papírů na stole. Podle toho, co Lucia pochopila, Laurie založila tento útulek před deseti roky, možná i více. Od té doby se rozrostl do úžasné organizace, kterou teď byl. Žena vždy odcházela jako poslední a jako přicházela jako první.

S Laurie, která ho řídila, by tohle místo nikdy neselhalo. Aby také ne, vždyť byla pro všechny kolem sebe, včetně Lucii, obrovskou motivací. Soustředěná, pečlivá a vždy chtějící pomoci. Nikdy nic od nikoho jiného nežádala. Prostě šla ven a pro svůj útulek sehnala cokoli, co potřebovala, nebo cokoli ostatního.

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat,“ zarazila se Lucia.

Myslela na to už několik dní, ale své otázky polykala. Myslela si, že Laurie jí pravděpodobně nic neřekne – pokud by vůbec něco věděla – nebo by ani neměla co říct.

„Na co?“

„Všimla jsem si, že Diego Zulla tu už několik dní nebyl. Byl tu den poté, co jsem poprvé začala, ale od té doby ne. Je to u něj… obvyklé?“

Opravdu se snažila zjistit, kde se chlapec a jeho bratr v tuto chvíli nacházeli. S každým dalším dnem, který uběhl, kdy neviděla, že by se Diega objevil ve školce v útulku, si dělala čím dál větší obavy.

Kvůli němu i Renzovi.

Navíc se obávala, že jejich trapná interakce té noci v jejím autě možná způsobila, že se Renzo školce naprosto vyhýbal. Nechtěla, aby se kvůli své situaci cítil špatně. Stejně jako všichni ostatní v tomhle zatraceném světě dělal to nejlepší, co mohl a uměl dělat.

Nikdo nemohl čekat nic víc.

Laurie s jemným pohledem konečně zvedla hlavu od papírů před. „Je trochu neobvyklé, že to je tak dlouho, aniž by přišel do školky, ale to není moje věc a není to ani tvoje věc. To je důležité mít na paměti, Lucio. Je toho jen tolik, co můžeš udělat, a přílišné zapletení se s jedním konkrétním člověkem může způsobit problémy. Doufám, že to chápeš.“

Jistě, že ano.

To neznamenalo, že radu poslechne nebo se jí bude řídit. Pokud se Renzo vyhýbal školce kvůli ní, pak mu chtěla dát najevo, že to nemělo smysl a Diega to nakonec opravdu bolelo.

Věděla, kde bydlí. Jakmile jí skončí směna, mohla by zajít přímo tam a dát mu to najevo.

Rozhodně by tam nešla jen proto, že chtěla znovu vidět Renza.

Ne…

To vůbec nebylo ono.

• • •

Lucia si nebyla jistá, co jí vadilo víc. Skutečnost, že chlapi, kteří se potulovali na schodech Renzova činžovního domu, pošilhávali po jejím autě, jako by ho chtěli dostat do ruky, nebo to, že jakmile vystoupila z auta, jejich pozornost se okamžitě obrátila na ni.

Bože.

„No, podívej se na to. Kurva.“

Jeden z nich dokonce zapískal.

Byla si docela vědoma toho, že je hezká. Po mámě zdědila její jemné rysy, které díky tomu, že měla velikost skřítka, byly ještě nádhernější. Už jako malá se také naučila ovládat štětec na make-up a všechny nástroje na vlasy, protože její dvě starší sestry, Liliana a Cella, si myslely, že to pro ni byla důležitá dovednost, kterou se musela naučit.

To však neznamenalo, že si užívala, když na ni bylo hleděno jako na kus masa, který šel po chodníku. Byla si jistá, že tenhle pocit si neužívala žádná žena.

„Na takovou kočku, jako jsi ty, je tohle trochu krok dolů, ne?“ zakřičel někdo jiný.

Zatímco zamířila ke schodům domu, zaťala čelist a kabát si utáhla kolem pasu o trochu víc. Čím blíž byla, tím komentáře chlapů nabíraly na otáčkách, ale prostě je v hlavě utlumila, dokud nestála přímo před nimi.

„Někoho hledám,“ řekla.

Chlápek uprostřed, s delšími vlasy a korálkově modrýma očima, se ušklíbl. „Tak to jsi na špatném místě, holčičko.“

Holčičko.

Ani nemohla snažit nebýt tím výrokem uražená. „Za prvé mi tak neříkej. Za druhé, vím, že tady žije Renzo Zulla. To je ten, koho hledám. Potřebuji číslo bytu, jestli to na tebe není moc, abych se zeptala.“

Všichni tři chlapi si mezi sebou vyměnili pohledy, ale ten uprostřed byl jediným, kdo chtěl prozatím mluvit. Opravdu ji nezáleželo na tom, kdo z nich mluvil, pokud alespoň někdo ano, a dal by jí správné číslo bytu. Čím méně času s nimi musela venku strávit, tím lépe.

„Odkdy se Ren stýká s někým jako jsi ty?“

Zvedla jedno obočí. „Co vůbec myslíš tím někdo jako já?“

„Kolik stojí tvoje auto?“

„Nevím. Zeptám se táty a až přijdu příště, dám ti vědět. Pokud jsi skončil s komentováním mých peněz, bylo by skvělé číslo bytu.“

Potichu se ušklíbl a odvrátil od ní pohled, jako by mu už za něj nestála. Pokud chtěl, mohl se pokusit zachránit svou pýchu. Pokud dostane číslo bytu, bylo jí to jedno.

„Třetí patro, byt pět,“ zamumlal. „Cestou nahoru si nezlom svůj zkurvený nehet, princezno.“

Prošla kolem chlapů sedících na schodech a odpověděla: „Vlastně je to principessa. Pokud mě chceš urazit, udělej to alespoň správně.“

Až příliš si uvědomovala, že by si opravdu neměla znepřátelit lidi, které vůbec neznala, ale nebyli jedinými, kdo měl až příliš mnoho hrdosti. Nechtěla se nechat urážet jen proto, že vypadala jako snadný cíl. Žádný Marcello by to nesnesl, ať už byla ženou nebo ne.

Vešla do budovy a dávala si pozor, aby se neohlídla po chlapech, které nechala venku. Nechtěla jim dát najevo, že ji obtěžovali nebo se jí dostali pod kůži. Usoudila, že by jí to pravděpodobně neposloužilo ku prospěchu. Tyrani, bez ohledu na to, jací byli, byli na konci dne všichni stejní. Byli jen škůdci, protože věřili, že se tak někam dostanou.

Brzy vystoupala po schodech a otevřela těžké kovové dveře do chodby, která vedla k řadě bytů. Když to udělala, to první, co uviděla, byla žena, která ležela na chodbě a byla mimo.

Omdlelá, zcela mimo.

Netušila z čeho, ale vzhledem k tomu, že chodba páchla levným pivem a žena měla vedle sebe prázdnou láhev Coltu 45, usoudila, že to bylo pravděpodobně alkoholem.

Trvalo jí až příliš dlouho uvědomit si, že žena ležela přímo před Renzovým bytem. Na podlaze chodby.

Skvělé.

Naklonila se přes ni, aby zaklepala na dveře a dávala pozor, aby se jí nedotkla. To jí však nezabránilo v tom, aby se nepodívala dolů. Na bledou ženou se zvratky na straně úst byl zkurveně žalostný pohled.

To Luciu mrzelo.

Kdo to byl?