OLT - 12. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Evička

Haven seděla na židli vedle svého manžela a prsty si třela místo na vnitřním lokti, ze kterého jí na klinice odebrali krev pro těhotenský test. Do dnešního dne toho moc nenamluvila – bez ohledu na výsledek jejich rozhodnutí ohledně této cesty chtěla být vděčná – ale přesto byla stále vyděšená.

A její část doufala, že to neskončí smutkem.

Andino se vplížil svou rukou k její paži a pevně ji sevřel, aby se přestala ošívat. Podívala se na něj. Zatáhl za ni, až seděla na samém okraji židle. Svým palcem beze slova našel místo, které si posledních deset minut mnula – teď už tam měla modravou modřinu – a jemně ho stiskl, než jí prstem konejšivě přejel po kůži.

„Nevíme – zatím o tom tak moc nepřemýšlej, Haven.“

Roztřeseně si vydechla.

„Jak víš, že to je to, co dělám?“

Věnoval jí jeden z těch úsměvů. Nazvala by ho jeho typickým úsměvem. Tím, který – bez ohledu na to, kde byli nebo co dělali – dokázal přimět její žaludek dělat ty nejlepší přemety. Pravděpodobně nepomáhalo, že nikdy nevypadal lépe, než když měl na sobě jeden ze svých třídílných obleků, které tak dobře vyplňoval a přesto vypadal, jako by se o to vůbec nezajímal. Všechno, co odpovídalo jeho aktuálnímu popisu. Všechny ty roky s ním a stále měla díky němu motýlky v břiše. Dnešek nebyl výjimkou.

Sakra.

Tohoto muže milovala.

„Prostě tě znám,“ řekl.

Věděla, že pravděpodobně nebudou mít o samotě o moc víc času, než dorazí lékař, aby jim doručil výsledky těhotenského testu, takže toho soukromí chtěla využít. V soukromé místnosti se natáhla přes prostor mezi jejich dvěma židlemi a vtiskla mu na čelist polibek. Do rtů ji zalechtalo jeho dvoudenní strniště.

„Miluji tě,“ zašeptala.

„Ti amo-sempre, mia Tesoro.“

Zvedla ruku, aby se jí otřela o jeho tvář. Konečky prstů tiskla k jeho čelist. To byl její způsob, jak ho držet; jak si ho držet blíž u sebe, než bude připravená ho pustit. Což v poslední době vypadalo jako nikdy. Ne, že by si na to někdy stěžoval.

„Bude to v pořádku,“ slyšela ho říct.

Jediné, co mohla udělat, bylo přikývnout.

Chtěla mu věřit.

Minulost bohužel ukazovala něco jiného.

Přesto všechny tyto pochybnosti a bolestné vzpomínky zmizely, když sevřel její hlavu do svých teplých dlaní a zaklonil jí ji dozadu, aby se na sebe mohli dívat. Naklonil se k ní blíž, až se čelem tiskl k jejímu. Jednou ji políbil – jemně. Pak podruhé… s trochu větším hladem a láskou.

S víc lásky.

Vždycky toho od něj potřebovala víc.

A pak ji s mrknutím stáhl ze židle, na které seděla, na svou vlastní. Nebo spíš do svého klína. Silnými pažemi ji objal, jako by šlo o bezpečnou deku, o které ani nevěděla, že ji potřebovala, dokud ji nezahřívala a zároveň udržovala v bezpečí.

Dobře, možná nemusela vědět, co potřebovala.

Andino to vždycky věděl.

Nebyla to láska?

Myslela si to.

Jediná láska, kterou chtěla.

Z koutků očí ji uniklo několik zrádných slz, ale rychle jí je otřel dřív, než je vůbec stačila uznat. Než se k nim do místnosti lékař vrátil, se zlověstnou manilovou složkou již otevřenou v ruce, už znovu seděla ve své vlastní židli.

Stále však držela manžela za ruku.

Potřebovala to.

„Dobré zprávy,“ řekl lékař, aniž by vůbec zvedl oči ze složky, „máme zvýšenou hladinu HGC – pozitivní těhotenství. Než odejdete, budeme potřebovat udělat ultrazvuk, Haven, protože chceme zjistit, zda se jedná o jednočetné těhotenství, případně se uchytilo více implantovaných embryí. Gratuluji. Vím, že tohle je to, v co jste opravdu doufali.“

Haven se podívala na Andina.

Už na ni díval s úsměvem.

Tím vědoucím.

Protože to samozřejmě věděl.

Vždycky to věděl.

***

Jedno miminko.

Jedno jediné, drobné rostoucí miminko.

Jejich chlapec.

To byly ty jediné myšlenky, které se Haven honily myslí, když jí Andino pomáhal sejít po třech schodech, které vedly z kliniky k místu, kde u obrubníku čekalo jejich městské auto. Řidič na předním sedadle – ne jejich obvyklý muž, Nate, ale někdo jiný, koho poznala – se ani neobtěžoval vystoupit, protože Andino si stoupl dozadu a otevřel ji zadní dveře.

Zatímco nastupovala, ruku držel na dveřích. Už se chystala přesunout dál, aby pustila do auta i jeho, když si uvědomila, že se ve skutečnosti vůbec nepohnul.

„Ty nejedeš?“ zeptala se.

Omluvně se usmál. „Dorazím později.“

Cože?

„Co –“

„Byznys,“ odpověděl jednoduše. „Čekal jsem na jednu zprávu. Dorazila, když jsme uvnitř čekali na výsledky, ale nechtěl jsem to vytahovat. Dnešek byl důležitý, zlato.“

„Pořád je, Andi.“

Přikývl. „Jo, ale udrží tebe, dívky a mého chlapečka v bezpečí, hmm?“

S drsným výdechem dala průchod stresu. Dlouhou chvíli na sebe oba zírali. Ona uvnitř auta. On v obleku, venku u obrubníku.

Vždycky vypadal tak, jako by mu celé město patřilo.

Svým způsobem předpokládala, že ano.

„Je to…“ Svá slova nedokončila, protože přemýšlela, jak chtěla otázku položit. „Je to o tom, co se stalo před nějakou dobou v parku?“

Ne, že by na to zapomněla. Právě naopak. Čím více času uběhlo, dobře, opravdu jí to z mysli nikdy nezmizelo příliš daleko. Pravdou bylo, že i když jí to nasralo, věděla, že Andino to dokáže vyřešit.

To bylo to, co dělal.

„Je to jen byznys, zlato.“

Jeho ústa říkala jednu věc. Jeho oči říkaly jinou.

Rozhodla se dál netlačit. Všichni museli dělat svá rozhodnutí.

„Buď v bezpečí. A přijeď domů.“

Pokrčil jedním ramenem. „To je to jediné místo, kam chci jít, když den skončí, Haven.“

Jo.

To i ona.